21 Cdo 1208/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
právní věci zástavní věřitelky MORAVSKÉ DAŇOVÉ A ÚČETNÍ s.r.o. se sídlem v
Brně, Mlýnská č. 326/13, IČO 60718200, zastoupené Mgr. Romanem Verešpejem,
advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, proti zástavní dlužnici KREDIT
DĚČÍN, a.s. se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 3/3, IČO 25014838, zastoupené
Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33,
o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C
261/2009, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. prosince 2012 č. j. 35 Co 334/2012-102
I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Zástavní věřitelka se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne
11.12.2009 domáhala, aby soud nařídil soudní prodej "zástavy - nemovitostí -
stavby čp. 405 na pozemku parc. č. 1616, pozemku parc. č. 1616 - zastavěná
plocha a nádvoří, o výměře 143 m? a pozemku parc č. 1617 - ostatní plocha, o
výměře 1.002 m?, vše v katastrálním území Č. L., obec Č. L., okres Č. L.,
vedeno Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká
Lípa na LV č. 4840, v podílovém spoluvlastnictví Ing. V. L. a zástavní dlužnice
pro pohledávku J. T." ve výši 1.612.734,-Kč s úrokem z prodlení, který
vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 15.4.1998 uzavřela společnost
C-LEASING s.r.o. Trutnov jako leasingový pronajímatel a společnost J.D.PLUS
s.r.o. jako leasingový nájemce leasingovou smlouvu o pronájmu s právem následné
koupě najaté věci č. 4071/98, že smlouvou o postoupení pohledávky č.
16918/67/98 ze dne 29.5.1998 společnost C-LEASING s.r.o. Trutnov postoupila
pohledávku ve výši 5.615.607,- Kč z této leasingové smlouvy Investiční a
poštovní bance, a.s. a že následně převodem části podniku Investiční a poštovní
banky, a.s. přešla předmětná pohledávka na Československou obchodní banku,
a.s., která pohledávku skládající se z nesplacených leasingových splátek
(konkrétně části v pořadí 22. splátky a splátek 23 až 47) ve výši 3.046.506,-
Kč postoupila dne 24.3.2003 V. M., jenž smlouvou o vkladu části podniku vložil
do společnosti KM - PRONA, a.s. uvedenou pohledávku; společnost KM - PRONA,
a.s. postoupila část pohledávky (část v pořadí 22. leasingové splátky a splátky
23 až 35) J. T. a, vzhledem k pochybnostem, zda předmětná pohledávka v rámci
vkladu části podniku V. M. do společnosti KM - PRONA, a.s. přešla na společnost
KM - PRONA, a.s., uzavřeli V. M., J. T. a společnost KM - PRONA, a.s. dohodu o
narovnání, jejímž účelem bylo potvrzení skutečnosti, že J. T. je majitelem
předmětné pohledávky. J. T. poté dne 15.6.2008 postoupil část pohledávky ve
výši 1.612.734,- Kč s příslušenstvím zástavní věřitelce, dne 24.11.2009
uzavřely zástavní věřitelka a zástavní dlužnice dohodu o uznání závazku, jíž
zástavní dlužnice uznala svůj závazek vůči zástavní věřitelce z leasingové
smlouvy ze dne 15.4.1998 ve výši 1.612.734,- Kč, a dne 24.11.2009 přivolila
zástavní dlužnice notářským zápisem č. NZ 790/2009, N 889/2009 sepsaným JUDr.
Lubomírem Mikou, notářem v Brně, k přímé vykonatelnosti této pohledávky.
Vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka je zajištěna zástavním právem a že
nebyla dosud uspokojena, domáhá se zástavní věřitelka nařízení soudního prodeje
zástavy.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 26.9.2011 č.j. 12 C 261/2009-38
řízení zastavil a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů
řízení a že bude zástavní věřitelce vrácen soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč.
Dospěl k závěru, že pokračování v řízení brání nedostatek podmínky řízení,
neboť "o prodeji totožných nemovitostí na základě stejné zástavní smlouvy pro
totožnou pohledávku bylo již pravomocně rozhodnuto", když usnesením Okresního
soudu v České Lípě ze dne 12.3.2008 č.j. 12 C 97/2007-37 byl nařízen soudní
prodej předmětných nemovitostí pro 22. až 47. splátku leasingové smlouvy ze dne
15.4.1998.
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 14.3.2012 č.j. 35 Co 435/2011-60 změnil usnesení soudu prvního
stupně tak, že se řízení nezastavuje. Vytknul soudu prvního stupně, že
nesprávně jednal jako s účastníkem řízení s Ing. V. L., ačkoliv z výpisu z
katastru nemovitostí vyplývá, že vlastníkem zastavených nemovitostí je jen
zástavní dlužnice a že Ing. V. L. již není spoluvlastníkem zastavených
nemovitostí. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v řízení
vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 97/2002 byl nařízen
soudní prodej zástavy pro splátky vyplývající sice ze stejné leasingové smlouvy
jako v posuzovaném případě, ale v tomto řízení jde o "splátky s pořadím 22 až
35", zatímco v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C
97/2007 se jednalo o "splátky v pořadí 36 až 47".
Okresní soud v České Lípě poté usnesením ze dne 14.5.2012 č.j. 12 C 261/2009-81
nařídil soudní prodej zástavy a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna
zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 11.400,- Kč k rukám
advokáta Mgr. Romana Verešpeje. Dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení
soudního prodeje zástavy jsou splněny, neboť "zástavní věřitelka doložila
leasingovou smlouvou č. 4071/98, smlouvami o postoupení pohledávek a dohodou o
narovnání zajištěnou pohledávku, zástavní smlouvou ze dne 12.5.1998 pak bylo
doloženo zástavní právo k zástavě a výpisem z katastru nemovitostí pak bylo
doloženo, že zástavní dlužnice je vlastníkem zástavy".
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 12.12.2012 č.j. 35 Co 334/2012-102 usnesení soudu prvního
stupně potvrdil ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy a změnil ve
výroku o náhradě nákladů řízení tak, že zástavní dlužnici uložil, aby zaplatila
zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 11.400,- Kč k rukám Mgr. Romana
Verešpeje "s tím, že tato náhrada může být upokojena ve výkonu rozhodnutí (v
exekuci) pouze z výtěžku prodeje označené zástavy", a rozhodl, že zástavní
dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů odvolacího
řízení 7.075,- Kč "s tím, že tato náhrada může být uspokojena ve výkonu
rozhodnutí (v exekuci) pouze z výtěžku prodeje označené zástavy". Shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že právo zástavní věřitelky na uspokojení ze
zástavy vzniklo až po 1.9.1998, neboť předmětná pohledávka se skládá z
jednotlivých splátek leasingové smlouvy ze dne 15.4.1998, a to částí splátky v
pořadí 22. a splátkami v pořadí 23 až 35, které se staly splatnými postupně v
době od 1.2.2000 do 1.3.2001, a že tedy se na posuzovaný případ použije
ustanovení § 200y a násl. občanského soudního řádu o soudním prodeji zástavy.
Námitku zástavní dlužnice, že soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání,
aniž by k tomu byly splněny podmínky, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že
byly splněny předpoklady ustanovení § 200z odst. 2 občanského soudního řádu,
neboť zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, zástavní právo a kdo
je zástavním dlužníkem listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány a
veřejnými listinami notáře (dohodou o uznání závazku uzavřenou dne 24.11.2009
mezi zástavní věřitelkou a obligačním dlužníkem J.D. PLUS s.r.o. s úředně
ověřenými podpisy, notářským zápisem sp. zn. NZ 790/2009, N 889/2009 sepsaným
24.11.2009 JUDr. Lubomírem Mikou, notářem v Brně, obsahujícím dohodu zástavní
věřitelky a obligačního dlužníka J.D. PLUS s.r.o. o uznání závazku se svolením
k vykonatelnosti, ověřenou kopií zástavní smlouvy uzavřené dne 12.5.1998 s
vyznačenou vkladovou doložkou Katastrálního úřadu v České Lípě a výpisem z
katastru nemovitostí).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání.
Namítá, že soudy neměly postupovat podle ustanovení § 200y a násl. občanského
soudního řádu, neboť "obligační dlužník J.D. PLUS s.r.o. byl již nesporně přede
dnem 1.9.1998 v prodlení s placením v pořadí druhé leasingové splátky splatné
dne 1.6.1998, třetí leasingové splátky splatné dne 1.7.1998 a čtvrté leasingové
splátky splatné dne 1.8.1998", což "ve svém důsledku znamená, že právo na
uspokojení ze zástavy vzniklo zástavní věřitelce již v době do 31.8.1998";
správně proto měl být nárok zástavní věřitelky posouzen podle ustanovení § 151f
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Podle dovolatelky je řízení
též postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
když soudy nařídily soudní prodej zástavy, aniž by nařídily jednání, když
řízení o soudním prodeji zástavy je "nepochybně nalézacím řízením, a proto ve
věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání výhradně a jenom za podmínek
uvedených v ustanovení § 115a občanského soudního řádu, tedy, jen jestliže se
má za to, že účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasí, práva na projednání
věci se vzdali anebo s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí", což se v
posuzovaném případě nestalo. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil
usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
zástavní dlužnice proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o.s.ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Zástavní dlužnice dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení § 152 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002 do
31.12.2013) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh,
který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout
uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 165 odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002
do 31.12.2013) není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má
zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení
zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své
splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 165a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.2002 do 31.12.2013) zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve
veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje
zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního
řádu.
Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy
účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní
praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe posléze dospěla k
závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu
rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí,
popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu
dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil
právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon
967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f
odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998),
nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být
v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky
(popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se
oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998,
jen jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na
uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy
až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č.
317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se
uspokojení pohledávky ze zástavy, poskytnuté na základě zástavního práva,
zřízeného v době do 31.8.1998, řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002.
Odvolací soud proto správně dovodil, že žaloba o soudní prodej zástavy, podaná
podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu (účinných od
1.1.2002 do 31.12.2013), může být důvodná, jen jestliže právo (nárok)
zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel
podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena
z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá
zejména z ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) a § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném
od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do
31.12.2013 zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst.1 občanského zákoníku -
tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž
měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající
zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným
uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky.
Má-li být dluh splněn ve splátkách a může-li věřitel podle dohody, právního
předpisu nebo rozhodnutí požadovat zaplacení celé pohledávky při prodlení
dlužníka se zaplacením jedné nebo některých splátek, stává se - jak je
nepochybně zřejmé z ustanovení § 565 občanského zákoníku ve znění účinném do
31.12.2013 - pro nezaplacení splátek splatná celá pohledávka jen tehdy,
jestliže věřitel dlužníka o zaplacení celé pohledávky řádně a včas požádal; v
případě, že své právo nepoužil, může po dlužníku požadovat nadále jen sjednané
nebo stanovené splátky.
V projednávané věci nastávala splatnost jednotlivých leasingových splátek, pro
které má být nařízen soudní prodej zástavy, postupně v době od 1.2.2000 do
1.3.2001. Odvolací soud proto správně v souladu s konstantní judikaturou
dovodil, že právo zástavní věřitelky na uspokojení zajištěné pohledávky ze
zástavy vzniklo po 31.8.1998 a že při rozhodování o žalobě zástavní věřitelky
je třeba postupovat podle právní úpravy účinné od 1.1.2002 do 31.12.2013.
Zástavní dlužnice v dovolání dále namítala, že soudy rozhodly o soudním prodeji
zástavy, aniž by nařídily jednání, tedy že - řečeno jinak slovy zákona - řízení
před soudem je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 občanského
soudního řádu, neboť jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Zmatečnosti (včetně zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3
občanského soudního řádu) však nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do
31.12.2012 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým
dovolacím důvodem; k posouzení důvodnosti námitky, že řízení před soudem trpí
některou ze zmatečnostních vad uvedených v ustanovení § 229 občanského soudního
řádu, sloužila v uvedeném období žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.8.2002 sp. zn. 29 Odo 523/2002,
které bylo uveřejněno pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003).
Z uvedeného vyplývá, že potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že
tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice proti tomuto
rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť zástavní
dlužnice na náhradu svých nákladů dovolacího řízení nemá právo a zástavní
věřitelce v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr.
Ljubomír Drápal
předseda senátu