USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, proti žalovanému A. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Rokycanech, Míru č. 231, o určení neexistence zástavních práv, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 58/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023, č. j. 21 Co 172/2023-197, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michala Račoka, advokáta se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 172/2023-197, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že posuzovanou dohodu lze vypovědět podle ustanovení § 582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že závazek, jehož doba trvání nebyla vázána na konkrétním datem určitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, o níž by bylo jisté, že nastane, nelze považovat za závazek sjednaný na dobu určitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 203/2002, nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 782/2019). V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou a náležitě odůvodnil, proč se jedná o dohodu na dobu neurčitou (nikoliv na dobu určitou), kterou byl žalobce oprávněn vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. a která do uplynutí výpovědní lhůty nenabyla účinnosti (pro nesplnění odkládací podmínky účinnosti této dohody), v důsledku čehož nevznikl ani závazek stanovený v této dohodě (v podobě nároku žalovaného na vyplacení odměny žalobcem), a rovněž proto nevzniklo ani zástavní právo tento závazek zajišťující.
Poukazuje-li dovolatel na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 20 Co 84/2023-117 (dovolání proti němu podané bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3283/2023-146), v němž měl odvolací soud ve věci obdobné dohody zaujmout opačný právní názor, a to, že tato dohoda je uzavřena na dobu určitou a že ji podle § 582 obč. zák. nelze vypovědět, pak přehlíží, že závěry tohoto rozhodnutí se na projednávanou věc nevztahují. V předkládaném usnesení Krajský soud v Praze rozhodoval v řízení o soudním prodeji zástavy, a to na základě odlišného skutkového stavu, kdy (mimo jiné) byla splatnost tzv. minimální odměny nejpozději do 10 kalendářních let ode dne podpisu dohody, přičemž dohoda nabývala platnosti a účinnosti již podpisem jejích smluvních stran.
V nyní posuzované věci však vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, že dohoda „nabývá platnosti podpisem jejích smluvních stran a účinnosti dnem právní moci územního plánu města Beroun, na základě kterého budou předmětné pozemky účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a ke smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití“; splatnost tzv. minimální odměny pak byla stanovena „nejpozději do 15 kalendářních let ode dne nabytí účinnosti této dohody“. Klíčové právní otázky jsou přitom v obou řízeních různé.
Proto nelze souhlasit s dovolatelem, že by právní otázka, na níž odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu založil své rozhodnutí, měla být posouzena jinak. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.