21 Cdo 1318/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana
Fialy v právní věci žalobce Společenství vlastníků bl. F1 č.p. 283, 284 ulice
Sadová, Litvínov, se sídlem v Litvínově, Sadová č. 283 bl. F1, IČO 25469045,
zastoupeného Mgr. Věrou Valnou, advokátkou se sídlem v Mostě, Čsl. armády č.
1766/84, proti žalovanému označenému jako "právní nástupce M. S.", o 40.395,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C
218/2010, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územního
pracoviště v hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014 č.j. 18 Co
386/2014-67, takto:
I. Usnesení městského soudu se mění tak, že se odvolání České
republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podané proti
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. srpna 2014 č.j. 29 C 218/2010-49
odmítá.
II. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
a žalobce nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího
řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 14.5.2010 u Obvodního soudu pro Prahu 8
domáhal, aby mu žalovaný, kterého označil jako "právního nástupce M. S., zemř. dne 28. listopadu 2007", zaplatil 40.395,- Kč s úrokem z prodlení, který
vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že M. S. byl vlastníkem "bytové
jednotky č. 283/1 nacházející se ve 2. NP budovy a přináležícího podílu ve výši
845/16776 na společných částech domu sestávajícího se z č.p. 283 postavené na
pozemku parc č. 311/1 - zastavěná plocha a z č.p. 284 postavené na pozemku
parc. č. 311/2 - zastavěná plocha, vše zapsáno na LV č. 1172 vedeném
Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most, pro obec L. a k.ú. J. u L.", a že byl proto povinen v souladu s ustanovením čl. V. Prohlášení vlastníka ze dne 20.5.1999 "přispívat na náklady spojené se správou
budovy a byl povinen platit měsíčně na účet správce zálohy na úhradu nákladů
spojených se správou budovy a na úhradu za plnění spojené s užíváním jednotky". Protože žalovaný v období od II/09 do III/2010 předepsané platby nehradil,
vznikl mu dluh ve výši 40.395,- Kč. Žalobce se dozvěděl, že "právní předchůdce
žalovaného" M. S. dne 28.11.2007 zemřel, a přihlásil "pohledávku za právním
předchůdcem žalovaného" do dědického řízení, které dosud není skončeno. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 25.8.2010 č.j. 29 C
218/2010-33 řízení přerušil "do pravomocného skončení dědického řízení po M. S. zemř. 28.11.2007, vedeného před zdejším soudem pod sp. zn. 20 D 1048/2008". Dospěl k závěru, že dědické řízení po M. S. dosud nebylo pravomocně skončeno, a
že proto není "zřejmé, kdo vstoupí do práv a povinností, o které se jedná v
tomto řízení". Usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci
dnem 16.9.2010. Obvodní soud pro Prahu 8 poté usnesením ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C
218/2010-49 rozhodl, že "v řízení, které bylo přerušeno usnesením podepsaného
soudu ze dne 25. srpna 2010 č.j. 29 C 218/2010-33, se pokračuje". Dospěl k
závěru, že "v řízení lze pokračovat", i když "řízení vedené pod sp.zn. 20 D
1048/2008 není dosud pravomocně skončeno", neboť z odůvodnění usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-217, které
nabylo právní moci dne 30.8.2013, vyplývá, že dědictví po M. S. připadá státu;
za "stát Česká republika v řízení vystupuje, tedy jedná jeho jménem, Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových". O odvolání podaném Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5.8.2014
č.j. 29 C 218/2010-49 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2014
č.j. 18 Co 386/2014-67 tak, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odmítl
námitku odvolatelky, že "dědictví dosud nepřipadlo státu", když dosud nebylo
rozhodnuto o jejím návrhu na nařízení likvidace dědictví, a dovodil, že
"dědictví připadá státu podle § 462 občanského zákoníku již samotnou smrtí
zůstavitele, neboť usnesení soudu, kterým se potvrzuje, že dědictví, které
nenabyl žádný dědic, připadlo státu, má jen deklaratorní povahu", že "oprávnění
nabídnout věci z dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů upravuje
ustanovení § 472 odst. 2 občanského zákoníku a v případě, že věřitel či některý
ze zůstavitelových věřitelů tuto nabídku odmítne, vzniká státu právo navrhnout
likvidaci dědictví podle ustanovení § 472 odst. 2 občanského zákoníku a § 175t
odst. 1 občanského soudního řádu", že "po nařízení likvidace dědictví se
provede zpeněžení veškerého zůstavitelova majetku a o majetku zůstavitele,
který se nepodaří zpeněžit, se rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni
smrti zůstavitele", a že je tedy zřejmé, "že i za situace, kdy je nařízena
likvidace dědictví, je jediným v úvahu přicházejícím nabyvatelem majetku z
dědictví stát". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že "jako jediné
východisko pro výjimečné pokračování soudního sporu v soudním řízení ještě před
skončením řízení o dědictví nemůže být pravomocné usnesení o obecné ceně
majetku zůstavitele ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-217 vydané v dědické
věci", neboť se jedná o "mezitímní rozhodnutí", které nemá za následek přechod
práv a povinností ze zůstavitele na stát, že "pravomocným nařízením likvidace
dědictví se účastníkem dědického řízení stávají i věřitelé, kterým pohledávky,
pokud nejsou uspokojeny při likvidaci, zaniknou, a že tedy po pravomocném
nařízení likvidace dědictví nedochází k přechodu práv a povinností na toho, kdo
měl být dědicem". Dovolatelka dovozuje svůj "nedostatek pasivní legitimace v
předmětném soudním sporu" a navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno dovolatelkou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k
tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 -
projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci vyšlo za řízení najevo, že v řízení o dědictví po
M. S., zemřelém dne 28.11.2007, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne
30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-215 pravomocně rozhodl, že dědictví je předluženo
o 48.266,- Kč, a usnesením ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-220 pravomocně
nařídil likvidaci dědictví. Za tohoto stavu věci soudy řešily (mimo jiné)
právní otázku, zda, popřípadě kdo se stává dědicem nebo jiným právním nástupcem
zůstavitele (z důvodu universální nebo singulární sukcese) tehdy, byla-li
nařízena pravomocným usnesením soudu likvidace dědictví. Vzhledem k tomu, že
tuto otázku hmotného práva soudy vyřešily v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu a že její posouzení bylo v projednávané věci pro rozhodnutí
odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je sice
opodstatněné, že však odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne
5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 podala Česká republika - Úřad pro zastupování
státu ve věcech majetkových, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí;
jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí
za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak; za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou
fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije
(srov. § 7 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinném v době do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). Dědictví
nabývají dědici zůstavitele (srov. § 461 obč. zák.); dědictví, jehož nenabude
žádný dědic, připadne (z důvodu universální sukcese) státu jako tzv. odúmrť
(srov. § 462 obč. zák.). K nabytí dědictví dědici zůstavitele nebo k připadnutí
dědictví státu přitom nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava
dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví nebo
při připadnutí dědictví státu; znamená to mimo jiné, že řízení o dědictví se
zahajuje i bez návrhu, že v řízení o dědictví je třeba projednat zásadně
(nestanoví-li zákon jinak) veškerý známý zůstavitelův majetek a že o nabytí
dědictví zůstavitelovými dědici nebo o připadnutí dědictví státu musí být
soudem rozhodnuto v tzv.
usnesení o dědictví [srov. § 175q zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do
31.12.2007 (v době smrti M. S.) - dále jen "OSŘ"]. Podle pravomocného usnesení
soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k
připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví tu
není (a ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení
soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví
a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením
soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího
do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z
právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv
patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a
nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na
těchto právech a povinnostech. Za zůstavitelovy dluhy dědici odpovídají (spolu
s přiměřenými náklady spojenými s pohřbem zůstavitele) do výše ceny nabytého
dědictví; v době do právní moci usnesení o dědictví jsou v tomto rozsahu
povinni hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl
vyjadřuje míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí. V
případě, že dědicové odmítnou dědictví nebo že z jiných důvodů dědictví
nenabude žádný dědic a že proto dědictví připadlo státu, je stát až do právní
moci usnesení o dědictví považován za vlastníka veškerého majetku zůstavitele a
je také povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a přiměřené náklady spojené s
pohřbem zůstavitele) stejně jako dědic. Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví
státu jako tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení
řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal
majetek jen nepatrné hodnoty (srov. § 175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení
dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových
dluhů [srov. § 471 odst.1 obč. zák. a § 175q odst.1 písm.c) OSŘ]. I když rovněž
v těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k
dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví
nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě
zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do
dědictví (už proto, že majetek "nemůže zůstat bez vlastníka" ani v této době),
je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického
práva) a ani stát (z důvodu tzv.
odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo
jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví
zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb
zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví
věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku
na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) a žádný z
těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za
přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým
majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než
usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o
přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů
nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani
nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené
náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. též Rozbor a zhodnocení praxe v
řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, projednané a schválené
usnesením pléna Nejvyššího soudu z 21.2.1967, Pls 1/67). Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání
předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh
nebo i bez návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje,
jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na
úhradu své pohledávky věc z dědictví (srov. § 471 odst.2 a § 472 odst.2 obč. zák. a § 175t odst.1 OSŘ). V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t o.s.ř.), provede
ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek
získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele,
kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované
podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již
postupovat podle ustanovení § 175p až 175s OSŘ (srov. § 175t odst.3 OSŘ);
vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace
dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno
nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví,
které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí
dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. § 175q
odst.1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo)
předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace
dědictví.
Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele
(ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a
jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o
připadnutí "nezpeněžitelného" majetku státu, považováni za vlastníky celého
majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období "nemůže zůstat bez
vlastníka"), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace
dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že
v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti,
jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být
uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku. Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví
způsoby vypočtenými v ustanovení § 175u odst.1 OSŘ. O majetku, který se
nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti
zůstavitele (§ 175u odst.2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě
rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává
na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem. Ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle
ustanovení § 175u odst.1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se
tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl "nezpeněžitelný"
majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako
tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené
náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým
majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k
tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2015 č.j. 21 Cdo 1796/2014-46). Ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009) již dříve dovodila, že
věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti "neznámým
dědicům" zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud
nebylo objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popřípadě o kom lze mít
důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je
zůstavitelovým dědicem. V případě, že žalobce podá žalobu proti "neznámým
dědicům" zemřelého dlužníka, soud uváží, zda je možné v řízení ihned pokračovat
nebo zda řízení musí být přerušeno až do skončení řízení o zůstavitelově
dědictví. V řízení lze ihned pokračovat jen tehdy, bylo-li nepochybně zjištěno,
že zůstavitel zanechal takový majetek, že zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu
dědictví připadnout jako tzv. odúmrť podle ustanovení § 462 obč. zák.) budou
zcela jistě odpovídat ve smyslu ustanovení § 470 a § 472 obč. zák.
za všechny
zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) v
plném rozsahu; v takovém případě soud v řízení ustanoví žalovaným "neznámým
dědicům" zemřelého dlužníka opatrovníka (§ 29 odst.1 OSŘ). V ostatních
případech, zejména tehdy, je-li dosud pochybné, v jakém rozsahu budou
zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu dědictví připadnout jako tzv. odúmrť podle
ustanovení § 462 obč. zák.) odpovídat ve smyslu ustanovení § 470 a § 472 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem
zůstavitele), nebo je-li dokonce dědictví předluženo, soud řízení přeruší podle
ustanovení § 109 odst.2 písm.c) OSŘ až do skončení řízení o zůstavitelově
dědictví. V projednávané věci žalobce neuplatnil žalobou u soudu pohledávku za
zůstavitelem M. S., neboť se domáhal, aby mu byla přisouzena pohledávka "úhrady
nákladů spojených se správou budovy" a "úhrady za plnění spojené s užíváním
jednotky" za období od II/09 do III/2010 ve výši 40.395,- Kč. Vzhledem k tomu,
že zůstavitel M. S. byl v této době již mrtev (zemřel dne 28.11.2007), je
nepochybné, že k zaplacení žalobcem požadovaného plnění nemůže být poprávu
zavázán jeho dědic z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele, ale jen ten,
komu připadl zůstavitelův členský podíl v družstvu. S názorem odvolacího soudu, podle kterého připadl státu (České
republice) majetek zůstavitele M. S. jako tzv. odúmrť, nelze souhlasit. I když
dědictví po M. S. nenabyl (nemůže nabýt) žádný dědic a i když stát (Česká
republika) je (z důvodů výše vylíčených) považován za vlastníka celého majetku
patřícího do dědictví, je v projednávané věci především rozhodné to, že státu
(České republice) nebylo usnesením o dědictví vydaným podle ustanovení § 175q
odst.1 písm.b) OSŘ potvrzeno, že by mu dědictví připadlo jako tzv. odúmrť podle
ustanovení § 462 obč. zák.; protože k připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrti nedochází již na základě smrti zůstavitele, ale teprve až podle
pravomocného usnesení o dědictví, je nepochybné, že stát (Česká republika) není
"právním nástupcem" zůstavitele M. S. a tedy ani členem družstva. K uvedenému
je třeba dodat, že státu (České republice) nemůže ani v budoucnu dědictví po M. S. připadnout jako tzv. odúmrť, neboť pravomocným usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 30.8.2013 č.j. 20 D 1048/2008-220 byla nařízena likvidace
dědictví po M. S. a potvrzení připadnutí dědictví státu tím je - jak uvedeno
již výše - vyloučeno. V projednávané věci je dále třeba vzít v úvahu rovněž to,
že k zaplacení žalobcem uplatněné pohledávky za dobu od II/09 do III/2010
nemůže být zavázán ani ten, kdo by při likvidaci dědictví (případně) nabyl
členský podíl zůstavitele M. S. v družstvu. I kdyby totiž došlo při likvidaci
dědictví ke zpeněžení (§ 175u odst.1 OSŘ) zůstavitelova členského podílu v
družstvu, popřípadě kdyby členský podíl zůstavitele připadl podle ustanovení §
175u odst.2 OSŘ státu, nemohou na nabyvatele členského podílu zůstavitele v
družstvu (na stát) přejít dluhy, které vznikly dříve, než na něho přešlo
členství v družstvu, a tedy ani dluh odpovídající žalobcem uplatněné pohledávce.
Pro rozhodnutí o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových bylo dále (kromě výše uvedeného) významné, že soud
prvního stupně v usnesení ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 a odvolací soud
v napadeném usnesení rozhodly o tom, že v "řízení, které bylo přerušeno
usnesením podepsaného soudu ze dne 25. srpna 2010 č.j. 29 C 218/2010-33, se
pokračuje", aniž by ve výroku svých usnesení také uvedly, s kým bude v řízení
(jako se žalovaným) pokračováno; svůj názor, že v řízení má být (jako se
žalovanou) pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, vyjádřily pouze v odůvodnění svých usnesení, které však
není (samo o sobě) - jak vyplývá z ustanovení § 155 odst.1 věty první, § 159a
odst.1 a § 167 odst.2 o.s.ř. - závazné. O tom, že by v řízení (jako se
žalovanou) bylo pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, tedy (dosud) nebylo rozhodnuto, usnesení soudu prvního
stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 se netýká právní sféry dovolatelky
a její odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C
218/2010-49 měl odvolací soud správně odmítnout podle ustanovení § 218 písm.b)
o.s.ř., neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn.
I když dovolání je (co do svých důvodů) opodstatněné, z výše uvedeného
vyplývá, že odvolací soud měl vzít především v úvahu, že ve výroku usnesení
soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 nebyla řešena
otázka, s kým bude v řízení pokračováno. Protože podle dosavadních výsledků
řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243d
písm.b) o.s.ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že odvolání podané Českou
republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových proti usnesení
soudu prvního stupně ze dne 5.8.2014 č.j. 29 C 218/2010-49 podle ustanovení §
218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243c odst.3 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty
před středníkem o.s.ř., neboť České republice - Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových v těchto řízeních žádné náklady nevznikly a žalobce nemá (s
ohledem na výsledek těchto řízení) právo, aby mu Česká republika - Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových poskytl náhradu jeho nákladů, které mu
vznikly za odvolacího a dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu