NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 1484/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. H.,
zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti smluv o půjčce a o určení, že
nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 9 C 16/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2003 č.j. 15 Co
663/2003-76, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. června
2003 č.j. 9 C 16/2002-61 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"smlouva o půjčce uzavřená mezi
žalobcem jako dlužníkem a žalovaným jako věřitelem dne 4.10.1999, týkající se
poskytnutí půjčky ve výši 300.000,- Kč, je neplatná\", že \"smlouva o půjčce
uzavřená mezi žalobcem jako dlužníkem a žalovaným jako věřitelem dne 31.1.2000,
týkající se poskytnutí půjčky ve výši 600.000,- Kč, je neplatná\" a že
\"žalovaný nemá zástavní právo k nemovitostem žalobce pozemku p.č. 33 zast.
plocha a nádvoří a objektu bydlení čp. 57 na p.č. 33 v obci a kat. úz. P. podle
smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 4.10.1999, podle které byl vklad
práva zástavního vložen do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu
v T. č.j. V2 3879/1999\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že si na základě
smlouvy o půjčce ze dne 4.10.1999 půjčil od žalovaného částku 300.000,- Kč,
kterou se zavázal vrátit s úrokem ve výši 5% měsíčně do tří let od uzavření
smlouvy, a že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne
4.10.199 zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobce. Dne 31.1.2000 žalobce
uzavřel se žalovaným další smlouvu o půjčce, podle které mu žalovaný měl půjčit
celkem 600.000,- Kč s tím, že částku 300.000,- Kč žalobce převzal při podpisu
smlouvy o půjčce dne 4.10.1999 a zbývajících 300.000,- Kč mu bylo vyplaceno při
podpisu této smlouvy; splatnost půjčky byla dohodnuta nejpozději do tří let od
podpisu smlouvy a půjčenou částku měl žalobce vrátit s úrokem ve výši 5%
měsíčně. Žalobce, který ve skutečnosti obdržel od žalovaného na základě smlouvy
ze dne 4.10.1999 částku 300.000,- Kč a na základě smlouvy ze dne 31.1.2000 jen
částku 240.000,- Kč, uzavřel obě smlouvy o půjčce a zástavní smlouvu v tísni a
za nápadně nevýhodných podmínek; tíseň \"spočívala v tehdejší hospodářské
situaci žalobce, který nezbytně potřeboval investovat peněžní prostředky do
svého podnikání, aby se v souvislosti s odchodem svého předchozího společníka
nedostal do úpadkové situace\", a nápadně nevýhodné podmínky \"vyplývají z výše
úroků za poskytnutí půjčky, která je nepřiměřeně vysoká a podstatným způsobem
převyšuje obvyklou úrokovou míru, za kterou dochází k poskytování půjček či
úvěrů ze strany peněžních ústavů, z faktického vyplacení nižší částky než je
uvedena ve smlouvě a ze způsobu zajištění závazků\". Žalobce však \"především\"
považuje všechny smlouvy za neplatné ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku, a to z důvodu \"nepřiměřeně vysokých úroků za poskytnutí půjček,
jejichž výše odporuje ustanovení
§ 3 občanského zákoníku, zahrnutí téže částky do dvou smluv o půjčce,
odlišnosti projevů vůle vtělených do písemných smluv o půjčce oproti faktickému
stavu a způsobu zajištění závazků\".
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 9 C 16/2002-21 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 14.443,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. J. H. Po té, co dovodil, že
žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně
dospěl k závěru, že smlouvy nejsou ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku neplatnými právními úkony. Sjednaný úrok ve výši 5% měsíčně a tedy 60%
ročně je sice \"vyšší než obvyklý\", avšak v roce 1999 činila běžná úroková
míra u peněžních ústavů \"kolem 18 až 20% ročně\" a žalobci byly peníze
poskytnuty \"v hotovosti a obratem\". Bylo \"pouze na vůli žalobce\", zda
takovou půjčku přijme, a, jestliže tak učinil, jednalo se \"o naprosto vědomé a
svobodné jednání účastníka smlouvy\". Smlouvy o půjčkách ze dne 4.10.1999 a ze
dne 31.1.2000 proto nejsou neplatné, a to \"ani v té části, která se týká úroků
\". Tvrzení žalobce, že \"projevy vůle vtělené do smluv neodpovídají faktickému
stavu\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalobci bylo půjčeno -
jak je mezi účastníky nepochybné - celkem 600.000,- Kč a že smlouva ze dne
31.1.2000 je svou povahou ve vztahu ke smlouvě ze dne 4.10.1999 tzv.
kumulativní novací ve smyslu ustanovení § 516 občanského zákoníku, neboť
\"obsáhla poskytnutí obou půjček a ponechala zajištění zástavním právem k
nemovitosti žalobce\". Smlouvy o půjčce nejsou neplatné ani z důvodu, že bylo
účastníky sjednáno, že před uplynutím doby splatnosti může žalobce půjčky
vrátit ve splátkách nejméně po 50.000,- Kč, neboť možnost takové dohody vyplývá
z ustanovení § 566 občanského zákoníku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
usnesením ze dne 17.4.2003 č.j. 15 Co 182/2003-39 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že ujednání \"o omezení možnosti žalobce splácet dluh částkou
minimálně 50.000,- Kč\" vychází z dohody účastníků a že okolnosti případu
nesvědčí o tom, že by šlo o šikanozní jednání, kterým by žalobci \"bylo
fakticky znemožněno předčasné splácení\", avšak ostatní závěry soudu prvního
stupně ohledně žalobcem tvrzených důvodů neplatnosti smluv \"zatím nelze
pokládat za zcela správné, úplné a skutkově podložené\". Při posuzování námitky
žalobce \"o rozporu projevů vůle dle písemného znění proti skutečnému stavu u
smlouvy o půjčce z 31.1.2000\", soud prvního stupně nevzal v úvahu tvrzení
žalobce o tom, že mu nebyla předána částka 300.000,- Kč (jak se uvádí ve
smlouvě), ale pouze částka 240.000,- Kč, a nezvážil úvahu, zda jde o rozpor ve
vůli, neboť \"obě strany dle svých výpovědí chtěly dohodu o částce 300.000,- Kč
a žalobce v ní uvedl, že se dohodli, že částka 60.000,- Kč bude započítána na
úroky\". Soud prvního stupně sice správně dovodil, že \"nepřiměřeně vysoký úrok
je v rozporu s dobrými mravy\", avšak \"jeho skutkové východisko\" o běžné
úrokové míře u peněžních ústavů v roce 1999 ve výši 18 až 20% ročně se neopírá
o provedené důkazy. Správný není závěr soudu prvního stupně o tom, že by
smlouva ze dne 31.1.2000 byla tzv. kumulativní novací ve smyslu ustanovení §
516 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že podle zjištění soudu prvního
stupně smlouvou ze dne 31.1.2000 došlo \"ke změně původního závazku s tím, že
nová smlouva obsáhla poskytnutí obou půjček\", je třeba takovou dohodu posoudit
\"spíše\" jako privativní novaci ve smyslu ustanovení § 570 odst.1 občanského
zákoníku, s níž je spojen kromě zániku původního závazku též zánik jeho
zajištění, avšak účastnici si dohodli \"výjimku, že zřízení zástavního práva
zůstává v platnosti\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v
dalším řízení zabýval \"těmi skutkovými okolnostmi, které dosud nebyly plně
objasněny\", a aby poté věc znovu právně posoudil.
Okresní soud v Táboře po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 25.6.2003
č.j. 9 C 16/2002-61 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.611,- Kč \"na účet\" advokáta
JUDr. J. H. U smlouvy ze dne 31.1.2000 podle názoru soudu prvního stupně z
výsledků dokazování nevyplývá, že by \"neexistovala shoda vůle s projevem při
uzavírání půjčky druhé\", a uzavřel, že \"vůle stran korespondovala s jejich
projevem a z tohoto pohledu je smlouva perfektní\". Ve vztahu ke sjednané výši
úroků zjistil, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila ve
sledovaném období 9% až 15,5% ročně a že žalobce \"neměl dobré vyhlídky na
získání úvěru u peněžního ústavu\" a \"rozhodně by tak nezískal prostředky na
úhradu svých dřívějších dluhů u jiných fyzických osob\". Dohoda o výši úroků ve
výši 5% měsíčně (60% ročně) nepředstavuje v projednávané věci ujednání, které
odporuje dobrým mravům. Je totiž třeba respektovat \"zásadu smluvní volnosti\";
vzhledem k tomu, že žalobce dostal půjčku \"rychle\", aniž by si žalovaný
\"osoboval jakékoliv právo rozhodovat o účelu využití prostředků\", že půjčku
\"získal opakovaně, ačkoliv už v prvním případě sám tvrdí neschopnost splácet
úroky\", byl závazek k úhradě úroku ve výši 5% měsíčně \"součástí jeho
hospodářského rizika a \"čtyřnásobný úrok z půjčky oproti peněžním ústavům
ještě nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné učinit závěr, že je právní
úkon neplatným\". Při posouzení obsahu smlouvy ze dne 31.1.2000 soud prvního
stupně dospěl k závěru, že svědčí \"spíše\" o privativní novaci ve smyslu
ustanovení
§ 570 odst.1 občanského zákoníku. I když dohoda podle ustanovení § 570
občanského zákoníku způsobuje zánik závazku mezi dlužníkem a věřitelem a vznik
závazku nového, nemá za následek zánik vedlejších závazků, ručení a zástavního
práva; není proto \"důvod, aby byla určena nesplatnost zástavního práva, pokud
nebyly určeny neplatnými smlouvy o půjčkách\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 25.11.2003 č.j. 15 Co 663/2003-76 rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 7.535,50 Kč \"na účet\" advokáta JUDr. J. H. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že při uzavření smlouvy ze dne
31.1.2000 oba účastníci projevili takovou vůli, kterou měli (půjčit žalobci
300.000,- Kč), na čemž nic nemůže změnit ani to, že žalobci podle jeho tvrzení
bylo vyplaceno jen 240.000,- Kč a částka 60.000,- Kč byla započtena na úroky z
předchozí půjčky. Obsah smlouvy ze dne 31.1.2000 pak \"spadá spíše pod institut
privativní novace dle § 570 odst.1 občanského zákoníku\" a z ustanovení § 572
občanského zákoníku vyplývá, že taková dohoda sice působí zánik závazku mezi
věřitelem a dlužníkem a vznik závazku nového, ale nemá za následek zánik
vedlejších závazků z ručení a zástavního práva, kterými byl zaniklý závazek
zajištěn. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom,
že dohodnutá výše úroků nebyla natolik nepřiměřená, aby se příčila dobrým
mravům. Podle jeho názoru \"sama skutečnost, že dohodnutý úrok převyšuje
obvyklou úrokovou míru peněžních ústavů, ještě neznamená, že předmětné ujednání
o úrocích je v rozporu s dobrými mravy\", a soud prvního stupně správně
hodnotil \"skutečnosti, které souvisely s uzavřením dvou předmětných smluv o
půjčce, které sporné ujednání o úrocích obsahují\". Žalobce \"při uzavírání
půjček šel do rizika, to však musí být plně na něm\", a \"šlo mu o získání
prostředků rychle a v hotovosti, což mu žalovaný zajistil, a to i opakovaně\".
Protože žalovaný \"logicky vysvětlil, že měl k dispozici volné prostředky,
které tímto způsobem hodlal zhodnotit\", a protože jeho \"motivací nebylo
poškodit žalobce\", není ujednání o úrocích neplatné podle ustanovení § 39
občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že úroky
sjednané ve výši 60% ročně jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť převyšují
\"přinejmenším čtyřnásobně výši úroků požadovaných při poskytnutí úvěrů
peněžními ústavy v ČR\" a takový úrok \"lze označit za lichvářský\". Žalobce
zdůrazňuje, že půjčky byly sjednány s poměrně delší splatností a že podle jeho
výpočtů rozdíl výše úroků, které by měl žalobce zaplatit žalovanému za celou
dobu trvání půjčky oproti placení úroku ve výši podle \"bankovních ústavů\",
činí téměř 1.000.000,- Kč, z čehož vyplývá \"hrubá nepřiměřenost úroků\". Názor
soudů, že žalobce šel při uzavírání půjčky do rizika, že mu šlo o získání
prostředků rychle a v hotovosti a že proto výše úroků není nepřiměřená, žalobce
odmítl s tím, že okolnosti, které ho \"nutily i za popsaných podmínek smlouvy o
půjčkách uzavřít\", svědčí spíše \"pro stav tísně na jeho straně, než aby je
bylo možno využít ve prospěch argumentace o přiměřenosti úroků\". Přípustnost
dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1
písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně
rozhodl ve svém rozsudku ze dne 25.6.2003 č.j. 9 C 16/2002-61 ve věci samé
stejně jako v rozsudku ze dne 28.1.2003 č.j. 9 C 16/2002-21, který byl
usnesením odvolacího soudu ze dne 17.4.2003 č.j. 15 Co 182/2003-39 zrušen.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že účastníci uzavřeli ve dnech 4.10.1999 a
31.1.2000 smlouvy o půjčce, v nichž se dohodli úroky z půjčené částky ve výši
5% měsíčně a splatnost půjček do tří let od podpisu smluv. Žalobce má za to, že
sjednaná výše úroků je - vzhledem k tomu, že převyšuje \"přinejmenším
čtyřnásobně\" úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv při poskytování
úvěrů bankami - v rozporu s dobrými mravy.
Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, za jakých podmínek
(předpokladů) je při půjčce dohoda o úrocích v rozporu s dobrými mravy.
Vzhledem k tomu, že posuzování této právní otázky se v rozhodování dovolacího
soudu a odvolacích soudů dosud plně neustálilo, představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu
uzavření smluv o půjčce - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č.
89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.,
tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen obč.
zák.).
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle ustanovení § 658 odst.1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za
užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z
prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se
splněním půjčky do prodlení (srov. § 517 odst.2 obč. zák.), a které tedy
představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a
včas.
Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše
lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně
dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a
že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité
půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s
dobrými mravy.
Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor
společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně
uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a
který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné
historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu
norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30.9.1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v
nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod
č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré
mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad,
jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé
jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při
peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům
chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a
že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky
současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za
předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného
plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti,
rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona).
Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je
neplatná (§ 39 obč. zák.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li
naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 253
trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu) nebo pro rozpor s dobrými
mravy (v ostatních případech).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53
v časopise Soudní judikatura, roč. 2003) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o
tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí
být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon
výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci
musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
V projednávané věci soudy pro závěr, zda sjednání úroků ve smlouvách o půjčce
ze dne 4.10.1999 a ze dne 31.1.2000 bylo v rozporu s dobrými mravy, považovaly
- jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - za rozhodující, že žalobce \"při
uzavírání půjček šel do rizika, to však musí být plně na něm\", že mu \"šlo o
získání prostředků rychle a v hotovosti, což mu žalovaný zajistil, a to i
opakovaně\", aniž by si \"osoboval jakékoliv právo rozhodovat o účelu využití
prostředků\", že žalobce \"neměl dobré vyhlídky na získání úvěru u peněžního
ústavu\" a \"rozhodně by tak nezískal prostředky na úhradu svých dřívějších
dluhů u jiných fyzických osob\" a že žalovaný měl \"k dispozici volné prostředky
\", které půjčkou žalobci \"hodlal zhodnotit\". S tímto vymezením hypotézy
právní normy nelze v posuzovaném případě souhlasit.
Hlediska uvažovaná soudy nasvědčují - jak správně upozorňuje dovolatel - tomu,
že žalobce při uzavírání smluv o půjčce (včetně dohody o výši úroků)
pravděpodobně jednal v tíživé situaci (byť nemusela dosáhnout intenzity
vyžadované pro naplnění skutkové podstaty lichvy podle ustanovení § 253
trestního zákona), která ho vedla k tomu, aby souhlasil se sjednáním úroků z
půjčené částky ve výši 5% měsíčně (tj. 60% ročně) při splatnosti půjčky za tři
roky od uzavření smluv. Pro závěr, zda dohodnuté úroky jsou nepřiměřené a tedy
odporující dobrým mravům, však tato hlediska nemohou být významná. V souladu s
dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání
věřitele, který se při peněžité půjčce \"spokojí\" - bez ohledu na to, v jaké
situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání
půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \"zhodnotit\"
běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o
půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá
smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své
tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a
vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby
dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené
nebo dokonce \"lichvářské\" úroky. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků
sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje
úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s
přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování
úvěrů nebo půjček.
V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných
bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5% ročně. Vzhledem k
tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně)
přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci
odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy,
a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.
Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část
právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo
z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu.
Je-li neplatné ujednání o výši úroků obsažené ve smlouvě o půjčce, z povahy
právního úkonu a ani z jeho obsahu nevyplývá, že by tuto část nebylo možné
oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Smlouva o půjčce je však neplatná pouze v
ujednání o výši úroků jen tehdy, jestliže oddělení této části od ostatního
obsahu smlouvy nebrání ani okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. Soudy vedeny
nesprávným právním názorem o platnosti ujednání o úrocích se věcí z tohoto
pohledu nezabývaly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto
ve výroku ve věci samé, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu