21 Cdo 1403/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce P. f. Č. r., proti žalované Č. s., a.s., o určení, že nemovitosti
nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 16 C 63/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 22. září 2004 č.j. 25 Co 79/2004-132, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní právo k pozemkům p.č. 5 o
výměře 766 m2 zahrada, p.č. 6 o výměře 164 m2 zahrada, p.č. 103 o výměře 768 m2
zahrada, p.č. 107 o výměře 126 m2 zahrada, p.č. 111 o výměře 595 m2 pastvina,
p.č. 128 o výměře 286 m2 zahrada, p.č. 129 o výměře 241 m2 zahrada, p.č. 131 o
výměře 1524 m2 zahrada, p.č. 154 o výměře 461 m2 zahrada, p.č. 155 o výměře 125
m2 zahrada, p.č. 156 o výměře 113 m2 zahrada, p.č. 158 o výměře 326 m2 zahrada,
p.č. 161 o výměře 530 m2 zahrada, p.č. 163 o výměře 1294 m2 zahrada, p.č. 204 o
výměře 689 m2 zahrada, p.č. 214 o výměře 1977 m2 zahrada v k.ú. S., nyní
zapsaným u Katastrálního úřadu v H. K. na LV č. 46 pro obec a k.ú. S., založené
smlouvou ze dne 21.4.1992 uzavřenou mezi státním podnikem C. S. a Č. s. a.s.
není\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k zajištění úvěru poskytnutého
dlužníku C. S. podle úvěrové smlouvy ze dne 21.4.1992 č. 3324-2750-518 uzavřela
žalovaná se státním podnikem C. S. dne 21.4.1992 smlouvu o zřízení zástavního
práva k označeným pozemkům. Dnem 24.6.1991 však ve smyslu ustanovení § 22
zákona č. 229/1991 Sb. státnímu podniku C. S. zaniklo \"dosavadní užívací právo
\", k pozemkům vznikl nájemní vztah a státní podnik C. S. je nemohl dát do
zástavy bez souhlasu žalobce. Zástavní právo k uvedeným pozemkům proto ve
skutečnosti nevzniklo.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 16 C 63/2002-71
určil, že \"zástavní právo k pozemkům - parcele č. 5 o výměře 766 m2 - zahrada,
parcele č. 6 o výměře 164 m2 - zahrada, parcele č. 103 o výměře 768 m2 -
zahrada, parcele č. 107 o výměře 126 m2 - zahrada, parcele č. 111 o výměře 595
m2 - pastvina, parcele č. 128 o výměře 286 m2 - zahrada, parcele č. 129 o
výměře 241 m2 - zahrada, parcele č. 131 o výměře 1524 m2 - zahrada, parcele č.
154 o výměře 461 m2 - zahrada, parcele č. 155 o výměře 125 m2 - zahrada,
parcele č. 156 o výměře 113 m2 - zahrada, parcele č. 158 o výměře 326 m2 -
zahrada, parcele č. 161 o výměře 530 m2 - zahrada, parcele č. 163 o výměře 1294
m2 - zahrada, parcele č. 204 o výměře 689 m2 - zahrada, parcele č. 214 o výměře
1977 m2 - zahrada, zapsaným u Katastrálního úřadu v H. K. na listu vlastnictví
č. 10002 pro obec a katastrální území S., založené smlouvou ze dne 21.4.1992
uzavřenou mezi státním podnikem C. S. a Č. s. a.s., neexistuje\", a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna
zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Hradci Králové\" soudní
poplatek ve výši 1.000,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že státní podnik C.
S. uzavřel dne 21.4.1992 se žalovanou zástavní smlouvu k zajištění pohledávky z
úvěru poskytnutého podle úvěrové smlouvy ze dne 21.4.1992 č. 3324-2750-518,
jejímž předmětem byly uvedené pozemky, že podle dohody o převzetí dluhu ze dne
27.5.1994 převzal dluh z úvěru ing. K. T., že na majetek ing. K. T. byl
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.11.1997 č.j. 44 K
1025/97-58 prohlášen konkurs a že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 15.2.2002 sp. zn. 42 Cm 8/2001 byly zastavené pozemky
vyloučeny z konkursní podstaty. Soud prvního stupně dovodil, že dnem 24.6.1991
zaniklo státnímu podniku C. S. podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č.
229/1991 Sb. k uvedeným pozemkům právo hospodaření a že tedy státní podnik C.
S. nemohl dne 21.4.1992 ohledně nich platně uzavřít zástavní smlouvu bez
souhlasu žalobce; zástavní smlouva ze dne 21.4.1992 je pro rozpor se zákonem
neplatná a \"zástavní právo nevzniklo\". Námitku žalované, že zástavní právo k
pozemkům vzniklo ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku, soud
prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovaná nemohla být v době uzavření
zástavní smlouvy \"v dobré víře, že státní podnik je vlastníkem nemovitostí,
jak je deklarováno ve smlouvě\", a že \"neznalost zákona neomlouvá\".
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.9.2004
č.j. 25 Co 79/2004-132 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu o určení, že \"neexistuje zástavní právo k pozemkům p.č. 5 - zahradě,
p.č. 6 - zahradě, p.č. 103 - zahradě, p.č. 107 - zahradě, p.č. 111 - pastvině,
p.č. 128 - zahradě, p.č. 129 - zahradě, p.č. 131 - zahradě, p.č. 154 - zahradě,
p.č. 155 - zahradě, p.č. 156 - zahradě, p.č. 158 - zahradě, p.č. 161 - zahradě,
p.č. 163 - zahradě, p.č. 204 - zahradě a p.č. 214 - zahradě v katastrálním
území a obci S., založené smlouvou ze dne 21.4.1992 uzavřenou mezi C. S., s.p.
a žalovanou\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně v tom, že C. S. \"nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o zastavení
nemovitostí\", na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že zástavní
právo k uvedeným nemovitostem vzniklo podle ustanovení § 151d odst.1 občanského
zákoníku. Zastavené nemovitosti totiž byly odevzdány zástavnímu věřiteli
(odevzdáním nemovitostí se podle právní úpravy účinné do 31.12.1992 rozuměla
registrace zástavní smlouvy státním notářstvím) a žalovaná byla při přijetí
zástavy v dobré víře, že C. S., s.p. je oprávněn nemovitosti zastavit, neboť
\"vycházela z výpisu z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46 pro
katastrální území a obec S. z 1.7.1992, ze kterého vyplývalo, že C. S., s.p. je
vlastníkem nemovitostí, neboť byl zapsán v kolonce vlastník\", a zástavní
smlouva byla dne 3.7.1992 registrována státním notářstvím, které \"přezkoumalo
smlouvu z hlediska oprávnění účastníků s předmětem smlouvy nakládat\"; odvolací
soud současně přihlédl k tomu, že \"tehdejší zákonná úprava, která
nepřipouštěla oprávnění státního podniku nemovitosti zastavit, byla nová a
nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru žalované zpochybnila\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první
řadě, že nemůže obstát argument, podle kterého žalovaná \"vycházela z výpisu z
evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46 pro k.ú. S. ze dne 1.7.1992\". Na
listu vlastnictví č. 46 byla jako vlastník \"zřetelně\" zapsána Česká republika
a zástavci \"bylo vyznačeno pouhé hospodaření k pozemkům\"; žalované musel být
\"při zachování běžné opatrnosti\" význam tohoto zápisu v evidenci nemovitostí
znám a dobré víry v zápis v katastru nemovitostí se nemohla dovolávat již
proto, že \"dobrou víru mohly založit pouze zápisy v katastru učiněné až po
1.1.1993\". Rozhodující pro posouzení věci však bylo, že právo hospodaření
zástavce k zastaveným pozemkům zaniklo podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f)
zákona č. 229/1991 Sb. ze zákona ke dni 24.6.1991 (a k témuž dni se \"změnilo v
pouhé nájemní právo\") a že \"neznalost zákona neomlouvá, a proto žalovaná
stejně jako státní notářství měli a mohli postupovat obezřetně tak, jak si to
situace se zřetelem k povaze uzavírané zástavní smlouvy a stavu zápisu v
katastru nemovitostí vyžadovala\"; provedlo-li státní notářství registraci
\"absolutně neplatné zástavní smlouvy, nelze od tohoto nesprávného postupu
odvozovat dobrou víru žalované\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že zastavené
nemovitosti přijala v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věci zastavit (v
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře), a že proto
zástavní právo vzniklo podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, zřízeným na
základě zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992, je třeba i v současné době posuzovat
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského
zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen \"obč. zák.).
Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. k účinnosti zástavní smlouvy, jíž se
zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle ustanovení § 151b odst.6 obč. zák. jde-li o zástavu nemovitých věcí,
vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy
vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle
ní ještě nedochází; ten nastává až účinností smlouvy o zřízení zástavního práva
(zástavní smlouvy), k níž dochází její registrací státním notářstvím (modus
adquirendi).
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn
(legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy,
popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát
věc do zástavy (například právo hospodaření); dává-li zástavce podle zástavní
smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka,
popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním
právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu
vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje
zákonu (§ 39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy
cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní
právo k nemovitosti - byla-li tato smlouva registrována státním notářstvím -
nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním
úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle
ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a
ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (v případě
pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře). Za podmínek
uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i
tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném
pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato
- v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod
být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc
zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo k ní má právo
hospodaření, popřípadě že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje
dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem
k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při
běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat),
neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je
vlastníkem zástavy, že k ní má právo hospodaření, popřípadě že má k zástavě
jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o
posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na
základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-
li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal
zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o
dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel
jednal v dobré víře.
V projednávané věci odvolací soud dovodil dobrou víru žalované při přijetí
zástavy poskytnuté na základě zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 z toho, že
žalovaná \"vycházela z výpisu z evidence nemovitostí listu vlastnictví č. 46
pro katastrální území a obec S. z 1.7.1992, ze kterého vyplývalo, že C. S.,
s.p. je vlastníkem nemovitostí, neboť byl zapsán v kolonce vlastník\", že
zástavní smlouva byla dne 3.7.1992 registrována státním notářstvím a že
\"tehdejší zákonná úprava, která nepřipouštěla oprávnění státního podniku
nemovitosti zastavit, byla nová a nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru
žalované zpochybnila\".
I když zástavce státní podnik C. S. byl podle výpisu z evidence nemovitostí
(listu vlastnictví č. 46 pro obec a katastrální území Syrovátka) ze dne
1.7.1992 uveden v kolonce \"Název, jméno vlastníka (sídlo, adresa)\", bylo
potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že v zápisu se výslovně uvádí právní
forma zástavce a že věci, s nimiž hospodařil státní podnik, byly ve státním
vlastnictví a státní podnik k nim měl (mohl mít) jen právo hospodaření (srov.
tehdy platné ustanovení § 6 odst.1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku).
Výpis z evidence nemovitostí ze dne 1.7.1992 tedy mohl dokládat (každému, kdo
zachová náležitou opatrnost při zjišťování rozhodných skutečností) pouze to, že
státní podnik C. S. má k zastavovaným pozemkům právo hospodaření.
Při posouzení, zda žalovaná byla při přijetí zastavovaných pozemků v dobré
víře, že státní podnik C. S. je oprávněn nemovitosti zastavit, mělo být dále -
jak správně uvádí žalobce - přihlédnuto k tomu, že dnem 24.6.1991 nabyl
účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, který se vztahoval mimo jiné též na \"půdu, která tvoří
zemědělský půdní fond nebo do něj náleží\" [srov. § 1 odst.1 písm.a) tohoto
zákona], a podle něhož dnem účinnosti zákona (tj. dnem 24.6.1991) zanikalo mimo
jiné právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu [srov.
§ 22 odst.1 písm.f) tohoto zákona]. Protože podle jednoho ze základních
principů českého právního řádu \"neznalost zákona neomlouvá\" nikoho, a tedy
ani zástavního věřitele, nemohl se zástavní věřitel při uzavírání zástavní
smlouvy ze dne 21.4.1992 spokojit s tím, komu podle zápisu v evidenci
nemovitostí (provedeného přede dnem 24.6.1991) svědčí právo hospodaření k
zastavovaným nemovitostem. Protože zástavní smlouvu uzavíral po účinnosti
zákona č. 229/1991 Sb. a protože věděl (musel vědět), že mu státní podnik C. S.
dává do zástavy \"zemědělský majetek\", měl (musel mít) - zejména vzhledem k
ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č. 229/1991 Sb. - důvodné pochybnosti o
tom, zda zástavce opravdu má k zastavovaným nemovitostem jím tvrzené právo. Za
této situace nepochybně patřilo k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po
zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), aby se o právním titulu
zástavce náležitě přesvědčil. Jestliže to - jak vyplývá z výsledků dokazování -
neučinil a nedodržel tak běžnou (obvyklou) opatrnost potřebnou při uzavírání
každé zástavní smlouvy, nemohl být v dobré víře, že by státní podnik C. S.,
kterému v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 21.4.1992 právo hospodaření ve
skutečnosti již nenáleželo, byl oprávněn předmětné nemovitosti zastavit.
Zástavní smlouva ze dne 21.4.1992 byla - jak soudy za řízení zjistily -
registrována rozhodnutím býv. Státního notářství v H. K. ze dne 3.7.1992 pod č.
R III 1033/92. I když státní notářství mělo při své rozhodování zkoumat též
právní titul, na základě kterého zástavce dával nemovitosti do zástavy, nemá
jeho opomenutí v tomto směru v projednávané věci právní význam. Z nesprávného
postupu státního notářství při rozhodování o registraci zástavní smlouvy totiž
není možné usuzovat na dobrou víru zástavního věřitele, neboť nic nevypovídá o
tom, jak zástavní věřitel při uzavírání zástavní smlouvy postupoval (měl
postupovat).
Na dobrou víru zástavního věřitele nelze důvodně usuzovat ani z toho, že
\"tehdejší zákonná úprava, která nepřipouštěla oprávnění státního podniku
nemovitosti zastavit, byla nová a nebyla natolik obecně známá, aby dobrou víru
žalované zpochybnila\". Bez ohledu na to, že právo hospodaření k nemovitostem
ve vlastnictví státu zaniklo podle ustanovení § 22 odst.1 písm.f) zákona č.
229/1991 Sb. dnem 24.6.1991 a že tedy při uzavírání zástavní smlouvy ze dne
21.4.1992 již nešlo o právní úpravu \"zcela novou\", je zde především
rozhodující, že šlo o právní úpravu v době uzavření zástavní smlouvy účinnou a
že - jak uvedeno již výše - její neznalost neomlouvá nikoho, a tedy ani
zástavního věřitele při uzavírání zástavní smlouvy, i kdyby šlo opravdu o
\"právní úpravu zcela novou\".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení
§ 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu