21 Cdo 1201/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., jako
právnímu nástupci V. Z., zemř. 27. 6. 1998, zastoupenému advokátem, o uzavření
dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C
437/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.
května 1998, č.j. 20 Co 67/97-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 1998, č.j. 20 Co
67/97-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou došlou Okresnímu soudu v Hodoníně dne 31. 3. 1992
domáhala, aby tehdy žalovanému V. Z. byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční
zákon"), uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání "id. 1/3 domu čp. 736
se stpl. 415 o vým. 301 m2 zaps. na LV č. 2367 v k.ú. K. u SG v K.". Žalobu
odůvodnila tím, že předmětné nemovitosti, které přešly na stát podle § 287a
zákona č. 87/1950 Sb., ve znění zákona č. 67/1952 Sb., nabyli v roce 1958
rodiče žalovaného na základě protiprávního zvýhodnění, přičemž žalovaný, na
něhož byly nemovitosti převedeny darovací smlouvou v roce 1990, je odmítá
žalobkyni vydat. Při jednání Okresního soudu v Hodoníně dne 23. 9. 1993
rozšířila žalobkyně svůj požadavek na vydání další jedné ideální třetiny
sporných nemovitostí; změna žaloby byla připuštěna. Podáním ze dne 22. 4. 1996
změnila žalobkyně žalobu tak, že požaduje vydat celé nemovitosti; tato změna
žalobního návrhu byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne
18.11. 1996.
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 11.
1996, č.j. 7 C 437/92-82, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. 2. 1998,
č.j. 7 C 437/92-97, žalobu o uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí
zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na základě provedených
důkazů uzavřel, že žalobkyně je sice osobou oprávněnou podle restitučního
zákona, která svůj nárok uplatnila včas, žalovaný však není osobou povinnou
sporné nemovitosti vydat, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by jeho právní
předchůdci nabyli tyto nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy
či na základě protiprávního zvýhodnění.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 1998,
č.j. 20 Co 67/97-110, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na
uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí vyhověl. Vycházeje ze stejných
skutkových zjištění jako soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdci
žalovaného, manželé V. a M. V., nabyli směnnou smlouvou sporné nemovitosti od
státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně za cenu nižší, než cenu
odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. V odvolání rovněž zpochybňovaný
závěr soudu prvního stupně dovozující, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na
vydání sporných nemovitostí vůči žalovanému včas, odvolací soud shledal
správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (V. Z. dne 27. 6. 1998
zemřel a do jeho práv a povinností - pokud jde o sporné nemovitosti - vstoupil
jeho syn P. Z. /viz usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 10. 1999,
č.j. D 1294/98-60/) dovolání, v němž s výslovným odkazem na dovolací důvody
podle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. c/ a d/ o.s.ř. jednak brojí proti
závěru dovozujícímu, že žalobkyně jako oprávněná osoba uplatnila svůj nárok na
vydání nemovitostí včas, jednak polemizuje s hodnocením důkazů týkajících se
zjišťování stavu a cen směňovaných nemovitostí. Dovolatel je přesvědčen, že
žalobkyně nemůže být osobou oprávněnou podle restitučního zákona, neboť v době,
kdy dne 3. 9. 1991 dopisem vyzvala původně žalovaného k vydání nemovitostí,
neměla trvalý pobyt na území ČSFR (nyní České republiky) a poté, kdy se v
"důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 stala oprávněnou osobou",
již žádnou písemnou výzvu nepodala. Pokud jde o zjišťování cen směňovaných
nemovitostí, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že nepravdivě hodnotil tvrzení
zemř. V. Z. ohledně rekonstrukce domu v letech 1939-1940 jako osamocené, když
rovněž znalec ing. J. K. dospěl k závěru, že ke stavebním úpravám domu čp. 591
došlo, že se "nevypořádal s výpovědí svědka Š., tehdejšího pracovníka ONV K.,
který uvedl, že se při uzavření směnné smlouvy nevyskytly žádné problémy
týkající se cen, a jemu samotnému se hodnota směňovaných věcí jevila jako
stejná", a že se sice "dovolává" svědeckých výpovědí svědků K. a M., nebere
však v úvahu, že se tito svědci odstěhovali z domu čp. 591 v útlém věku 6 a 10
let a jimi podané svědectví o tom, jak dům v té době vypadal, "je vskutku
úsměvné". Ze všech namítaných důvodů dovolatel navrhl, aby "dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen
"o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, které splňuje
formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, subjektem
k tomu legitimovaným (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3
o.s.ř. a dovolání shledal - z jiných než namítaných důvodů - opodstatněným.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v §
237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnost) a - je-li dovolání přípustné - jiné vady
řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3
písm. b/ o.s.ř.); zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího
soudu tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani ze spisu, trpí řízení
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásada, podle níž odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.), neznamená (zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud
bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů účastníků řízení a svědků. V
takovém případě je třeba, aby odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř.
opakoval důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, neboť při
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi,
který je zachycen obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole
zachyceny být nemohou (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby,
plynulost a jistota výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.). Má-
li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí
zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k
objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov. rozhodnutí uveřejněná ve
Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod čísly 64/66 a 92/68). Neučiní-li
tak, lze považovat jeho skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s
ustanoveními § 132, § 211 a § 213 o.s.ř.; odvolací řízení je v takovém případě
postiženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (shodně např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 977/96, ze dne 18.
prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 635/96).
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně, zabývaje se skutečnostmi
podřaditelnými pojmu nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, příp. v
důsledku protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, obsaženým v ustanovení § 4
odst. 2 restitučního zákona, provedl - vedle výslechu svědků V. K., L. S.,
RNDr. J. M. a J. Š. - dokazování listinnými důkazy (směnnou smlouvou ze dne 18.
8. 1958, administrativní dohodou o převodu národního majetku ze dne 25. 3. 1958
a znaleckým posudkem vypracovaným znalcem J. K. (§ 125, § 129 odst. 1 o.s.ř.).
Hodnocením všech důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. učinil mimo jiné zjištění, že to
byl především tehdejší MNV K., kdo měl zájem na směně nemovitostí a že
nemovitosti byly směňovány jako rovnocenné. I když to výslovně neuvedl, význam
z hlediska závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti přitom přiznal pouze
svědectví J. Š., zatímco výpovědím svědků V. K., L. S., RNDr. J. M., stejně
jako v řízení vypracovanému znaleckému posudku a jeho doplňku nepřikládal
závažnost, případně ani věrohodnost "neboť svědkové popisovali své subjektivní
dojmy, navíc pak se časově ve svých údajích rozcházeli" a "znalec sám
upozornil, že nemá ke svému závěru ( rozuměj závěru o ocenění směňovaných
nemovitostí v rozdílných hodnotách) objektivní podklady". Odvolací soud naproti
tomu při jednáních dne 21. 4. 1998 a 19. 5. 1998 - aniž by opakoval důkaz
výslechem svědků (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) - pouze přečetl znalecký posudek,
včetně jeho doplňku, provedl nově důkaz smlouvou o pojištění z 21. 7. 1951,
dopisem O. s. č. d. z 21. 10. 1953, jakož i "sérií fotografií objektů 591 a
736", a na tomto základě - při zdůraznění závažnosti a věrohodnosti výpovědí
svědků M. a K. - učinil skutkové závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud
prvního stupně; s odkazem na ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř. pak rozsudek soudu
prvního stupně změnil, maje za to, že skutkový stav věci zjistil po regulérním
doplnění dokazování.
Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.);
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první,
o.s.ř.).
Přesto, že již existence vytčené vady vedla dovolací soud ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu, považuje dovolací soud za účelné vyjádřit se k námitkám
dovolatele, uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.; jeho prostřednictvím žalovaný - byť to nepřesně formuloval - zpochybnil
právní závěr odvolacího soudu dovozující, že žalobkyně jako osoba oprávněná k
vydání sporných nemovitostí podle restitučního zákona uplatnila svůj nárok na
vydání sporných nemovitostí včas.
Restituční zákon ve svém ustanovení § 3 ve znění před nálezem Ústavního soudu
České republiky publikovaným pod č. 164/1994 Sb. rozdělil občany tehdejší České
a Slovenské Federativní Republiky z hlediska jejich možnosti uplatňovat v něm
upravené restituční nároky do dvou kategorií podle toho, zda na území tehdejší
České a Slovenské Federativní Republiky měli trvalý pobyt, tedy zda splňovali
podmínku trvalého pobytu či nikoliv. Zatímco příslušníkům první z nich, kteří
tehdy podmínku trvalého pobytu splňovali, umožnil jako oprávněným osobám
uplatnit příslušné restituční nároky, ostatní, tedy příslušníky druhé
kategorie, tj. státní občany tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky,
kteří z nejrůznějších důvodů na území tehdejší České a Slovenské Federativní
Republiky trvale nepobývali, z uplatnění těchto nároků vyřadil tím, že jim
právě v důsledku nesplnění podmínky trvalého pobytu statut oprávněných osob
nepřiznal.
Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 12. července 1994
publikovaným pod č. 164/1994 Sb. (dále jen "nález č. 164/1994 Sb.") bylo dnem
1. listopadu 1994 zrušeno:
1) V ustanovení § 3 odst. 1 zákona číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty za
/druhou/ čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území", a v ustanovení §
3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před
účinností zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, označeném
jako odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území".
2) V ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, slova
"ode dne účinnosti tohoto zákona".
Uvedené části shora zmíněných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících,
zrušil Ústavní soud České republiky poté, co se zabýval otázkou ústavnosti
zúžení okruhu osob, jímž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z
občanskoprávních a pracovněprávních úkonů a ze správních aktů, které byly v
tzv. rozhodném období učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti
respektujícími práva občanů vyjádřená v mezinárodních smlouvách či jiných
dokumentech závazných pro náš stát. Dovodil, že i při existenci pouze relativní
rovnosti potencionálně zainteresovaných fyzických osob nemůže ústavněprávní
koncepce základních lidských práv České republiky tolerovat existenci
zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle kritéria trvalého
pobytu na území tehdy už České republiky a vyslovil názor, že ustanovení § 3
odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavec 2) restitučního zákona před uvedeným nálezem,
pokud normovalo jako předpoklad postavení oprávněné osoby též podmínku trvalého
pobytu, je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí zakotveným v
Listině základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České
republiky. V logické návaznosti na tento závěr pak Ústavní soud České republiky
výslovně zrušil slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanoveních § 5
odst. 2 a odst. 4 restitučního zákona, ve znění před citovaným nálezem, a v
této souvislosti konstatoval, že citovaná ustanovení jsou s ustanoveními § 3
odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavec 2) organicky spojena, neboť normují způsob,
jímž může a musí oprávněná osoba svůj nárok realizovat.
Nález č. 164/1994 Sb. ve skutečnosti nevytvářel novou kategorii
oprávněných osob, jeho účelem bylo pouze zrušit neústavní ustanovení
restitučního zákona a umožnit občanům původně České a Slovenské Federativní
Republiky, tehdy už České republiky, kteří neměli trvalý pobyt na území
republiky /nesplňovali neústavní podmínku trvalého pobytu/ a nemohli tak právě
z tohoto důvodu svůj nárok podle restitučního zákona úspěšně uplatnit, aby
mohli restitučním zákonem přiznané nároky řádně, tedy v restitučním zákoně
stanoveným způsobem, realizovat. Jinak řečeno, uvedený nález pouze odstranil a
do budoucna zamezil kategorizaci občanů tehdy už České republiky při
uplatňování nároků ve smyslu restitučního zákona podle neústavní podmínky
trvalého pobytu a současně zrušením uvedené neústavní podmínky umožnil uplatnit
restituční nároky i těm občanům původně České a Slovenské Federativní
Republiky, tehdy už České republiky, kteří byli právě v důsledku nenaplnění
neústavní podmínky trvalého pobytu (nikoliv však podmínky státního občanství) z
uplatnění restitučních nároků podle restitučního zákona ve znění před uvedeným
nálezem vyřazeni.
S odkazem na shora podaný výklad nelze dovozovat, že by občané původně České a
Slovenské Federativní Republiky, posléze České republiky, kteří neměli trvalý
pobyt na jejím území, museli výzvu k vydání věci učinit výlučně v době šesti
měsíců od účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. Pokud podali výzvu k vydání věci již
v původní lhůtě stanovené restitučním zákonem, tj. v době do 30. 9. 1991, měla
taková výzva právní účinky s ní spojené, tj. zakládala - při splnění dalších
restitučním zákonem stanovených podmínek - nárok na vydání věcí (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník I číslo 10/1997).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2001
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová