Nejsou-li splněny předpoklady přípustnosti upravené v ustanoveních §
238 odst. 1 písm. b/, § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., zbývá posoudit přípustnost
dovolání v intencích ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které spojuje
přípustnost (a tím i důvodnost) dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami
řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným (k těmto vadám je
ostatně dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti /srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř./). Přípustnost dovolání však není založena již
tím, že dovolatel příslušnou zmatečnostní vadu tvrdí, ale teprve zjištěním, že
řízení takovou vadou skutečně trpí. Protože vady vyjmenované v ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a ze spisu se
nepodávají, je závěr o přípustnosti dovolání závislý již pouze na zhodnocení
námitky, že řízení je postiženo vadami podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/
a g/ o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
odňata možnost jednat před soudem.
Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení se
rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení
realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád poskytuje (např.
práva účastnit se jednání, činit přednesy, označit důkazní prostředky, vyjádřit
se k rozhodným skutečnostem apod.), přičemž není rozhodující, zda byla
účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo
19/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993, pod č.
25). O vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998, pod č. 27, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998, pod č. 49).
Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ukládá předsedovi senátu soudu
prvního stupně pouze povinnost doručit opis odvolání, které směřuje proti
rozsudku, ostatním účastníkům řízení (nejsou-li podmínky pro předložení spisu
podle § 209 o. s. ř.). Z občanského soudního řádu nebo jiného obecně závazného
právního předpisu povinnost soudu doručovat opisy vyjádření k odvolání
protistraně nevyplývá; tyto opisy soud prvního stupně založí do spisu a
předloží spolu s ním odvolacímu soudu.
Jestliže tedy v projednávané věci soud žalobci do skončení odvolacího
řízení nedoručil vyjádření žalovaného k odvolání - podle obsahu spisu je
obdržel až dne 1. března 1999 - nejde o pochybení, jež by mělo povahu vady
podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., neboť takovou povinnost zákon neukládá;
okolnost, zda dovolatel mohl na obsah vyjádření účinně reagovat, je nerozhodná.
Tvrzení, že soud dovolateli odňal možnost jednat před soudem, není způsobilé -
i kdyby bylo pravdivé - založit vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.
s. ř. tehdy, dopustil-li se uvedeného pochybení soud v řízení předcházejícím
vydání rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil částečný rozsudek soudu prvního
stupně, není-li takové rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího
přezkumu a měla-li zmíněná vada dopad jen v poměrech uvedeného rozhodnutí.
V projednávaném případě soud prvního stupně uložil M. Š. (otci žalobce) podle §
129 odst. 2 o. s. ř., aby předložil listinu - občanský průkaz; mimo jednání a
bez vědomí účastníků soud dne 30. listopadu 1993 - aniž by jmenovaného jako
svědka vyslýchal - učinil z listiny zjištění, že občanský průkaz č. ... vydala
dne 12. října 1992 Policie ČR - OŘ N. (srov. protokol č. l. 36). Toto zjištění
mohlo být významné jen pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru
dané žalovaným žalobci dopisem ze dne 9. dubna 1992 (srov. odůvodnění
částečného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 1994, č. j. 22 C
419/92-43). V dovolacím řízení, jehož předmětem je přezkum rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998, č. j. 20 Co 295/98-184, nelze
přihlížet k vadám, jejichž relevantní dopad by mohl mít vliv pouze na
předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů, řešící otázku platnosti rozvázání
pracovního poměru.
Z předchozího výkladu vyplývá, že řízení zmatečností ve smyslu § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř. netrpí.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 věty první o. s. ř. o tom, zda je soudce
- z důvodů uvedených v § 14 odst. 1 o. s. ř. - z projednávání a rozhodování
věci vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. Bylo-li rozhodnuto, že soudce
je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce nebo přikáže věc
jinému senátu (§ 16 odst. 2 o. s. ř., § 2 odst. 4 věta druhá vyhlášky č.
37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění vyhlášek č.
584/1992 Sb., č. 194/1993 Sb. a č. 246/1995 Sb.); takto určený soudce - namísto
soudce usnesením vyloučeného - věc projedná a rozhodne.
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11.
prosince 1995, č. j. 14 Nc 974/95-109, byla vyloučena z projednávání a
rozhodování věci Mgr. A. H., předsedkyně senátu, který věc projednával (srov. §
36, § 36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Opatřením ze dne 14. března 1996 byla věc
přidělena JUDr. Z. V. (č. l. 112 p. v.); senát pod jejím předsednictvím věc
následně projednával a dne 3. března 1998 vyhlásil (konečný) rozsudek.
O vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.
(rozhodoval vyloučený soudce) by se jednalo tehdy, pokud by soudce, o němž
nadřízený soud podle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je vyloučen z
projednávání a rozhodování věci, přesto věc dále projednával a v ní rozhodl.
Tak tomu však v daném případě nebylo. Poté, co městský soud Mgr. A. H.
usnesením vyloučil, tato soudkyně při dalším projednávání sporu nepůsobila a na
(konečném) rozhodnutí soudu prvního stupně se nepodílela (procesní pravidla
určující postup v případě vyloučení soudce byla bezezbytku dodržena). Okolnost,
že se Mgr. A. H. účastnila projednávání věci (včetně vydání částečného
rozsudku) před tím, než ji městský soud vyloučil, skutkovou podstatu ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. naplnit nemůže, a to bez zřetele k tomu, v
jakém rozsahu procesně působila (např. při dokazování). Převezme-li předsedou
soudu určený „jiný\" soudce nebo „jiný\" senát\" (srov. § 16 odst. 2 o. s. ř.)
důkazy vyloučeným soudcem (senátem) již provedené, aniž by je opakoval,
popřípadě se s nimi seznámil, mohlo by jít o vadu ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. b/ o. s. ř.; taková vada však přípustnost dovolání založit
nemůže. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 1995, sp. zn. 7 Cdo
69/92 - na něhož dovolání odkazuje - se shora uvedeným závěrům nepříčí (týkal
se ostatně případu opačného, kdy tentýž soudce procesně působil v řízení před
soudem prvního stupně a současně o věci rozhodoval jako člen senátu v odvolacím
řízení).
Podle ustanovení § 36 věty první o. s. ř. jedná a rozhoduje v řízení před
soudem senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Podle
ustanovení § 36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. jedná a rozhoduje v řízení před
okresním soudem ve věcech pracovních senát.
Výjimku ze zásady bezprostřednosti (přímosti), podle níž se dokazování
provádí při jednání (srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.), představuje ustanovení §
122 odst. 2 o. s. ř., podle něhož - je-li to účelné - může být o provedení
důkazu dožádán jiný soud nebo předseda senátu může důkaz z pověření senátu
provést mimo jednání; účastníci mají právo být u takto prováděného dokazování
přítomni a jeho výsledky je třeba vždy při jednání sdělit. Podle ustanovení §
122 odst. 3 o. s. ř. může senát vždy rozhodnout, aby provedené důkazy byly
doplněny nebo před ním opakovány.
Podmínka, že důkaz mimo jednání smí provést předseda senátu z pověření senátu,
je splněna nejen tehdy, když členové senátu o tom rozhodnou předem, ale i
tehdy, když souhlas s takovým dokazováním udělí dodatečně. Zákon nepředpokládá,
že „pověření\" udělí senát písemnou formou; ustanovení § 122 odst. 3 o. s. ř.
odpovídá výklad, že v případech, kdy senát nerozhodl o opakování důkazu při
jednání, předsedu senátu k provedení důkazu mimo jednání (dodatečně) pověřil.
V posuzovaném případě předsedkyně senátu dokončila výslech svědkyně J.
F. nikoliv při jednání ve smyslu § 115 odst. 1 o. s. ř., ale mimo jednání
(okolnost, že o výslechu byl pořízen „protokol o jednání\", popř. že při
výslechu byl přítomen přísedící, není rozhodující); to, že senát předsedkyni k
takovému postupu zmocnil (pověřil), vyplývá bez dalšího z toho, že svého práva
podle ustanovení § 122 odst. 3 o. s. ř. nevyužil. Při provádění důkazu mimo
jednání je tudíž pojmově vyloučeno, aby senát byl ve smyslu § 237 odst. 1 písm.
g/ o. s. ř. nesprávně obsazen.
Lze uzavřít, že řízení vadami podle § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. není
postiženo.
Závěr, že přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., s sebou
nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto -
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - odmítl (§ 243b odst. 4 věta
první, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Věcnou správností napadeného rozsudku
odvolacího soudu z pohledu v dovolání uplatněných námitek se zabývat nemohl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.
s. ř.; žalobce (dovolatel) zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a proto na
náhradu svých nákladů právo nemá, žalovanému, jemuž by náhrada příslušela, však
žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2001
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu