21 Cdo 13/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou
se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované Subterra
a.s. se sídlem v Praze 8 - Libni, Koželužská č. 2246/5, IČO 45309612,
zastoupené JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 -
Krči, Dolnokrčská č. 20/16, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti
Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované,
vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 145/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2013 č.j. 49 Co
261/2011-387, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o zrušení rozsudku
okresního soudu a o zastavení řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 6.1.2000
(změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila
na odškodnění nemoci z povolání, která u něho byla nahlášena dne 16.9.1999 a
zjištěna dnem 21.5.1997, na bolestném částku 4.500,- Kč, na "poplatku za
vyhotovení posudku o bolestném" částku 510,- Kč, na náhradě za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 2.5.1997 do 30.4.1998 částku
84.989,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
za dobu od 1.5.1998 do 30.9.2009 částku 1.435.774,- Kč s úroky z prodlení a od
1.10.2009 částku 11.873,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracoval
u žalované od 1.7.1984 jako "tunelář, lamač - střelmistr", že onemocněl dne
2.5.1997 a po ukončení této pracovní neschopnosti dne 11.3.1998 byl znovu
nemocen od 26.3.1998 až do 30.4.1998, kdy ukončil se žalovanou pracovní poměr
"dohodou ze zdravotních důvodů". Po skončení pracovního poměru u něj byla dne
16.9.1999 nahlášena nemoc z povolání (syndrom canalis carpi) a jako "datum
zjištění nemoci z povolání byl vyznačen den 21.5.1997", škoda vzniklá následkem
nemoci z povolání mu však dosud nebyla uhrazena.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 6.9.2011 č.j. 4 C 145/2002-306
"částečně zastavil řízení ohledně placení náhrady za ztrátu na výdělku 1.168,-
Kč měsíčně od 1.10.2009", žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 85.121,- Kč k rukám advokátky JUDr.
Kamily Steinbachové, Ph.D., že žalobce a vedlejší účastník nemají právo na
náhradu nákladů řízení a že České republice se náhrada nákladů řízení
nepřiznává. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce pracoval u žalované od
1.7.1984 nejprve jako "klempíř a tunelář" a posléze jako "lamač a střelmistr",
že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dnem 30.4.1998 dohodou a že dnem
21.5.1997 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání, a na základě znaleckého
posudku dovodil, že "u žalobce došlo ke vzniku onemocnění bederní páteře v roce
1991", že "druhé onemocnění syndrom karpálních tunelů se u žalobce projevilo v
průběhu lékařského ošetření dne 30.6.1997" a že tedy u žalobce jde "o souběh
nemoci z povolání a tzv. obecné choroby, přičemž k datu ukončení pracovního
poměru ke dni 30.4.1998 byl žalobce zdravotně nezpůsobilý k další práci v
podzemí hlubinného dolu" a "hlavním a rozhodujícím onemocněním, v důsledku
kterého byl zdravotně nezpůsobilý k další práci v hlubinném dolu, byl syndrom
karpálních tunelů středně těžkého stupně". Protože žalobce "nebyl schopen
vykonávat nadále práci v podzemí hlubinných dolů i pro svá obecná onemocnění k
datu 30.4.1998" a protože "obě vzniklá souběžná onemocnění vylučují možnost
žalobce vykonávat práci v podzemí", není žaloba důvodná, neboť žalobce "v
případě absence nemoci z povolání by nemohl vykonávat práci v podzemí pro tzv.
obecné onemocnění, tj. chorobu páteře".
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.6.2013 č.j. 49 Co
261/2011-387 zrušil z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o zamítnutí žaloby o 89.999,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil;
jinak rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a
že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po provedení dalších důkazů odvolací soud nejprve zjistil, že nemoc z povolání
byla u žalobce nahlášena až poté, co jeho pracovní poměr u žalované (u níž před
zjištěním nemoci z povolání pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání
vzniká) skončil dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou "z důvodu
obecného onemocnění žalobce (onemocnění páteře), pro které se žalobce před
uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru léčil (byl v pracovní
neschopnosti) a které bylo důvodem pro jeho vyřazení z hornické profese
vykonávané u žalované", a dovodil, že nedošlo v souvislosti s nemocí z povolání
ke ztrátě na výdělku, kterého žalobce dosahoval u žalované před rozvázáním
pracovního poměru, a že tedy v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí z
povolání může být jen taková ztráta na výdělku, která "vychází z průměrného
(pravděpodobného) výdělku, kterého by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonával, kdyby nedošlo k
onemocnění nemocí z povolání". Ze znaleckého posudku vypracovaného Fakultní
nemocnicí Královské Vinohrady odvolací soud zjistil, že žalobce trpí kromě
nemoci z povolání (pravostranného syndromu karpálního tunelu) též řadou dalších
"obecných" onemocnění, z nichž nejvýznamnější jsou onemocnění páteře (polytopní
vertebrogenní algický syndrom), pro které byl žalobce v roce 1998 vyřazen z
původní "hornické práce", a artróza kolenních kloubů, a že "existují profese, z
jejichž výkonu vylučovala žalobce nemoc z povolání, avšak jejichž výkon by
neznemožňovala "obecná" onemocnění, kterými trpěl (trpí)". Vzhledem k tomu, že
pro objasnění, jakou takovou práci by žalobce mohl vykonávat (kdyby nedošlo k
poškození na zdraví nemocí z povolání), je potřebná znalost "ergonomických
charakteristik práce, kterou by měl žalobce u konkrétního zaměstnavatele
vykonávat", bylo na žalobci, aby tvrdil "skutečnosti, že pro jiného
zaměstnavatele by mohl vykonávat práci, která je spojena s přetěžováním pravé
horní končetiny nebo při které by docházelo k přenosu nadlimitních vibrací na
pravou horní končetinu, a o výdělku, kterého by za výkon této práce dosáhl". Žalobce sice uvedl, že "nebýt nemoci z povolání by mohl a byl schopen vykonávat
profesi střelmistra", kterou by sice nemohl "vykonávat v podzemí, ale pouze na
povrchu", a že za výkon této práce je "nabízena hrubá mzda v rozpětí 12.500,-
až 14.000,- Kč", avšak znalecký ústav nebyl ke skutkovým tvrzením žalobce
"schopen se konkrétně vyjádřit, neboť skutková tvrzení ani předložené listiny
neobsahovaly údaje o ergonomických charakteristikách konkrétní práce".
Podle
odvolacího soudu je "odůvodněn závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o
skutečnostech, z nichž vyplývá, že po rozvázání pracovního poměru u žalované u
něj došlo ke ztrátě na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by
žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj
vykonával, kdyby nedošlo k onemocnění nemocí z povolání"; žaloba proto musela
být zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud po
něm požadoval "důkaz", který žalobce není schopen soudu předložit, a to jednak
pro odstup času, neboť od ukončení pracovního poměru u žalované uplynula doba
více jak 15 let, a jednak proto, že se jedná o "otázku vysoce odbornou";
takovou "analýzu" je nutné svěřit "kvalifikovaným ergonomům". Žalobce současně
poukazuje na to, že soudu předložil "pracovní náplň střelmistra" (rámcový
přehled prací, které by u nového zaměstnavatele vykonával) a že u pracoviště
střelmistra nelze dobře uvažovat o ergonomii pracoviště (střelmistr pracuje
operativně v terénu, na různých místech podle pokynů zaměstnavatele), a
dovozuje, že "otázka vhodnosti či nevhodnosti práce žalobce v profesi
střelmistra náleží do kompetence znalce včetně případné otázky ergonomie
pracoviště". Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
v napadené části tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a aby věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době
projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť
řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl.
II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalobce, který pracoval u žalované od 1.7.1984, rozvázal se žalovanou pracovní
poměr dohodou ze dne 28.4.1998 "ze zdravotních důvodů" dnem 30.4.1998; podle
lékařského potvrzení MUDr. Věry Vítové ze dne 26.3.1998 onemocnění žalobce (s
tendencí k progresi a dlouhodobé léčby) "naplňuje kriteria pol. č. 4 vyhl. č.
19/1991 Sb.", tedy jde o onemocnění vznikající nebo se podstatně zhoršující
vlivem pracovního prostředí na pracovištích v hornictví uvedené v příloze č. 1
vyhlášky č. 19/1991 Sb. pod položkou č. 4 - bolestivé páteřní syndromy
(bolestivé vertebrogenní syndromy). Po skončení pracovního poměru účastníků
Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (jako klinika pracovního lékařství) dne
16.9.1999 nahlásila u žalobce nemoc z povolání (syndrom canalis carpi l. dx) s
tím, že nemoc z povolání byla zjištěna dnem 21.5.1997. Žalobce byl od 1.5.1998
evidován u Úřadu práce ve Žďáru nad Sázavou jako uchazeč o zaměstnání.
Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce tedy došlo
(mohlo dojít) - jak vyplývá z výše uvedeného - teprve v době po skončení
pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury
soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také
to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo
zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního
poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po
rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při
nemoci z povolání podle ustanovení § 190 odst.1 zákoníku práce, povinnost
přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat
stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i
kdyby neonemocněl nemocí z povolání. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku
následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale
proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého)
zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec
dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné
souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při
uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace může poškozenému
(bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy,
kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci
stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před poškozením na
zdraví nemocí z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán
invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně
placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
přitom není průměrný výdělek před nemocí z povolání, ale průměrný výdělek
poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na
výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u
zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 190 odst.1
zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem
škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele,
je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec svou pracovní způsobilost - kdyby
nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil
nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné
souvislosti s pracovním úrazem je proto v tomto případě - jak správně uvedl
také odvolací soud - taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného
výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví
způsobenému nemocí z povolání nedošlo (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č.
132
v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Podle již ustálené judikatury při
zjišťování, jaký výdělek by poškozený (bývalý) zaměstnanec dosáhl u jiného
zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonal, kdyby nedošlo k poškození
na zdraví následkem nemoci z povolání, soud přihlíží ke zdravotnímu stavu
zaměstnance (v podobě neovlivněné následky nemoci z povolání), k jeho
schopnostem, k získané kvalifikaci, k situaci na trhu práce v místě, o němž lze
důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k
nemoci z povolání, popř. též k dalším okolnostem, ukazuje-li se, že mají (by
mohly mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru
nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli; nevyžaduje se, aby
se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného (konkrétního) zaměstnavatele
o práci a aby bylo takové pracovní místo volné. Průměrný výdělek před vznikem
škody se v tomto případě stanoví jako pravděpodobný výdělek, který by poškozený
zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u zjištěného jiného zaměstnavatele (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2009 sp. zn. 21
Cdo 1997/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2010).
Za tohoto stavu věci odvolací soud řešil otázku, zda žalobce splnil povinnost
tvrzení ohledně skutečností, které byly rozhodné pro stanovení pravděpodobného
výdělku, jehož by dosáhl při výkonu práce u jiného zaměstnavatele, a dospěl k
závěru, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení, neboť jeho tvrzení a ani jím
předložené listiny neobsahovaly "údaje o ergonomických charakteristikách
konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního zaměstnavatele
vykonávat". Vzhledem k tomu, že právní otázka o povinnosti tvrzení o
skutečnostech významných pro stanovení pravděpodobného výdělku, jehož by
zaměstnanec po skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele, který
mu odpovídá za škodu při nemoci z povolání, dosáhl při výkonu práce u jiného
zaměstnavatele, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její
posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna
potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní,
uvedou je v průběhu řízení [srov. § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř.]. Ukáže-li se v
průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je
uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej,
o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (srov. §
118a odst.1 o.s.ř.); obdobně se postupuje, má-li předseda senátu za to, že věc
je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního
názoru, a vyzve-li proto účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení
rozhodných skutečností (srov. § 118a odst. 2 o.s.ř.).
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým
bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti
významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést
rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení
má - jak vyplývá z výše uvedeného - rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě
jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení
předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se
povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. všech
skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na
právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v
zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci
aplikována.
Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném
směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy
tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její
prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť, aby mohl
účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu
právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby
účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení
§ 118a odst. 1 o.s.ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho
zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3
o.s.ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny
rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani přes
řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. neuvede všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník
neunesl břemeno tvrzení.
Účastník je povinen v občanském soudním řízení - jak je dáno již povahou věci -
tvrdit rozhodné skutečnosti jakožto vyjádření toho, co o určitém jevu svými
smysly vnímal nebo poznal. Povinnost tvrzení účastníka nezahrnuje objasnění
(vysvětlení) těchto skutečností a ani jiné závěry o nich, k nimž je třeba
odborných znalostí; posouzení skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí,
je v občanském soudním řízení úkolem znalců (srov. § 127 o.s.ř.).
Ergonomie je (obvykle) považována za vědní obor, který komplexně a systémově
řeší systém člověk - technika - prostředí s cílem optimalizovat
psychicko-fyzickou zátěž člověka a zajistit rozvoj jeho osobnosti při maximální
efektivitě jeho činnosti. Ergonomie je vědecká disciplína založená na
porozumění interakcí člověka a dalších složek systému, aplikací vhodných metod,
teorie a dat, zlepšuje lidské zdraví, pohodu i výkonnost a přispívá k řešení
designu a hodnocení práce, úkolů, produktů, prostředí a systémů, aby byly
kompatibilní s potřebami, schopnostmi a výkonnostním omezením lidí; zahrnuje
(holisticky vzato) zejména faktory fyzické, kognitivní, sociální, organizační a
prostředí. Z uvedeného vyplývá, že k poznatkům z oboru ergonomie je třeba
odborných znalostí a že proto nejsou součástí povinnosti tvrzení uložené
účastníkům v ustanovení § 101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Účastníci jsou povinni
tvrdit jen takové skutečnosti, které jsou (mohou být) pouze podkladem pro
odborné závěry v oboru ergonomie, které v občanském soudním řízení přísluší
učinit pouze znalci.
Požadavek odvolacího soudu na uvedení "údajů o ergonomických charakteristikách
konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního zaměstnavatele
vykonávat", v sobě nepochybně obsahuje odborné ergonomické posouzení určitých
poznatků. Měl-li odvolací soud za to, že jejich posouzení bylo v projednávané
věci ke zjištění skutkového stavu nezbytné, měl správně postupovat podle
ustanovení § 127 o.s.ř.; jeho závěr, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť
jeho tvrzení (a ani jím předložené listiny) neobsahovaly "údaje o ergonomických
charakteristikách konkrétní práce, kterou by měl žalobce pro konkrétního
zaměstnavatele vykonávat", tedy nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v
souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil
(§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu