U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobců a) Ing. Z. K., b) Ing. J. V. a c) J. V., všech zastoupených JUDr.
Jiřím Honzíkem, advokátem se sídlem v Chrástu, Široká č. 342, proti žalovanému
P. Š., zastoupenému Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni,
Malická č. 11, o 75.600,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané
žalovaným proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. srpna 2005, č.
j. 3 C 82/2005-45, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C
311/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
22. října 2008, č. j. 61 Co 502/2008-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího
Honzíka, advokáta se sídlem v Chrástu, Široká č. 342.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalovaného proti výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.
10. 2008, č. j. 61 Co 502/2008-135, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního
soudu Plzeň-sever ze dne 25. 7. 2008, č. j. 7 C 311/2006-114, kterým bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost se zamítá),
není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6.
2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího
soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony)], a to proto, že soud prvního stupně v tomto usnesení
rozhodl stejně jako ve svém předchozím usnesení ze dne 7. 2. 2007, č. j. 7 C
311/2006-54, které bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5.
2007, č. j. 61 Co 230/2007-87 (v obou případech žalobu pro zmatečnost zamítl),
a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), §
238a odst. 2, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalovaný v žalobě pro zmatečnost napadl rozsudek
Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 23. 8. 2005, č. j. 3 C 82/2005-45, kterým mu
bylo uloženo, aby zaplatil žalobcům 75.600,- Kč s úrokem z prodlení tam
specifikovaným a na náhradě nákladů řízení 19.020,- Kč na účet advokáta JUDr.
Jiřího Honzíka, a to - jak vyplývá z obsahu žaloby ze dne 11. 12. 2006 - z
důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. odst. 2 písm. a) o. s. ř.; žalobu
odůvodnil tím, že „v téže věci bylo již dříve, tj. 27. 12. 2002, zahájeno
řízení u Okresního soudu Plzeň –město, vedené pod sp. zn. 19 C 258/2003“. V
řízení o zmatečnostní žalobě si účastníci zachovávají stejné procesní
postavení jako v původním řízení.
Pro překážku litispendence (věci zahájené) je charakteristické, že zahájení
řízení (na návrh nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon)
brání tomu, aby o téže věci nebo v zákonem stanovených případech o tomtéž
jednání nebo stavu probíhalo jiné řízení [zahájené na základě jiného (později
podaného) návrhu nebo i bez návrhu, jde-li o řízení, v němž to připouští zákon
- srov. § 83 odst. 1 o. s. ř.].
V právní teorii a soudní praxi nikdy nebylo pochyb o tom, že o překážku
litispendence se nejedná za situace, kdy žalovaný proti žalobci v řízení
uplatňuje svou pohledávku, jež je nižší než žalovaná částka, k započtení, neboť
v takovém případě nejde o vzájemnou žalobu, ale jen o procesní obranu (srov. §
98 věta druhá o. s. ř.), která nemá povahu žaloby (návrhu na zahájení řízení)
a nemohou s ní být spojeny ani procesní účinky zahájení řízení ve smyslu
ustanovení § 82 odst. 1 o. s. ř. (mimo jiné vznik překážky litispendence). V
tomto směru byl přijat právní názor, že námitku započtení, která představuje ve
smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. jen obranu proti žalobě, lze uplatnit bez
ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení
před soudem (srov. např. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Závěr odvolacího soudu, že „v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod
sp. zn. 19 C 258/2003, započtením uplatněný nárok na zaplacení úhrady za
užívání bytu, který neměl charakter vzájemného návrhu, avšak pouze procesní
obrany podle ustanovení § 98 o. s. ř. proti podané žalobě, nemohl být překážkou
věci zahájené (litispendence) podle ustanovení § 83 o. s. ř. vztažmo k později
vedenému řízení před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 82/2005, v
němž byl projednáván tentýž nárok stejných účastníků řízení“, a že z uvedeného
důvodu v projednávané věci nebyl naplněn zmatečnostní důvod podle ustanovení §
229 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů,
na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Názor dovolatele, že „nelze judikát Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdo 1506/96
pro daný případ využít, neboť tento prezentuje zcela opačnou situaci, kdy je
nejprve zahájeno řízení o uspokojení určitého nároku a tento nárok je pak
teprve následně uplatněn k započtení v jiném řízení“, není správný. Dovolatel
totiž přehlíží, že ustanovení § 83 o. s. ř., týkající se překážky
litispendence, nelze aplikovat v případě, že v jednom z řízení jde jen o
procesní obranu žalovaného (jako tomu bylo ve věci vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 258/2003), která nemá povahu vzájemné žaloby
mající za následek zahájení řízení; za takové situaci tedy o téže věci
neprobíhala současně dvě řízení.
K obsahu podání žalovaného ze dne 18. 3. 2009 (označenému jako „Příloha k
dovolání“) dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolání může být doplněno
jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v posuzované věci uplynula dne 2. 2.
2009 (srov. ustanovení § 241b odst. 3 věta první, § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady (spojené s vyjádřením k dovolání),
které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práva,
spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.600,- Kč [srov. § 10
odst. 2 a 3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy
celkem 2.900,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Jiří
Honzík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, §
151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z
této odměny a náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst.
1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve
výši 580,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
uložil, aby tyto náklady žalobcům nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1
o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.480,- Kč
zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. října 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu