21 Cdo 1457/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra
Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Pavlou Rajmanovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Tř. ČSA č. 300, proti žalovanému CORSAIR
(Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer
č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení, že nemovitosti nejsou
zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 15 C 45/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 17. září 2008 č.j. 21 Co 78/2008-94, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 11. října 2007, č.j. 15 C 45/2007-46, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně)
aby bylo určeno, že zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu žalobce o
velikosti "ideálních 3/4 na nemovitostech zapsaných na LV č. 478 pro obec Nový
Bydžov, k.ú. Chudonice u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj,
katastrální pracoviště Hradec Králové, a to objektu bydlení č.p. 146,
postaveného na stavební parcele č. 134, stavební parcely č. 134 - zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 239 m2, ve prospěch zástavního věřitele CORSAIR
(Luxembourg) N° 11 S.A., L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2,
neexistuje". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že Česká státní spořitelna (právní
předchůdkyně žalovaného) poskytla na základě smlouvy o "účelovém úvěru" ze dne
21.9.1990 úvěr bratru žalobce podnikateli J. N. a že k zajištění tohoto úvěru
byla dne 21. 9. 1990 uzavřena podle ustanovení § 129c hospodářského zákoníku
smlouva o zřízení zástavního práva na uvedených nemovitostech, které byly (v té
době) ve spoluvlastnictví žalobce co do ideální 1/4, J. N. co do ideální 1/4 a
jejich matky M. N. co do ideální 1/2; po smrti M. N. zdědil její
spoluvlastnický podíl žalobce. Žalobce uvedl, že "zástavní smlouvu nikdy
nepodepsal", že "podpis, kterým je zástavní smlouva opatřena, není žalobcův",
neboť "se blíže neurčený subjekt pokusil jeho podpis pouze napodobit". Zástavní
smlouva navíc podle v té době platné právní úpravy "nemohla být platně uzavřena
se subjektem, který nebyl v době jejího uzavření podnikatelským subjektem ve
smyslu § 1 hospodářského zákoníku", což nebyl ani žalobce, ani jeho matka M. N.
Žalobce dále dovozuje, že zástavní právo podle tehdy platné právní úpravy
nemohlo být sjednáno jako právo věcné, že proto "působilo pouze mezi stranami
zástavní smlouvy" a že je tedy "otázkou, zda práva a povinnosti z uzavřené
zástavní smlouvy, v rámci dědického řízení po zůstavitelce M. N., přešla na
žalobce a v jakém rozsahu".
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č.j. 15 C
45/2007-46 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě
nákladů řízení 11.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové. Z
provedeného dokazování zjistil, že Česká státní spořitelna (právní předchůdkyně
žalovaného) uzavřela dne 21. 9. 1990 k zajištění své pohledávky z úvěru
poskytnutého J. N. s odkazem na ustanovení hospodářského zákoníku se žalobcem,
M.í N. a J. N. jako spoluvlastníky nemovitostí smlouvu o zřízení zástavního
práva k předmětným nemovitostem, že zástavní právo bylo "vloženo do katastru
nemovitostí" a že na nemovitostech je dosud zástavní právo "vyznačeno" ve
prospěch žalovaného, na něhož byla postoupena pohledávka z úvěru. Poté, co
dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že je k
podání žaloby aktivně legitimován, neboť je - z důvodu dědění po M. N. - nyní
vlastníkem již ideálních 3/4 nemovitostí, soud prvního stupně dospěl k závěru,
že v době uzavření zástavní smlouvy občanský zákoník neumožňoval zřízení
zástavního práva smlouvou a že "podle hospodářského zákoníku ve znění zákona č.
103/1990 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 5. 1990, mohly smluvně zřizovat
zástavní právo k zajištění závazku pouze subjekty hospodářsko-právních vztahů
podle ustanovení § 1 hospodářského zákoníku"; protože žalobce a M. N. nebyli v
době uzavření zástavní smlouvy podnikateli, nemohla s nimi být platně uzavřena
zástavní smlouva. Nic na tom nemění podle názoru soudu prvního stupně ani to,
že podnikatelem byl dlužník J. N., neboť ani on "jako podnikatel nemohl ve
vztahu k dalším vlastníkům platně uzavřít zástavní smlouvu, a to ani s poukazem
na ustanovení § 129e odst. 1 hospodářského zákoníku, neboť toto ustanovení je
možno aplikovat pouze v případech, byla-li zastavena věc movitá, neboť vznik
zástavního práva v případech zastavení cizí věci se vázal, kromě dobré víry
zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, a odevzdání věci
přichází v úvahu pouze u věcí movitých".
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o
náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9.
2008 č.j. 21 Co 78/2008-94 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovanému
uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 21.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové, a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
20.600,- Kč k rukám advokátky Mgr. Pavly Rajmanové. Souhlasil se soudem prvního
stupně v tom, že "podle hospodářského zákoníku ve znění zákona č. 103/1990 Sb.,
který nabyl účinnosti dne 1. 5. 1990, mohly smluvně zřizovat zástavní právo k
zajištění závazku pouze subjekty hospodářsko-právních vztahů podle ustanovení §
1 hospodářského zákoníku", a dovodil, že na tom nic nemění ani to, že
ustanovení § 129c odst.1 hospodářského zákoníku používá pro "osobu zavázanou ze
zástavního práva" označení "zástavce" a nikoliv "organizace" jako "legislativní
zkratku pro fyzické a právnické osoby, oprávněné k podnikatelské činnosti podle
hospodářského zákoníku a podle zvláštních předpisů (§ 1 odst.1 hospodářského
zákoníku)", neboť toto označení bylo v ustanovení § 129c hospodářského zákoníku
použito "jen proto, aby bylo jasně označeno a zdůrazněno postavení tohoto
subjektu v právním vztahu, založeném zástavní smlouvou - tedy jako toho, kdo
dává věc do zástavy", aniž by to mohlo znamenat, že "zákonodárce by činil
výjimku z ustanovení § 1 odst.1 hospodářského zákoníku v tom, že by zástavní
smlouvu podle tohoto zákona jako zástavce mohl uzavřít i subjekt, který
nesplňuje podmínky stanovené § 1 odst.1 hospodářského zákoníku, tedy i ten, kdo
není oprávněn k podnikatelské činnosti (není organizací ve smyslu hospodářského
zákoníku)". Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že podle "souběžně účinné
úpravy občanskoprávní" mohla zástavní práva vznikat jen ze zákona, což
vyjadřuje, že "osoby civilního práva nebyly oprávněny zástavní právo smlouvou
zřizovat a svůj majetek zástavou zatěžovat", a to ani podle ustanovení § 129c
hospodářského zákoníku. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 129e hospodářského
zákoníku na projednávanou věc nedopadá, neboť v ní nešlo o zastavení cizí věci
bez souhlasu vlastníka, odvolací soud uzavřel, že smlouva o zřízení zástavního
práva je "v části, ve které ji uzavřeli žalobce a M. N." (správně M. N.),
neplatná, neboť se svým obsahem a účelem příčí zákonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl,
že podle ustanovení § 129c hospodářského zákoníku mohly zřizovat zástavní právo
i fyzické osoby, které nebyly podnikateli. Poukazuje na znění tohoto
ustanovení, které označuje osobu oprávněnou ke zřízení zástavního práva jako
"zástavce", aniž by použilo legislativní zkratku "organizace" (kterou rozumí
"osoby právnické a osoby fyzické podnikatele"), jako je tomu u jiných
zajišťovacích institutů, např. při ručení nebo u zadržovacího práva; navíc,
hovoří-li se v ustanovení § 1 odst.1 hospodářského zákoníku o "majetkové
odpovědnosti v těchto vztazích", výslovně z něj nevyplývá, že by "majetková
odpovědnost byla upravena pouze ve vztahu k organizacím jako účastníkům
hlavních hospodářskoprávních vztahů". Žalovaný dovozuje, že "za porušení
hospodářskoprávních závazků mohly odpovídat i jiné subjekty než organizace" a
že tedy "nic nebránilo tomu, aby akcesorické zajišťovací závazky mohly v
postavení zástavců uzavírat i fyzické osoby - nepodnikatelé, a to pokud svým
majetkem zajišťovaly závazky vznikající při hospodářské činnosti"; opačný
výklad je nutně "v rozporu s principy a smyslem zástavního práva". Přípustnost
dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského
soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc
odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl nebo
zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a zdůrazňuje, že
hospodářský zákoník jednoznačně určuje svou působnost tak, že se vztahuje na
právní vztahy vznikající při podnikatelské činnosti, a výjimku nelze dovodit
ani ze znění ustanovení § 129c hospodářského zákoníku. Protože bylo v řízení
prokázáno, že žalobce a jeho matka M. N. v době uzavření zástavní smlouvy
nebyli podnikateli, nemohli ani platně uzavřít zástavní smlouvu ke svým
spoluvlastnickým podílům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších
předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.
s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1
písm.c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního
stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání
žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst.3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda mohl platně zřídit za účelem zajištění hospodářského závazku
(závazku vzniklého při podnikatelské činnosti "organizací") zástavní právo
podle ustanovení § 129c a násl. zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 1991 (dále jen "hospodářský
zákoník"), také ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu ustanovení § 1 odst.1
hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo fyzickou osobou,
oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku nebo
zvláštních právních předpisů". Protože uvedená právní otázka dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku upravuje
hospodářský zákoník vztahy vznikající při podnikatelské činnosti fyzických a
právnických osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle
tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku
právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.
Podle ustanovení § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo
umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn,
byla uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení § 129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo
vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení § 129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve
smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva
(zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení § 129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě
smlouvy vzniká zástavní právo a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu
věřiteli (oprávněné organizaci), b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v
evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení § 129c odst.3 hospodářského zákoníku převezme-li někdo
smluvně věc, na které vázne zástavní právo, je vázán vedle původního dlužníka
za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření
smlouvy věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabytého
majetku.
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od právní
úpravy účinné ode dne 1. 1. 1992 - jako právo věcné, ale jako závazkový právní
vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku
zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy
(smlouvy o zřízení zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva
na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy,
ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc,
nebo zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č.
22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, byla-li
zástavou nemovitost. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní
právo, zástavní právo proti němu nepůsobilo (tj. nabyvatel věci se nestával
zástavním dlužníkem); nabyvatel byl toliko vázán vedle původního dlužníka za
pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při uzavření
smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem
subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o
podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné
organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem
(povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem.
Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li
platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho
zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Podle ustálené judikatury soudů se v období od 1. 5. 1990 do 31. 12.
1991 uzavřená (za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva,
vznik zástavního práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z
tohoto zástavního práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1. 1.
1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který
byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Hospodářský zákoník neupravoval jen hospodářské závazky a jiné právní
vztahy mezi organizacemi, ale také - jak vyplývá zejména z ustanovení § 1 odst.
1 hospodářského zákoníku - další právní vztahy, které vznikly při jejich
podnikatelské činnosti, tedy, řečeno jinak, právní vztahy vznikající v
souvislosti s podnikatelskou činností fyzických a právnických osob, oprávněných
k této činnosti podle hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů.
Mezi takové další právní vztahy patří mimo jiné zástavní právo a jiné
instituty zajištění hospodářských závazků, které nemají svůj vlastní
hospodářský (ekonomický) smysl, neboť nepůsobí samy o sobě (samostatně), ale
slouží kromě zabezpečení hospodářských závazků též k jejich uhrazení, nebyl-li
hospodářský závazek řádně a včas splněn. Nevyplývá-li z hospodářského zákoníku
něco jiného, řídí se jím - s ohledem na svou akcesoritu a subsidiaritu - právní
vztahy ze zajištění hospodářského závazku, i když jeho subjektem (tzv.
"náhradním dlužníkem") nebyla organizace. Důvodně proto dovolatel poukazuje na
právní úpravu zadržovacího práva (§ 129j a § 129k hospodářského zákoníku) a
ručení (§ 129l až § 129o hospodářského zákoníku), podle nichž může hospodářský
závazek zabezpečovat jen organizace, zatímco k zajištění hospodářského závazku
zástavním právem může sloužit - jak vyplývá z ustanovení § 129c odst.1 a § 129e
odst.1 hospodářského zákoníku - věc zastavená nejen organizací, ale každým
"zástavcem".
S přihlédnutím k tomu, že ani povaha vztahů mezi organizacemi při
jejich podnikatelské činnosti nebránila tomu, aby k zajištění hospodářských
závazků zástavním právem nemohly být použity věci někoho jiného nežli
organizace, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že zástavní právo bylo možné k
zajištění hospodářských závazků zřídit také na základě smlouvy, kterou dal věc
do zástavy (jako zástavce) ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu ustanovení § 1
odst.1 hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo fyzickou osobou,
oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku nebo
zvláštních právních předpisů".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem
k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu