21 Cdo
1142/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) P. M., a b) E. M., obou zastoupených JUDr. Ondřejem Vodákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 32/694, proti žalovanému LEASING -
STAR spol. s r.o. Teplice se sídlem v Teplicích, Nákladní č. 1060, IČ 41324536,
zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Národní č. 25, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a
věcným břemenem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 4 C
130/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. prosince 2008 č.j. 19 Co 323/2008-333, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali aby bylo určeno, že nemovitosti "stavební parcela parc. č.
st. 68/2 o výměře 189 m2 - zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území
Litovice a budova č.p. 1077 na stavební parcele parc. č. st. 68/2 - rodinný dům
v obci Hostivice, vše zapsáno na LV č. 1023 v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha -
západ", nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch pohledávky žalovaného ve
výši 500.000,- Kč s příslušenstvím a že na nich nevázne věcné břemeno užívání
ve prospěch žalovaného. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že počátkem roku 2005
"potřebovali získat úvěr" a že proto "za pomoci svých známých, především J. K.,
navázali kontakt" se žalovaným, který jim "přislíbil úvěr ve výši 500.000,-
Kč". Za účelem zajištění úvěru byla ohledně předmětných nemovitostí "připravena
smlouva o zřízení věcného břemene, smlouva zástavní a smlouva o zajišťovacím
převodu práva"; žalobci, kteří jsou "osoby zrakově postižené" [žalobce a) je
osobou prakticky nevidomou, žalobkyně b) je zcela nevidomá], smlouvy podepsali,
aniž "by jim byly smlouvy nahlas přečteny a žalobcům tak bylo umožněno se s
jejich obsahem seznámit". Žalobci, kteří se domnívali, že obsah smluv "odpovídá
předchozímu jednání se žalovaným", na svůj účet "žádné peníze neobdrželi" a od
jednatele žalovaného se posléze dozvěděli, že "peníze byly poslány na účet,
který sdělil pan K." a který byl uveden ve smlouvě o úvěru, tento účet však
"nebyl účtem žalobců". Žalobci dovozují, že smlouvy jsou neplatné, neboť je
sice podepsali, nebyli však seznámeni s jejich obsahem; na smlouvě o úvěru
"chybí podpis svědka, který by dosvědčil, že osoby, které nemohou číst a psát,
byly seznámeny s obsahem smlouvy", v zástavní smlouvě a ve smlouvě o zřízení
věcného břemene se uvádí, že žalobkyně b) "je nevidomá a je seznámena s obsahem
smlouvy", přičemž "jako svědci jsou uvedeni žalobce a) a A. Ž.", ačkoliv je
zřejmé, že žalobce a) "nemůže být osobou, jejímž prostřednictvím se může osoba,
která nemůže číst a psát, seznámit s obsahem právního úkonu", a ačkoliv A. Ž.
nesděloval žalobkyni b) obsah smlouvy, a ohledně žalobce a) se ani ve smlouvách
neuvádí, že je osobou nevidomou.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 20.6.2007 č.j. 4 C 130/2006-113 ve
znění usnesení ze dne 26.7.2007 č.j. 4 C 130/2006-122 žalobě vyhověl a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 31.255,35 Kč
k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Vodáka a že žalovaný je povinen zaplatit České
republice - Okresnímu soudu Praha - západ na náhradě nákladů řízení 334,37 Kč a
na soudním poplatku 6.000,- Kč. Z provedeného dokazování učinil skutkové
zjištění, že smlouvu o úvěru ze dne 30.3.2005 č. 307/2005/L, smlouvu o zřízení
zástavního práva k nemovitostem ze dne 30.3.2005 č. 307/2005/Z a smlouvu o
vzniku věcného břemene k nemovitosti ze dne 30.3.2005 č. 307/2005/B měl žalobce
a) "v držení jeden den před jejich podpisem" na Městské části Praha 18, kde
byly smlouvy "zúčastněnými osobami podepsány, pravost podpisu osob byla
ověřena". Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouvy nevyhovují
formálním požadavkům ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku a že jsou proto
neplatnými právními úkony. Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) je "osobou zcela
nevidomou", bylo třeba k platnosti smluv "buď úředního zápisu nebo toho, aby se
žalobkyně mohla za pomoci speciálních pomůcek nebo přístrojů seznámit s jejich
obsahem", anebo toho, aby "se za pomoci osoby, kterou by si zvolila, seznámila
s obsahem smluv"; žalobkyně b) se však s obsahem smluv "neseznámila ani za
pomoci speciálních pomůcek nebo přístrojů, ani prostřednictvím jiné osoby",
když A. Ž. "sám neznal obsah smluv", samotné ověření podpisu nevyhovuje
požadavkům ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku, neboť "sama o sobě
skutečnost, že osoba smlouvu podepsala, ještě není důkazem o tom, že byla
seznámena s jejím obsahem", a žalobce a) neseznámil žalobkyni b) s obsahem
smluv, i když "měl v držení originální stejnopisy smluv již jeden den před
podpisem". Protože se žalobkyně b) s obsahem smluv neseznámila, jsou smlouvy
neplatné, aniž by bylo třeba zabývat se tím, zda žalobce a) je vůbec "osobou, u
které je na místě použití ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku". Smlouva
o zřízení věcného břemene je navíc neplatná proto, že věcné břemeno užívání
bylo zřízeno za účelem zajištění pohledávky z úvěru a že takový účel zřízení
věcného břemene odporuje ustanovením § 151n až § 151p občanského zákoníku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.11.2007 č.j. 19
Co 408/2007-186 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo
určeno, že na nemovitostech nevázne věcné břemeno užívání ve prospěch
žalovaného; ve výroku o určení, zda na nemovitosti vázne zástavní právo, a ve
výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co dospěl k závěru, že smlouva o
zřízení věcného břemene je pro rozpor s účelem zákona neplatná a že tedy věcné
břemeno užívání nemovitosti žalobců nezatěžuje, odvolací soud dovodil, že pro
rozhodnutí ve věci zástavního práva bylo podstatné, zda došlo "k naplnění
zákonem vymezeného požadavku" spočívajícího ve "schopnosti seznámit se s
obsahem právního úkonu prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí", a že
postup podle ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku nemůže být osobám,
které nemohou číst a psát, "vnucen proti jejich vůli" a je tedy "jen na těchto
osobách, zda využijí dobrodiní zákona a prostřednictvím zvoleného zástupce se
seznámí s obsahem úkonu, případně zda takové možnosti nevyužití, ač ji fakticky
využít mohli a měli". Žalobkyně b) měla podle odvolacího soudu možnost
(příležitost) seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím třetí osoby,
neboť "před podpisem smluv byl přítomen svědek Ž., který mohl text žalobkyni b)
buď doslovně přečíst nebo jí sdělit podstatný obsah, pokud by o to požádala";
nevyužili-li žalobci "o své vůli" této možnosti, nemůže to mít za následek
neplatnost právních úkonů. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v
dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný opravdu poskytl žalobcům sjednaný úvěr
a zda tedy vznikla pohledávka, jejímuž zajištění má zástavní právo sloužit.
Okresní soud Praha - západ poté rozsudkem ze dne 16.5.2008 č.j. 4 C
130/2006-247 určil, že nemovitosti žalobců nejsou zatíženy zástavním právem ve
prospěch pohledávky žalovaného "ve výši 500.000,- Kč s úroky a smluvní pokutou
ze smlouvy o úvěru č. 307/2005/L ze dne 30.3.2005", a rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 126.931,35 Kč a že žalovaný
je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha - západ na náhradě
nákladů řízení 334,37 Kč. Z výsledků dokazování soud prvního stupně učinil
závěr, že "vůlí žalobců bylo uzavřít smlouvu o úvěru tak, aby v ní bylo uvedeno
jejich číslo účtu [resp. číslo účtu žalobce a)] a aby tedy žalovaný poukázal
žalobcům peníze na jejich účet", že však ve smlouvě o úvěru ze dne 30.3.2005 č.
307/2005/L bylo uvedeno číslo účtu J. K., na nějž žalovaný úvěr poukázal,
přičemž J. K. "žádnému ze žalobců nepředal ani nepřevedl žádné peníze z peněz
poukázaných na jeho účet". Smlouva o úvěru z tohoto důvodu "nesplňuje
náležitost vážnosti projevu vůle žalobců" a je tedy neplatná podle ustanovení §
37 odst.1 občanského zákoníku. Protože na "základě neplatné smlouvy nevznikl
hlavní závazek", nemohl vzniknout ani "závazek akcesorický ze zástavní
smlouvy", i když zástavní smlouva jinak "splňuje zákonem stanovené náležitosti".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.12.2008 č.j. 19
Co 323/2008-333 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.368,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Ondřeje Vodáka. Po doplnění dokazování (zejména posudkem
znalkyně MUDr. Renaty Handlové podaným pro účely trestního řízení) odvolací
soud zjistil, že žalobci a) byly předepsány speciální optické pomůcky, že však
ani s nimi nebyl schopen "souvisle přečíst daný strojový text", neboť byl
schopen seznámit se s obsahem smlouvy "pouze tak, že mohl přečíst jednotlivá
slova, výrazy, postižení mu však bránilo v tom, aby si text mohl přečíst vázaně
ve slovních spojeních či dokonce v celých větách", a dospěl k závěru, že u
žalobce a) nebyla dodržena forma právního úkonu podle ustanovení § 40 odst.5
občanského zákoníku a že je proto smlouva "vůči němu" absolutně neplatná.
Protože z toto důvodu je smlouva neplatná ohledně obou žalobců, nemůže na
jejich nemovitostech váznout zástavní právo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poukázal v
první řadě na to, že právní názor odvolacího soudu uvedený v napadeném rozsudku
odporuje právnímu názoru vyjádřenému v jeho předchozím rozsudku ze dne
8.11.2007 č.j. 19 Co 408/2007-186, v němž dovodil, že zástavní smlouva nemůže
být neplatná z důvodu nedodržení formy předepsané v ustanovení § 40 odst. 5
občanského zákoníku, neboť oba žalobci "měli schopnost seznámit se s obsahem
zástavní smlouvy prostřednictvím třetí osoby", a že se nemohou dovolávat
neplatnosti zástavní smlouvy, jestliže této možnosti nevyužili. Žalovaný
dovozuje, že posudek MUDr. Renaty Handlové nemohl být důvodem ke změně právního
názoru odvolacího soudu, když "pouhá skutečnost, že žalobce a) nebyl schopen
obsah smlouvy přečíst souvisle, nezbavuje žalobce možnosti, aby se s obsahem
smlouvy seznámil, jestliže mohl přečíst pomocí speciální optické pomůcky
jednotlivá slova, mohl si přečíst celou smlouvu". Žalovaný zdůrazňuje, že
žalobce měl smlouvu k dispozici den před jejím podpisem a že tedy měl dostatek
času, aby se s jejím obsahem seznámil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedli, že
žalovaný nepřípustně zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, a
zdůraznili, že žalobce není schopen za pomocí speciálních pomůcek seznámit se s
textem a tedy ani obsahem smlouvy, i kdyby k tomu měl dostatek času, a že pro
žalobce je "těžko představitelné, jak jakákoli smlouva vypadá, neboť žalobci
sami nikdy žádnou nečetli a neviděli a tudíž nevědí, co má obsahovat". V řízení
rovněž vyšlo najevo, že žalobcům nebyl při podpisu znám obsah smluv, které
podepsali, čímž je vyloučena vážnost jejich vůle a smlouva o úvěru a zástavní
smlouva jsou tedy neplatné podle ustanovení § 37 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. není v této věci
přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, kdy má fyzická osoba, která nemůže číst, která svůj písemný právní úkon
neučinila úředním zápisem (ve formě notářského zápisu) a která je způsobilá
listinu vlastnoručně podepsat, schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s
pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby,
kterou si zvolí. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem
vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku nebyl-li právní úkon učiněn
ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Podle ustanovení § 40 odst. 5 občanského zákoníku k písemným právním úkonům
těch, kteří nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se
nevyžaduje, má-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s
obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo
prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu
podepsat.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že fyzické osoby, které pro nemoc, zranění,
tělesné postižení, nedostatek znalostí nebo z jiných důvodů nemohou číst nebo
psát, činí své písemné právní úkony zásadně ve formě "úředního zápisu", kterým
se rozumí notářský zápis o právním úkonu, sepsaný za účasti dvou svědků úkonu
(§ 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Úřední
zápis není třeba, je-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopen listinu (právní
úkon zachycený písmem na listu papíru nebo jiném hmotném podkladě) vlastnoručně
podepsat a seznámit se s obsahem právního úkonu buď s pomocí přístrojů nebo
speciálních pomůcek nebo prostřednictvím osoby, kterou si k tomu zvolí.
Je-li fyzická osoba, která nemůže číst nebo psát, schopna listinu podepsat, k
platnosti jejího písemného právního úkonu, který nebyl učiněn ve formě úředního
zápisu, se nevyžaduje, aby se s obsahem právního úkonu opravdu seznámila.
Okolnost, zda se ten, kdo nemůže číst nebo psát, opravdu s obsahem právního
úkonu seznámí, totiž závisí jen na jeho rozhodnutí; podstatné je, aby měl -
objektivně vzato - možnost obsah právního úkonu poznat, a to buď
prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek, nebo prostřednictvím jiné
osoby, kterou si zvolí. Ten, kdo nemůže číst nebo psát, je tedy ve smyslu
ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku schopen seznámit se s obsahem
právního úkonu - také s ohledem na zásadu vigilantibus iura, podle níž je každý
povinen střežit svá práva - vždy, jsou-li přístroje nebo speciální pomůcky nebo
jiná osoba pro něho způsobilým prostředkem poznání obsahu právního úkonu a měl-
li současně vskutku (reálnou) možnost využít těchto prostředků k poznání obsahu
právního úkonu. V případě, že fyzický osoba, která nemůže číst nebo psát,
nevyužije takové možnosti, i když se mohla prostřednictvím přístrojů,
speciálních pomůcek nebo jiné osoby seznámit s obsahem právního úkonu, ačkoliv
jí v tom (kromě její nečinnosti) nic nebránilo, nemůže pak - jak správně uvedl
též odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8.11.2007 č.j. 19 Co 408/2007-186 -
důvodně namítat, že právní úkon nebyl učiněn ve formě vyžadované ustanovením §
40 odst.5 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že písemný právní úkon
učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst nebo psát a která je schopna listinu
vlastnoručně podepsat, v jiné formě než úředním zápisem je platný, poznala-li
nebo mohla-li (byla-li způsobilá a měla-li k tomu reálnou příležitost) poznat
obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo
jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem právního úkonu skutečně
seznámila.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy zjištěno (správnost
skutkových zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu
nepodléhá - § 241a odst.2 a 3 o.s.ř.), že žalobci, kteří jsou "osobami zrakově
postiženými" [žalobce a) je osobou prakticky nevidomou a není schopen souvisle
přečíst běžný typ písma ani za pomocí speciálních pomůcek a žalobkyně b) je
zcela nevidomá] podepsali dne 4.4.2005 mimo jiné smlouvu o úvěru ze dne
30.3.2005 č. 307/2005/L a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze
dne 30.3.2005 č. 307/2005/Z před Úřadem městské části Praha 18, který provedl
legalizaci jejich podpisů. Smlouvy za účelem legalizace podpisů předložil Úřadu
městské části Praha 18 žalobce a), který je měl k dispozici jeden den předem.
Za tohoto skutkového stavu věci je plně odůvodněn závěr, že oba žalobci měli
(reálnou) možnost (příležitost) poznat obsah těchto právních úkonů některým ze
způsobů uvedených v ustanovení § 40 odst.5 občanského zákoníku. Na tomto závěru
nic nemění ani zjištění odvolacího soudu, podle kterého žalobce a) nemohl
pomocí speciálních optických pomůcek "souvisle přečíst daný strojový text" a
mohl tímto způsobem "pouze přečíst jednotlivá slova, výrazy, postižení mu však
bránilo v tom, aby si text mohl přečíst vázaně ve slovních spojeních či dokonce
v celých větách". Nemohl-li se vskutku tímto způsobem seznámit s obsahem smluv,
mohl a měl využít k poznání obsahu smluv jinou osobu, kterou by si k tomuto
účelu zvolil; v případě, že tak nepostupoval, nemůže to mít za následek
neplatnost smluv podle ustanovení § 40 odst.1 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2010
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda
senátu