U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční
věci oprávněného V. B., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52, proti povinnému J. N.,
zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova
tř. č. 770/52, pro 110.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 24 EXE 604/2012, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. května 2013, č. j. 54 Co
1232/2012-36, takto:
I. Dovolání oprávněného se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradu nákladů dovolacího
řízení 6.462,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Boženy Kopecké, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 770/52.
Na návrh oprávněného Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 16. 5.
2012, č. j. 24 EXE 604/2012-8, nařídil exekuci na majetek povinného podle
„vykonatelného“ směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26. 1. 2012, č. j. 38 Cm 836/2011-10, k uspokojení pohledávky
oprávněného ve výši 110.856,- Kč s úrokem ve výši 6 % z částky 160.529,- Kč od
21. 12. 2010 do 7. 1. 2011, a ve výši 6 % z částky 110.856,- Kč od 8. 1. 2011
do zaplacení, a nákladů předcházejícího řízení ve výši 37.640,- Kč, jakož i
povinnosti povinného uhradit oprávněnému jeho náklady účelně vynaložené k
vymáhání nároku (náklady oprávněného) a náklady soudní exekutorce pověřené
provedením exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v
příkazu k úhradě nákladů exekuce, provedením exekuce pověřil soudní exekutorku
JUDr. Ivanu Kozákovou, Exekutorský úřad Třebíč.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením
ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36, usnesení soudu prvního stupně
změnil tak, že se návrh oprávněného na nařízení exekuce podle směnečného
platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j.
38 Cm 836/2011-10, k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněnému
směnečný peníz ve výši 110.856,- Kč, 6 % úrok z částky 160.529,- Kč od 21. 12.
2010 do 7. 1. 2011 a 6 % úrok z částky 110.856,- Kč od 8. 1. 2011 do zaplacení
a náklady nalézacího řízení ve výši 37.640,- Kč, zamítá, a žádný z účastníků,
ani soudní exekutorka, nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Dospěl k závěru, že za situace, kdy doručovací adresa povinného je
adresa bytového domu, „nelze učinit závěr, že v místě doručování nelze zanechat
vhodným způsobem písemnou výzvu k vyzvednutí písemností s poučením (§ 49 odst.
2, § 50h o.s.ř.). Taková výzva totiž nemusí být vhozena do schránky adresátem
užívané, ale lze ji kupříkladu vhodit do schránky přináležející k bytu či
umístit na dveřích domu, na nástěnce ve společných prostorách, nalepit ji v
prostoru domovních schránek a podobně (…). Za této situace nebyly splněny
podmínky pro to, aby nalézací soud sám na své úřední desce vyvěsil výzvu k
vyzvednutí písemnosti ve smyslu ustanovení § 49 odstavec 2 o.s.ř. (a aby po
uplynutí deseti dnů ode dne jejího připravení k vyzvednutí bylo možné zásilku
považovat za doručenou)“. V projednávané věci tedy při doručování směnečného
platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j.
38 Cm 836/2011-10 (dále též „exekuční titul“), nebyl dodržen zákonem předepsaný
postup pro náhradní doručení písemností, exekuční titul doposud nemohl nabýt
účinků „pravomocného rozsudku“ a nebyl tak naplněn jeden ze základních
předpokladů pro nařízení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včasně podaným dovoláním, v němž
namítá, že trvání na zanechání výzvy k vyzvednutí podle ustanovení § 49 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
též o. s . ř.) je přehnaným formalismem, neboť, i kdyby totiž byla výzva
nějakým způsobem zanechána, byl by výsledek naprosto stejný. Případné vadné
doručení exekučního titulu a v důsledku toho i chybné vyznačení doložky právní
moci a vykonatelnosti na exekučním titulu neznamená, že exekuční titul je
nevykonatelný, protože, „pokud soud rozhoduje podle stavu ke dni rozhodnutí,
pak by měl posoudit i možnost, že se exekuční titul stal vykonatelným později,
než bylo uvedeno v doložce právní moci a vykonatelnosti“. Za nesprávný
dovolatel považuje rovněž postup odvolacího soudu, který rozhodoval bez jednání
za situace, kdy prováděl dokazování spisem jiného soudu, na základě kterého je
učiněno zjištění o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu vadného
doručení, v důsledku čehož následně došlo k zamítnutí návrhu na nařízení
exekuce. Namítá, že v exekučním řízení exekuční soud není oprávněn přezkoumávat
doručení exekučního titulu za situace, kdy na tomto byla „řádně“ vyznačena
doložka právní moci a vykonatelnosti, navíc za situace, kdy povinný v řízení, v
němž byl exekuční titul vydán, nevyužil možnosti podat návrh na vyslovení
neúčinnosti doručení exekučního titulu (§ 50d o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací
soud usnesení Krajského soudu – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54
Co 1232/2012-36, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný se k dovolání oprávněného mimo jiné vyjádřil tak, že za situace, kdy
nemohl soud ve smyslu ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř. požádat o doručování na
jinou adresu, protože o nalézacím řízení nevěděl, a kdy měl „dodávku“
poštovních zásilek z adresy, na kterou mu byl exekuční titul doručován, na
novou adresu zajištěn bývalými sousedy a novou majitelkou bytu, nepovažuje
trvání na vylepení výzvy (§ 49 odst. 2 o. s. ř.) za formalismus. „Jestliže
nedošlo k řádnému doručení, nemohl být směnečný platební rozkaz exekučním
titulem k zahájení exekuce, neboť logicky nebyl vykonatelný“. Navrhl proto, aby
dovolací soud dovolání oprávněného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka
postupu při doručování podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
do 1. 7. 2009, jestliže adresát nemá domovní schránku), přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009) pro
doručování písemností do vlastních rukou platí, že nezastihl-li doručující
orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem
písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě
doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve
který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu
k vyzvednutí písemnosti u soudu.
Pokud tedy adresát při doručování písemností do vlastních rukou není na adrese
(pro doručování) zastižen, doručující orgán na této adrese zanechá písemnou
výzvu (podle ustanovení § 49 odst. 2 o. s. ř.) k vyzvednutí písemnosti. Výzva
se zpravidla zanechává v domovní nebo jiné adresátem užívané schránce. Pokud
schránku adresát nemá, je možné výzvu zanechat na jiném vhodném místě –
například na dveřích bytové jednotky, domu apod. Uvedeným způsobem doručující
orgán postupuje, i kdyby věděl, že se adresát odstěhoval nebo že je v místě
doručování neznámý. Vrácení písemností odesílajícímu soudu bez zanechání výzvy
(s výjimkou případu, o který se však v této věci nejedná, kdy výzvu v místě
doručování nelze zanechat) je nepřípustné a nezakládá řádné a účinné doručení
doručované písemnosti (zde exekučního titulu). Exekuční titul tak v
projednávané věci nebyl řádně doručen, v důsledku čehož nenabyl právní moci a
nestal se vykonatelným.
Exekuci na majetek povinného přitom lze nařídit jen na základě vykonatelného
exekučního titulu [k tomu srov. ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“],
tedy exekučního titulu, který je vykonatelný, jak po stránce formální, tak i po
stránce materiální (obsahové), což je soud povinen zkoumat ještě před nařízením
exekuce. Při přezkumu přitom není omezen údaji vyplývajícími z potvrzení o
vykonatelnosti, kterým titul opatřil orgán, který ho vydal, ale je oprávněn
správnost potvrzení o vykonatelnosti přezkoumávat. Vykonatelnost – v jednotě
obou aspektů – lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí
způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce; nevykonatelnost titulu je
důvodem pro zamítnutí návrhu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 922/2009).
Činí-li (exekuční) soud závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o doručení
rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno,
nejde o šetření postupy podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. a neuplatní se
požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění
šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům. Za těchto
podmínek tak není třeba nařizovat jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.) – k tomu
srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Námitka dovolatele, že postup odvolacího soudu nebyl správný, pokud rozhodoval
bez jednání za situace, kdy prováděl dokazování spisem jiného soudu, na základě
kterého následně dospěl k závěru o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu
jeho vadného doručení povinnému, proto není opodstatněná.
Za správný považuje dovolací soud i akcesorický výrok II. usnesení Krajského
soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. 5. 2013, č. j. 54 Co 1232/2012-36,
v němž odvolací soud žádnému z účastníků, ani soudní exekutorce, nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudní praxe při rozhodování o nákladech exekuce a nákladech řízení mezi
účastníky vycházela z principu objektivní odpovědnosti oprávněného za
vykonatelnost exekučního titulu. Tento princip však byl prolomen judikaturou
Ústavního soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 2696/08, případně nález ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2888/10), který
opakovaně vyslovil názor, že soud je povinen mít vždy na zřeteli účel soudního
řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům a v tomto kontextu zvážit i
dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena
oprávněným, jestliže se spolehl na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k
exekuci předkládaného titulu. Nelze bez dalšího dát oprávněnému k tíži, že se
rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok
u soudu. Přitom nelze na druhé straně přehlížet, že obdobné záruky je namístě
vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka
vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně.
V dané věci se oprávněný domáhal nařízení exekuce podle směnečného platebního
rozkazu, který soud nesprávně opatřil doložkou právní moci a vykonatelnosti a
uvedená skutečnost byla zjištěna až v exekučním řízení. Oprávněnému nelze
přičíst zavinění ve vztahu ke vzniku nákladů na nařízení exekuce a nelze je
přičíst ani povinnému, který nesprávné vyznačení doložky právní moci a
vykonatelnosti nezpůsobil. Dovolací soud proto považuje za správný výrok
odvolacího soudu, kterým náhradu nákladů exekuce soudní exekutorce nepřiznal.
Nepřiznání náhrady nákladů soudní exekutorce není porušením zásady úplatnosti
vyplývající z ustanovení § 3 exekučního řádu. V této souvislosti odkazuje
dovolací soud na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS
1226/08, podle něhož stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora,
není protiústavní. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné
míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí.
Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika
podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta),
kam spadá i riziko neuhrazení odměny za uvedenou práci, jsou vyvažována
výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v
obhajování a zastupování). Tyto závěry lze vztáhnout bez dalšího i na činnost v
postavení exekutora. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a
provedení zápisu do seznamu dala souhlas k provádění exekuční činnosti
exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech
případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Shora uvedené závěry citované judikatury Ústavního soudu o absenci
zavinění ve vztahu k jejich vzniku platí obdobně i pro náklady řízení mezi
účastníky před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle
ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný byl v
dovolacím řízení plně úspěšný a oprávněný je proto povinen nahradit mu náklady
potřebné k účelnému uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky proto určil
pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v
jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke
složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou ve výši
6.162,50 Kč. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly povinnému
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (za jeden
úkon právní služby, srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů). Oprávněný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové
výši 6.462,50 Kč povinnému zaplatit k rukám advokátky JUDr. Boženy Kopecké,
která jej v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od
právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2014
JUDr.
Mojmír Putna
předseda senátu