21 Cdo 126/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) Ing. L. F., zastoupeného advokátem, b) J. F., proti žalovanému
A., společnosti s ručením omezeným, zastoupenému advokátkou, o neplatnost
veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
19 C 92/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. září 2004 č.j. 14 Co 165/2004-124, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu ve výroku o přiznání
odměny a náhrady hotových výdajů advokátu se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku uvedeného pod bodem I.) a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2004 č.j. 19 C 92/2002-63
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že je neplatná veřejná nedobrovolná
dražba \"budovy čp. 1517 na p.č.st. 2564, pozemku p.č.st. 2564 o výměře 150 m2
- zastavěná plocha a pozemku p.č. 63/19 o výměře 101 m2 - ostatní plocha,
manipulační plocha a příslušenství, vše zapsané v KN u Katastrálního úřadu P.
na LV č. 2207 pro k.ú. D., provedená dne 26.3.2002 v 13.30 hodin v aukční síni
v P., Š. 38, dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách\". Žalobu
zdůvodnili zejména tím, že žalovaný jako dražebník provedl k uspokojení
pohledávek K. b., a.s. a Č. s.y, a.s., zajištěných zástavním právem na
uvedených nemovitostech, veřejnou nedobrovolnou dražbu, ačkoliv nebyly splněny
podmínky uvedené v ustanovení § 40 odst.1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Žalobci a) nebylo doručeno \"písemné oznámení o dražbě\" a
ani \"upozornění na zamýšlený výkon práva zástavního věřitele\"; žalovaný byl
proto povinen od dražby upustit, o čemž byl žalobcem a) písemně vyrozuměn,
přesto však dražbu provedl. Žalobci kromě toho zpochybnili odhad prodávaných
nemovitostí, kterým byla zjištěna cena ve výši 1.700.000,- Kč, s odůvodněním,
že znaleckým posudkem byla v roce 2000 jejich cena stanovena ve výši
3.250.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16.1.2004 č.j. 19 C 92/2002-63 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení společně a nerozdílně 4.725,- Kč k rukám advokátky. Z
provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel dne 27.9.2001 s K. b., a.s.
smlouvu o provedení nedobrovolné veřejné dražby nemovitostí žalobců k vymožení
jejích pohledávek z úvěrových smluv ze dne 2.12.1992 a ze dne 20.1.1994,
jejichž konečná splatnost byla stanovena ke dni 30.9.1996 a ke dni 31.12.1997,
zajištěných zástavním právem k těmto nemovitostem, že podle čestného prohlášení
učiněného K. b., a.s. do notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. J. B. dne
23.5.2001 pod zn. NZ 148/2001 nebyly tyto pohledávky řádně a včas splněny, že
nedobrovolná dražba nemovitostí proběhla dne 26.3.2002 a že vydražitelem se
stala obchodní společnost P. D., s.r.o. Písemně oznámení o dražbě ze dne
3.11.2001 sice nebylo žalobci doručeno (v rozporu s ustanovením § 10 odst.1
zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) do jeho vlastních rukou,
avšak uvedené pochybení není podle názoru soudu prvního stupně ve smyslu
ustanovení § 46 odst.3 tohoto zákona důvodem k upuštění od dražby, bylo-li mu
doručeno písemné upozornění na zamýšlený výkon práva zástavního věřitele;
takovéto upozornění bylo žalobci a) doručeno dne 7.5.2001 a žalobkyni b) dne
20.8.2001. Námitku žalobců proti ocenění prodávaných nemovitostí soud prvního
stupně odmítl s odůvodněním, že žalobci přes výzvu žalovaného neposkytli
potřebnou součinnost k ocenění nemovitostí a že proto cena nemovitostí byla ve
smyslu ustanovení § 13 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů stanovena podle \"dostupných údajů, které měl dražebník k dispozici\".
Protože nebyl zjištěn žádný důvod neplatnosti dražby uvedený v ustanovení § 48
odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, není žaloba důvodná.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.2004 č.j. 14 Co
165/2004-124 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně 3.350,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
1.425,- Kč, vše k rukám advokáta, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b)
na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.350,- Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 1.425,- Kč, že advokátu se přiznává odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování žalobce a) v odvolacím řízení 4.800,- Kč a že
žalovaný je povinen zaplatit státu \"na účet Městského soudu v Praze\" na
náhradě nákladů řízení 4.800,- Kč a na soudním poplatku z odvolání 1.000,- Kč. Odvolací soud zabývaje se otázkou, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován,
dovodil, že dražba prováděná podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších
předpisů není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku,
neboť k přechodu vlastnického práva na vydražitele nedochází smlouvou, ale
příklepem licitátora, že neplatnost této dražby podle ustanovení § 48 odst.3 a
4 zákona č. 26/2000 Sb. je \"zásadně neplatností relativní a soud ji může
vyslovit pouze na návrh osoby k tomu oprávněné a pouze z důvodů, kterých se
tato osoba dovolává\", a v prekluzívní lhůtě stanovené zákonem, že \"pasivní
legitimace v daném případě není založena ani rozhodnutím soudu nebo dohodou
účastníků\" a \"nerozlučné společenství nezakládá ani hmotněprávní povaha
předmětu řízení\", že podle rozhodnutí soudu o neplatnosti dražby \"nelze
dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví k
nemovitostem\" (nic nebrání vydražiteli, aby se domáhal určení svého
vlastnického práva) a že v ustanovení § 63 odst.4 zákona č. 26/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů je upravena zvláštní odpovědnost dražebníka za škodu
způsobenou porušením tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá podle názoru odvolacího
soudu závěr, že ve sporu o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby z důvodu
nesprávného postupu dražebníka je pasivně věcně legitimován pouze dražebník. Z
hlediska důvodů neplatnosti dražby odvolací soud dovodil, že písemné oznámení o
dražbě bylo žalobci a) řádně doručeno, neboť si zásilku uloženou \"na poště\"
nevyzvedl a za řádné je třeba považovat každé doručení, při němž se zásilka
dostane do sféry dispozice adresáta, že však nebylo řádně doručeno žalobkyni
b), od níž \"se nevrátila doručenka\" a žalobkyně b) popřela, že by jí byla
zásilka doručena. Žalovaný nebyl přes nedostatek řádného doručení písemného
oznámení o dražbě žalobkyni b) povinen od dražby upustit, neboť oběma žalobcům
bylo řádně doručeno upozornění na zamýšlený výkon práva. Provedená dražba je
však přesto podle názoru odvolacího soudu neplatná; ustanovení § 46 odst.3
zákona č. 26/2000 Sb.
ve znění pozdějších předpisů sice \"osvobozuje dražebníka
od povinnosti upustit od dražby v případě, že oznámení o dražbě není doručeno
zástavci a dlužníku, pokud jim bylo doručeno upozornění o zamýšleném výkonu
práva\", ale - vzhledem k tomu, že ustanovení § 48 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů \"odlišuje dva odlišné důvody neplatnosti dražby,
a to 1) případ, kdy dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, a
2) případ, kdy nejsou splněny podmínky uvedené v § 40 odst.1 a 2 zák. č. 26/2000 Sb.\" - \"znamená to pouze to, že dražba není neplatná z důvodu, že
dražebník neupustil od dražby, ale z důvodu nesplnění podmínek § 40 odst.1 a 2
cit. zákona\". Dražba provedená dne 26.3.2002 ohledně nemovitostí žalobců je
proto neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání. Namítá, že
není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého sice nebyl povinen od dražby
upustit, avšak dražba je přesto pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §
40 odst.1 a 2 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů neplatná,
neboť nelze \"logicky\" uzavřít, že by žalovaný na jedné straně byl v souladu
se zákonem oprávněn dražit a na druhé straně by šlo o neplatnou dražbu a o
porušení zákona, které by zakládalo nárok na náhradu škody podle ustanovení §
63 odst.4 tohoto zákona. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu
o pasivní věcné legitimaci. Uvedl, že žaloba o neplatnost dražby podle
ustanovení § 48 odst.3 až 5 zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů
je \"konstruována jako zvláštní druh určovací žaloby s dopředu vymezeným
okruhem aktivně legitimovaných osob, kterým ex lege svědčí naléhavý právní zájem
\", a že tedy \"nejde o určovací žalobu podle § 80 písm.c) o.s.ř., u které musí
být prokázán naléhavý právní zájem\". Určí-li soud, že dražba je neplatná, má
to za následek, že \"původní vlastník, jehož vlastnictví je uvedeným
deklaratorním rozhodnutím postaveno najisto, se může ujmout oprávněné držby
předmětu dražby\", neboť vydražitel musí věc vrátit vlastníkovi. Podle názoru
dovolatele z uvedeného vyplývá, že v řízení o neplatnost dražby jsou pasivně
věcně legitimováni nejen dražebník, ale i navrhovatel a vydražitel, neboť se
jedná o \"osoby, které jsou rozhodnutím v tomto řízení přímo dotčeny ve svém
právním postavení\", a nelze \"připustit, aby se vydražitel dozvěděl o případné
neplatnosti dražby až v následném soudním řízení, v němž bude žalován na
vyklizení nemovitosti jako předmětu neplatné dražby, neboť zákon č. 26/2000 Sb.
neukládá dražebníkovi, aby v případě, že dražba bude prohlášena za neplatnou,
vydražitele o této skutečnosti informoval\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech.
Dovolání žalovaného směřuje též proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
byla přiznána advokátu, jenž byl Českou advokátní komorou \"ustanoven\"
zástupcem žalobce a), odměna a náhrada hotových výdajů, \"splatná po právní
moci tohoto rozsudku prostřednictvím Městského soudu v Praze\". Účastníkem
řízení ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ten, komu byl zástupce ustanoven, a
ustanovený zástupce. Práv a povinností žalovaného se uvedené rozhodnutí netýká,
přiznáním odměny a náhrady hotových výdajů advokátu za zastupování žalobce a)
nemohla být žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech a není proto ani
oprávněn (subjektivně legitimován) podat proti němu dovolání.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o přiznání odměny a
náhrady hotových výdajů advokátu bylo podáno tím, kdo k tomuto mimořádnému
opravnému prostředku není oprávněn, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalovaného v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., Nejvyšší
soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na to, že
napadená veřejná nedobrovolná dražba byla provedena dne 26.3.2002 - podle
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb.,
tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o veřejných dražbách\").
Podle ustanovení § 48 odst.3 zákona o veřejných dražbách může dlužník,
zástavce, vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastník dražby,
dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil
neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen
učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě
vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst.1, 2 a 4, § 39
odst.1 až 8, 10 a 12, § 40 odst.1 a 2, § 43 odst.1 až 3 nebo § 46 odst.1 nebo
byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví v takových
případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby
nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška vlastníkovi
předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka předmětu dražby,
nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve stanovené lhůtě
zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 48 odst.4 zákona o veřejných dražbách může účastník dražby,
dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil
neplatnost dražby, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 15 odst.1 až 3, § 39,
§ 42, § 43 odst.1 až 3, 5 až 7, § 44, § 47 odst.1 až 12 a v § 49; soud vysloví
v takových případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti
nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška
vlastníkovi předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka
předmětu dražby, nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve
stanovené lhůtě zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání
dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 48 odst.5 věty první a druhé zákona o veřejných dražbách
jde-li o nedobrovolnou dražbu podle § 36 odst.2, je dlužník, zástavce nebo
vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, oprávněn požádat soud, aby
vyslovil neplatnost dražby, pokud nebyl navrhovatel oprávněn navrhnout
provedení nedobrovolné dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost
dražby. Není-li právo uplatněno do 1 roku po udělení příklepu, zaniká.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak
vyplývá z ustanovení § 2 písm.a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem
je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za
stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které
bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při
veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby,
který učinil nejvyšší podání.
Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází
vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy jak je tomu
například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o
převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické
osoby, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud správně dovodil, že veřejná
dražba prováděná podle zákona o veřejných dražbách není právním úkonem a že
titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem
je příklep licitátora [srov. § 2 písm.a) zákona o veřejných dražbách].
Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby přechází na
vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve
stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách).
V případě, že cena nebyla vydražitelem ve stanovené lhůtě uhrazena, dochází ke
zmaření dražby [§ 2 písm.n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá
k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 48 odst.1 zákona o veřejných
dražbách).
Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází
na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jde-li o
neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její
neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v
jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a
to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné
nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti
dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o
veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba,
která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (věcně legitimována) a
byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.
Žaloba o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby není žalobou o určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm.c)
o.s.ř. Podání této žaloby má totiž oporu v ustanovení § 48 odst.3, 4 a 5 zákona
o veřejných dražbách a žalobu lze projednat, aniž by žalobce musel tvrdit a
prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Oprávnění (věcnou legitimaci) k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné
nedobrovolné dražby (tj. právo domáhat se vyslovení neplatnosti veřejné
nedobrovolné dražby) zákon poskytuje ve vztahu k důvodům neplatnosti vypočteným
v ustanovení § 48 odst.3 zákona o veřejných dražbách \"dlužníku, zástavci,
vlastníku, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastníku dražby, dražebnímu
věřiteli a navrhovateli\", ohledně důvodů neplatnosti dražby uvedených v
ustanovení § 48 odst.4 zákona o veřejných dražbách \"účastníku dražby,
dražebnímu věřiteli a navrhovateli\" a \"dlužníku, zástavci a vlastníku, je-li
osobou odlišnou od zástavce\", jestliže neplatnost nedobrovolné dražby
provedené podle ustanovení § 36 odst.2 zákona spočívá v důvodu uvedeném v
ustanovení § 48 odst.5 tohoto zákona. Kdo je v řízení o této žalobě pasivně
věcně legitimován, však zákon o veřejných dražbách výslovně nestanoví.
Při úvaze, která z osob zúčastněných na veřejné nedobrovolné dražbě je v řízení
o neplatnost této dražby pasivně věcně legitimována, je třeba přihlédnout k
výše nastíněné právní povaze veřejné nedobrovolné dražby, zmíněným předpokladům
pro vyslovení její neplatnosti a důsledkům, které z vyslovení neplatnosti
dražby vyplývají pro právní vztahy těchto osob, jakož i k tomu, že účinek
rozhodnutí o žalobě - jak vyplývá především z povahy neplatnosti dražby - se
musí vztahovat na všechny, jejichž práv a povinností se výsledek dražby týká, a
že závěr o platnosti dražby musí pro všechny, jejichž práv a povinností se
týká, vyznít stejně. Uvedená hlediska vyžadují, aby se řízení o neplatnost
veřejné nedobrovolné dražby vždy zúčastnili její navrhovatel, vlastník nebo
nositel jiného práva k předmětu dražby, dražebník a vydražitel, popřípadě
jejich právní nástupci, tedy všichni, jejichž práv a povinností se rozhodnutí o
žalobě o neplatnosti dražby (již ze samotné své podstaty) týká (musí týkat),
neboť musí být zajištěno, aby - protože rozhodnutí o žalobě bude působit na
jejich práva a povinnosti - mohli za řízení v zájmu ochrany svých práv a
oprávněných zájmů vykonávat ohledně žalobou napadené dražby svá procesní práva,
popřípadě plnit své procesní povinnosti a přispět tak k dosažení účelu řízení
(tj. rozhodnutí o žalobě v souladu s hmotným právem), a aby vůči všem, jejichž
práv a povinností se výsledek dražby týká, byla otázka její neplatnosti
vyřešena rozhodnutím soudu závazně (§ 159a odst.1 a 4 o.s.ř.). Nepodala-li
některá z těchto osob žalobu, musí všechny vystupovat na žalované straně a mají
za řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.).
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je pasivně legitimovanou osobou pouze
dražebník, nelze souhlasit. Odvolací soud totiž nebere náležitě v úvahu, že
rozhodnutí o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby se týká práv a povinností
dalších osob a že určení neplatnosti dražby má - jak správně uvádí dovolatel -
za následek, že na vydražitele nepřešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu
dražby, že práva k předmětu dražby zůstala zachována přes udělený příklep
dosavadnímu vlastníku (jiné oprávněné osobě) a že tím odpadl zdroj, z něhož
měla být uspokojena pohledávka navrhovatele dražby; rovněž pro tyto osoby musí
být otázka neplatnosti dražby rozhodnutím soudu vyřešena závazným způsobem.
Uvedené důsledky určené neplatnosti nedobrovolné dražby neumožňují, aby za
pasivně legitimovanou osobu byl v řízení o neplatnost veřejné nedobrovolné
dražby považován pouze dražebník.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že řízení o určení
(vyslovení) neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48
odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách se musí účastnit (buď jako žalobci
nebo jako žalovaní) navrhovatel dražby, vlastník nebo nositel jiného práva k
předmětu dražby, dražebník a vydražitel; na straně žalovaného je třeba tyto
účastníky považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení § 91 odst.2
o.s.ř.
Žalobci žalobou o určení neplatnosti dražby napadají platnost veřejné
nedobrovolné dražby, provedené - jak bylo soudy zjištěno - podle ustanovení §
36 odst.2 zákona o veřejných dražbách. V průběhu dovolacího řízení však
ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných dražbách bylo nálezem Ústavního soudu
ČR ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve
Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005). Za této situace je pro posouzení
neplatnosti napadené dražby především určující posouzení otázky, zda a jaké
důsledky může Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací vyvodit z toho, že ustanovení
zákona, na kterém odvolací soud založil své právní závěry, bylo v průběhu
dovolacího řízení jako protiústavní zrušeno.
Podle ustanovení § 71 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") jiná pravomocná
rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě
právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé
zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových
rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst.3 zákona č.
182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních
předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení § 71 odst.4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který
protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního
stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, nejsou v soudní praxi žádné
pochybnosti o tom, že soudy jsou povinny k nálezu Ústavního soudu ČR
přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění
povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro
projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení zákona (jeho
jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho
základě, nesmí soud již v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo
vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení)
založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho
jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71
odst.2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.
V dovolacím řízení platí, že pro posouzení správnosti dovoláním napadeného
pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodný stav v době jeho vyhlášení
(vydání); dovolací soud proto nemůže přihlížet ani ke změnám v hmotněprávní
úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například právní
názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1994 sp. zn. 7
Cdo 81/93, kterým byl uveřejněn pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1997). Uvedený závěr se použije jak v případě, že ke změnám
zákona došlo činností moci zákonodárné (Parlamentu České republiky), tak i
tehdy, došlo-li ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení nálezem
Ústavního soudu ČR; v obou případech totiž změněná nebo zrušená právní úprava
přestává působit v budoucnu (tedy v době po jejich přijetí a vyhlášení).
Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je třeba vzít v úvahu též
důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s ústavním
pořádkem [srov. Čl. 87 odst.1 písm.a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení zákona nebo
jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže být pominuto,
že stav protiústavnosti (rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již v době
rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, i když nebyl (zatím) k
tomu Ústavou povolaným orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť jinak by
došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka
řízení. Protože soudy (včetně Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího)
nemohou při řešení věci použít zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který byl
Ústavním soudem ČR shledán protiústavním, soudní praxe již dříve dospěla k
závěru, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že
ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní
soud ČR později protiústavním, aniž by bylo rozhodné to, zda takové ustanovení
bylo Ústavním soudem ČR s účinky do budoucna také zrušeno (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1998 sp. zn. 2 Cdon
1343/96, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999).
Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že v posuzovaném případě musí
být přihlédnuto též k tomu, že ustanovení § 36 odst.2 zákona o veřejných
dražbách bylo protiústavní již v době rozhodování věci soudem prvního stupně a
odvolacím soudem, i když tato protiústavnost byla Ústavním soudem ČR
deklarována (nálezem ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb.) až v průběhu dovolacího
řízení. Dovozené přihlédnutí pak má za následek, že dotčená veřejná
nedobrovolná dražba nemůže být platná.
Aniž by bylo potřebné se zabývat jinými námitkami dovolatele, z výše uvedeného
vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České
republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. ve výroku ve věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky a státu a o povinnosti zaplatit soudní poplatek z
odvolání zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu