21 Cdo 1065/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyň a) O. B., b) J. K., obou zastoupených JUDr. Ludoslavou
Hurychovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, tř. Karla IV. č. 430/26,
proti žalovaným 1) H. S., 2) J. S., oběma zastoupeným JUDr. Michalem Schmidem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 1189/23, o určení dědického práva,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 25 C 77/2007, o dovolání
žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v
Pardubicích ze dne 10. prosince 2009 č.j. 22 Co 446/2009-291 ve znění
"doplňujícího" usnesení ze dne 10. prosince 2009 č.j. 22 Co 446/2009-298, a
proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. května 2009 č.j. 25 C
77/2007-250, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku okresního soudu se
zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku krajského soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení se odmítá.
III. Rozsudek krajského soudu ve znění "doplňujícího" usnesení se - s výjimkou
výroku o zrušení rozsudku okresního soudu a o vrácení věci k dalšímu řízení -
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 27.2.2007
domáhaly, aby bylo určeno, že jsou dědičkami po Ing. J. S., zemřelém 6.9.2004.
Žalobu odůvodnily zejména tím, že jejich otec J. S. je vydědil závětí a
listinou nazvanou "vysvětlení mé závěti" ze dne 23.11.2002, které jsou
neplatné, neboť učinil tyto úkony "ve stavu obdobném stavu duševní poruchy",
nejsou projevem jeho svobodné a vážně míněné vůle a jsou podepsány jako dvěma
svědky sestřenicí dědičky H. S. a tetou dědice J. S. (syna zůstavitele), tj.
"osobami blízkými závětí povolaných osob i zákonných dědiců". Podle názoru
žalobkyň obsah listin ze dne 23.11.2002 nasvědčuje tomu, že "byly sestaveny a
sepsány jinou osobou" a že podepsaní svědkové při slyšení u notáře dne
25.10.2006 "poskytli nepravdivé svědectví o způsobu, jakým byly listiny napsány
a podepsány". Žalobkyně popírají tvrzení obsažená ve "vysvětlení závěti" ze dne
23.11.2002 a jsou přesvědčeny, že tu není žádný důvod k jejich vydědění; za
"nepravdivá a nesmyslná" považují zejména tvrzení o tom, že by "o zůstavitele
třicet let neprojevily zájem" a že by "v rozporu s dobrými mravy neposkytly
zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných
případech". Podle jejich přesvědčení to byl výhradně zůstavitel, který určoval
utváření vzájemných vztahů se dcerami a "dal kategoricky najevo", že si
nepřeje, aby se k němu dcery veřejně hlásily nebo aby se snažily o osobní
kontakty s ním, případně aby se "přiblížily k jeho nové rodině". Zůstavitel
nikdy své dcery nepřizval k setkání, neumožnil jim vstup do své rodiny,
nevyhledával je, nesděloval jim nic ze svého života, nežádal o pomoc. Žil v
kruhu své nové rodiny, pečovala o něho jeho druhá manželka, syn z druhého
manželství a částečně i jeho sestra. Žalobkyně věděly, že je o otce postaráno,
a nemohly mu poskytovat pomoc, neboť by to žalovaná 1) nestrpěla, žalobkyně a)
navíc byla od roku 1998 vážně nemocná a do Prahy nemohla cestovat. Zůstavitel
žalobkyně nikdy o svém zdravotním stavu neinformoval a jejich pomoc si výslovně
nepřál. Podle žalobkyň nepřichází rovněž v úvahu důvod vydědění spočívající v
tom, že "potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v
trvání nejméně jednoho roku". I když žalobkyně a) byla v roce 1988 odsouzena
pro "majetkovou trestnou činnost podle ustanovení § 132 trestního zákona v
tehdy platném znění" k trestu odnětí svobody v trvání tří let, byla po uplynutí
poloviny trestu podmíněně propuštěna a od roku 1995 je její "trestní postih"
zahlazen. Žalobkyně a) o tom, že bylo zahájeno její trestní stíhání, sama
zůstavitele do jeho zaměstnání telefonicky informovala, zůstavitel "se i nadále
(v té době) se žalobkyní a) kontaktoval", jejich vztahy byly stejné jako
předtím, nikdy jí tyto okolnosti nevyčítal, jeho osoby, jeho cti nebo majetku a
jeho rodiny se tato část života žalobkyně a) žijící v Bratislavě "ani v
nejmenším nedotýkala".
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22.5.2009 č.j. 25 C 77/2007-250
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně jsou "každá jednou polovinou" povinny
zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 27.476,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Michala Schmida a že každá ze žalobkyň je povinna zaplatit "státu na účet
Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení "za znalečné" 5.292,-
Kč. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že zůstavitel netrpěl duševní
poruchou a že listiny o vydědění nejsou neplatné ani z důvodu, že by je jako
svědci podepsaly osoby blízké dědici. U žalobkyně a) byl pro její vydědění
zůstavitelem dán důvod uvedený v ustanovení § 469a odst. 1 písm. c) občanského
zákoníku, aniž by bylo třeba blíže zkoumat, zda se žalobkyně a) o zůstavitele
skutečně nezajímala a neposkytovala mu pomoc, kterou jako dcera poskytnout
měla. Podle soudu prvního stupně byly u žalobkyně b) naplněny důvody pro její
vydědění zůstavitelem uvedené v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a b)
občanského zákoníku, když bylo prokázáno, že žalobkyně b) "neprojevovala o
zůstavitele opravdový zájem, který by jako dcera projevovat měla", a to zejména
v době, kdy byl již nemocen a byl v pokročilém věku, a že "neposkytla
zůstaviteli žádnou pomoc, a to ani v době jeho nemoci či ve stáří"; navíc, jak
sama vypověděla, zůstavitel o pomoc nežádal, proto po způsobu, jak mu pomoci,
nijak nepátrala, což - jak dovodil soud prvního stupně - "dokresluje jistou
míru lhostejnosti žalobkyně ve vztahu k zůstaviteli". Žalobu proti žalované 1)
zamítl s odůvodněním, že závětním dědicem byl pouze žalovaný 2) a že tedy
žaloba "měla směřovat pouze proti němu".
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 10.12.2009 č.j. 22 Co 446/2009-291 doplněným usnesením ze dne
10.12.2009 č.j. 22 Co 446/2009-298 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku o zamítnutí žaloby o určení, že žalobkyně a) je dědičkou po zůstaviteli
J. S., zemřelém dne 6.9.2004, změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak,
že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovaným 12.181,50 Kč každému jednou
polovinou k rukám advokáta JUDr. Michala Schmida a že žalobkyně a) je povinna
zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" náklady řízení
6.792,- Kč, a zrušil ve výrocích týkajících se žalobkyně b) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; žalobkyni a) dále uložil
povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.100,- Kč
každému jednou polovinou k rukám advokáta JUDr. Michala Schmida. Poté, co
shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zůstavitel byl k pořízení závěti a
listiny nazvané "vysvětlení mé závěti" ze dne 23.11.2002 způsobilý a že listiny
obsahují dostatečné vymezení důvodů vydědění, odvolací soud souhlasil také se
závěrem, že u žalobkyně a) byl naplněn důvod vydědění podle ustanovení § 469a
odst. 1 písm. c) občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení
§ 469 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku zůstaviteli umožňuje vydědit dědice
za zvlášť závažné negativní jednání, které spočívá v tom, že dědic se dopustí
úmyslného trestného činu, za nějž byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí
svobody nejméně na jeden rok; důvod vydědění je naplněn právní mocí
odsuzujícího rozsudku trestního soudu a není tu významné, zda trest byl
"zahlazen", neboť "občanský zákoník nespojuje žádný důsledek s tím, je-li dle
trestního řádu později na odsouzeného za určitých podmínek pohlíženo, jako by
odsouzen nebyl". I když bylo odsouzení žalobkyně a) zahlazeno ještě dříve, než
zůstavitel pořídil listinu o vydědění, došlo "k vydědění žalobkyně a) důvodně".
Při posuzování důvodu vydědění žalobkyně b) nevzal soud prvního stupně podle
názoru odvolacího soudu v úvahu konstantní judikaturu, podle níž je při
uplatnění důvodu vydědění podle ustanovení § 469 odst. 1 písm. b) občanského
zákoníku nutno zkoumat také to, zda vyděděný potomek měl reálnou možnost
projevovat zájem o zůstavitele, zda zůstavitel o jeho zájem stál, případně zda
snad k narušení vztahů mezi zůstavitelem a potomkem sám zůstavitel nepřispěl, a
podle níž je při uplatnění důvodu vydědění podle ustanovení § 469 odst. 1 písm.
a) občanského zákoníku třeba posuzovat rovněž to, zda zůstavitel byl ve stáří
či nemoci odkázán jen na pomoc potomka a zda tento potomek v rozporu s dobrými
mravy zůstaviteli pomoc neposkytl; zejména je třeba vzít v úvahu, zda se
zůstaviteli dostávalo potřebné pomoci od toho, s nímž sdílel společnou
domácnost. Vzhledem k tomu, že hodnocení této otázky je zásadní pro posouzení
platnosti důvodů vydědění žalobkyně b), činí absence tohoto hodnocení rozsudek
soudu prvního stupně v této části nepřezkoumatelným. K otázce pasivní
legitimace žalované 1) ve věci odvolací soud uvedl, že nelze "odhlédnout od
toho, že již dědický soud v usnesení č.j. 32 D 1034/2006-116 ze dne 23.1.2007
vymezil okruh účastníků tohoto sporného řízení".
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 26.6.2010 č.j. 25 C
77/2007-344 určil, že žalobkyně b) je dědičkou po Ing. J. S., zemřelém dne
6.9.2004, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni b) každý
jednou polovinou "náklady řízení před soudem prvního stupně" v celkové výši
25.610,50 Kč a "náklady řízení před soudem druhého stupně" v celkové výši
8.044,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Ludoslavy Hurychové, že žalovaní jsou
povinni každý jednou polovinou zaplatit České republice "na účet Okresního
soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 3.792,- Kč, že žalobkyně a) je
povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích na "doplatku
soudního poplatku za žalobu a odvolání do rozsudku zdejšího soudu ze dne
22.5.2009 č.j. 25 C 77/2007-250" celkem 1.000,- Kč a že žalobkyně b) je povinna
zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Pardubicích na "doplatku soudního
poplatku za žalobu a odvolání do rozsudku zdejšího soudu ze dne 22.5.2009 č.j.
25 C 77/2007-250" celkem 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že důvody k vydědění
žalobkyně b) podle ustanovení § 469a odst.1 písm.a) a b) občanského zákoníku ze
strany zůstavitele nejsou dány, neboť zůstavitel neměl zájem o kontakty se
žalobkyní b), i když se o ně snažila, že zůstavitel "existenci obou žalobkyň
před synem dlouho tajil stejně jako dřívější občasné kontakty s nimi", že
žalobkyně b) "neměla možnost se o otce v době jeho nemoci náležitě starat, když
nebylo jasné, že by její pomoc byla vítána", a že "informace žalobkyň o stavu
jejich otce byly odlišné od reality".
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 7.12.2010 č.j. 22 Co 435/2010-375 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (v napadených výrocích ve věci samé a o náhradě nákladů řízení)
a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni b) každý jednou
polovinou na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.296,- Kč k rukám advokátky
JUDr. Ludoslavy Hurychové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
důvod pro vydědění žalobkyně b) podle ustanovení § 469a odst.1 písm.b)
občanského zákoníku nebyl naplněn, neboť sám zůstavitel se k žalobkyni b) již
od jejího dětství jako k dceři nehlásil a před synem z druhého manželství
dokonce "tajil její existenci", a nelze proto uzavřít, že by vzájemné odcizení
zavinila žalobkyně b). Důvod k vydědění žalobkyně b) podle ustanovení § 469a
odst.1 písm.a) občanského zákoníku není dán proto, že zůstavitel nebyl ve své
nemoci odkázán na její péči, když se o něho starala jeho současná rodina, s níž
sdílel společnou domácnost, a že žalobkyně b) s ohledem na "absenci běžného
vztahu otce a dcery" ani neměla "reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc
poskytnout".
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.12.2009 č.j. 22 Co 446/2009-291
doplněnému usnesením ze dne 10.12.2009 č.j. 22 Co 446/2009-298 a proti rozsudku
soudu prvního stupně ze dne 22.5.2009 č.j. 25 C 77/2007-250 žalobkyně a) podala
(ve výrocích jí se týkajících) dovolání. Nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že
by důvod vydědění potomka zůstavitele podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. c)
občanského zákoníku byl naplněn právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku. Žalobkyně a) sice byla v dubnu 1988 Obvodním soudem Bratislava 2 odsouzena pro
"trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle ustanovení §
132 odst. 1 písm. c) trestního zákona v tehdy platném znění" a byl jí uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon nastoupila dne
13.7.1988, avšak na základě Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne
1.1.1990 byla (ještě předtím, než bylo rozhodnuto o její žádosti o podmíněné
popuštění) propuštěna dne 2.1.1990 na svobodu a její odsouzení bylo v roce 1994
zahlazeno s tím, že se na ni "hledí, jako kdyby nebyla odsouzena". Vzhledem k
tomu, že její odsouzení bylo pravomocně zahlazeno osm let před sepsáním
"vyděďovacích listin", mělo by se na ni i z hlediska dědického práva hledět
"jako na osobu netrestanou". U důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst.1
písm.c) občanského zákoníku je třeba podle názoru žalobkyně a) důkazy objasnit,
o jaký trestný čin se jednalo, jaká byla míra zavinění pachatele, kdo byl
poškozenou osobou a do jaké míry se tímto trestným činem potomek svého rodiče
dotkl; navíc ani nelze připustit, aby za trestné činy spáchané vůči jiným
subjektům (poškozeným byl "stát") mohl dědice "trestat jeho rodič". Aby bylo
možné odsouzení žalobkyně a) označit za "zvlášť negativní chování jednání
dědice", je nutné k tomuto označení připojit také příslušné důkazy o charakteru
takového jednání, žalovaní však ani neuvedli žádné argumenty o tom, jakým
způsobem byl zůstavitel odsouzením žalobkyně a) poškozen a ve "vyděďovacích
listinách" je pouze obecně konstatováno, že žalobkyně a) poškodila dobrou
pověst rodiny. Dobrá pověst rodiny ovšem utrpět nemohla, protože rodina
zůstavitele trvale bydlela v Praze a zůstavitel pracoval v zahraničí (v té době
několik let na Kubě, kde se zdržovala i celá jeho rodina), zatímco žalobkyně a)
žila v Bratislavě, kde byla také odsouzena. Zůstavitel byl žalobkyní a) na
počátku policejního šetření a také v průběhu celého trestního řízení podrobně o
skutkovém stavu informován a žalobkyně a) prokázala, že tento důvod vydědění
zůstavitel vůči ní užít nechtěl a že "jeho užití by odporovalo logice věci a
jejich vzájemnému vztahu" (zůstavitel své dceři trestní stíhání nepřipomínal,
nevytýkal jí je, nadále ji finančně a jinak podporoval, do výkonu trestu odnětí
svobody jí psal, po jejím propuštění na svobodu na ni převedl své restituční
nároky na Slovensku).
Žalobkyně a) dále namítá, že soudy (i přes námitky
žalobkyň) nevyhodnotily "pravost" závěti a "vyděďovací listiny", zejména
nevyhodnotily pravdivost všech vyděďovacích důvodů, a že proto nemohly ze všech
důvodů použít pouze údaj o trestním postihu žalobkyně a). Uvádí, že do roku
1998 se se zůstavitelem pravidelně osobně stýkali, převážně v Praze, kam
žalobkyně a) jezdila. Po operaci mozku v roce 1998 žalobkyně a) již nemohla
jezdit za zůstavitelem do Prahy, pravidelně si však telefonovali a dopisovali. Žalobkyně a) po celou dobu tolerovala přání zůstavitele, aby mu "nevolala ani
nepsala domů", neboť si to nepřála manželka zůstavitele. Žalobkyně a) navrhla,
aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadených výrocích a aby
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobkyně a) napadá dovoláním kromě rozhodnutí krajského soudu rovněž rozsudek
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.5.2009 č.j. 25 C 77/2007-250. Uvedený
rozsudek není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně, již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen a občanský
soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání
dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a
o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud ČR proto řízení o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22.5.2009 č.j. 25 C 77/2007-250 podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavil (srov. též právní názor vyjádřený
například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003,
které bylo uveřejněno pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2006).
Žalobkyně a) napadá dovoláním také výroky rozsudku odvolacího soudu, kterými
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů
řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v
případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena
forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek
uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se
nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř.,
protože nejde o případy v něm uvedené. Protože dovolání proti výroku usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001,
které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2003), bylo dovolání žalobkyně a) podané také proti tomuto rozhodnutí podle
ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Přípustnost dovolání žalobkyně a) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení
jejího dědického práva po zůstaviteli Ing. J. S., zemřelém dne 6.9.2004, se
řídí ustanovením § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně a) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o.s.ř.); k okolnostem uplatněným dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se
nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky,
zda zůstavitel může z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst.1 písm.c)
občanského zákoníku platně vydědit svého potomka, který byl odsouzen pro
úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,
jestliže jeho odsouzení bylo ještě před pořízením listiny o vydědění pravomocně
zahlazeno (a na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen). Uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem
k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné
(určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci
samé týkajícím se žalobkyně a) rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) je opodstatněné.
V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a 3 a § 242
odst.3 o.s.ř.), že v průběhu řízení o dědictví po J. S., zemřelém dne 6.9.2004,
byla předložena jednak allografní závěť sepsaná dne 23.11.2002, podle níž
zůstavitel odkázal svůj majetek žalovanému 2) a podle níž vydědil žalobkyně a)
a b), protože o něj "30 let neprojevovaly vůbec zájem a nikdy mu tedy ani
neposkytly pomoc" s tím, že "vydědění se týká i případných manželů dcer a
jejich případných potomků", jednak allografní listina zůstavitele označená jako
"vysvětlení mé závěti" ze dne 23.11.2002, v níž zůstavitel vylíčil důvody
vydědění žalobkyň následovně: "Dcera O. B. o mne neprojevuje zájem již 30 let,
nepíše mi ani k svátkům a výročím, vím jen od svého spolužáka právníka, že byla
odsouzena v 80. letech za trestný čin podvodu a zpronevěry na 3 roky vězení a
tím pošpinila čest naší rodiny" a že "dcera J. (není mi známo, zda se provdala)
od roku 1970 o mne také nejeví žádný zájem a moje pokusy o sblížení nevyšly a i
ona pošpinila čest rodiny a mého jména nečestným jednáním". Žalobkyně a) byla
rozsudkem Obvodního soudu Bratislava 2 ze dne 26.4.1988 sp. zn. 3 T 36/88
odsouzena "pro majetkovou trestnou činnost podle § 132 trestního zákona" k
trestu odnětí svobody v délce 3 let a její odsouzení bylo usnesením Obvodního
soudu Bratislava 2 ze dne 8.9.1994 sp. zn. 2 Nt 30/94 zahlazeno s tím, že se na
"pachatelku hledí, jako by nebyla odsouzena"; usnesení nabylo právní moci dnem
30.9.1994.
Vydědění představuje projev vůle, kterým zůstavitel odnímá dědické právo svému
potomku, jemuž by jinak ze zákona náleželo (§ 473 a § 479 občanského zákoníku).
Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné
uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem občanského
zákoníku). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je vymezen taxativně v
ustanovení § 469a odst. 1 občanského zákoníku (srov. například zprávu
Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 5. 1985 sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou pod č.
50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985).
Podle ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku zůstavitel může
vydědit potomka, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí
svobody v trvání nejméně jednoho roku.
Platnost vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku
spočívá v tom, že potomek zůstavitele, který by jinak byl jeho dědicem, byl -
uvažováno podle právní úpravy účinné do 31.12.2009 - pravomocným rozhodnutím
soudu uznán vinným spácháním trestného činu, že šlo o trestný čin spáchaný
úmyslně a že potomek zůstavitele byl pravomocným rozhodnutím soudu odsouzen k
trestu odnětí svobody (podmíněnému nebo nepodmíněnému) v trvání nejméně jednoho
roku; stejně jako odsouzení pro trestný čin se posuzuje rovněž odsouzení pro
přípravu k trestnému činu nebo pro pokus trestného činu. Z hlediska ustanovení
§ 469 odst.1 písm.c) občanského zákoníku není významné, proti komu byl trestný
čin zůstavitelova potomka namířen (kdo byl poškozeným), jakým jednáním
(opomenutím) byl trestný čin spáchán nebo jaká byla pohnutka (motiv)
protiprávního jednání potomka zůstavitele.
Zůstavitel smí svého potomka vydědit z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a
odst.1 písm.c) občanského zákoníku, jen jestliže v době pořízení listiny o
vydědění byl jeho potomek osobou odsouzenou pro úmyslný trestný čin k trestu
odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku pravomocným rozhodnutím soudu. V
případě, že v době pořízení listiny o vydědění odsuzující rozhodnutí soudu
ještě nebylo vydáno nebo nebylo pravomocné, že v době pořízení listiny o
vydědění nebyl trestný čin potomka kvalifikován jako úmyslný nebo že v době
pořízení listiny o vydědění nebyl zůstavitelovu potomku uložen trest odnětí
svobody nebo uložený trest odnětí svobody nepřesahoval dobu jednoho roku, není
důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku
naplněn; není přitom vůbec významné, zda (a že) ke splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku došlo
dodatečně, popřípadě až v době smrti zůstavitele.
Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen
[srov. § 70 odst.1 trestního zákona účinného do 31.12.2009 (§ 106 nyní platného
trestního zákoníku) a obdobnou právní úpravu ve Slovenské republice].
Právním důsledkem zahlazení odsouzení je zákonná fikce neodsouzení pachatele,
která nastává dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo odsouzení zahlazeno.
Právní význam zahlazení odsouzení spočívá v tom, že "k odsouzení - pokud s ním
zákon spojuje některé právní následky - se nepřihlíží" a že "na pachatele se
hledí, jako by nebyl odsouzen, i když šlo o odsouzení nepodmíněné a trest byl
na odsouzeném vykonán" (srov. Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman:
Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 577, 617). Znamená to (mimo jiné), že
k odsouzení pachatele, které bylo pravomocným rozhodnutím zahlazeno, se
nepřihlíží nejen v oblasti trestního práva, ale vždy, spojuje-li s odsouzením
pachatele zákon (samozřejmě včetně občanského zákoníku) určité právní následky.
Ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku spojuje důvod, pro který
zůstavitel může vydědit svého potomka, jenž by se jinak stal jeho dědicem - na
rozdíl od ustanovení § 469 občanského zákoníku, podle něhož je dědicky
nezpůsobilý ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli,
jeho manželu, dětem nebo rodičům, i když nebyl pravomocně odsouzen - s
odsouzením pachatele pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání
nejméně jednoho roku. Došlo-li však k zahlazení odsouzení a vznikla-li tím
zákonná fikce neodsouzení pachatele, má to (mimo jiné) za následek, že na
potomka zůstavitele nadále (po právní moci rozhodnutí, kterým bylo odsouzení
zahlazeno) nelze hledět jako na "odsouzeného" a že se proto důvod k vydědění
podle ustanovení § 469a odst.1 písm.c) občanského zákoníku nemůže uplatnit.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci došlo k zahlazení odsouzení žalobkyně
a) ještě dříve, než zůstavitel pořídil dne 23.11.2002 listinu o jejím vydědění,
a že tedy v době pořízení listiny o vydědění platila o žalobkyni a) ze zákona
fikce jejího neodsouzení, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého
byl u žalobkyně a) naplněn důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm.
c) občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího
ve znění "doplňujícího" usnesení ze dne 10.12.2009 č.j. 22 Co 446/2009-298 v
tomto výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu
soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu