21 Cdo 1262/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci
dědictví po B. K., za účasti 1) J. A., zastoupené JUDr. Růženou Jansovou,
advokátkou se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla č. 40, a 2) Z. S.,
zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 24,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. D 1264/2003, o dovolání Z. S.
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010 č.j. 24 Co
421/2009-579, takto:
I. Dovolání Z. S. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Řízení o dědictví po B. K., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kladně ze
dne 19.8.2003 č.j. D 1264/2003-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po
zůstavitelce byla pověřena I. T. (dříve L.), notářka v Kladně (§ 38 o.s.ř.).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 26.1.2009 č.j. D 1264/2003-496 určil
obvyklou cenu zůstavitelčina majetku částkou 3.639.615,90 Kč, dluhy
zůstavitelky částkou 9.041,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.630.674,20
Kč a potvrdil, že J. A. a Z. S. nabyly dědictví rovným dílem; současně rozhodl,
že odměna a náhrada hotových výdajů notářky I. T. činí celkem 26.944,- Kč,
kterou jsou povinny notářce uhradit dědičky zůstavitelky každá jednou
polovinou, že J. A. je povinna zaplatit "Okresnímu soudu v Kladně" na náhradě
nákladů řízení 6.331,50 Kč, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že "České republice" se náhrada nákladů nepřiznává. Soud prvního
stupně jmenovitě uvedl, jaký majetek patří do aktiv a pasiv dědictví a co do
nich nebylo zařazeno; ve vztahu ke "spornému" majetku (majetku nezařazenému do
dědictví) byly dědičky poučeny ve smyslu ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř., aby
jej řešily "žalobou u příslušného soudu". Dědičkami zůstavitelky jsou její
dcery Z. S. a J. A. stejným dílem a dědictví jim bylo potvrzeno podle podílů,
neboť neuzavřely dědickou dohodu.
K odvolání Z. S. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.1.2010 č.j. 24 Co
421/2009-579 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že určil obvyklou cenu
zůstavitelčina majetku částkou 3.639.615,90 Kč, dluhy zůstavitelky částkou
11.151,70 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.628.464,20 Kč a že J. A. a Z.
S. jsou povinny zaplatit "každá" notářce I. L. na odměně a náhradě hotových
výdajů 13.668,- Kč; ve výroku o potvrzení nabytí dědictví oběma dědičkám rovným
dílem usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že J. A. je povinna
zaplatit "České republice - Okresnímu soudu v Kladně" na náhradě nákladů řízení
6.331,50 Kč, že "České republice" se náhrada nákladů nepřiznává a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co
dovodil, že do pasiv dědictví patří kromě položek uvažovaných soudem prvního
stupně také dluh zůstavitelky ve výši 2.110,- Kč podle rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 13.9.1995 č.j. 14 C 16/93-82, kterým bylo žalované B. K.
uloženo, aby (společně a nerozdílně s ostatními žalovanými) zaplatila žalobkyni
Z. S. tuto částku na náhradě nákladů řízení, odvolací soud uzavřel, že "věci a
pohledávky", jejichž "neexistenci si dědičky vzájemně namítly", nebyly zahrnuty
do aktiv a pasiv dědictví v souladu s ustanovením § 175k odst. 3 o.s.ř. a že
mohou být uplatněny jen "žalobou mimo dědické řízení podle ustanovení § 175y
odst. 1 o.s.ř.". K námitce Z. S. odvolací soud dále zvažoval, zda hotovostní
výběry ze sporožirového účtu zůstavitelky provedené J. A. nepředstavují dary,
které by měly být započteny na její dědický podíl. Vzhledem k tomu, že
zůstavitelce na její sporožirový účet pravidelně přicházel celý starobní
důchod, že z tohoto účtu odcházely platby za pobyt v domově důchodců, platby
spojené s užíváním domu ve Štěrboholích za telefon, sdružené inkaso a byly
strhávány poplatky za vedení účtu a bankovní operace, že všechny ostatní
náklady na své potřeby (hygienické potřeby, léky, kosmetické přípravky apod.)
musela zůstavitelka uspokojovat z peněz, které v hotovosti vybírala z jejího
účtu J. A. (zůstavitelka sama nebyla fyzicky schopná si prostředky z účtu
vybrat), a že zůstavitelka neměla k dispozici jiné finanční prostředky, které
by mohla použít na úhradu svých potřeb, dospěl odvolací soud k závěru, že
výběry ze sporožirového účtu zůstavitelky, které prováděla J. A., se jeví "jako
běžné" (například od srpna 1999 do konce roku 1999 byla vybrána z účtu
zůstavitelky částka celkem 15.000,- Kč, v roce 2000 bylo vybráno 73.000,- Kč, v
roce 2001 40.000,- Kč, v roce 2002 22.000,- Kč a v roce 2003 21.000,- Kč) a
byly spotřebovány pro běžnou potřebu zůstavitelky, případně na drobné dárky
členům rodiny; obdarování J. A. nad rámec obvyklých darování tedy nebylo
prokázáno. Vzhledem ke změně výroku, jímž bylo rozhodnuto o pasivech dědictví a
o čisté hodnotě dědictví, odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech řízení
státu a odměně a hotových výdajích soudní komisařky, ohledně jejichž výše
dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. S. dovolání. Namítá, že soudy
nezařadily do pasiv dědictví její pohledávku z titulu vytápění domu, i když šlo
o pasivum dědictví, které bylo mezi dědičkami "nesporné"; obě dědičky se totiž
shodly na tom, že se jednalo o spotřebu plynu zůstavitelkou, lišily se pouze v
právním názoru na otázku, zda tento dluh patřil zůstavitelce s ohledem na to,
že sama neměla uzavřenou smlouvu s dodavatelem o dodávce plynu. Odvolací soud
se proto neměl omezit na zjištění spornosti dluhu (v rozhodnutí odvolacího
soudu je navíc nesprávně uvedeno, že tento majetek nebyl zařazen do aktiv
dědictví, byť se jedná o pasivum dědictví), ale měl rozhodnout, že pohledávka
do dědictví patří, jelikož mezi dědičkami zůstal spor pouze o právní důvod této
pohledávky. Podle názoru dovolatelky měly soudy dále zohlednit, že J. A. od
zůstavitelky za jejího života bezplatně obdržela plnění, která nejsou obvyklým
darováním a která měla být započtena na její dědický podíl. Dovolatelka
poukazuje na hotovostní výběry J. A. z účtu zůstavitelky v období od 8.4.1998
do 11.6.2003 a na to, že zůstavitelka hradila ze svého účtu J. A. "inkaso" a že
výnos z těchto vkladních knížek vyzvedla J. A. Soudy nepostupovaly správně ani
při projednání podílu na garáži postavené na pozemku st.p.č. 98/2 a č. 98/3 v
k.ú. Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, který zůstal
neprojednán v dědickém řízení po předemřelém manželu zůstavitelky A. K., když
rozhodl o vypořádání tohoto spoluvlastnického podílu, aniž by dal podnět k
"doprojednání tohoto dědictví" po A. K. Přípustnost dovolání proti měnícímu
výroku usnesení odvolacího soudu dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. a proti potvrzujícímu výroku z toho, že je "neoddělitelně
spojen" s výrokem měnícím, a pro případ, že by dovolací soud "byl jiného názoru
na přípustnost dovolání" proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení, má
dovolatelka za to, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou
stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. A. navrhla, aby dovolání Z. S. bylo zamítnuto. Uvedla, že finanční dar od
zůstavitelky neobdržela, že peníze, které vybírala z jejího účtu, jí všechny
předávala, včetně dokladu o výběru a že zůstavitelka s těmito prostředky
nakládala podle svého uvážení; neobdržela proto žádný dar, který by mohl být
započítán na její dědický podíl. K námitce dovolatelky ohledně plynového
vytápění uvedla, že pro zůstavitelčin byt byla smlouva s dodavatelem na dodávku
plynu sice uzavřena s ní, avšak náklady spojené s vytápěním hradila
zůstavitelka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proti
usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé (a o takové usnesení jde i v tomto
dovolacím řízení), je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí
odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí
jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma
soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou
podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné
právní posouzení, nemělo-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a nebo § 220
o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě
významná pro posouzení přípustnosti dovolání; z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
V posuzovaném případě odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně jen
tak, že určil obvyklou hodnotu majetku zůstavitelky částkou 3.639.615,90 Kč,
výši pasiv dědictví částkou 11.151,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou
3.628.464,20 Kč. V ostatním vycházel ze shodného závěru jako soud prvního
stupně, že dcery zůstavitelky Z. S. a J. A. nabývají dědictví rovným dílem
(mimo jiné každá "2/6 garáže na stp. 98/2 a na stp. 98/3 v k.ú Štěrboholy,
zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy"), že do aktiv (správně pasiv)
dědictví nelze zařadit "pohledávku poz. dcery Z. S. z titulu vytápění - úhrady
spotřeby plynu v domě v Praze Štěrboholech ve výši 68.167,84 Kč s tím, že na
zůstavitelku připadají 4/6 z této částky, tj. 45.445,20 Kč", že do aktiv
dědictví nelze zařadit "práva a povinnosti z vkladů na vkladních knížkách s
tím, že by pravděpodobně měly být založeny u České spořitelny a.s., pobočka
Praha 10 a že pravděpodobně byly vázány heslem" a že nebylo prokázáno, že "by
došlo k obdarování pozůstalé dcery J. A. nad rámec obvyklých darování
zůstavitelkou a že by měla být započtena nějaká částka" (dovolatelkou tvrzená
celková částka 302.681,47 Kč) "na dědický podíl pozůstalé dcery J. A.". Pasiva
dědictví odvolací soud určil jinak než soud prvního stupně jen proto, že do
nich nesprávně nebyla zařazena pohledávka Z. S. za zůstavitelkou ve výši
2.100,- Kč z titulu neuhrazených nákladů soudního řízení (vyplývající z
pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.9.1995 č.j. 14 C
16/93-82, vydaného ve věci určení neplatnosti darovací smlouvy).
Ve srovnání s usnesením soudu prvního stupně ze dne 26.1.2009 č.j. D
1264/2003-496 tedy odvolací soud v napadeném usnesení vymezil práva a
povinnosti účastníků řízení rozdílně (diformně) jen v tom, že při určení pasiv
dědictví přihlédl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k pohledávce Z. S. za
zůstavitelkou ve výši 2.100,- Kč. Při ostatním vypořádání dědictví, včetně
vypořádání týkajícím se spoluvlastnických podílů ke garáži na stp. a na stp. v
k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, k pohledávce Z.
S. z titulu vytápění - úhrady spotřeby plynu, tvrzených vkladů na vkladních
knížkách u České spořitelny a.s., pobočka Praha 10 a možnosti zápočtu tvrzeného
"daru" ve výši 302.681,47 Kč na dědický podíl J. A., odvolací soud dospěl ke
shodným závěrům jako soud prvního stupně; v tomto směru je proto usnesení
odvolacího soudu potvrzujícím usnesením, neboť tato práva a povinnosti
účastníků byla usneseními soudů obou stupňů vymezena souhlasně.
Dovolatelka - jak vyplývá z jejího dovolání - zpochybňuje rozhodnutí odvolacího
soudu o vypořádání podílu zůstavitelky na garáži na stp. a na stp. v k.ú
Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú. Štěrboholy, o nezařazení její
pohledávky za zůstavitelkou z titulu vytápění - úhrady spotřeby plynu ve výši
45.445,20 Kč do pasiv dědictví, o nezařazení jí tvrzených vkladů na vkladních
knížkách u České spořitelny a.s., pobočka Praha 10 do aktiv dědictví a o
neprovedení zápočtu jí tvrzeného daru ve výši 302.681,47 Kč na dědický podíl J.
A.; dovoláním tedy napadá usnesení odvolacího soudu pouze v jeho potvrzující
části. Protože její dovolání není - už z důvodu, že ve věci nebylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než ve svém dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 odst. 3 část věty před středníkem o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mít po právní stránce zásadní význam)
lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování,
lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a
odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3
o.s.ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část
věty za středníkem o.s.ř.).
Závěr o tom, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
právní význam, nemůže spočívat - jak se mylně domnívá dovolatelka - v tom, že
se soudy neměly omezit na zjištění spornosti dluhu zůstavitelky u Z. S. z
titulu vytápění domu.
Při jednání před notářkou I. T. konaném dne 15.9.2005 - jak vyplývá z obsahu
protokolu o jednání – Z. S. navrhla, aby do dědictví "byla zahrnuta" její
pohledávka proti zůstavitelce z titulu "vytápění - úhrady plynu - domu, který
náleží do dědictví", v celkové výši v částce 68.167,84 Kč a v poměru 4/6 v
částce 45.445,20 Kč a současně předložila vyúčtování za placení plynu. J. A.
prohlásila, že tuto pohledávku "neuznává" s tím, že "zůstavitelka měla svůj
vlastní kotel". Poté, co z vyjádření Pražské plynárenské a.s. vyplynulo, že
zůstavitelka neměla uzavřenu žádnou smlouvu o odběru plynu, vzaly účastnice "na
vědomí", že pohledávka Z. S. zůstala sporná. J. A. posléze ve vyjádření k
protokolu ze dne 23.11.2005 uvedla, že "plyn nebyl veden na matku a že se
nemůže do dědictví zahrnout". Z uvedeného vyplývá, že spor obou dědiček o
uvedenou pohledávku za zůstavitelkou spočívá ve skutkových okolnostech a že
nezařazení tohoto dluhu zůstavitelky do pasiv dědictví má oporu v ustanovení §
175k odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze
úspěšně dovozovat ani z toho, jak soudy rozhodly o požadavku Z. S. na zápočet
na dědický podíl J. A.
Odvolací soud - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 21.1.2010 - poučil Z.
S. o tom, že "je třeba tvrdit, zda částky vybrané z účtu zůstavitelky byly
darem, resp. tvrdit skutkové okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že se jednalo
o dar zůstavitelky J. A., nebo zda tyto částky vybrala J. A. bez vědomí
zůstavitelky a tedy neoprávněně" (postupem podle ustanovení § 118a odst. 1
o.s.ř.), a o tom, že "ke skutkovým okolnostem, za nichž mělo dojít k darování,
musí nabídnout důkazy" (postupem podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř.). I
když byla poučena o následcích nesplnění této výzvy, Zdeňka Straková poté
uvedla, že "částky, které nebyly z účtu vybírány formou trvalých příkazů, byly
darem" a že důkazy, kterými by mohla prokázat své tvrzení, nenavrhuje a
"odkazuje na písemné vyhotovení odvolání".
Podle ustálené judikatury soudů je předmětem započtení na dědický podíl to, co
dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého
darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (např. obvyklé dary k
narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě,
narození dítěte apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26.7.2003 sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 6 v
časopise Ad Notam, roč. 2003]. Předmět zápočtu na dědický podíl přitom pojmově
musí naplňovat znaky daru (§ 628 občanského zákoníku).
V posuzované věci podle výsledků řízení před soudem prvního stupně nebylo možné
dovodit, že by zůstavitelka darovala J. A. finanční prostředky, které vybrala z
jejího účtu. Vzhledem k tomu, že tvrzení Z. S. o poskytnutí daru J. A. nebylo
prokázáno přes poskytnuté poučení ani za odvolacího řízení, chybí tu základní
předpoklad pro řešení právní otázky započtení na dědický podíl J. A., kterou Z.
S. v dovolání předestírá tak, že "nebyla dosud dovolacím soudem řešena".
Námitka dovolatelky ohledně vypořádání zůstavitelčina podílu ke garáži na
pozemku st.p.č. a č. v k.ú Štěrboholy, zapsané na LV pro obec Praha a k.ú.
Štěrboholy představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. Při posuzování otázky, zda je proti napadenému usnesení
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., k ní nemohl
dovolací soud přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak
uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného
usnesení odvolacího soudu po právní stránce. Ostatně, otázkou, zda a jak měl
být v projednávané věci vypořádán zůstavitelčin podíl ke garáži, se zabýval již
odvolací soud; jeho závěr, že se původně jednalo o "stavbu vedlejší užívanou se
stavbou hlavní" (domem ve Štěrboholích), která "podle ustanovení § 121
občanského zákoníku přešla" po smrti A. K. na jeho manželku B. K. a jeho dcery
Z. S. a J. A. (na každou 1/6) s tím, že druhá polovina (3/6) zůstala po
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů B. K., se jeví odpovídající
rozhodným skutečnostem. Navíc, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
26.1.2005 č.j. 5 C 117/2004-37, vydaným v řízení o určení vlastnického práva k
nemovitostem, bylo určeno, že zůstavitelka byla v den své smrti vlastnicí 4/6
dvougaráže postavené na stavební parcele č. a na stavební parcele č., v k. ú.
Štěrboholy, obec Praha. Soudy tedy správně projednaly její 4/6 garáže jako
příslušenství domu ve Štěrboholích, které je součástí dědictví po zůstavitelce.
Vzhledem k tomu, že závěry soudů odpovídají ustálené judikatuře soudů a že
námitky dovolatelky, které představovaly uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohou být pokladem pro závěr o
zásadním významu napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce, není
dovolání Z. S. přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání Z. S. podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. a) části věty před
středníkem o.s.ř., neboť žádné okolnosti případu, které by ve smyslu ustanovení
§ 146 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem o.s.ř. odůvodňovaly přiznání
náhrady nákladů v dovolacím řízení úspěšné J. A., nebyly zjištěny.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu