21 Cdo 1166/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se
sídlem v Praze 6 - Břevnově, Sartoriova č. 60/12, proti žalovanému Ing. T. K.,
jako správci konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo Kavčí skála Říčany se
sídlem v Říčanech, Pujmanové č. 1775, IČO 00472719, zastoupenému JUDr. Martinem
Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická č. 4, o vyloučení věci ze
soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, o žalobě pro zmatečnost
a žalobě na obnovu řízení podaných žalobkyní proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. července 2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17 a proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 5.1.2005 č.j. 30 Cm 252/2000-11, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 46 Cm 189/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009 č.j. 11 Cmo 141/2009-69, takto:
Usnesení vrchního soudu se (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na obnovu
řízení a výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o žalobě na
obnovu řízení) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou, kterou podala dne 6.10.2000 u býv. Krajského obchodního
soudu v Praze, domáhala vůči žalovanému vyloučení ze soupisu majetku patřícího
do konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo Kavčí skála Říčany se sídlem v
Říčanech, Pujmanové č. 1775, IČO 00472719, "bytové jednotky č. 1472/11 včetně
podílu 595/41020 na pozemku parcelní číslo 2172, 2173, 2174, 2175 a podílu na
společných prostorech 595/41020, na adrese Bezručova 1472, Říčany, to vše
zapsáno na listu vlastnictví č. 4365 okres Praha - východ, obec Říčany,
katastrální území Říčany u Prahy". Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedená
bytová jednotka byla zapsána do soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty
úpadce, ačkoliv jejím vlastníkem je žalobkyně, a že k podání "vylučovací
žaloby" byla vyzvána konkursním soudem.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. července 2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17
potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2005 č.j. 30 Cm
252/2000-11, kterou bylo řízení zahájené uvedenou žalobou zastaveno, a rozhodl,
že "žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení"; toto usnesení,
které bylo žalobkyni doručeno dnem 25.8.2005 (na základě předchozího uložení u
držitele poštovní licence, protože adresátka nebyla na adrese Říčany, Bezručova
č. 1472 zastižena), nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne
25.8.2005. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že jsou splněny podmínky pro
zastavení řízení podle ustanovení § 111 odst. 3 o.s.ř., neboť řízení bylo
přerušeno "na shodný návrh účastníků dle ustanovení § 110 o.s.ř." usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 5.12.2003 č.j. 30 Cm 252/2000-7, "které nabylo
právní moci dne 30.12.2003", a ve lhůtě jednoho roku nebyl žádným účastníkem
podán návrh na pokračování řízení, když návrh žalovaného ze dne 2.2.2004 byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2004 č.j. 30 Cm 252/2000-10
zamítnut pro předčasnost.
Proti oběma těmto usnesením podala žalobkyně u Městského soudu v Praze dne
10.10.2005 žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. Namítala v nich, že
nebyly splněny předpoklady pro zastavení řízení podle ustanovení § 111 odst. 3
o.s.ř., když jí usnesení o přerušení řízení nebylo doručeno, nenabylo právní
moci a "lhůta jednoho roku tak nikdy nezačala běžet". Žalobkyně rovněž neznala
důsledky přerušení řízení provedeného podle ustanovení § 110 o.s.ř., neboť o
nich nebyla poučena, a vycházela z přesvědčení, že řízení je přerušeno až do
doby, než-li bude v související věci rozhodnuto o dovolání Nejvyšším soudem a o
ústavní stížnosti Ústavním soudem, přičemž "i z procesního postupu soudu bylo
zřejmé", že důvodem přerušení je právě uvedená okolnost odpovídající obsahově
důvodu přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Protože
v uvedených souvisejících řízeních rozhodnuto nebylo, nepodala návrh na
pokračování v řízení. Nesprávným postupem soudu jí tak byla "odňata možnost
jednat před soudem".
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.11.2008 č.j. 46 Cm 189/2005-33 žalobu
pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.625,50 Kč k rukám
advokáta JUDr. Martina Vlčka, CSc. Dospěl k závěru, že oba účastníci navrhli
přerušení původního řízení o vyloučení bytové jednotky ze soupisu majetku
patřícího do konkursní podstaty úpadce podle ustanovení § 110 o.s.ř. a že
usnesení městského soudu o přerušení řízení bylo žalobkyni doručeno předáním
"jiné osobě v domě (§ 46 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném znění) a adresát byl o
tom písemně vyrozuměn". O tom, že řízení bylo přerušeno, žalobkyně věděla, když
ani v odvolání proti následnému usnesení o zastavení řízení "žalobkyně
neargumentovala zásadní námitkou, že jí usnesení o přerušení řízení nebylo
vůbec doručeno", a když navrhovala, aby odvolací soud rozhodl tak, že
"přerušené řízení trvá". Ve vztahu k napadeným usnesením nejsou dány ani
žalobkyní uplatněné důvody zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst.3
o.s.ř., ani důvody obnovy řízení, neboť zde nejsou žádné "skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazy, které by žalobkyně bez své viny nemohla použít v řízení
před soudy obou stupňů (§ 228 odst. 1 o.s.ř.)".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8.10.2009 č.j. 11 Cmo
141/2009-69 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby
na obnovu řízení, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že "se zrušují
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.ledna 2005 č.j. 30 Cm 252/2000-11"
a že "žalovanému se náhrada nákladů řízení o žalobě na obnovu řízení
nepřiznává", a zrušil usnesení soudu prvního stupně "ohledně nákladů řízení o
žalobě pro zmatečnost"; současně rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu k žalobě na obnovu řízení".
Ztotožnil se - vycházeje z jeho skutkových zjištění - se závěry soudu prvního
stupně v tom, že žaloba na obnovu řízení "nemohla mít úspěch", a to již z toho
důvodu, že jí jsou napadána usnesení soudu o zastavení řízení, která nejsou
rozhodnutími ve věci samé. Žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. je však třeba vyhovět, i když jí nebyla napadena
rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud vzal v úvahu, že účastníci "navrhli
obsahově přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní
stížnosti v obdobné právní věci týkající se téhož úpadce, což nasvědčuje
zákonným předpokladům přerušení řízení podle § 109 o.s.ř.", a že proto řízení
nemělo být přerušeno podle ustanovení § 110 o.s.ř., neboť "takový návrh ani
nebyl učiněn ze strany žalovaného". Podle názoru odvolacího soudu je namístě
"odchýlit od výslovného znění" ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř., podle něhož lze
žalobou pro zmatečnost napadnout toliko rozhodnutí ve věci samé, neboť výsledek
původního řízení "odporuje se zřetelem k jeho popsanému průběhu elementárním
požadavkům na spravedlivý proces", soudy nesprávným postupem "nejen odňaly
žalobkyni možnost před soudem jednat, ale současně ji velmi citelně poškodily v
majetkové sféře, neboť se zřetelem ke lhůtám pro uplatnění nároku na vyloučení
věci z konkursní podstaty již nemůže svůj nárok uplatnit znovu" a žalobkyně tak
byla "poškozena v právu vlastnit majetek a v předmětu svého vlastnictví
uspokojovat potřebu bydlení, jež patří mezi základní lidské potřeby". Protože
soudy rozhodly o zastavení řízení podle ustanovení § 111 odst.3 o.s.ř.
nesprávně, je zrušení žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí v souladu s
"účelem žaloby pro zmatečnost, jakož i v souladu s principem spravedlnosti,
jimiž Ústavní soud v nálezu III. ÚS 258/03 podmínil možnost odchýlení se od
doslovného znění zákona".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o
žalobě pro zmatečnost, podal žalovaný dovolání. Namítá, že z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. lze žalobu pro zmatečnost podat toliko proti
rozhodnutí soudu ve věci samé a že v projednávané věci žalobou napadená
usnesení jsou "svou povahou jednoduchá procesní rozhodnutí", pro něž nelze
přípustnost žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. dovozovat ani jeho "rozšiřujícím výkladem" Postup odvolacího soudu
nepředstavuje "odchýlení se od zákona" v jeho doslovném znění, ale "popření,
destrukci obsahu a smyslu daného zákonného ustanovení". Odchýlit se od
doslovného znění zákona lze tam, "kde to formulace normy výkladem umožňuje", v
projednávaném případě však "odchýlení" vyjadřuje ve vztahu k ustanovení § 229
odst.3 o.s.ř. jeho "popření, resp. volbu jeho opaku". Žalobkyně navíc o
přerušení řízení podle ustanovení § 110 o.s.ř. věděla, a to i z odůvodnění
usnesení, jímž byl zamítnut následný návrh žalovaného na pokračování v takto
přerušeném řízení pro předčasnost, neboť toto usnesení "obsahuje srozumitelné a
jednoznačné poučení". Žalovaný proto navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce jako nedůvodné.
Zdůraznila, že usnesení o přerušení řízení jí nebylo doručeno a že nikdy nebyla
informována o důsledcích nepodání návrhu na pokračování v řízení, přerušeného
podle ustanovení § 110 o.s.ř. Celý postup soudu naopak utvrzoval žalobkyni v
přesvědčení, že důvodem přerušení je "vyčkání rozhodnutí Ústavního soudu v
související věci" a že do takového rozhodnutí nebude v řízení pokračováno.
Žalobkyně konzistentně odkazovala na očekávání rozhodnutí Nejvyššího soudu a
následně Ústavního soudu v uvedené související věci, což je ostatně zřejmé i z
jejího odvolání proti usnesení o zastavení řízení, v němž "v podstatě vyslovuje
podiv nad tím, že v řízení se má pokračovat přesto, že důvody, proč bylo
přerušeno řízení, stále trvají a navrhuje, aby přerušení řízení trvalo do
rozhodnutí NS ČR i ÚS ČR". Žalobou pro zmatečnost napadenými rozhodnutími v
podstatě "ztrácí právo, aby bylo ve spravedlivém procesu rozhodnuto ve věci
samé", nemůže "z důvodů uplynutí lhůt dle konkursního zákona opětovně podat
excindační žalobu a nemá jinou možnost, jak se proti napadeným rozhodnutím,
nemajícím dle žalovaného charakter rozhodnutí ve věci samé, bránit". Důsledek
je stejný, "jako by rozhodnutími ve věci samé byla její excindační žaloba
zamítnuta". Přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. mělo za následek odepření
žalobkyni práva na spravedlivý proces, nebyly pro něj splněny zákonné podmínky
a bylo učiněno "v rozporu se zákonným účelem". Důsledkem uvedených vad řízení
je citelný zásah do majetkové sféry žalobkyně a jedné ze základních potřeb -
bydlení. Odvolací soud zohlednil "přesah ústavní konformity nad ryze
formalistickou aplikací zákonného ustanovení" a "při uplatnění pouze jedné z
interpretačních variant" zvolil takovou interpretaci, která "zajišťuje v dané
věci ústavně chráněný účel" a která "z pohledu principu proporcionality nabyla
opodstatněně přednost před jinými variantami interpretace a aplikace
předmětného zákonného ustanovení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), §
238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost těchto skutkových
zjištění dovolatel nezpochybňuje), že žalobkyně podala dne 6.10.2000 proti
žalovanému u býv. Krajského obchodního soudu v Praze žalobu o vyloučení "bytové
jednotky č. 1472/11 včetně podílu 595/41020 na pozemku parcelní číslo 2172,
2173, 2174, 2175 a podílu na společných prostorech 595/41020, na adrese
Bezručova 1472, Říčany, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 4365, okres
Praha - východ, obec Říčany, katastrální území Říčany u Prahy", ze soupisu
majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce Bytového družstva Kavčí skála
Říčany; po dni 1.1.2001, k němuž byly krajské obchodní soudy zrušeny, bylo
řízení nadále vedeno u Městského soudu v Praze. V průběhu řízení Městský soud v
Praze přípisem ze dne 23.9.2003 vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 10 dnů
vyjádřili, zda navrhují "přerušení řízení za podmínek § 110 o.s.ř. v
souvislosti s podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 560/2001-64 u Ústavního soudu v Brně nebo zda má soud nařídit
jednání ve věci". Žalovaný dopisem ze dne 6.10.2003 sdělil, že "souhlasí s
případným přerušením řízení podle ustanovení § 110 o.s.ř., bude-li návrh
žalobcem učiněn, a to do rozhodnutí Ústavního soudu, pro přerušení řízení podle
§ 109 o.s.ř. však neshledává důvody". Žalobkyně v dopise ze dne 10.11.2003
uvedla, že navrhuje "přerušení řízení za podmínek § 110 o.s.ř. v souvislosti s
podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
560/2001-67 u Ústavního soudu v Brně". Městský soud v Praze poté usnesením ze
dne 5.12.2003 č.j. 30 Cm 252/2000-7 o přerušení řízení "v souladu s § 110
o.s.ř.", a to k návrhu účastníků "z důvodu hospodárnosti řízení (v souvislosti
s podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně v obdobné
věci)"; odůvodnění usnesení obsahuje rovněž poučení podle ustanovení § 111
odst. 3 o.s.ř. o tom, že "soud pokračuje v řízení na návrh účastníků po
uplynutí tří měsíců" a že, "není-li návrh na pokračování v řízení podán do
jednoho roku, soud řízení zastaví". Usnesení bylo účastníkům doručováno
prostřednictvím držitele poštovní licence nikoliv do vlastních rukou adresátů;
žalobkyni bylo doručeno tak, že v místě doručení je převzala třetí osoba. Žalovaný podal dne 4.2.2004 návrh na pokračování řízení, který byl usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2004 č.j. 30 Cm 252/2000-10 zamítnut s
odůvodněním, že byl podán předčasně "ve lhůtě kratší tří měsíců (§ 111 odst. 3
o.s.ř.)"; usnesení bylo žalované doručeno dne 1.3.2004, kdy jej osobně
převzala. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.1.2005 č.j. 30 Cm
252/2000-11 rozhodl o zastavení řízení. Proti němu podala žalobkyně včasné
odvolání, jež odůvodnila tak, že "nemohla navrhnout pokračování (řízení),
protože důvod, pro který bylo přerušeno řízení (ústavní stížnost a dovolání),
ještě nebylo u Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu v mé věci projednáváno a
ukončeno", a navrhla, aby odvolací soud "v rámci úspornosti řízení" rozhodl, že
"přerušené řízení trvá až do doby, než se rozhodne v dané věci u ÚS či NS sp. zn.
Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu mimořádný opravný prostředek,
který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která
trpí takovými (zásadními) vadami, jež představují porušení základních principů
ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými
vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v
zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně
odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro
zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve
věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům. Neslouží k nápravě
všech vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale
pouze tzv. vad zmatečnostních, tedy vad řízení zásadní povahy, jež jsou
současně právní úpravou výslovně prohlášeny za důvod pro podání zmatečnostní
žaloby jako mimořádného opravného prostředku. Žalobu pro zmatečnost tedy je
možné podat jen proti rozhodnutím a pouze z důvodů taxativně uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o.s.ř. Důvod žaloby (důvod zmatečnosti) může být
měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst. 2 o.s.ř.). Uplatněným
důvodem žaloby (důvodem zmatečnosti) je soud vázán a nemůže napadené rozhodnutí
posuzovat z jiného důvodu, než který byl označen v žalobě nebo který byl
uplatněn dodatečně v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě.
Podle § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též
pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
V projednávané věci žalobkyně v žalobě pro zmatečnost uplatnila zmatečnostní
důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že
nesprávným postupem soudu bylo s přerušením řízení nakládáno, jako by šlo o
přerušení podle ustanovení § 110 o.s.ř. (tzv. klid řízení) [podle právní úpravy
účinné od 1.10.2008 jde o ustanovení § 110 odst.1 o.s.ř.], ačkoliv se obsahově
jednalo o přerušení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (tedy do skončení
souvisejícího řízení, v němž byla řešena otázka, jež mohla mít význam pro
rozhodnutí soudu). Žalobkyně současně vycházela z toho, že jde právě o takové
přerušení řízení do skončení souvisejícího řízení, a že proto neměla důvodu
navrhovat jeho pokračování ve lhůtě jednoho roku od přerušení. Tím, že
nenavrhla pokračování v řízení a že soudy posuzovaly přerušení řízení
posuzovaly právě v režimu ustanovení § 110 o.s.ř., došlo k tomu, že podle
názorů soudů byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 111
odst. 3 věty poslední o.s.ř., již jen z důvodu uplynutí lhůty jednoho roku od
přerušení řízení. Zastavením řízení soudy žalobkyni "nevratně" (pro uplynutí
lhůt) znemožnily domoci se vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce, což
přestavuje "odnětí možnosti jednat před soudem".
Žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. však
lze podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho
pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; proti rozhodnutím
soudu prvního stupně a proti jiným (ostatním) rozhodnutím odvolacího soudu není
přípustná. Uvedený závěr je třeba učinit nejen z jazykového výkladu uvedené
právní normy, ale především z výkladu systematického, logického a
teleologického. Připuštění mimořádného opravného prostředku v podobě žaloby pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. (odnětí možnosti
jednat před soudem) má totiž své opodstatnění jen vůči takovým pravomocným
rozhodnutím, jež autoritativně osvědčují, zakládají, mění či ruší práva a
povinnosti účastníků řízení, která byla vlastním předmětem vedeného soudního
řízení, a tedy, protože mají dopad do jejich hmotněprávní sféry, jsou
rozhodnutími ve věci samé. V právní úpravě občanského soudního řízení není
žádný racionální důvod "postihovat" odnětí účastníku možnosti jednat před
soudem v případě, že takové řízení neskončilo rozhodnutím ve věci samé se shora
vymezenými účinky neboť taková (jiná) rozhodnutí do hmotněprávní sféry
účastníků dopad nemají a uvedený zmatečnostní důvod, i kdyby byl naplněn, tak
ve vztahu k nim ztrácí svůj význam. Pro takový závěr svědčí obecný princip,
podle kterého přípustnost mimořádných opravných prostředků, směřujících proti
pravomocným rozhodnutím soudů, by (s ohledem na princip právní jistoty a
ochranu v dobré víře nabytých práv) měla být vykládána spíše restriktivně.
Rozhodnutím soudu ve věci samé je takové rozhodnutí, jímž je rozhodnuto právě o
předmětu, pro něž se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut
spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a
žalovaného, je za rozhodnutí ve věci samé pokládáno "věcné" rozhodnutí o nároku
uplatněném žalobou (srov. § 79 odst. 1 o.s.ř.), o němž bylo příslušné řízení
vedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97,
uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Klíčovým pro závěr o správnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu
je tedy právní posouzení toho, zda v projednávané věci má usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 13.7.2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17 povahu rozhodnutí ve věci
samé.
Obecně platí, jak správně odvolací soud uzavřel, že usnesení soudu o zastavení
řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve
věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu
řízení), a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnuté (§
159a odst. 5 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není při uvedeném závěru významné, že usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 13.7.2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17 bylo, jak shora uvedeno,
rozhodnuto o zastavení řízení o vyloučení věci (bytové jednotky) ze soupisu
majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, v důsledku čehož nastoupila
(bez věcného rozhodnutí o uplatněném nároku) nevyvratitelná domněnka, že bytová
jednotka byla sepsána do konkursní podstaty oprávněně (srov. § 19 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
I když tím mohlo být žalobkyni "trvale a definitivně" znemožněno domoci se
vyloučení věci z konkursní podstaty, nic to nemění na právní povaze usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 13.7.2005 č.j. 8 Cmo 58/2005-17 jako rozhodnutí
nikoliv ve věci samé. Stejná situace by totiž nastala, kdyby řízení bylo
zastaveno například z důvodu nedostatku některé podmínky řízení podle
ustanovení § 104 odst. 1 či 2 o.s.ř. nebo v důsledku zpětvzetí žaloby podle
ustanovení § 96 odst. 1, 2 o.s.ř., aniž by proti zastavení řízení z těchto
důvodů mohlo být úspěšně dovozováno, že by tím byla ve smyslu ustanovení § 229
odst.3 o.s.ř. "odňata možnost jednat před soudem".
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné, neboť
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky
proto usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě
nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu
soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu