21 Cdo 1145/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci zástavního věřitele D. H. B.V., zastoupeného advokátem, proti zástavní
dlužnici A. D., zastoupené advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u
Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 Nc 118/2003, o dovolání zástavní
dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6.
září 2006, č.j. 47 Co 59/2004-155, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Obchodní společnost K., s.r.o. se domáhala, aby soud nařídil k uspokojení její
pohledávky ve výši 4.508.904,12 Kč \"společně s 25% úrokem z prodlení z částky
2.737.873,19 Kč ode dne 6.3.2003 do zaplacení\" prodej zástavy, a to
\"nemovitostí: budovy - objekt bydlení č.p. 42 na pozemku parc. č. 78, pozemku
- zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 78 a pozemku - zahrada parc. č. 79, vše v
k.ú. P., obec a okres K., zapsaných na LV č. u Katastrálního úřadu v K.\".
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že K. b., a.s. poskytla J. D., podle smlouvy o
úvěru ze dne 16.10.1995 reg. č. ve znění dodatků č. 1 až 5 úvěr ve výši
4.000.000,- Kč (s konečnou splatností ke dni 20.9.2001), a že pohledávka ze
smlouvy o úvěru byla podle zástavní smlouvy ze dne 16.9.1995 reg. č. zajištěna
zástavním právem k uvedeným nemovitostem, jež jsou ve \"výlučném vlastnictví\"
zástavní dlužnice, neboť došlo k vypořádání \"SJM dlužníka (J. D.) a zástavní
dlužnice\". Zajištěná pohledávka, kterou i s příslušenstvím K. b., a.s.
postoupila smlouvou dne 25.3.2000 obchodní společnosti K., s.r.o., dosud nebyla
uspokojena.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 10.11.2003, č.j. 5 Nc 118/2003-75
nařídil soudní prodej zástavy, \"a to nemovitostí: budovy - objekt bydlení č.p.
42 na pozemku parc. č. 78, pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 78 a
pozemku - zahrada parc. č. 79, vše v k.ú. P., obec a okres K., zapsaných na LV
č. u Katastrálního úřadu v K., ve výlučném vlastnictví zástavní dlužnice A. D.
k uspokojení pohledávky zástavního věřitele v částce 4.508.904,12 Kč společně s
3% úrokem z prodlení z částky 2.737.873,19 Kč od 6.3.2003 do zaplacení\",
zamítl žalobu v části, jíž se zástavní věřitel \"domáhal úroku z prodlení o 22%
vyšší z částky 2.737.873,19 Kč od 6.3.2003 do zaplacení\" a rozhodl, že
zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů
řízení 3.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že K. b. a.s. poskytla dlužníku J. D.
podle smlouvy o úvěru ze dne 16.10.1995 reg. č. ve znění dodatků č. 1 až 5 úvěr
ve výši 4.000.000,- Kč, že obchodní společnost K., s.r.o. se na základě smlouvy
o postoupení pohledávky ze dne 25.3.2000 uzavřené s K. b., a.s. stala \"právním
nástupcem původního účastníka smlouvy o úvěru K. b.\", že pohledávka z úvěrové
smlouvy uzavřené dne 16.10.1995 byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem
podle zástavní smlouvy ze dne 16.9.1995 reg. č. a že podle \"výpisu z LV č. je
zástavní dlužnice výlučnou vlastnicí nemovitostí specifikovaných ve výroku
tohoto rozhodnutí\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní věřitel
doložil zajištěnou pohledávku (pohledávka se sestává z nedoplatků jistiny,
sjednaných úroků, úroků z prodlení a poplatků za vedení účtu), zástavní právo k
zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Soud prvního stupně zamítl žalobu na
nařízení soudního prodeje zástavy jen \"pro úrok z prodlení o 22% vyšší než byl
přiznaný 3% úrok\", neboť \"úrok z prodlení 25% mezi účastníky sjednán nebyl\"
a zástavnímu věřiteli tak \"náleží toliko úrok z prodlení dle vládního nařízení
č. 142/1994 Sb. ve výši dvojnásobku diskontní sazby\".
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně - poté, co
usnesením ze dne 25.7.2005, č.j. 47 Co 59/2004-107 vyhověl návrhu, aby na místo
zástavního věřitele vstoupila do řízení obchodní společnost F. s.r.o., a co
usnesením ze dne 5.10.2005 č.j. 47 Co 59/2004-121 vyhověl návrhu, aby na místo
zástavního věřitele vstoupila do řízení obchodní společnost D. H. B.V. -
usnesením ze dne 6.9.2006 č.j. 47 Co 59/2004-155 usnesení soudu prvního stupně
změnil tak, že nařídil \"soudní prodej zástavy, a to nemovitostí: budovy -
objekt bydlení č.p. 42 na pozemku parc. č. 78, pozemku - zastavěná plocha a
nádvoří parc.č. 78 a pozemku - zahrada parc. č. 79, vše v k.ú. P., obec a okres
K., zapsané na LV č. u Katastrálního úřadu v K., ve výlučném vlastnictví
zástavní dlužnice A. D., r.č. k uspokojení pohledávky zástavního věřitele,
vzniklé z úvěrové smlouvy reg. č., uzavřené dne 16.10.1995 mezi K. b. a.s., a
J. D., r.č.\", ve výroku o zamítnutí žaloby v části, v níž se zástavní věřitel
\"domáhal úroku z prodlení o 22% vyšší z částky 2.737.873,19 Kč od 6.3.2003 do
zaplacení\", usnesení soudu prvního stupně zrušil a rozhodl, že zástavní
dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů částku 7.650,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dovodil, že
soudní prodej zástavy se uskutečňuje \"ve dvou fázích\", že v řízení o soudním
prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to,
zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě,
jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, když jiné skutečnosti
nejsou v tomto řízení významné, že uvedené rozhodné skutečnosti navíc ani
nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto),
neboť pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými
důkazy osvědčeny, a že k uplatnění jiných (dalších) skutečností nebo ke
zpochybnění osvědčených skutečností může dojít až ve druhé fázi řízení o soudní
prodej zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí. Odmítl proto námitky
zástavní dlužnice o tom, že \"zajištěná pohledávka je v jiné výši než je
uplatňovaná zástavním věřitelem\" a že část pohledávky není zajištěna zástavním
právem, neboť nejde o způsobilou obranu proti žalobě o nařízení soudního
prodeje zástavy. Důvodnou neshledal odvolací soud rovněž námitku zástavní
dlužnice o tom, že \"na zástavní smlouvě je uvedeno datum (16.9.1995), které
předchází datu uzavření smlouvy o úvěru (ze dne 16.10.1995), a že proto se
jedná o absolutně neplatný úkon\", když dovodil, že \"zástavním právem lze
zajistit i pohledávku, která vznikne až v budoucnu a takový postup by
neznamenal neplatnost zástavní smlouvy\" a že \"ze zástavní smlouvy vyplývá, že
byla zástavní dlužnicí skutečně podepsána až 17.10.1995, tedy až po uzavření
smlouvy o úvěru\". Za neopodstatněnou považoval odvolací soud též námitku
zástavní dlužnice, že by sjednáním dodatku č.
5 k úvěrové smlouvě došlo
\"změnou parametrů poskytnutého úvěru\" k \"založení závazku nového\", který
nebyl zajištěn zástavním právem, neboť se \"nejedná o ujednání v rámci tzv. novace, tj. že by byl nahrazen závazek původní závazkem novým\". Ve vztahu k
výši zajištěné pohledávky odvolací soud dospěl k závěru, že \"v rámci řízení o
nařízení soudního prodeje zástavy nesmí být zajištěná pohledávka přezkoumávána
z hlediska její výše\" a že proto není možné \"zamítnout část této pohledávky
pro její neoprávněnost\"; změnil proto usnesení soudu prvního stupně tak, že
soudní prodej zástavy nařídil \"k uspokojení pohledávky zástavního věřitele,
vzniklé z úvěrové smlouvy reg. č., uzavřené dne 16.10.1995\", a ve výroku o
zamítnutí žaloby usnesení soudu prvního zrušil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání.
Namítá v první řadě, že zástavní smlouva byla všemi jejími účastníky podepsána
\"neověřeně\" ještě před uzavřením smlouvy o úvěru dne 16.9.1995 a že \"teprve
později byla podepisovaná verze s ověřenými podpisy\", a dovozuje, že zástavní
smlouva je neplatná, neboť \"byla uzavřena dříve než smlouva úvěrová\".
Zástavní dlužnice dále namítá, že dodatkem ke smlouvě o úvěru č. 5 byl úvěr
poskytnutý J. D. změněn z úvěru střednědobého na úvěr dlouhodobý, čímž
\"původní úvěrový vztah zanikl a vznikl nový\", neboť \"povaha obou úvěrů je
natolik rozdílná, zejména délkou trvání, úrokovými sazbami a podmínkami
splatnosti\", podstatným způsobem se tím zhoršilo postavení zástavní dlužnice a
nemůže jít o pouhou změnu v podmínkách úvěru. I když však závazek nezanikl,
může zástavní dlužnice namítat vůči zástavnímu věřiteli vše, jako kdyby k
dodatku č. 5 nedošlo (§ 516 odst. 3 obč. zák.); pak by ovšem platil \"jiný
právní režim pro rozhodování o zpeněžení zástavy\". Zástavní dlužnice dále
odvolacímu soudu vytýká, že správně měl žalobu o soudní prodej zástavy \"jak
byla uplatněna\", tj. o soudní prodej zástavy \"pro zajištění pohledávky v
konkrétní výši, bez odkazu na zajišťovanou smlouvu\", zamítnout a že ve výroku
svého usnesení \"provedl změnu v petitu, aniž byla navržena\". Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že ke
\"změně petitu\" se \"dostatečně\" vyjádřil již odvolací soud a že zástavní
věřitel s jeho právním názorem souhlasí, neboť \"specifikace výše zajištěné
pohledávky\" zástavního věřitele je \"rozhodná až ve fázi výkonu rozhodnutí
soudního prodeje zástavy\". Za neopodstatněné považuje zástavní věřitel tvrzení
zástavní dlužnice \"o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu předčasnosti jejího
uzavření k relaci se smlouvou o úvěru\", neboť \"zástavní právo lze zřídit i k
zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na
splnění podmínky\". Dodatkem č. 5 ze dne 19.6.1998 k úvěrové smlouvě byla jen
\"posunuta splatnost závazku\", čímž nemohlo dojít k zániku dosavadního závazku
a \"zajištění práv, jichž se dohoda o změně závazku týká, tak trvá nadále\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
I když bylo zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se podle ustálené
judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999,
sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000, sp. zn. 21
Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002, sp. zn. 21 Cdo
1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003) uspokojení zajištěné pohledávky v době po 1.1.2002 právní úpravou
účinnou od 1.1.2002, vzniklo-li právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po
1.9.1998. Protože v projednávané věci vzniklo právo (nárok) na uspokojení ze
zástavy až po uplynutí splatnosti zajištěné pohledávky (podle smlouvy o úvěru
ze dne 16.10.1995 reg. č. byla konečná splatnost úvěru sjednána dnem 20.9.1999
a podle dodatku č. 5 k této úvěrové smlouvě uzavřeného dne 19.6.1998 byl úvěr
splatný nejpozději do 20.9.2001), vycházely soudy obou stupňů správně z toho,
že při rozhodování o žalobě zástavního věřitele je třeba postupovat podle nyní
(tj. v době od 1.1.2002) platné právní úpravy.
Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je
zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní
prodej zástavy.
Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li
zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je
zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení
jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy,
jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení
prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí
prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst. 4 o.s.ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této
pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li
pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své
splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo
příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského
zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné
dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak správně uvedl odvolací soud - ve
dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je
zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního
prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě
rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej
zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí prodejem zástavy. Soud smí vyhovět tomuto návrhu, jen jestliže
usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné
osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; je-li
prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této
zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon
jinak (srov. § 338a odst. 1 o.s.ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem.
Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1
o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí
být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak správně uvádí odvolací soud -
prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li
listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin
nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel
uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo
veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení
prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že
žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje
zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003, sp.
zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v
ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje
jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy
nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení
nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním
prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci
řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto
výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.)
nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 267 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004,
sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Požadavek ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. spočívající v doložení zajištěné
pohledávky nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo alespoň
osvědčí, že mu vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné právní
skutečnosti pohledávka zajištěná zástavním právem. Zajištěnou pohledávku lze
pokládat za doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé
pohledávky a její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy pak
lze považovat - jak je zřejmé z ustanovení § 79 odst. 1 a § 200y odst. 1 o.s.ř.
- za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný - jak
je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o.s.ř. - pouze v případě, že obsahují
údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. S
názorem odvolacího soudu, podle kterého \"v rámci řízení o nařízení soudního
prodeje zástavy nesmí být zajištěná pohledávka přezkoumávána z hlediska její
výše\", tedy nelze souhlasit.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že žaloba o nařízení soudního prodeje
zástavy (§ 200y odst. 1 o.s.ř.), která neobsahuje údaj o výši zajištěné
pohledávky, popřípadě též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny
z výtěžku zpeněžení zástavy, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v
řízení a o jejíž odstranění je soud povinen se pokusit postupem podle
ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř., a že usnesení o nařízení soudního prodeje
zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též o
výše jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy,
je z materiálního hlediska (§ 261a odst. 4 o.s.ř.) nevykonatelné. Na tomto
závěru nic nemění ani to, že podle ustálené judikatury soudů není pro
rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy významné, zda zajištěná pohledávka
zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu a že k obraně zástavního
dlužníka v tomto směru lze přihlédnout jen při rozhodování o zastavení výkonu
rozhodnutí prodejem zástavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004,
sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Výši zajištěné pohledávky a jejího
příslušenství soud při zkoumání předpokladů pro nařízení prodeje zástavy ve
smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. totiž posuzuje pouze podle skutečností,
jimiž zástavní věřitel prokázal nebo alespoň osvědčil, že mu vznikla za
dlužníkem pohledávka; tímto způsobem prokázaná nebo osvědčená výše zajištěné
pohledávky a jejího příslušenství může být důvodně zpochybněna až ve druhé fázi
soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem
zástavy, samozřejmě jen tehdy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu
rozhodnutí zástavním věřitelem podán a bude-li soudem takovému návrhu vyhověno.
S námitkami zástavní dlužnice o tom, že zástavní smlouva ze dne 16.9.1995 je
neplatná, neboť \"byla uzavřena dříve než smlouva úvěrová\" (k uzavření smlouvy
o úvěru došlo dne 16.10.1995), a že uzavřením dodatku č. 5 ke smlouvě o úvěru
došlo k zániku dosavadního závěru a ke vzniku nového závazku, nezajištěného
zástavním právem, se nelze ztotožnit.
Na základě skutečnosti, že zástavní smlouva je datována dnem 16.9.1995 totiž
nelze dovozovat, že by byla v tento den také opravdu uzavřena, zejména byla-li
podepsána (podle ověření na smlouvě uvedených) až ve dnech 17.10.1995,
23.10.1995 a 24.10.1995. Z okolnosti, že smlouva je datována (podle ujednání
účastníků) jiným dnem, než ve které byla (má být) podepsána (a tato okolnost je
z obsahu smlouvy seznatelná), pak nelze usuzovat, že by byla neurčitá,
nesrozumitelná nebo pro jinou vadu neplatná.
Dodatkem č. 5 ke smlouvě o úvěru, uzavřeným dne 19.6.1998, se, jak vyplývá z
jeho obsahu, změnil ve vztahu ke smlouvě o úvěru ze dne 16.10.1995 reg. č.
pouze časový charakter úvěru, splácení úvěru a úhrada úroků, doplnil způsob
zajištění úvěru a došlo k úpravě \"obecných a specifických podmínek pro
poskytnutí úvěru\". Dohoda v dodatku obsažená tedy nesměřovala k nahrazení
dosavadního závazku závazkem novým, ale ke změně v právech a povinnostech
účastníků smlouvy (kumulativní novaci), která nemá vliv na zajištění závazku,
včetně zajištění zástavním právem (srov. § 516 odst. 3 občanského zákoníku).
Dovozuje-li zástavní dlužnice, že k dodatku nedala souhlas a že tedy může proti
zástavnímu věřiteli namítat vše, co by mohla namítat, kdyby k dohodě v něm
obsažené nedošlo, nebere náležitě v úvahu, že tyto okolnosti nejsou významné
pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy, ale - jak vyplývá z výše uvedeného -
teprve ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon
rozhodnutí prodejem zástavy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
České republiky proto usnesení odvolacího soudu ve věci samé a v akcesorickém
výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první
o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne,
že usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby nebylo napadeno -
jak vyplývá z obsahu odvolání zástavní dlužnice a z toho, že zástavní věřitel
proti usnesení soudu prvního stupně odvolání nepodal - řádným opravným
prostředkem (odvoláním) a že již samostatně nabylo právní moci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Ljubomír Drápal,
v. r.
předseda senátu