21 Cdo 1088/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci zástavního věřitele Gentar s. r. o. se sídlem v Praze 2, Slavíkova
č. 1568/23, IČO 24307319, zastoupeného Mgr. Zuzanou Hájkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti zástavním dlužníkům 1) T. S. a 2)
M. S., zastoupenému Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Perlová č. 68/7, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 7 C 298/2015, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2016 č. j. 62 Co 367/2016-68, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 18. 12. 2015 u Obvodního soudu pro
Prahu 4 domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy ve vlastnictví
zástavních dlužníků, a to „bytové jednotky, umístěné v budově, na pozemku parc.
č. 2826, zastavěná plocha a nádvoří, včetně příslušného spoluvlastnického
podílu na společných částech domu a pozemku parc. č. 2826, o velikosti
6137/196384, vše zapsáno na LV č. 10338 pro k. ú. Ch., obec P., vedeném u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“, za
účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem 1) ve
výši 4 230 392,70 Kč. Návrh zdůvodnil zejména tím, že dne 18. 11. 2013 uzavřel
se zástavním dlužníkem 1) smlouvu o úvěru č. 242013, na základě které mu
poskytl spotřebitelský úvěr „do výše maximálně 1 200 000 Kč“, že k zajištění
této pohledávky, o které byl pořízen dne 25. 11. 2013 notářský zápis se
svolením k vykonatelnosti sp. zn. NZ 494/2013, N 528/2013 sepsaný notářkou
JUDr. Zdeňkou Procházkovou, uzavřel dne 18. 11. 2013 smlouvu o zřízení
zástavního práva s J. S., která se na základě dohody o přistoupení k závazku
sepsané formou notářského zápisu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. NZ 514/2013, N
551/2013 notářkou JUDr. Zdeňkou Procházkovou stala solidární dlužnicí a dluh z
úvěrové smlouvy uznala co do důvodu a výše, že notářským zápisem ze dne 27. 4.
2015 sp. zn. NZ 150/2015, N 158/2015 sepsaným notářkou JUDr. Lucií Vaňkovou
bylo osvědčeno, že úvěr byl zástavnímu dlužníkovi 1) a solidární dlužnici J. S.
skutečně poskytnut, že dne 9. 7. 2014 J. S. zemřela a vlastnické právo k
předmětným nemovitostem přešlo na základě dědického řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1888/2014 na zástavního dlužníka 1) a 2), že
zástavní dlužník 1) je od 5. 8. 2014 v prodlení s úhradou měsíčních splátek
úvěru, který se stal ke dni 6. 9. 2014 splatným včetně příslušenství a smluvní
pokuty, a že ačkoliv byl zástavní dlužník 1) k úhradě dlužných splátek vyzýván
dne 29. 9. 2014, 18. 12. 2014, 14. 1. 2015 a dne 2. 12. 2015, na uvedený dluh
nic neuhradil.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25. 4. 2016 č. j. 7 C 298/2015-39
nařídil prodej zástavy „ve vlastnictví zástavního dlužníka 1) a zástavního
dlužníka 2)“, a to „bytové jednotky, umístěné v budově, na pozemku parc. č.
2826, zastavěná plocha a nádvoří, včetně příslušného spoluvlastnického podílu
na společných částech domu a pozemku parc. č. 2826, o velikosti 6137/196384,
vše zapsáno na LV č. 10338 pro k. ú. Ch., obec P., vedené u Katastrálního úřadu
pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“, a to za účelem
uspokojení pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem 1) ve výši 4
230 392,70 Kč. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro nařízení prodeje
zástavy, neboť zástavnímu věřiteli se podařilo osvědčit, že je zástavním
věřitelem, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 4 230 392,70 Kč včetně
příslušenství, že tato pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem,
jejichž prodej je navržen, a že zástavní dlužníci jsou vlastníky zástavy.
K odvolání zástavního dlužníka 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 10.
2016 č. j. 62 Co 367/2016-68 zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že k jednání ve věci, které bylo
nařízeno dne 4. 3. 2016 na den 25. 4. 2016, byla předvolána zástupkyně
zástavního věřitele a oba zástavní dlužníci, že zástavnímu dlužníkovi 2) bylo
předvolání zasláno na adresu uvedenou v centrálním registru obyvatel „P. – S.,
K.“, na které nebyl zastižen, proto byla písemnost uložena na poště a
připravena k vyzvednutí dne 9. 3. 2016 a vzhledem k tomu, že po uplynutí úložní
doby nemohla být vhozena do domovní schránky z důvodu, že na uvedené adrese
sídlí městský úřad, byla dne 30. 3. 2016 vrácena soudu prvního stupně, že
advokátka Mgr. Dagmar Soukupová, která převzala zastoupení zástavního dlužníka
2) dne 23. 2. 2016, tuto skutečnost sdělila soudu prvního stupně podáním ze dne
16. 3. 2016 doručeným mu dne 17. 3. 2016 a že u jednání dne 25. 4. 2016, k
němuž se dostavila pouze zástupkyně zástavního věřitele Mgr. Zuzana Hájková,
která přednesla návrh, provedl soud prvního stupně dokazování, dal prostor
zástupkyni zástavního věřitele k závěrečnému návrhu a poté rozhodl usnesením.
Dovodil, že teprve dnem doručení oznámení o převzetí zastoupení zástavního
dlužníka 2) advokátkou Mgr. Dagmar Soukupovou soudu se stalo zastoupení vůči
soudu účinné, a že proto soud nepochybil, když dne 4. 3. 2016 předvolal k
jednání pouze zástavního dlužníka 2) a nikoliv jeho zástupkyni, že však
pochybil, když v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 občanského soudního řádu
vyvěsil písemnost na úřední desce soudu, ačkoliv „v době doručování“ se mu
„dostala informace“ o zastoupení zástavního dlužníka 2) advokátkou a písemnost
připravená k vyzvednutí dne 9. 3. 2016 by se považovala ve smyslu ustanovení §
49 odst. 4 věty první občanského soudního řádu za doručenou dnem 21. 3. 2016,
kdy již bylo soudu známo, že zástavní dlužník 2) je zastoupen, a proto mělo být
předvolání k jednání znovu doručeno přímo jeho zástupkyni Mgr. Dagmar
Soukupové. Dospěl k závěru, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyly splněny zákonné podmínky
uvedené v ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu pro jednání dne 25.
4. 2016 v nepřítomnosti zástavního dlužníka 2), kterému soud prvního stupně
svým postupem odňal možnost účastnit se jednání a zkrátil ho tak na jeho
procesních právech.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když
zrušil usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy i vůči zástavnímu
dlužníkovi 1), ačkoliv ten odvolání nepodal, a že tak zatížil řízení vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že povaha
předmětu řízení vyplývající z hmotného práva umožňuje, aby předmět řízení byl
projednán samostatně vůči zástavnímu dlužníkovi 1) i zástavnímu dlužníkovi 2)
jako spoluvlastníkům předmětu zástavy, a že se jedná „na straně žalovaných“ o
samostatné společenství podle § 91 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy každý
z „žalovaných“ jedná v řízení sám za sebe. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 101
odst. 3 občanského soudního řádu pro jednání dne 25. 4. 2016 v nepřítomnosti
zástavního dlužníka 2) z důvodu, že soud prvního stupně neposlal předvolání
jeho zástupkyni, o které se dozvěděl poté, co odeslal předvolání k jednání
zástavnímu dlužníkovi 2), avšak před tím, než nastala fikce doručení. S odkazem
na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že zákon neukládá, aby soud znovu
doručoval písemnost zvolenému zástupci účastníka, který skutečnost, že je
zastoupen, oznámil soudu až poté, co soud již písemnost účastníkovi odeslal. Má
za to, že nastala fikce doručení předvolání zástavnímu dlužníkovi 2) a že soud
prvního stupně postupoval správně a v souladu se zákonem, když poté, co se mu
zásilka s předvoláním vrátila, ji vyvěsil na úřední desce, a že proto bylo
možné jednat v nepřítomnosti zástavního dlužníka 2). Zástavní věřitel navrhl,
aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu
prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby zrušil usnesení odvolacího soudu a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních (dále jen „z. ř. s.“), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci
bylo zahájeno po 31. 12. 2013 (srov. § 1 z. ř. s. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky procesního práva, jak má soud postupovat při doručování
písemnosti v případě, kdy zástupce účastníka řízení předloží soudu procesní
plnou moc k zastupování účastníka poté, co již byla písemnost odeslána
účastníku řízení, avšak před tím, než nastaly účinky jejího doručení. Protože
při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele je
opodstatněné.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým
může být především advokát (srov. § 24 odst. 1 větu první a § 25 odst. 1 větu
první o. s. ř.). Zástupce, jemuž byla udělena plná moc pro celé řízení (tzv.
procesní plná moc), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit
účastník (§ 28a odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odpovídá tomu, aby tomuto
zástupci byly doručeny všechny písemnosti (elektronické dokumenty), které by
jinak byly doručeny účastníku (srov. § 50b odst. 2 o. s. ř.). Zástupce, kterému
byla udělena procesní plná moc, je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§
115 o. s. ř.). Zástupci, kterému účastník udělil plnou moc jen pro určité úkony
(prostou plnou moc), lze listiny doručovat - jak také vyplývá z povahy této
plné moci, podle níž zástupce může činit pouze takové procesní úkony, které
jsou v ní uvedeny - jen tehdy, jestliže ho k tomu udělená plná moc výslovně
opravňuje; stanoví-li to zákon, musí být listina doručena též zastupovanému
účastníku (srov. § 50b odst. 4 o. s. ř.).
Zástupci účastníka se písemnost doručuje jen tehdy, byla-li v době odeslání
písemnosti soudem vykázána jeho plná moc. Byla-li soudu předložena plná moc až
po odeslání písemnosti, není třeba písemnosti zástupci účastníka doručovat, i
kdyby v době vlastního doručení byl účastník již zastoupen; rozhodující v tomto
směru (z hlediska potřeby doručení písemnosti zástupci účastníka) totiž není
den doručení písemnosti, ale den jejího odeslání adresátu (srov. například
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo
277/2014, které bylo uveřejněno pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7.
2015 sp. zn. 21 Cdo 235/2014, uveřejněného pod č. 16 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně odeslal dne
4. 3. 2016 předvolání k jednání nařízenému na den 25. 4. 2016 zástupkyni
zástavního věřitele advokátce Mgr. Zuzaně Hájkové, zástavnímu dlužníkovi 1) a
zástavnímu dlužníkovi 2). Dne 17. 3. 2016 předložila advokátka Mgr. Dagmar
Soukupová soudu prvního stupně plnou moc k zastupování zástavního dlužníka 2),
z jejíhož obsahu je zřejmé, že se jedná o tzv. procesní plnou moc (§ 25 odst. 1
o. s. ř.). Zástavnímu dlužníkovi 2) bylo předvolání k jednání doručováno do
vlastních rukou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, který
zástavního dlužníka 2) dne 9. 3. 2016 na adrese K., P., nezastihl a který proto
doručovanou písemnost uložil a zástavnímu dlužníkovi 2) zanechal výzvu, aby si
písemnost vyzvedl (§ 49 odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
zástavní dlužník 2) si tuto písemnost nevyzvedl ve lhůtě 10 dnů ode dne 9. 3.
2016, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se předvolání k jednání za
doručené posledním dnem této lhůty, tj. dnem 21. 3. 2016 (§ 57 odst. 2 věta
druhá o. s. ř. a § 49 odst. 4 věta první o. s. ř.). Dne 30. 3. 2016 byla soudu
prvního stupně písemnost vrácena, neboť ji nebylo možné po uplynutí 10 dnů
vhodit do schránky adresáta z důvodu, že na uvedené adrese sídlí městský úřad
(§ 49 odst. 4 věta třetí o. s. ř.). Dne 31. 3. 2016 vyvěsil soud prvního stupně
„Sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu podle § 49 odst. 4 o. s. ř.“, které
bylo sňato z úřední desky dne 30. 4. 2016.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže
zaslal předvolání k nařízenému jednání ze dne 4. 3. 2016 zástavnímu dlužníkovi
2), neboť v době jeho odeslání ještě nebyla vůči soudu účinná plná moc, kterou
mu předložila advokátka Mgr. Dagmar Soukupová až dne 17. 3. 2016. Soud prvního
stupně nepochybil ani tím, že předvolání k jednání nedoručil uvedené advokátce
ani poté, co mu předložila plnou moc, na základě níž byl již zástavní dlužník
2) v době, kdy nastaly účinky doručení jemu zaslaného předvolání k jednání,
zastoupen, neboť z hlediska potřeby doručení předvolání zástupkyni zástavního
dlužníka 2) nebyl – jak vyplývá z výše uvedeného - rozhodující den doručení
předvolání, ale den jeho odeslání zástavnímu dlužníkovi 2). Závěr odvolacího
soudu, že soud prvního stupně měl předvolání k jednání doručit zástupkyni
zástavního dlužníka 2) poté, co se dne 17. 3. 2016 dozvěděl o tom, že jej
zastupuje [bez ohledu na to, že předvolání již bylo předtím odesláno zástavnímu
dlužníkovi 2)], a že pokud tak neučinil, je řízení stiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto není správný.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je naopak
zatíženo řízení před odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn,
včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne soud. Podle ustanovení § 206 odst. 2 o. s. ř. bylo-li
však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-
li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe
(§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva
nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden,
odvoláním dotčena; to neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku
je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky.
Účastníky řízení o soudním prodeji zástavy jsou zástavní věřitel a zástavní
dlužník (§ 355 z. ř. s.). Zástavním věřitelem se jako účastník řízení o soudním
prodeji zástavy rozumí ten, kdo podal u soudu návrh na nařízení prodeje zástavy
a kdo v ní o sobě tvrdí, že má pohledávku, která je zajištěna zástavním právem
váznoucím na zástavě, jejíž soudní prodej navrhuje. Zástavním dlužníkem je jako
účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji
navržené zástavy. Je-li zástava ve spoluvlastnictví více osob, jsou účastníky
řízení všichni spoluvlastníci. Vystupuje-li v řízení o soudním prodeji zástavy
několik zástavních dlužníků, nevytvářejí procesní společenství (samostatné nebo
nerozlučné), jako je tomu při pluralitě účastníků sporného řízení na straně
žalobce nebo žalovaného (srov. § 90 a § 91 odst. 1 a 2 o. s. ř.); každý
zástavní dlužník jedná v tomto řízení sám za sebe. Podá-li jeden z více
zástavních dlužníků odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení
prodeje zástavy, které je oprávněn podat jen sám za sebe a kterým proto může
toto usnesení napadnout jen v části týkající se jeho spoluvlastnického podílu
na zástavě, není právní moc výroku tohoto usnesení v části, která se týká
ostatních zástavních dlužníků, kteří odvolání nepodali (jejich
spoluvlastnických podílů na zástavě), dotčena.
V posuzované věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - se zástavní věřitel domáhal
nařízení soudního prodeje zástavy [předmětné nemovitosti] ve vlastnictví
zástavních dlužníků 1) a 2), kteří jsou na základě rozhodnutí o projednání
dědictví (dohody dědiců schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
30. 7. 2015 č. j. 34 D 1888/2014-161) po zemřelé J. S., která uzavřela se
zástavním věřitelem dne 18. 11. 2013 zástavní smlouvu, jejími podílovými
spoluvlastníky každý v rozsahu jedné poloviny. Protože v řízení o soudním
prodeji zástavy zástavní dlužníci 1) a 2) jako spoluvlastníci nemovitosti
jednají – jak vyplývá z výše uvedeného - každý z nich sám za sebe a protože
usnesení o nařízení prodeje zástavy může každý z nich napadnout jen v části
týkající se jeho spoluvlastnického podílu na zástavě, je nepochybné, že
podal-li odvolání proti vyhovujícímu výroku usnesení soudu prvního stupně o
soudním prodeji zástavy jen zástavní dlužník 2), který je spoluvlastníkem jedné
poloviny předmětné nemovitosti (zástavy), nabylo usnesení soudu prvního stupně
ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi 1), který je podílovým spoluvlastníkem druhé
poloviny nemovitosti, samostatně právní moci podle ustanovení § 206 odst. 2
věty první o. s. ř. a předmětem odvolacího řízení byl přezkum správnosti výroku
usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl nařízen prodej zástavy
spoluvlastnického podílu zástavního dlužníka 2) o velikosti jedné poloviny
nemovitosti. Jestliže tedy odvolací soud na základě odvolání podaného pouze
zástavním dlužníkem 2) přezkoumal vyhovující výrok usnesení soudu prvního
stupně i v části, v níž se týkal spoluvlastnického podílu zástavního dlužníka
1), který odvolání nepodal, a posléze usnesení soudu prvního stupně zrušil v
celém rozsahu, je odvolací řízení postiženo vadou, která mohla mít (a v daném
případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vůči zástavnímu
dlužníkovi 1) totiž usnesení soudu prvního stupně – jak bylo uvedeno výše -
nabylo právní moci a důvod pro jeho přezkum v této části jen na základě
odvolání zástavního dlužníka 2) nebyl dán.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu