21 Cdo 1369/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce Nejvyššího státního zástupce, se sídlem v Brně, Jezuitská
č. 4, proti žalovaným 1) nezletilému V. R., zastoupeného městem B., se sídlem
Městského úřadu v Berouně, Husovo náměstí č. 68, jako kolizním opatrovníkem, a
2) Ing. M. R., zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se
sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, o popření otcovství, vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 77/2012, o dovolání žalované 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 23 Co 303/2014-423,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Návrhem ze dne 18. 12. 2012 se žalobce, Nejvyšší státní zástupce, domáhal
popření otcovství, bratrance žalované 2), J. K., zemřelého dne 10. 8. 2012
(dále též „matrikový otec“), k žalovanému 1), nezletilému V. R. Žalobce uvedl,
že matrikový otec není biologickým otcem dítěte, v době rozhodné pro početí
dítěte (tj. v období od 1. 9. 2007 do 30. 12. 2007) se s žalovanou 2)
pravděpodobně vůbec intimně nestýkal, žalovaná 2) žila v rozhodné době v
partnerském vztahu a intimně se stýkala s R. P., (dále též jen „domnělý“ nebo
„putativní otec“). Žalobce dále uvedl, že putativní otec podal dne 16. 11. 2010
návrh na určení otcovství k nezletilému žalovanému 1), avšak následně vyšlo
najevo, že dne 10. 11. 2010 učinili žalovaná 2) a J. K. prohlášení o určení
otcovství před matričním úřadem v B. Žalobce se domnívá, že takové určení
otcovství neodpovídá biologické ani sociální realitě a je pouhou snahou
žalované 2) odepřít výkon rodičovských práv skutečnému biologickému otci dítěte.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 18 C 77/2012-299, s
odkazem na ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině žalobě vyhověl a určil, že
J. K., narozený dne 14. 6. 1960, zemřelý dne 10. 8. 2012, není otcem žalovaného
1), nezletilého V. R., narozeného v P. z matky, žalované 2), M. R., v B. Soud
prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a uložil druhé žalované nahradit státu náklady řízení ve výši 25 591 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně uzavřel, že biologické
otcovství matrikového otce J. K. je na základě znaleckého posudku vypracovaného
dne 4. 3. 2014 MUDr. Radovanem Haluzou, Ph.D. vyloučeno, nikdy navíc s
nezletilým nežil ve společné domácnosti. Na druhou stranu měl soud prvního
stupně (z téhož znaleckého posudku) za prokázané, že biologickým otcem dítěte
je R. P., který se o nezletilého do věku dvou let staral, podílel se na jeho
výchově a výživě a měl zájem se o nezletilého starat i nadále, avšak ve styku s
dítětem mu bylo bráněno matkou dítěte, žalovanou 2) M. R. Biologický otec má
zájem na obnovení vztahů s nezletilým a na uvedení biologické reality do
souladu s realitou právní. Za této situace soud uzavřel, že je zde dán zájem
dítěte na popření otcovství k matrikovému otci.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 23 Co 303/2014-423,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve věci uzavřel, že
matrikový otec s nezletilým nikdy nežil, osobně o něj nepečoval, nebylo
prokázáno, že by k nezletilému měl blízký vztah ani silné citové pouto a jejich
kontakt se omezoval jen na několik hodin týdně. Odvolací soud se dále
neztotožnil s tím, že by pro řízení ve věci bylo relevantní, že matka dítěte
nemá dobré vztahy s biologickým otcem dítěte a dále též že ekonomický zájem
dítěte na získání dědictví po zemřelém matrikovém otci nemůže převážit nad jeho
zájmem znát svého biologického otce. Soud dále uvedl, že námitka žalované, že
zemřelému matrikovému otci měl být v řízení ustanoven opatrovník, není důvodná,
neboť zákon v ustanovení § 62 odst. 3 zákona o rodině se zemřelým rodičem jako
s účastníkem řízení o popření otcovství nepočítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, v němž soudům obou
stupňů vytýká, že nezohlednily její nepřátelské vztahy s biologickým otcem
dítěte R. P. a dále též že nesprávně zohlednily skutečnost, že matrikový otec
zemřel a v řízení o popření otcovství nebyl zastoupen soudem ustanoveným
opatrovníkem. Podle dovolatelky není v zájmu nezletilého, aby bylo popřeno
otcovství k jeho matrikovému, byť zemřelému, otci, ke kterému má blízký vztah a
bylo určeno otcovství k biologickému otci, který k dítěti žádný vztah nemá.
Dovolatelka proto uzavírá, že soudy nedostatečně – i s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011- posoudily
nejlepší zájem dítěte. Dovolatelka posléze doplnila dovolání tak, že o nezájmu
domnělého otce o nezletilého svědčí i skutečnost, že i když bylo napadeným
rozsudkem domnělému otci vyměřené výživné, tento je dosud nehradí. Nadto měl
domnělý otec o svých příjmech a finanční situaci uvádět nepravdivé údaje.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že popření otcovství je jediným
způsobem, jak narovnat a stabilizovat vztahy, do nichž svým jednání záměrně
vnesla nestabilitu matka nezletilého a zemřelý matrikový otce J. K. Má za to,
že soudy při posouzení nejlepšího zájmu dítěte dostatečně zohlednily veškeré
okolnosti případu a správně vyhodnotily, že popření otcovství matrikového otce
je v zájmu dítěte. V neposlední řadě žalobce uvádí, že názor matky, že
matrikovému otci měl být ustanoven opatrovník, nemá oporu v platném právu.
Jelikož řízení bylo zahájeno dne 18. 12. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II,
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013
Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
dovolatelka vymezila právní otázky, které dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, a to otázku vážení
konfliktních vztahů mezi biologickými rodiči a nejlepšího zájmu dítěte, otázku
významu smrti matrikového otce a dále též procesní otázku, zda je nezbytné v
řízení o popření otcovství ustanovit opatrovníka zesnulému matrikovému otci.
Podle ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen obč. zák.) se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti.
Podle ustanovení § 3028 odst. 2 obč. zák. není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé
retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva
a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014
řídí dosavadní právní úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6.
2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 4, ročník 2016). Dovolací soud proto postupoval podle
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“), ve znění účinném
od 20. 3. 2012 do 31. 12. 2013, neboť s účinností od 20. 3. 2012 bylo
ustanovení § 62 zákona o rodině změněno zákonem č. 84/2012 Sb., podle jehož
ustanovení čl. II přechodného ustanovení se řízení o popření otcovství zahájená
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle § 57 odst. 1 zákona č.
94/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném od 20. 3. 2012
do 31. 12. 2013, vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce
návrh na popření otcovství vůči otci, matce a dítěti, pokud lhůta stanovená pro
popření otcovství některému z rodičů uplynula.
Podle ustanovení § 62 odst. 2 zákona o rodině ve znění účinném od 20. 3. 2012
do 31. 12. 2013, je-li vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že muž považovaný za
otce dítěte otcem není a uplynula-li lhůta stanovená pro popření otcovství
některému z rodičů, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství,
ledaže zájem dítěte výjimečně vyžaduje, aby k popření otcovství nedošlo.
Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o rodině ve znění účinném od 20. 3. 2012
do 31. 12. 2013, Nejvyšší státní zástupce popírá otcovství vůči otci, matce a
dítěti; není-li některý z nich naživu, popírá otcovství vůči ostatním; není-li
naživu žádný z nich, popírá otcovství vůči opatrovníkovi, kterého soud pro tuto
věc ustanoví.
Podle ustanovení § 29 o. s. ř. není-li zastoupena fyzická osoba, která jako
účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, ustanoví jí předseda
senátu opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. Stejně se postupuje, stanoví-
li tak zvláštní předpis.
Podle ustanovení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, uveřejněné ve Sbírce
zákonů pod sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.,
zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí,
ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány.
Podle ustanovení článku 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, je každé dítě
registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní
příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.
Vyvstane-li střet mezi zájmy matky, dítěte a muže (mužů), kterým svědčí některá
ze zákonných domněnek otcovství, nebo má-li být otcovství popřeno – jako je
tomu v přezkoumávané věci – zaujímá přední místo v rozhodovací činnosti soudů
zájem dítěte. Nejvyšší soud již dříve ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2012 sp.
zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2012, (citovaném dovolatelkou) uvedl, že při posuzování obsahu
pojmu „zájem dítěte“, užívaného zákonem o rodině, je třeba vycházet rovněž z
Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení
mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho
plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech
dítěte. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost
soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a
přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě
stabilního a dlouhodobého řešení. Takto požadovaného uspořádání vztahů je možné
nastolit toliko závazným rozhodnutím orgánu státní moci oprávněným
autoritativně rozhodovat o právech, právech chráněných zájmech či povinnostech.
Posuzování nejlepšího zájmu dítěte v řízení podle ustanovení § 62 zákona o
rodině není dílčí složkou rozhodovací činnosti (která by náležela výlučně
nejvyššímu státnímu zástupci), ale její podstatou. Sama Úmluva o právech dítěte
zásadu „nejlepšího zájmu dítěte“ (best interests of the child) nedefinuje.
Nejlepší zájem dítěte plní funkci vyvažování (poměřování) v kolizích mezi
konkrétními lidskými právy, zprostředkovává řešení konfliktů mezi takovými
subjektivními právy a to přirozeně včetně práv dítěte. Rozhodování třetích osob
o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte
(výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti
dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče,
soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních
vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry. Samotné
rozhodnutí pak musí sledovat cíl stabilního a nikoliv přechodného řešení, které
sleduje skutečně dlouhodobé zájmy dítěte.
Otázkou souladu biologického, sociálního a právního rodičovství se dovolací
soud zabýval v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 298/2010, v němž
Nejvyšší soud vyslovil, že v řízení o popření a následném určení otcovství je
třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte). V zájmu dítěte je bezpochyby soulad mezi biologickým, právním a
sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami
mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství),
rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči
o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální
rodičovství), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je
ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství). Nastane-li však
nesoulad mezi jednotlivými aspekty rodičovství, je třeba s ohledem na konkrétní
okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje.
V rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 544/2014, Nejvyšší soud uvedl, že
je zřejmé, že zákonodárce i soudy musí při své činnosti přiznávat přední význam
zjištěnému zájmu dítěte. Jeho zájem nemůže být omezován na pouhý požadavek
souladu biologického a právního rodičovství, ale je třeba jej hodnotit v
širších souvislostech. Takový výklad odpovídá nejen judikatuře Nejvyššího
soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, ale plyne i ze
samotného ustanovení článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. General
comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best
interests taken as a primary consideration). V ustanovení § 61 zákona o rodině
zákonodárce zohlednil zájem dítěte na stabilitě poměrů a stanovil popěrnou
lhůtu v souladu s požadavkem na vyvažování zájmů dítěte, biologické matky
dítěte, právního otce, který se chce domoci popření otcovství a případně i
putativního otce, kterou je třeba chápat jako výraz zájmu dítěte na právní
jistotě a stabilitě rodinných vazeb, který převáží nad zájmem právního otce
domoci se popření otcovství k dítěti, má-li o svém otcovství pochybnosti (byť i
důvodné). V ustanovení § 62 zákona o rodině pak zákonodárce zohlednil fakt, že
zájem na stabilitě poměrů nemusí převážit vždy, neboť situace každého dítě je
jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí
standardní šestiměsíční popěrné lhůty, nemusí být v zájmu dítěte. Právě pro
tyto situace je do zákona o rodině včleněno ustanovení § 62, které umožňuje
nejvyššímu státnímu zástupci popírat otcovství i po této lhůtě, vyžaduje-li to
zájem dítěte.
V této souvislosti je třeba přihlédnout i k judikatuře Evropského soud pro
lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“), neboť v přezkoumávané věci je z
hlediska uvažovaného dosahu soudního rozhodnutí dotčeno právo žalovaných na
jejich soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základní svobod, jakož i právo žalobce na soukromý život podle stejného
ustanovení. ESLP obecně ve své judikatuře uvádí, že je v zájmu dítěte, aby jeho
vazby na biologickou rodinu byly zachovány, protože zpřetrhání takových vazeb
znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů, což může být zdůvodněno pouze zcela
výjimečnými okolnostmi (Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01, 26. 5.
2004). Tam, kde je to možné, musí se stát vždy snažit o nápravu a rozvoje
vztahů mezi dítětem a jeho biologickými rodiči (Kutzner proti Německu, č.
46544/99, 26. 2. 2002, bod 61, 65 a 78-79; Görgülü proti Německu, č. 74969/01,
26. 5. 2004, bod 50; Anayo proti Německu, č. 20578/07, 21. 12. 2010).
Rozhodující je zejména to, zda jsou rodiče ochotni a schopni se o své
biologické dítě postarat a zda o něj konstantně projevují zájem (Anayo proti
Německu, č. 20578/07, 21. 12. 2010, bod 57; Krisztian Barnabas Toth proti
Maďarsku, č. 48494/06, 12. 2. 2013, bod 27). Výjimečně může ochrany požívat i
zamýšlený rodinný život, a to zejména tehdy, kdy nenavázání faktických vazeb
není přičitatelné biologickému rodiči (Krisztian Barnabas Toth proti Maďarsku,
č. 48494/06, 12. 2. 2013, bod 27; Anayo proti Německu, č. 20578/07, 21. 12.
2010, bod 56). Výjimečně však může být přípustné, pokud nad biologickou
realitou převáží realita sociální. Jak ve vztahu k osvojení proti vůli
biologického rodiče rodičem sociálním, tak i ve vztahu k nemožnosti
biologického rodiče popřít otcovství rodiče matrikového ESLP opakovaně
vysvětlil, že je rozhodující zejména vysoká kvalita faktických (sociálních)
vazeb mezi dítětem a právním rodičem a zároveň neexistence takových vazeb mezi
dítětem a rodičem biologickým (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, 12. 7. 2001;
Kautzor proti Německu, č. 23338/09, 22. 3. 2012; Söderbäck proti Švédsku, č.
113/1997/897/1109; Eski proti Rakousku, č. 21949/03, 25. 1. 2007. Jinými slovy
při rozhodování o právním rodičovství může realita sociální převážit nad
realitou biologickou, tyto faktické vazby tak musí reálně existovat a mít
určitou kvalitu a jejich zachování musí být v zájmu dítěte.
Je-li zájem dítěte jedním z hledisek, byť předního významu, které soudy musí v
rozhodnutí o popření a určení zohlednit, je z hlediska dovoláním vymezeného
důvodu určující, zda intenzivní konflikt mezi rodiči dítěte je způsobilý do
rodinných vztahů zasáhnout do té míry, že může vést k vyloučení otcovství
biologického otce, tedy zda může převážit i nad zájmem dítěte znát své rodiče a
mít právo na jejich péči (podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy je každé dítě registrováno
ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost,
a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči). V
rozhodnutí Rožaňski proti Polsku (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v
určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní
domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Závěr, že „… nelze požadavek shody
právního a biologického otcovství považovat za absolutní“, konstatoval v nálezu
ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, i Ústavní soud a právo dítěte znát své
biologické rodiče, je podle ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy kontextuálně
omezeno (viz dikce „je-li to možné“), přičemž nesporným korektivem tohoto práva
je právě zájem dítěte (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp.
zn. II. ÚS 359/09).
Při míře zohlednění konfliktních vztahů mezi rodiči, je třeba rozlišovat mezi
řízením o popření a následném určení rodičovství, kdy jde o otázky statusové a
řízením, kdy se jedná o povinnosti a práva z rodičovské odpovědnosti. V
statusových věcech je soudním rozhodnutím stanoven základ, z něhož se následně
odvíjí ostatní složky povinností a práv mezi rodiči a dětmi, zahrnuje v to i
právo péče o dítě a styk s ním, jako jednu – byť zásadní – složku rodičovské
odpovědnosti.
Je zjevné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít
negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Nefunkční komunikace mezi rodiči je
samozřejmě problematická a pro psychiku dítěte zatěžující, neboť se do poměrů
dítěte přímo promítá. Proto nedostatky v komunikaci mezi rodiči a jejich
konfliktní vztahy mohou, byť výjimečně, vést k tomu, že nebude rozhodnuto o
střídavé péči rodičů, a místo toho bude dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z
rodičů, dojde k omezení styku, nebo jinému omezení rodičovské odpovědnosti, či
jejího výkonu tak, aby poměry dítěte bylo možné uspořádat tak, aby se v co
možné největší míře zamezilo konfliktům mezi rodiči, které mohou mít na dítě
neblahý dopad. Pro uvedené je však příznačné, že omezení, nebo i zbavení
rodičovské odpovědnosti se nedotýká statusového postavení dítěte, tedy založení
jeho příbuzenství v užším i širším významu. Příbuzenství sleduje přirozený stav
věcí, tedy kdo je skutečným rodičem dítěte, jako danou a neměnnou hodnotu,
která je objektivně zjistitelná na základě vědeckého poznání.
Naproti tomu střet mezi zájmy rodičů a dětí, či mezi rodiči navzájem
představuje proměnnou hodnotu, ohledně níž právní řád poskytuje rodičům i dětem
prostředky k snížení nežádoucího vlivu na blaho dítěte a to způsobem, který
respektuje základní právo dítěte znát své rodiče a mít právo na jejich péči. V
této souvislosti dovolací soud nepřehlédl, že matka ke konfliktním vztahům mezi
oběma rodiči významnou měrou přispěla, když záměrně zamezila kontaktu mezi
nezletilým a jeho biologickým otcem a záměrně do rodného listu dítěte nechala
uvést muže, o němž věděla, že otcem dítěte není. Za této situace se nemůže
matka dovolávat zamezení uvedení právní a biologické reality do souladu s
odůvodněním, že vztahy mezi biologickými rodiči nejsou dobré, když svým
jednáním již zamezila souladu biologické a faktické (a v současné chvíli i
právní) situace, a sama tím ke špatným vztahům mezi rodiči přispěla. Takové
jednání nepožívá právní ochrany, jak Nejvyšší soud uvedl i v dovolatelkou
zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, kde vysvětlil,
že jakkoliv není v praxi vyloučeno, aby souhlasné prohlášení otcovství podle §
52 odst. 1 zák. o rod. učinil i muž, který není jeho biologickým otcem, slouží
tento institut v první řadě k uvedení biologického otcovství do souladu se
stavem právním. Koncepce ustanovení § 52 odst. 1 zák. o rod. totiž vychází z
premisy, že toto prohlášení činí biologický otec, kterému současně nesvědčí
první domněnka otcovství (ustanovení § 51 odst. 1 zák. o rod.), ani dosud
nebylo určeno otcovství podle tzv. třetí domněnky otcovství (ustanovení § 54
odst. 1 zák. o rod.). K „uznání“ cizího (nebiologického) dítěte za vlastní pak
slouží institut osvojení (srov. hlavu čtvrtou, části druhé zákona o rodině). I
souhlasné prohlášení otcovství je za užití § 104 zák. o rod. třeba poměřovat
podle ustanovení § 37 odst. 1, věty před středníkem, § 38 a § 39 obč. zák. Ne
každé souhlasné prohlášení rodičů, u něhož muž i matka dítěte věděli, že
prohlášení činí muž, který nemůže být biologickým otcem, nezbytně nutně obchází
zákon. Při posouzení, zda souhlasné prohlášení rodičů obchází zákon, je třeba
vzít do úvahy, zda takové určení je jednoznačně v rozporu s nejlepším zájmem
dítěte. Takto by bylo třeba hodnotit např. prohlášení muže, který si je vědom
skutečnosti, že otcem být nemůže, o svém otcovství k cizinci, a to nezřídka i
zletilému, který v matričních dokladech nemá zapsaného otce, popř. pouze
fiktivního otce (státy bývalého Sovětského svazu). V těchto případech jde
evidentně o neplatný právní úkon pro rozpor s § 39 obč. zák., obcházení zákona,
neboť účelem je zajistit cizinci státní občanství České republiky (srov. též
Milana Hrušáková a kolektiv Zákon o rodině, 4. vydání. Praha 2009, str. 256).
Vliv může mít rovněž zjištění, zda v době učinění souhlasného prohlášení
otcovství biologický otec o dítě projevoval zájem, zda souhlasné prohlášení
rodičů sledovalo vyloučení biologického otce z výkonu jeho práva na rodinný
život apod.
Jakkoliv je tedy okolnost, že mezi biologickými rodiči dítěte panují konfliktní
vztahy vzít při rozhodování o popření otcovství matrikového otce v úvahu, neboť
při zjišťování nejlepšího zájmu dítěte je třeba vážit veškeré relevantní
okolnosti ve vzájemné souvislosti a posuzovat celkovou situaci dítěte, ze
samotné okolnosti, že komunikace mezi rodiči není dobrá, nelze dovodit, tak jak
to činí dovolatelka, že by snad tato okolnost měla sama o sobě vést k závěru,
že popření otcovství k matrikovému otci není v zájmu dítěte.
Namítá-li dále dovolatelka, že soudy dostatečně nezohlednily skutečnost, že
matrikový otec dítěte zemřel, pak jde o otázku, kterou je nutné hodnotit v
kontextu dalších okolností. Jiný význam bude mít v případě velmi malého dítěte
a jiný význam v případě dítěte ve věku blízkému věku dospělému. Obdobně jiný
význam bude mít tato okolnost, budou-li vytvořeny silné vazby mezi dítětem a
matrikovým otcem a jiný v případě, že se takové vazby teprve rozvíjí. Samotná
skutečnost, že matrikový otec zemřel, nepostačuje k závěru, že popření
otcovství je v zájmu dítěte. Dítě může k rodiči i po jeho smrti chovat hluboký
cit. I tento vztah dítěte k zemřelému matrikovému rodiči může být rozhodný pro
závěr, že je zde natolik silná sociální vazba, že převáží nad zájmem dítěte na
uvedení biologické a právní reality v soulad. Naopak okolnost úmrtí matrikového
otce může mít význam zcela zásadní, je-li dítě například tak nízkého věku, a i
když matrikový otec roli sociálního otce v jeho životě zastával, je
pravděpodobné, že si jej dítě nebude pamatovat a zároveň je zde perspektiva, že
bude navázán vztah s biologickým otcem. Dovolatelce lze tedy přisvědčit, že
samotná skutečnost, zda matrikový otec je nebo není naživu, není sama o sobě
rozhodná pro závěr, zda je popření otcovství v zájmu dítěte. Lze také souhlasit
s dovolatelkou, že konfliktní vztahy mezi rodiči mohou hrát v řízení o popření
otcovství roli, neboť je třeba vždy zjišťovat komplexně celkovou situaci
dítěte. Dovolatelka však zcela pomíjí, že v přezkoumávané věci se jednalo o dva
z celé řady zjištění, které soud odvolací, jakož i soud prvního stupně vzaly v
úvahu. Soudy obou stupňů rozhodnutí založily zejména na zjištění, že biologický
otec o nezletilého od jeho narození zájem projevoval, v prvních dvou letech
jeho života o něj dokonce osobně pečoval a měl zájem se na péči podílet i
nadále, avšak v dalším kontaktu s nezletilým mu bylo matkou bráněno. Soudy
vzaly dále v úvahu, že souhlasné prohlášení o určení otcovství matrikového otce
bylo učiněno zcela účelově. Matka se tak pouze snažila zabránit určení právního
otcovství biologického otce dítěte a učinila souhlasné prohlášení o otcovství s
mužem, o kterém nejenže věděla, že není biologickým otcem dítěte, ale se kterým
ani nesdílela společnou domácnost, nežila s ním v partnerském životě a věděla,
že společně s nezletilým nebudou tvořit faktickou (sociální) rodinu. Soudy dále
ve svém rozhodnutí též zohlednily, že matrikový otec dítěte nikdy o nezletilého
osobně nepečoval, jakkoliv se s nezletilým stýkal, neboť se jednalo o návštěvy
v řádu několika hodin týdně, a tedy nemohlo jít o vztah, který by v sociální
rovině nabyl kvality vztahu otce a dítěte, jinými slovy nebylo prokázáno, že by
matrikový otec zastával v životě nezletilého roli sociálního otce, ani že by
jej nezletilý jako svého otce vnímal. V kontextu těchto okolností pak soudy
hodnotily jako významnou i skutečnost, že matrikový otec není již naživu, a
proto nejenže roli otce v životě dítěte dosud nezastával, ale z povahy této
právní skutečnosti zde není (nemůže být) ani perspektiva, že by ji do budoucna
zastávat mohl.
Naopak za situace, kdy veškeré okolnosti svědčily ve prospěch
závěru o zájmu dítěte na popření otcovství matrikového otce, nepovažovaly za
dostatečný důvod pro přijetí opačného závěru samotné konfliktní vztahy mezi
biologickými rodiči dítěte. Těmto závěrům soudů nelze nic vytknout, jsou plně v
souladu s výše připomenutou judikaturou dovolacího soudu, jakož i s judikaturou
Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Jde-li o namítané nesprávné posouzení nezbytnosti ustanovení opatrovníka
zemřelému matrikovému otci, jehož otcovství je v řízení o popření otcovství
zahájeném na návrh nejvyššího státního zástupce popíráno, dovolací soud
konstatuje, že tato námitka není důvodná. V souladu s ustanovení § 62 odst. 3
zákona o rodině nelze než uzavřít, že zemřelý matrikový otec dítěte nebyl vůbec
účastníkem řízení o popření otcovství. Zároveň ani nenastala situace, kdy by
ani otec, ani matka, ani dítě nebyli naživu, tedy situace pro kterou zákon o
rodině ustanovení opatrovníka předpovídá. Zároveň nebyly splněny ani podmínky
ustanovení § 29 o. s. ř., které stanoví, kdy je třeba v řízení přiznat
opatrovníka, neboť v době zahájení řízení matrikový otec již v důsledku ztráty
právní osobnosti (úmrtí) neměl způsobilost být účastníkem řízení, představující
conditio sine qua non pro ustanovení opatrovníka. Nelze tedy než uzavřít, že
odvolací soud procesní otázku zastoupení správně posoudil právně, jestliže
uzavřel, že nebylo třeba v řízení ustanovit opatrovníka zesnulému matrikovému
otci dítěte.
Konečně námitka, že nezájem biologického otce o nezletilého, dovozovaný z
neplacení soudem stanoveného výživného, nemůže mít vliv na správnost závěrů
učiněných odvolacím soudem. Je tomu tak proto, že již v rozsudku ze dne 28. 6.
2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 6, ročník 2012, Nejvyšší soud uvedl, že součástí rodičovské
zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 94/1963
Sb., není vyživovací povinnost rodiče k dítěti; tato povinnost vyplývá ze samé
podstaty právního vztahu rodičovství. Ostatně i zákon o rodině nahrazující
úprava provedená v ustanovení § 859 o. z. výslovně stanoví, že vyživovací
povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich
trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti. Z uvedeného je zřejmé,
že není-li neplnění vyživovací povinnosti součástí rodičovské odpovědnosti a
nepřestavuje-li tak zpravidla důvod pro její omezení či zbavení, nemůže být tím
spíše důvodem pro změnu statusových poměrů dítěte, od nichž se rodičovská
odpovědnost odvíjí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení
právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu