21 Cdo 1305/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobců a) J. A. a b) D. A., proti žalovaným 1) EURODRAŽBY.CZ a. s. se
sídlem v Praze 8, Čimická č. 780/61, IČO 29135419, zastoupené JUDr. Rostislavem
Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1680/110, 2)
eReality.cz s. r. o. se sídlem v Teplicích, Chelčického č. 3119, IČO 49905601,
zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze, Washingtonova č.
1624/5, a 3) EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové
náměstí č. 3097/37, IČO 00555568, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se
sídlem v Praze, Bohuslava Martinů č. 1051/2, o neplatnost dražby a určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C
316/2003, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 12 Co 427/2007-133, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že nedobrovolná dražba uskutečněná dne
29. 2. 2003 NEMOREL – dražební společností s. r. o. [právní předchůdkyní
žalované 1)] jako dražebníkem, jejímž předmětem byl objekt občanské vybavenosti
na stavebním pozemku parc. č. 1258/32, zapsaný na listu vlastnictví č. 3082 pro
k. ú. a obec Ú. n. L., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální
pracoviště Ústí nad Labem (dále též jen „předmět dražby“), vydražený žalovanou
2), je neplatná, neboť navrhovatel dražby [nyní žalovaná 3)] neměl vůči
žalobcům exekuční titul, v dražební vyhlášce byla dražená nemovitost i dlužník
(v důsledku jeho úmrtí) nesprávně označeni, a zároveň, aby bylo určeno, že
předmět dražby je společným jměním manželů - žalobců.
Okresní soud v Ústí nad Labem - poté, co usnesením ze dne 18. 9. 2006, č. j. 12
C 316/2003-69, na návrh žalobců připustil, aby do řízení přistoupila
EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci jako další žalovaný - rozsudkem ze dne 15. 12.
2006, č. j. 12 C 31612003-93, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni
nahradit ,,1. žalovanému“ náklady řízení 13.292,50 Kč k rukám advokáta JUDr.
Rostislava Sochora, ,,2. žalovanému“ 10.450,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing.
Pavla Kejly, a že ,,4. žalovaný“ nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po
zjištění, že předmět dražby byl označen dostatečně a v souladu se zápisem na
listu vlastnictví, dospěl k závěru, že navrhovatel dražby doložil právní titul
a důvody k navržení dražby, že důvody pro upuštění od dražby nebyly naplněny a
že žalobci (jako vlastníci předmětu dražby) za zástavní dlužnici neuhradili
zůstatek jejího dluhu z úvěru zajištěného zástavním právem. Úmrtí zástavní
dlužnice nemění nic na skutečnosti, že navrhovatel dražby byl oprávněn
navrhnout k uspokojení své pohledávky veřejnou nedobrovolnou dražbu, neboť tato
pohledávka byla identifikována v souladu se zákonem.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 11.2008,
č. j. 12 Co 42712007-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že ,,nedobrovolná dražba objektu občanské vybavenosti na parc. č. 1258/32
zapsaného na listu vlastnictví č. 3082 pro obec a katastrální území Ú. n. L. u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem,
provedená prvním žalovaným dne 29. 5. 2003 a na jehož podkladě přešlo
vlastnictví k tomuto objektu občanské vybavenosti na druhého žalovaného je
neplatná“, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.500,- Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 3.000,- Kč. Dospěl k závěru, že po zrušení § 36 odst. 2 zák.
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, pro jeho protiústavnost v průběhu
soudního řízení, „nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě“ a
soud tak nesmí již v nalézacím řízení „poskytnout ochranu právu nebo vynucovat
splnění povinnosti“ na takovém ustanovení založených, a proto dotčená veřejná
nedobrovolná dražba nemůže být platná; žalovaná 3) neměla řádný exekuční titul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá, že
odvolací soud při svém rozhodování nepřihlédl ke všem okolnostem posuzované
věci a označil nedobrovolnou dražbou za neplatnou, přestože „veřejná
nedobrovolná dražba provedená podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000
Sb. (ve znění pozdějších předpisů) provedená v době přede dnem 10. 5. 2005 není
ve smyslu ustanovení § 48 odst. 3 tohoto zákona neplatná jen proto, že
ustanovení § 36 odst. 2 tohoto zákona bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3.
2005, č. 181/2005 Sb., dnem 10. 5. 2005 zrušeno“. Byl-li totiž zákon (jeho
jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem,
soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu
Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle
důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných
základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení
příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Navíc se
odvolací soud nevypořádal se skutečností, že žalobci zaslali soudu prvního
stupně návrh na vstup věřitele do řízení jako třetího žalovaného až po uplynutí
zákonné tříměsíční propadné lhůty, jež vyplývá z ustanovení § 48 zákona č.
26/2000 Sb., a žaloba tak měla být zamítnuta z důvodu nedostatečné pasivní
legitimace. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s dovolacími důvody a
připojila se k návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - s ohledem na to, že
napadená veřejná dobrovolná dražba byla provedena dne 29. 2. 2003 - podle
právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb., tedy
podle zákona o veřejných dražbách ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen
„zákona o veřejných dražbách“).
Podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách může dlužník,
zástavce, vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, účastník dražby,
dražební věřitel nebo navrhovatel navrhnout u soudu, aby soud vyslovil
neplatnost (veřejné nedobrovolné) dražby, pokud dražebník neupustil od dražby,
ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti
na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst. 1, 2
a 4, § 39 odst. 1 až 8, 10 a 12, § 40 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 až 3 nebo § 46
odst. 1 nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví
v takových případech neplatnost dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti
nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška
vlastníkovi předmětu dražby, zástavci, je-li osobou odlišnou od vlastníka
předmětu dražby, nebo dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve
stanovené lhůtě zaslal. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání
dražby, zaniká.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách bylo-li zástavní
právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí před účinností
tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 5. 2000) nebo vzniklo-li zástavní právo k
movité věci před účinností tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 5. 2000) na základě
platné zástavní smlouvy a učinil-li navrhovatel čestné prohlášení ve formě
notářského zápisu o tom, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, z níž není
plněno a která je zajištěna tímto zástavním právem, je dražbou nedobrovolnou
dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna
tímto zástavním právem.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno dnem 16. 6. 2003 a jeho předmětem bylo
určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, provedené na návrh žalované 3)
jako dražebního věřitele podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných
dražbách. V průběhu řízení bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných
dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. 181/2005 Sb., zrušeno
dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10. 5. 2005).
V nálezu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II ÚS 1882/09, dospěl Ústavní soud k
závěru, že právní předpis zrušený Ústavním soudem pozbývá platnosti až dnem
vykonatelnosti nálezu a že „nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem
nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem“, přičemž „k prolomení“
posléze uvedené zásady dochází v první řadě „v souvislosti s ústavně
garantovanými základními právy a svobodami“, když „orgány veřejné moci mohou
neaplikovat zákon až v případě, že Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že
příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v
konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva
jednotlivce“, a musí se tedy jednat - podle důvodů zrušovacího nálezu – „o
zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity,
jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní
stížnosti". Účelem ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) je podle názoru Ústavního soudu „částečné odstranění
důsledků porušení ústavního pořádku“, má „důsledky především z hlediska
případného výkonu rozhodnutí“ a „nelze je vykládat bez toho, aby byly
reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu“. Ve vztahu ke zrušení
ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem ze dne 8. 3. 2005,
č. 181/2005 Sb., Ústavní soud dovodil, že „nosné důvody“ derogačního nálezu
„nezpochybňuje existenci soudní ochrany jako takové, nýbrž neodůvodněnost
rozdílné právní úpravy, kdy následnost soudní ochrany ve vztahu k nedobrovolným
dražbám podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách představuje
určité její oslabení“, a že tímto derogačním nálezem nebyl zpochybněn ani
„institut veřejné dražby jako takové, ani samotné nabytí vlastnického práva
nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu“.
S ohledem na uvedené závěry a s přihlédnutím k obsahu nálezu Ústavního soudu ze
dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13.
3. 2013, č. j. 31 Cdo 152/2010-353, konstatoval, že neshledává žádný právní
prostor k tomu, aby jako vrcholný soudní orgán, který je povolán zajišťovat
jednotu a zákonnost rozhodování soudů [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002
Sb. (ve znění pozdějších předpisů], při svém rozhodování o dovolání jakožto
mimořádném opravném prostředku nadále vycházel z právních názorů vyjádřených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1343/96, a v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005, (a v
dalších rozhodnutích na ně navazujících), jestliže odporují výše uvedeným
závěrům Ústavního soudu.
Souhlasit však nelze s námitkou dovolatele, že žaloba měla být zamítnuta z
důvodu nedostatečné pasivní legitimace, neboť žalobci zaslali soudu prvního
stupně návrh na vstup věřitele do řízení jako třetího žalovaného až po uplynutí
zákonné tříměsíční propadné lhůty, jež vyplývá z ustanovení § 48 zákona č.
26/2000 Sb. Uvedená otázka byla již v judikatuře vyřešena, když dovolací soud
konstatoval, že „byla-li žaloba o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podána u
soudu do 3 měsíců ode dne jejího konání (§ 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů), právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné
dražby nezaniklo, i když žaloba nesměřovala proti všem osobám, které se z
hlediska věcné legitimace musí řízení zúčastnit, a i když se staly účastníky
řízení (postupem podle ustanovení § 92 o. s. ř.) až na návrh podaný po uplynutí
této lhůty“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn.
21 Cdo 599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2008).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání a ani pro
zamítnutí dovolání, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 o.
s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu