21 Cdo 142/2006

21 Cdo 142/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana

Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně Fakultní nemocnice v M., příspěvkové organizace, proti žalovaným

1) E. Š., zastoupené advokátem, 2) B. W. zastoupené advokátem, o vydání

dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 110/99, o

dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna

2005, č. j. 19 Co 458,459/2004-287, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze

dne 3. srpna 2004, č.j. 16 C 110/99-248, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu

soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.11.2000, č.j. 16 C 110/99-32,

zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo

„společně a nerozdílně jí vydat v naturální formě majetkové hodnoty, které z

dědictví mají, tj.: celek nemovitostí zapsaných u KÚ P.-m. na LV pro obec m. P. a k.ú. Ú. n. L. jako dům s přísl. postavený na pozemku parc. č. 437 – zast. plocha a celek pozemků parc. č. 437 – zast. plocha, 388/9 – zahrada a parc. č. 388/2 – zahrada, jejichž hodnota činí podle posudku znalce Ing. F. N. ze dne

10.6.1998 686.480,- Kč; hotovost uložená v Domově důchodců v P., ve výši

4.225,30 Kč, svršky, předměty osobní potřeby, drobné elektrospotřebiče,

televizor a knihy, vše uložené v Domově důchodců v P., a sepsané na soupise ze

dne 18.11.1997, dle shodného prohlášení dědiček v celkové ceně 8.000,- Kč;

řetízek ze žlutého kovu uložený v Domově důchodců, dle shodného prohlášení

dědiček v ceně 500,- Kč; zůstatek na vkladní knížce č. 10-903896-3, název Ch.,

vedené u Č. s., a.s., ve výši 83.364,40 Kč; zůstatek na vkladní knížce, název

S., vedené tamtéž ve výši 56,80 Kč; zůstatek na vkladní knížce, název Ch.,

vedené tamtéž ve výši 54,90 Kč; zůstatek na vkladní knížce, název J. vedené

tamtéž ve výši 40,- Kč; zůstatek na vkladní knížce, název Ch., vedené tamtéž ve

výši 565,20 Kč; zůstatek na vkladní knížce, název J., vedené tamtéž ve výši

76,90 Kč; jednosto akcií F. E. IS, resp. P. i. s., a.s., v celkové ceně

4.320,- Kč“ a dále zamítl žalobu, „že v případě, že majetkové hodnoty, které

žalované z dědictví mají, nelze vydat v naturální formě, aby žalované vydaly

Fakultní nemocnici v M. peněžitou náhradu ve výši 787.684,96 Kč“, a rozhodl, že

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že

„žalované dědily po J. J., zemřelém dne 14.11.1997“; že „o tom bylo rozhodnuto

Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 D 3259/97, přičemž toto rozhodnutí

nabylo právní moci 30.9.1998“; že „v dědickém řízení soud dospěl k závěru, že

poslední vůle zůstavitele ze dne 27.8.1993 je neplatná, neboť v této poslední

vůli je majetek zůstavitele odkázán někomu, kdo jej nemůže platným způsobem

nabývat“; že „zůstavitel J. J. sepsal vlastnoručně 27. srpna 1993 v Domově

důchodců poslední vůli, ve které uvedl, že svůj majetek odkazuje Dětské

onkologii v Praze M.“; že „Fakultní nemocnice v M. je samostatnou příspěvkovou

organizací s právní subjektivitou v přímé řídící působnosti Ministerstva

zdravotnictví ČR“; že „součástí Fakultní nemocnice je klinika dětské onkologie

2. lékařské fakulty University Karlovy“; že „určení dědice je uvedeno natolik

určitě, že o něm nelze mít pochybnost a ani jej nelze zaměnit za někoho

jiného“; že „dětská onkologie v Praze M.

není žádným subjektem, jedná se

skutečně o nonsubjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení a nemůže

nabývat práva a povinnosti“; že „sepsání poslední vůle je jeden z

nejvýznamnějších aktů s právními důsledky, které člověk za svého života

realizuje“; že „bylo možno po zůstaviteli spravedlivě požadovat, aby vzhledem k

významu poslední vůle, kterou v roce 1993 pořídil, dal si na tom záležet a lépe

zvážil svoje kroky“; že „případným dotazem, ať už například telefonickým, mohl

také zůstavitel přímo zjistit v zařízení Dětské onkologie, jakým způsobem lze

majetek tomuto zařízení odkázat“; že „zůstavitel tak mohl poměrně snadno

zjistit, že byla zřízena nadace „Národ dětem“, která v době, kdy zůstavitel v

roce 1993 závěť pořizoval, fungovala již 3 roky“; že „zůstavitel však nedbal

potřebné opatrnosti a tím zapříčinil, že ten, komu v dobré víře chtěl svůj

majetek odkázat, jej nemůže nabýt“; že „závěť zůstavitele ze dne 27.8.1993 je

neplatná“; že žalobkyně „není tím, kdo je výslovně v předmětné poslední vůli

uveden“ a „nelze ji proto považovat za aktivně legitimovaného účastníka řízení“.

K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze

dne 18. května 2001, č.j. 18 Co 85/01-63, rozsudek soudu prvního stupně zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně

„nezhodnotil dostatečným způsobem projev vůle uvedený v závěti zemřelého

J. J., a to pokud se jedná o označení dědice“; že „doslovný jazykový výklad

projevu vůle tak, jak učinil nejen soud prvního stupně, ale i notářský komisař,

resp. soud, který schválil dědické rozhodnutí po zemřelém J. J., je v rozporu

s interpretační povinností uvedenou v ustanovení § 35 odst. 2 obč.zák.“; že

„logickým výkladem obsahu poslední vůle zemřelého je nutno dospět k závěru, že

smyslem a účelem závěti J. J. bylo odkázat svůj majetek nemocnici v M.,

která se zabývá léčbou onkologicky nemocných dětských pacientů“; že „zemřelý

zcela jistě neměl v úmyslu odkazovat svůj majetek neexistujícímu subjektu“;

že „právní otázky, týkající se právnických osob, nemohly být zůstaviteli jako

právnímu laikovi zřejmé“; že „z provedených důkazů nevyplývá, že by zůstavitel

měl povědomost o existenci nadace, která se též onkologicky nemocnými pacienta

zabývá“; že „žalobkyně je nepochybně jediným možným subjektem, kterému chtěl

zůstavitel odkázat svůj majetek, neboť organizační součástí tohoto

subjektu je i onkologická klinika zabývající se léčbou dětí“; že „žalobkyně

nebyla účastníkem dědického řízení po zemřelém“; je „z tohoto důvodu jako

tvrzený opomenutý dědic aktivně legitimována v daném sporu“. Uložil soudu

prvního stupně, aby v dalším řízení „žalobkyni nejprve poučil o nutnosti

upravit žalobní petit tak, aby byl vykonatelný“ a „provedl dokazování k dalším

skutečnostem uvedeným v návrhu“.

Poté Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8.10.2002, č.j. 16 C 110/99-131,

rozhodl, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny každá „vydat z dědictví

žalobkyni v naturální formě jednu ideální polovinu z celku nemovitostí

zapsaných u Katastrálního úřadu P.-m. na LV pro obec m. P. a k.ú. Ú. n. L.,

jako dům s příslušenstvím na pozemku parcela č. 437, zastavěná plocha a celek

pozemků parcela č. 437 zastavěná plocha, parcela č. 388/9 zahrada a parcela č.

388/2-zahrada, /pozemky ve zjednodušené evidenci-parcely původ pozemkový

katastr /PK/, a v případě, že nelze tuto ideální polovinu z celku nemovitostí

vydat v naturální formě, jsou povinny zaplatit žalobkyni každá částku 343.240,-

Kč“ ; že žalované 1) a 2) „jsou povinny z dědictví vydat žalobkyni vkladní

knížku název Ch. vedené u Č. s., a.s., se zůstatkem ve výši 83.364,40 Kč,

přičemž v rozsahu s plněním této povinnosti jedné ze žalovaných zaniká

v tomto rozsahu povinnost druhé ze žalovaných, a v případě, že tuto vkladní

knížku nemohou vydat v naturální formě, případně je na vkladní knížce nižší

zůstatek než 83.364,40 Kč, jsou žalované 1) a 2) každá povinna zaplatit

žalobkyni 41.682, 20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od dne 8.12.1999

do zaplacení“; že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a

nerozdílně na náhradě nákladů řízení 63.016,- Kč a že žalované jsou povinny

zaplatit společně a nerozdílně „České republice částku 3.300,- Kč za znalecký

posudek Doc. Dr. H., CSc., do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4“ . Vycházel

ze závěru, že „před smrtí zemřelého zůstavitele jeho příbuzné (žalované) o něj

příliš valný zájem nejevily“; že „nelze mít za to, že odkázání majetku

lékařskému zařízení s vážně nemocnými pacienty by mělo být megalomanským činem,

směřujícím ke zviditelnění“; že „z obsahu závěti nevyplývá, že závěť není

myšlena vážně či že je pouze relativní, neboť obsah ani forma tomu

nenasvědčuje, pouze je ze závěti zřejmé, že je psána laikem, nikoliv

odborníkem, a že obsahuje nadbytečné formulace, které však závěť ani

nerelativizují, ani ji nečiní neplatnou“; že „závěť je platná, a protože byla

pořízena podstatně později než závěť, na jejímž základě žalované dědily, je

žalobkyně osobou, které dědictví zemřelého zůstavitele patří po právu“.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 7.5.2003, č.j. 19

Co 138/2003-166, i tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil

soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „soud prvního stupně

hodnotil žalobou uplatněný nárok dle ustanovení § 126 obč.zák.“; že „žalobkyně

je oprávněnou dědičkou, a na základě projednání dědictví nabyly věci z něj

žalované“; že „tento skutkový děj je nutno podřadit pod ustanovení § 485

obč.zák., které je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému ustanovení § 126

obč.zák. o ochraně práv vlastníka, neboť speciální ustanovení má přednost před

obecným“; že „žalobu na vydání majetku z dědictví podle ust. § 485 obč.zák.

však může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví“; že

„v tomto směru neučinil soud prvního stupně dosud žádný závěr, neboť souzenou

věc posuzoval dle jiného ustanovení občanského zákoníku“; že „pokud soud

rozhoduje o žalobě s eventuálním petitem, pak jestliže shledá žalobu po právu,

musí buď primárnímu petitu vyhovět, aniž by zamítal petit eventuální, nebo

pokud neshledá podmínky pro vyhovění primárnímu petitu, zamítnout jej a vyhovět

eventuálnímu“; že „právo na vydání věci – nemovitosti se realizuje v soudním

řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního /restitučního/

předpisu buď žalobou o vyklizení nemovitosti, zejména však lze žalovat na

určení vlastnického práva k nemovitosti, aby rozhodnutí soudu mohlo být

podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí“; že „žaloba

oprávněného dědice podle ust. § 485 obč.zák. není žalobou na určení existence

či neexistence právního poměru“; že „jde o zvláštní žalobu, která má oporu v

ustanovení hmotného práva, nikoliv o určovací žalobu dle ustanovení § 80

písm. c) o.s.ř. a naléhavý právní zájem na určení není třeba prokazovat“; že

„žalobkyně svůj žalobní požadavek formulovala i ve vztahu k

nemovitostem jako žalobu na jejich vydání, ač o uplatnění restitučního

nároku, kdy taková žaloba je jedině přípustná, se nejedná“; a že proto „žaloba

byla postižena vadou, která tak měla být zhojena postupem dle ust. § 43 odst. 1

a 2 o.s.ř.“.

Obvodní soud pro Prahu 4 – poté co „připustil úpravu žaloby“ – rozsudkem ze dne

3.8.2004, č.j. 16 C 110/99-248, doplněným usnesením ze dne 3.8.2004, č.j. 16 C

110/99-254, určil, že žalované „jsou povinny společně a nerozdílně

vyklidit nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu P.-m. na LV pro obec m.

P. a k.ú. Ú. n. L. jako dům na pozemku parc. č. 437 – zast. plocha s

příslušenstvím a celek pozemků parc. č. 437 – zast. plocha; parc. č. 388/9 -

zahrada a parc.č. 388/2 - zahrada /pozemky ve zjednodušené evidenci -

parcely původ Pozemkový katastr /PK/; a tyto předat žalobkyni, tj. Fakultní

nemocnici v M., přičemž v rozsahu splnění této povinnosti jednou ze žalovaných

zaniká povinnost druhé ze žalovaných“ (výrok I.); zamítl žalobu, aby žalovaným

bylo uloženo „vydat z dědictví žalobkyni vkladní knížku, název Ch., vedenou u

Č. s., a.s., se zůstatkem ve výši 83.364,40 Kč“ (výrok II.); uložil žalovaným

povinnost, aby každá zaplatily žalobkyni „částku 41.682,20 Kč s 10 %-ním úrokem

z prodlení od 8.12.1999 do zaplacení“ (výrok III.); rozhodl, že žalované jsou

povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení každá 31.508,- Kč (výrok

IV. a V.); rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit „společně a nerozdílně

České republice částku ve výši 3.300,- Kč za znalecký posudek doc. MUDr. K. H.,

CSc., a to do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 4“. Dospěl k závěru, že

„žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována, neboť s ní nebylo v dědickém

řízení jednáno“; že „žalobkyně nemůže toto dědické řízení otevřít ani vyvolat

dědické řízení jiné“; že „jediným nástrojem, který může žalobkyni posloužit k

uplatnění svých práv, je ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák., kdy se může na

základě této žaloby domáhat na žalovaných, aby majetek z

dědictví byl vydán“; že „napadená závěť není neplatným právním úkonem, a to z

žádného zákonného hlediska“; že „majetek byl fakticky odkázán Fakultní

nemocnici v M.“; že „zemřelý nejednal v duševní poruše“; že „k pořízení závěti

byl mentálně dostatečně způsobilý“; že „závěť není neplatná ani pro rozpor s

dobrými mravy, ani z jiných důvodů uvedených v občanském zákoníku“; že „žalobní

petit je vykonatelný“; že „nebylo možné vydání vkladních knížek, neboť žalované

konstatovaly, že vkladní knížky neexistují a peníze byly spotřebovány“.

K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze – poté, co připustil změnu

žaloby - rozsudkem ze dne 3.8.2004, č.j. 19 Co 458, 459/2004-248, rozsudek

soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že určil, že „žalobkyně má

právo hospodaření s celkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro m. P. na LV pro obec m. P., kat. území Ú. n. L., jako dům na pozemku parc. č. 437

– zastavěná plocha s příslušenstvím a pozemek parc. č. 437 – zastavěná

plocha, parč. č. 388/9 – zahrada a parc. č. 388/2 – zahrada (pozemky ve

zjednodušené evidenci)“ a zamítl „žalobu na určení vlastnictví České

republiky k těmto nemovitostem“; dále rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku

III. o povinnosti první a druhé žalované zaplatit každá 41.682,20 Kč spolu s 10

% úrokem z prodlení od 14.3.2000 do zaplacení u první žalované a s 10 % úrokem

z prodlení od 23.5.2000 do zaplacení u druhé žalované“ potvrdil a „co do 10 %

úroku z prodlení z částky 41.682,20 Kč od 18.12.1999 do 13.3.2000 u první

žalované a 10 % úroku z prodlení z částky 41.682,20 od 8.12.1999 do 22.5.2000 u

druhé žalované“ změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že

žalobkyně je povinna zaplatit „na nákladech státu“ 1.650,- Kč a obě žalované

společně a nerozdílně rovněž 1.650,- Kč „ve prospěch Obvodního soudu pro Prahu

4“. Dospěl k závěru, že „žalobkyně je subjektem, kterému J. J. odkázal na

základě platné závěti svůj majetek, který na základě rozhodnutí dědického soudu

nabyly žalované závětí dřívější a děděním ze zákona“; že „jediným adekvátním

prostředkem obrany je v takovém případě žaloba na ochranu oprávněného dědice

dle ust. § 485 odst. 1 obč.zák.“; že „pokud do dědictví patří nemovitosti, je

dle konstantní judikatury nutno formulovat žalobní požadavek žalobou na určení

vlastnictví k nemovitostem, která je schopna vkladu do katastru nemovitostí“;

že „v daném případě nelze přehlédnout, že žalobkyně je příspěvkovou organizací

řízenou podle dosavadních předpisů ústředním orgánem – Ministerstvem

zdravotnictví, tedy státní organizací dle § 54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb.“;

že „tyto organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem

nabývají majetek pro stát a vlastním jménem jednají v právních vztazích

týkajících se majetku“; že „žalobkyně jako státní příspěvková organizace je

proto oprávněna žalovat na určení, že jí přísluší právo hospodaření s majetkem,

který patří do vlastnictví státu“; že „z výroku o určení práva hospodaření

státní příspěvkové organizace k majetku vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku

nemůže být nikdo jiný než stát, a proto tento první určovací výrok vylučuje

naléhavý právní zájem státní příspěvkové organizace na určení státu jako

vlastníka tohoto majetku, neboť rozhodnutí určující právo hospodaření je

způsobilým podkladem pro zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí“; že

„je třeba vycházet z obdobné judikatury, která se vyvinula ve vztahu ke státním

podnikům, jejichž postavení je dle § 55 odst. 1 a § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Namítá, že

„předmětná závěť je neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku“; že „název

(obchodní firma) je zákonným pojmovým znakem právnických osob, který je

identifikuje v právních vztazích“; že „funkci základního pojmového

atributu právnických osob má též sídlo“; že „označení sídla dědice v

předmětné závěti je nedostatečné“; že „název neodpovídá názvu žádného

existujícího subjektu práva“; že „Dětská onkologie v P. M. je nonsubjektem,

neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti ani ji zákon nepřiznává tuto

způsobilost“; že žalobkyně je „státní organizací, která nemá vlastní majetek“;

že „žaloba byla podána 8.12.1999 a do nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. neměla žalobkyně oprávnění jednat v občanském soudním řízení jménem státu“; že

„stát není ve sporné závěti označen jako dědic a ani z okolností, za kterých

byla sporná závěť pořízena, nelze dospět k závěru, že dědicem ze závěti má být

stát“; že žalobkyně „není oprávněna domáhat se postupem podle § 485 občanského

zákoníku ochrany jako oprávněný dědic“; že, „byl-li stát toho názoru, že je

oprávněným dědicem, měl se sám žalobou domáhat svých práv“; že „právo

hospodaření neexistuje, žalobkyně má toliko příslušnost hospodařit s majetkem

státu“; že „právo hospodaření státních organizací s majetkem státu podle § 64

odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářský zákoník, již u státních organizací

neexistuje“; že „hospodářský zákoník byl zrušen zákonem č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník“; že „podle ustanovení § 761 obchodního zákoníku právo

hospodaření státních organizací s majetkem státu se řídí dosavadními předpisy,

včetně ustanovení § 64, 65 a § 72 až 74b hospodářského zákoníku, do vydání nové

úpravy“; že „novou právní úpravou je nepochybně zákon č. 219/2000 Sb. o majetku

České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který proklamuje

neexistenci práva hospodaření u státních organizací“; že proto „tento institut

už nemá v našem právním řádu oporu“ a „právo hospodaření se nadále nezapisuje

do katastru nemovitostí“; že „soudy obou stupňů v řízení opakovaně porušovaly

zákonný princip rovnosti stran a to jednak opakovaným překročením mezí svojí

poučovací povinnosti, jednak neumožněním straně žalované uskutečnit ve všech

případech právo být přítomen při jednání před soudem“; že „opakovaně soudu

tvrdila, že zůstavitel v době pořízení sporné závěti jednal v duševní poruše,

která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným“; že „k prokázání tvrzení

navrhla provedení důkazu výslechem svědků-sester z domova důchodců a

ošetřujícího lékaře zůstavitele psychiatra MUDr. Š.“; že „znalec podával

posudek pouze na základě listin – zdravotní dokumentace zůstavitele a přes

zjištění, že pořizovatel závěti trpěl bludy dospěl k závěru, že nebyl v době

sepsání závěti zbaven způsobilosti k právním úkonům“; že „závěr znaleckého

posudku ukazuje na vyloučení neplatnosti závěti podle § 38 odst.

1 občanského

zákoníku, že však nemá vypovídací hodnotu k otázce jednání v přechodné duševní

poruše“; že „soud neumožnil žalovaným klást otázky znalci, přesněji znalce

osobně slyšet, přestože to bylo požadováno“; že „písemnosti zůstavitele,

předložené soudu s podáním ze dne 23.10.2001, kterými byl proveden důkaz dne

1.11.2001, podporují tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitele v inkriminované době

pořídit platnou závěť“; že „soudní komisař o řízení uvědomil žalobkyni a

dotazoval se jí k otázce právní subjektivity Dětské onkologie“; že

„žalobkyně se cestou svého právního zástupce vyjádřila v tom smyslu, že Dětská

onkologie právní subjektivitu nemá, odkázala notáře na příslušnou nadaci a o

dědické řízení neprojevila zájem“; že žalobkyně „mohla průběh dědického řízení

ovlivnit a mohla se před jeho skončením domáhat svého postavení dědice, což

vylučuje úspěšné uplatnění žaloby o vydání majetku z dědictví“. Navrhla, aby

dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a

že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a),

resp. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu

ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po J. J., zemřelém dne 14.11.1997,

(dále též jen „zůstavitel“), bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn.

37 D 3259/97. Usnesením vydaným tímto soudem dne 2.9.1998, č.j. 37 D

3259/97-65, byla určena obvyklá cena majetku zůstavitele částkou 794.377,96 Kč,

výše dluhů částkou 6.693,- Kč a čistá hodnota dědictví částkou 787.684,96 Kč;

byla schválena dohoda, podle které dědictví po zůstaviteli, sestávající z

věcí a jiných majetkových hodnot v dohodě popsaných, nabyly rovným

dílem E. Š. a B. W., a bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů

soudního komisaře JUDr. J. H., notáře. Při posouzení dědického práva vycházel

soud ze závěru, že dědičkami zůstavitele jsou, podle závěti pořízené

zůstavitelem vlastnoručně dne 23.8.1972, E. Š. a B. W. a že závěť pořízená

zůstavitelem vlastnoručně dne 27.8.1993, „kterou zůstavitel odkázal veškěrý

svůj majetek Dětské onkologii v P. M.“, je „pro neurčitost“ neplatná, neboť

„Dětská onkologie v P. M. není samostatný právní subjekt, který by mohl nabývat

majetek“.

Podle ustanovení § 485 odst. 1 obč. zák., zjistí-li se po

projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo

dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle

zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého

dědice.

Podle ustanovení § 485 odst.2 obč. zák., nepravý dědic má právo, aby mu

oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví

vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl

vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných

nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

Podle ustanovení § 486 obč. zák., kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého

dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od

oprávněného dědice.

Podle ustanovení § 487 obč. zák. ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže

dědictví připadlo státu.

Dědictví se podle § 460 obč.zák. nabývá smrtí fyzické osoby, tj. zůstavitele. K

nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti

zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu

při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli

musí být soudem projednáno a rozhodnuto.

Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových

dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí

usnesením o dědictví (srov. § 175s odst. 1 o.s.ř.). Bez ohledu na to, jaká

uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní

vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.

Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od

skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo

schválil dohodu o vypořádání dědictví), je ustanoveními § 485 až § 487

obč.zák. upravena ochrana oprávněných dědiců.

I když občanský zákoník chápe dědění jako jeden ze způsobů nabývání vlastnictví

(srov. § 132 odst. 1 obč.zák.), neposkytuje dědicům, dokud jejich právo nebylo

deklarováno rozhodnutím soudu v řízení o dědictví (srov. zejm. § 481 a násl.

obč.zák.; § 175q o.s.ř.), stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům (srov. §

126 obč.zák.). Zásadní rozdíl spočívá především v promlčitelnosti práva

oprávněných dědiců na vydání dědictví (srov. § 105 obč.zák.). Promlčecí doba je

v tomto případě tříletá a její počátek se pojí s právní mocí usnesení o

dědictví.

Nepravý dědic (tj. osoba, která podle rozhodnutí o dědictví nabyla majetek

zůstavitele, ačkoliv podle dědického práva jej neměla nabýt buď vůbec nebo v

takovém rozsahu, v jakém jej nabyla) je povinen vydat oprávněnému dědici

majetek, který po zůstaviteli neoprávněně získal; není-li to možné, musí za

majetek poskytnout peněžitou náhradu (srov. § 485 odst.1 obč.zák.).

Právo na vydání dědictví podle § 485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil

původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu;

nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení

opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných

prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost).

K závěru, že žalobu o vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč.

zák. může podat s úspěchem jen ten, kdo nebyl účastníkem řízení o dědictví, se

Nejvyšší soud přihlásil již publikací rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 26.10.1983, sp. zn. 10 Co 321/1983, ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1986, a ani dnes nemá důvod na tomto

závěru cokoli měnit.

V posuzovaném případě byl – jak z obsahu spisu vyplývá - stav a obsah závěti

zůstavitele ze dne 27.8.1993 zjištěn již v řízení o dědictví po zůstaviteli

(srov. § 175d odst. 2 o.s.ř.); v tomto řízení také soud jednal se zástupcem

Nadace „Národ dětem“, jejíž základní činností je „humanitární pomoc nemocným

dětem hospitalizovaným na Klinice dětské onkologie Fakultní

nemocnice v P.“, a s Fakultní nemocnicí v M. - klinikou dětské onkologie.

Vzhledem k tomu, že z obsahu sporné závěti bylo zřejmé, že jeden z těchto

subjektů je závětí povolaným dědicem, měl soud v dědickém řízení s těmito

subjekty, stejně jako s E. Š. a B. W., i nadále jednat jako s účastníky

řízení, a to až do zjištění skutečností rozhodných pro závěr o dědickém právu

po zůstaviteli (srov. § 175b o.s.ř.) a do odstranění eventuálních sporů těchto

účastníků o dědické právo postupem podle ustanovení § 175k odst. 1, případně

odst. 2 o.s.ř. Jestliže soud takto nepostupoval, mají Nadace „Národ dětem“ i

Fakultní nemocnice v M. možnost domáhat se nápravy cestou řádného opravného

prostředku proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2.9.1998, č.j. 37

D 3259/97-65, neboť lhůta k podání odvolání jim – když usnesení jim nebylo

doručeno – dosud nezačala běžet.

Z uvedeného je zřejmá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že „jediným

adekvátním prostředkem obrany je v daném případě žaloba na ochranu oprávněného

dědice dle ust. § 485 odst. 1 obč.zák.“. Před pravomocným skončením dědického

řízení totiž nemůže být uplatnění žaloby ve smyslu ustanovení § 485 obč.zák.

– logicky vzato – opodstatněné. Na místě je dodat, že účastenství v řízení o

dědictví po zůstaviteli – jak shora vysvětleno – žalobkyni i do budoucna

diskvalifikuje z práva domáhat se případně vydání dědictví po zůstaviteli

postupem podle ustanovení § 485 obč.zák.

S ohledem na tyto závěry bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami

uplatněnými v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud

České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za

středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek

odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší

soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o

věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a

dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1

o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2007

JUDr. Roman Fiala,

v. r.

předseda

senátu