21 Cdo 1264/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.
Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany
(Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti
žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o 210.172,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 62/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2001 č.j. 19
Co 546/2000-33, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
5. října 2000 č.j. 18 C 62/2000-17 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 601.136,- Kč s 10% úrokem z
prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od
25.9.1994 do 30.5.1998 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k
plnění služebních povinností na zahraničním pracovišti v M. v B., přičemž v
souvislosti s následováním manželky do místa jeho výkonu služby byla žalovanému
v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994
Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou
Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že „v důsledku
nesprávné aplikace“ ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. došlo
k „neoprávněnému zvýšení vyplácené částky náhrady zvýšených životních nákladů v
cizí měně“ (20% navýšení za manželku bylo vypočteno z nesprávně
stanoveného vyššího základu), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení,
které za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 činí „v přepočtu na korunový
ekvivalent“ 601.136,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení § 4 zák.
práce „se posuzuje odpovědnost žalovaného podle § 451 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění“, je žalovaný ve smyslu
ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni „povinen vydat na penězích vše, co
nabyl bezdůvodným obohacením“.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět do částky
390.964,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 18 C 62/2000-17
řízení „v části na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 390.964,- Kč s příslušenstvím“ zastavil, žalobu o zaplacení 210.172,- Kč
s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení
19.575,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“. Soud prvního stupně
dovodil, že přeplatek na náhradě zvýšených životních nákladů způsobený
„nesprávným matematickým postupem při výpočtu plnění“ představuje bezdůvodné
obohacení žalovaného, které jako „klasický“ pracovněprávní vztah je třeba „i
přes znění ustanovení § 4“ zák. práce posoudit podle ustanovení § 243 zák.
práce. Aplikací ustanovení § 451 obč. zák, vzhledem k tomu, že povinnost
vydat bezdůvodné obohacení zakotvená v ustanovení § 243 zák. práce je oproti
ustanovení § 451 obč. zák. „výrazně modifikována ve prospěch zaměstnance“,
by podle názoru soudu prvního stupně „došlo k porušení čl. 1 Listiny základních
práv a svobod“. Protože podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení podle
ustanovení § 243 zák. práce je, že zaměstnanec při přijetí neprávem vyplacených
částek věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně
určené nebo omylem vyplacené, což však „v řízení nebylo prokázáno“, není
uplatněný nárok důvodný.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.1.2001 č.j. 19 Co 546/2000-33 rozsudek
soudu prvního stupně „v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení“
potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech
odvolacího řízení 11.750,- Kč k rukám Z. R. a že proti jeho rozsudku je
přípustné dovolání. Odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy v době vzniku
tvrzeného bezdůvodného obohacení, které je předmětem žaloby, „neexistovala
právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné obohacení přijaté
vojákem z povolání“ z jeho služebního poměru, „není možná úvaha, že nárok nelze
uplatnit, neboť by se jednalo o odmítnutí spravedlnosti“, ale „podle právní
teorie je nutno postupovat dle analogie legis a užít normu upravující právní
vztahy nejbližší“. Protože nejbližšími právními vztahy k služebním vztahům
vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou podle názoru odvolacího
soudu vztahy pracovněprávní, je třeba aplikovat ustanovení § 243 odst. 3 zák.
práce, „nikoliv přímo, čemuž brání ust. § 4 zák. práce, ale nepřímo cestou
analogie“. Ve smyslu zmíněného ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce, by však k
vrácení neprávem vyplacených částek mohl být žalovaný zavázán jen, pokud by
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené, což však „žalobkyně ani neučinila předmětem svých
skutkových tvrzení“. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.) a připustil proti svému
rozsudku dovolání „pro řešení otázky, dle jakého právního předpisu bylo třeba
postupovat při žalobě na vydání nároku na bezdůvodné obohacení, jež vzniklo
vojáku z povolání na úkor majetku státu v období do 30.11.1999“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v daném případě „není použití
analogie s ustanovením § 243 zákoníku práce na místě“, neboť ustanovení § 4
zák. práce nejenže „deklaruje a potvrzuje úmysl zákonodárce oddělit právní
úpravu zaměstnanců v pracovněprávním poměru a příslušníků ozbrojených sil“, ale
vyplývá z něj (stejně tak jako z ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb.
či § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.) i „úmysl zákonodárce vyloučit,
resp. omezit na nezbytné minimum aplikaci zákoníku práce ve vztazích
příslušníků ozbrojených sil (dříve vojáků) a jejich zaměstnavatele“. Podle
názoru dovolatelky je nepochybné, že analogie jako „krajní“ prostředek, který
„má místo pouze tam, kde úprava některého z mnohotvárných společenských vztahů
není žádným právním předpisem postižena“, nepřichází v posuzované věci v úvahu,
nýbrž měla být aplikována „existující a platná hmotněprávní norma upravující v
§ 451 obč. z. bezdůvodné obohacení“. Jestliže však odvolací soud použil
analogie ustanovení § 243 zák. práce, „bylo to s ohledem na účel a smysl
ustanovení § 4 zák. práce v rozporu s rovným postavením stran před zákonem a
došlo zde k právně neodůvodněnému rozšíření působnosti zákoníku práce ve
prospěch dlužníka na újmu věřitele“. Kromě toho odvolací soud podle názoru
dovolatelky pominul, že náhrada zvýšených životních nákladů jako peněžní
náležitost nemá - jak vyplývá z ustanovení § 3 a násl. zák. č. 143/1992
Sb. - charakter odměny za vykonanou práci (není platem ani jeho součástí),
nýbrž je „pouze zvláštním plněním, přiznávaným v rámci hmotného zabezpečení
vojákům a žákům škol ozbrojených sil“, jehož smyslem je hmotně zabezpečit
manželského partnera osoby, která je dlouhodobě pracovně, resp. služebně
přidělena do zahraničí a usnadnit tak rodinný život bez nutnosti žít
odloučeně od rodiny. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený
rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný byl v
období od 25.9.1994 do 30.5.1998 přidělen k výkonu služby do M. v B. Vzhledem k
tomu, že jej následovala do místa výkonu služby v zahraničí jeho manželka,
poskytovala žalobkyně žalovanému 20 % zvýšení k náhradě zvýšených životních
nákladů z nesprávně stanoveného vyššího základu. Protože základ pro uvedené
zvýšení mohl být stanoven pouze v rozmezí 30% až 64% z platu stanoveného
žalovanému (srov. § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb.), vznikl na
straně žalovaného za období od 1.1.1995 do 30.5.1998 přeplatek ve výši
601.136,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobkyni náleží vrácení
přeplatku, rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký má význam skutečnost, že
peněžní náležitosti vojáka z povolání vyplácené v nesprávné výši žalovaný
přijal v dobré víře.
Právní postavení příslušníků ozbrojených sil v činné službě v době vzniku
přeplatku upravoval zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech
vojáků, ve znění ústavních zákonů č. 100/1960 Sb., č. 143/1968 Sb. a č.
126/1970 Sb. a zákonů č. 59/1969 Sb., č. 150/1969 Sb., č. 100/1970
Sb., č. 65/1978 Sb., č. 74/1990 Sb., č. 228/1991 Sb., č.
77/1992 Sb., č. 226/1992 Sb., č. 34/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb. (tj. ve znění
účinném do 30.11.1999). Účelem zákona bylo upravit některé právní
poměry občanů České republiky, konajících službu v ozbrojených silách České
republiky od počátku výkonu a po celou dobu trvání i po ukončení jejich
vojenské činné služby (srov. § 1 zákona); zákon tedy neupravoval komplexně
všechna, nýbrž výslovně jen některá práva a povinnosti příslušníků ozbrojených
sil v činné službě a ponechal úpravu dalších okruhů právních vztahů - kromě
jiných i úpravu odměňování za práci a poskytování náhrad výdajů při pracovních
cestách - jiným právním předpisům.
Podmínky nároku na plnění, které je předmětem sporu v posuzované věci, stanovil
zákon č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků ozbrojených sil a
jejich odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 8 odst. 2 uvedeného zákona -
vojáci z povolání s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí mají nárok na
stejné náhrady jako zaměstnanci rozpočtových a příspěvkových organizací s
pravidelným pracovištěm v zahraničí. Protože zákon staví v případě uvedeného
nároku vojáky z povolání naroveň zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových
organizací, tedy osob, které nejsou ve služebním poměru vojáka z povolání,
nelze již z tohoto důvodu vztáhnout na posuzovanou věc právní úpravu náhrad
při zahraniční služební cestě podle ustanovení § 30 a násl. vyhlášky č. 7/1996
Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků
vojenských škol, kteří nejsou vojáky.
Vlastní podmínky pro poskytování náhrady zvýšených životních nákladů totiž
byly na základě dalšího zmocnění daného ustanovením § 24 zákona č.
119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb., upraveny
v ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování
náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s
pravidelným pracovištěm v zahraničí. Tato náhrada, která zaměstnanci náleží od
prvního do posledního dne přidělení v zahraničí (srov. § 3 odst. 1 cit.
nařízení vlády) a kterou zaměstnavatel stanoví ze základu v rozmezí 30% až 64%
z platu stanoveného zaměstnanci (srov. § 3 odst. 2 cit. nařízení vlády),
přísluší zvýšená o 20% za podmínek blíže upravených v ustanovení § 3
odst. 3 cit nařízení vlády zaměstnanci, kterého manželka nebo manžel následuje
do místa výkonu práce v zahraničí.
Závěr odvolacího soudu, že „v době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení
neexistovala právní norma, která by upravovala povinnost vydat bezdůvodné
obohacení přijaté vojákem z povolání z jeho služebního poměru“, lze sdílet jen
potud, že zvláštní právní předpisy upravující právní vztahy příslušníků
ozbrojených sil v činné službě úpravu zmíněné problematiky skutečně postrádaly.
„V té době platný zákon č. 76/1959 Sb.“ i zákon č. 480/1992 Sb.
neupravovaly - jak zcela správně uvádí odvolací soud - povinnost vojáka z
povolání vydat bezdůvodné obohacení, získané v rámci služebního vztahu
plněním bez právního důvodu. Nečinil tak ani zákon č. 119/1992 Sb.,
který umožňoval vztáhnout působnost zákoníku práce (pokud v tomto zákoně není
stanoveno jinak) jen na pracovněprávní vztahy „podle tohoto zákona“ (srov. § 23
cit. zákona), a stejně tak (nazíráno v širších souvislostech - základ pro
určení výše náhrady zvýšených životních nákladů je odvozován z platu vojáka z
povolání) ani zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v
rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, jehož subsidiární
působnost na platové otázky vojáků z povolání ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
480/1992 Sb. založilo, problematiku bezdůvodného obohacení neřeší.
S názorem, že nárok na náhradu zvýšených životních nákladů, včetně jejího
zvýšení podle ustanovení § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o
poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových
organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, je třeba posoudit „nepřímo
cestou analogie“ podle zákoníku práce proto, že „nejbližší oblastí vztahů k
služebním vztahům vznikajícím ze služebního poměru vojáka z povolání jsou
vztahy pracovněprávní“, však dovolací soud nesouhlasí.
Zvláštní povaha služebního poměru vojáků z povolání a z ní vyplývající
odlišnosti ve srovnání s pracovním poměrem našla svůj odraz také při
stanovení přímé působnosti zákoníku práce na pracovní vztahy vojáků z povolání.
Lze jistě přisvědčit úvaze, že služebněprávním vztahům jsou „nejbližší“ vztahy
pracovněprávní již z toho důvodu, že se v obou případech jedná o vztahy ze
závislé činnosti; nelze však sdílet úvahu, že na základě tohoto hlediska lze
vyloučit posouzení věci podle ustanovení § 4 zák. práce. Podle uvedeného
ustanovení na pracovněprávní (služebněprávní) vztahy příslušníků ozbrojených
sil v činné službě lze zákoník práce vztáhnout, jen pokud to zákoník práce
výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy. Protože žádné
ustanovení zákoníku práce (srov. ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce ve znění
účinném do 1.12.1999, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č.
225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
vojácích z povolání), ani žádné ustanovení zvláštních předpisů neumožňuje
posouzení bezdůvodného obohacení ve služebním poměru vojáka z povolání na
základě ustanovení § 243 zák. práce, kogentní povaha ustanovení § 4 zák. práce
proto tím spíše vylučuje aplikaci ustanovení § 243 zák. práce „nepřímo cestou
analogie“.
Závěr odvolacího soudu, který vychází z neslučitelnosti právní úpravy
občanskoprávní a „zcela samostatné úpravy vztahů pracovněprávních či jim
obdobných“ vztahů ze služebního poměru, pomíjí, že právní úprava obou typů
těchto vztahů navzájem je rovněž „zcela samostatná“ a jedna od druhé oddělená.
Zvláštní povaha služebního poměru ve srovnání s pracovním poměrem je tak
akcentována - jak na to poukazuje dovolatelka - rovněž zákonem č. 143/1992 Sb.,
který sice považuje za zaměstnance vedle zaměstnanců (příslušníků) v pracovním
poměru, i příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a
služeb ve služebním poměru, avšak činí tak výlučně „pro účely
tohoto zákona“ v souvislosti s vymezením osobní působnosti zákona (srov. § 2
zákona č. 143/1992 Sb.). Že se jedná o okolnost povýtce jen
legislativně technické povahy neumožňující dovodit subsidiaritu zákoníku práce
a jakýkoli posun ve směru setření rozdílů mezi právní úpravou pracovního poměru
na jedné straně a služebního poměru vojáků z povolání na straně druhé, vyplývá
jednoznačně z ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb., která
odlišnosti obou typů závislé činnosti plně respektují; z obecné zásady (§ 25
odst. 1 cit zákona), že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se
pracovněprávní vztahy zákoníkem práce [s výjimkou ustanovení § 95 odst. 4, §
111 odst. 1, 2 a 4 a § 112 až 123], jsou výslovně vyčleněny pracovněprávní
vztahy zaměstnanců, kteří jsou příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních
sborů a služeb ve služebním poměru, a tyto vztahy se řídí (pokud tento
zákon nestanoví jinak) zvláštními zákony upravujícími jejich služební poměr (§
25 odst. 2 cit. zákona).
Samotná okolnost, že se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě
nevztahovala ustanovení zákoníku práce o bezdůvodném obohacení, však ještě
neodůvodňuje závěr, že před datem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o
vojácích z povolání, český právní řád úpravu tohoto institutu zcela postrádal.
Jestliže tuto úpravu neobsahovala „v době vzniku nároku“ žalobkyně žádná
zvláštní právní norma, bylo třeba vztahy z bezdůvodného obohacení posuzovat při
neexistenci úpravy zvláštní z hlediska obecné úpravy
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451
až 459 obč. zák. K obdobným závěrům při aplikaci občanského zákoníku
ostatně dospěla soudní praxe i při řešení otázek odpovědnosti za škodu vzniklou
v souvislosti s plněním úkolů příslušníků ozbrojených sil již v dřívější
době (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 493/96). Uplatněný nárok měl být tedy posuzován podle
ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení a s přihlédnutím k
hlediskům stanoveným v § 3 odst. 1 obč. zák. pro výkon subjektivních práv.
Protože použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze předem vyloučit na
základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždycky v
souladu s dobrými mravy, příslušelo v rámci okolností případu z tohoto hlediska
posoudit povahu plnění i povahu vztahu, na jehož základě se mu plnění dostalo,
účelové určení nároku, okolnost, zda voják nesprávným údajem nepřispěl k
vadnému výpočtu poskytnutého plnění, zda plnění přijal v dobré víře apod. Z
výše uvedených důvodů není posouzení věci z hledisek právní otázky, pro
kterou odvolací soud dovolání připustil, správné.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za
středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu
pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu