21 Cdo 1421/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně A. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) R. spol.
s r.o., zastoupenému advokátem, a 2) S., a.s., zastoupenému advokátem, o
odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve
Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 85/2001, o dovolání žalovaného 2) proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2005 č.j. 16 Co
261/2004-168, takto:
Dovolání žalovaného 2) se zamítá.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 14.8.2001
domáhala, aby jí žalovaný 1) z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z
povolání nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí
vznikla od 1.10.1999. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že jí žalovaný 1) od října
1999 \"bez udání důvodů výplatu náhrady zastavil a k plnění své zákonné
povinnosti se staví odmítavě\".
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 8.1.2003 č.j. 16 C 85/2001-71 zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném 1) zaplacení náhrady za
ztrátu na výdělku za dobu od 1.10. do \"31.11.1999\" (správně 30.11.1999) ve
výši 6.800,- Kč s 10% úrokem od 10.12.1999 do zaplacení, za dobu od 1.12.1999
do \"31.11.2000\" (správně 30.11.2000) ve výši 31.800,- Kč s 10% úrokem od
10.12.2000 do zaplacení, za dobu od 1.12.2000 do 31.7.2001 ve výši 24.200,- Kč
s 10% úrokem od 10.8.2001 do zaplacení a od 1.8.2001 nadále ve výši 3.050,- Kč
měsíčně, a rozhodl, že žalovanému 1) \"se přiznává právo na náhradu nákladů
řízení v částce 17.611,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do
rukou jeho právní zástupkyně\". Dospěl k závěru, že \"T. R., a.s. zanikla
rozdělením na několik společností ke dni 1.5.1992\" a že pracovní poměr
žalobkyně u T. R., a.s. \"byl ukončen dohodou z důvodů organizačních změn k
datu 31.5.1992\". Žalobkyně \"tedy nikdy nebyla zaměstnankyní žalovaného 1),
neboť její pracovní poměr u T. R., a.s., skončil ke dni 31.5.1992\", ke \"dni
privatizace již nebyla žalobkyně zaměstnankyní privatizovaného subjektu, a
proto její práva a povinnosti z pracovního vztahu nemohly přejít na nyní
žalovaný subjekt\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18.8.2003 č.j. 16
Co 156/2003-85 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný,
neboť nevyhovuje požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., a že je potřebné
dosud nedostatečná skutková zjištění doplnit. Odvolací soud uložil soudu
prvního stupně, aby zjistil, kde žalobkyně přesně pracovala v době, kdy
onemocněla nemocí z povolání, kdo je právním nástupcem \"tohoto subjektu\", zda
žalobkyně pracovala u T. R. a.s. ke dni 1.5.1992, byla-li tímto nástupcem T.
R., a.s., která byla zrušena ke dni 1.5.1992, na koho přešla práva a závazky z
tohoto pracovního vztahu a zda žalobkyně pracovala i po 1.5.1992 a o který
subjekt se jednalo.
Na návrh žalobkyně Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí
usnesením ze dne 6.5.2004 č.j. 16 C 85/2001-130 podle ustanovení § 92 odst.1
o.s.ř. připustil, aby do řízení přistoupil jako žalovaný 2) S., a.s.
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4.1.2005 č.j.
16 Co 261/2004-168 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Z obsahu spisu
dovodil, že žalobkyně onemocněla nemocí z povolání v době, kdy pracovala u
státního podniku T. v R., který již zanikl, a že \"neexistuje\" ani akciová
společnost T. R., která byla \"k 1.5.1992 zlikvidována a rozdělena na 14
dalších subjektů, mezi něž patří též žalovaný 1) a žalovaný 2)\", a že
žalobkyně byla zaměstnána až do 31.5.1992 u žalovaného 2). Smyslem přistoupení
dalšího účastníka do řízení podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. je odstranění
nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době
zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby v situaci, kdy je
hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení
i vůči další osobě. V projednávané věci je správné rozhodnutí soudu prvního
stupně o připuštění přistoupení žalovaného 2) do řízení, neboť \"může přispět k
rychlejšímu vyřešení sporu a nalezení odpovědi na otázku, kdo je ve sporu
pasivně legitimován\". Námitky žalovaného 2) týkající se nedostatku \"věcné
pasivní legitimace\" odvolací soud odmítl s odůvodněním, že je může uplatnit
\"v řízení ve věci samé, kde je právě tato otázka řešena\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítá, že
\"neprivatizoval provoz wolframu a molybdenu bývalé T. R.\", kde žalobkyně
naposledy pracovala před zjištěním nemoci z povolání\", že \"na něj nepřešla
práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v této
části podniku T. R., ani ve vztahu k žalobkyni\", a že z těchto důvodů \"nebyl
žalovaný 2) nikdy povinen k úhradě náhrady za ztrátu na výdělku\" (a žalobkyně
po něm nikdy náhradu ani nepožadovala). Žalobkyně nepobírala od žalovaného 2)
náhradu za ztrátu na výdělku ani v době, kdy byla u něj zaměstnána, neboť jí
byla vyplácena (podle tvrzení žalobkyně) žalovaným 1). Podle názoru žalovaného
2) z důkazních prostředků a shodných tvrzení účastníků řízení vyplývá, že
žalovaný 2) není ve sporu pasivně legitimován, že \"v otázce nedostatku pasivní
legitimace žalovaného 2) nemohou být žádné pochybnosti\" a že \"připuštění
přistoupení dalšího účastníka řízení je neopodstatněné\". Žalovaný 2) navrhl,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že je
\"dispozičním právem\" žalobkyně, aby navrhla přistoupení dalšího účastníka do
řízení a soud prvního stupně z důvodu procesní ekonomie přistoupení dalšího
účastníka připustil, neboť teprve v dalším průběhu řízení po předložení všech
důkazů lze učinit závěr \"v otázce pasivní legitimace žalovaných\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného
řízení (a o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě) - procesní právo
navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Návrhu na přistoupení
dalšího žalobce do řízení může soud vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím \"další
\" žalobce souhlas, souhlas žalovaného a toho, kdo má přistoupit na jeho
stranu, se nevyžaduje.
Navržené přistoupení dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže
je soud připustí; přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení.
Přistoupení dalšího účastníka řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v
důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení
zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do
řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti
žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo
kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení. Je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl
obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník
(další žalovaný nebo další žalobce), se záměrem, že posléze (po připuštění
přistoupení dalšího účastníka do řízení soudem) vezme buď zpět žalobu proti
původnímu žalovanému nebo vezme zpět svou žalobu s tím, že v řízení bude
pokračovat jen další žalobce. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do
řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době
zahájení řízení nebyl věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby
soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto
případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §
92 odst.2 o.s.ř.
Tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce
navrhl, je ve věci legitimován, se soud při rozhodování o připuštění
přistoupení do řízení nezabývá. Věcná legitimace účastníka řízení (na straně
žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem
dokazování, soud ji může řešit na základě výsledků dokazování a jen v
souvislosti s rozhodováním ve věci samé (v rozhodnutí, kterým se řízení končí)
a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí
žaloby, ale pro zamítnutí žaloby. V době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího
účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být)
provedeny žádné důkazy, tedy není (nemůže být) žádný prostor k posuzování
otázky věcné legitimace dalšího řízení a nemůže být významná ani pro rozhodnutí
soudu o tom, zda přistoupení dalšího účastníka bude připuštěno.
V projednávané věci žalobkyně navrhla přistoupení žalovaného 2) do řízení za
situace, kdy jde o jednu ze 14 obchodních společností, které vznikly při
privatizaci rozdělením společnosti T. R. a.s, u níž byla žalobkyně zaměstnána
od 1.2.1991 do 31.5.1992, kdy její pracovní poměr skončil dohodou uzavřenou z
organizačních důvodů.
Vzhledem k tomu, že přistoupením žalovaného 2) do řízení nemohl nastat
nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, že bylo
nepochybné, čeho se žalobkyně vůči němu domáhá, že mu nebrání zásada
hospodárnosti řízení a že přistoupením žalovaného 2) zřejmě nebylo sledováno
obejití institutu záměny žalovaného prováděné podle ustanovení § 92 odst.2
o.s.ř., postupovaly soudy v souladu se zákonem, když přistoupení žalovaného 2)
do řízení připustily. Otázkou, zda je či není ve věci legitimován, se - jak
vyplývá z výše uvedeného - správně nezabývaly, neboť není významná pro
rozhodnutí o připuštění přistoupení žalovaného 2) do řízení, ale až pro
rozhodnutí ve věci samé; má-li žalovaný za to, že není pasivně věcně
legitimován, může tuto námitku použít jako obranu proti žalobě, není však
způsobilá být důvodem k tomu, aby jeho přistoupení do řízení nebylo připuštěno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího
soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o
náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu
prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu