21 Cdo 149/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou
se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 4, proti žalovanému P. D., zastoupenému JUDr.
Jiřím Charvátem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky č. 2686,
o 9.549.515,- Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 6 C 82/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. září 2008
č.j. 23 Co 95/2008-438, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
6.11.2007 č.j. 6 C 82/2002-392 (s výjimkou výroku I., kterým bylo žalovanému
uloženo, aby zaplatil žalobci 8.820.515,- Kč s příslušenstvím) se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný
zaplatil na bolestném a za ztížení společenského uplatnění celkovou částku
9.549.515,- Kč s úrokem z prodlení z částky 2.387.000,- Kč „od druhého
následujícího dne po doručení specifikace žaloby ze dne 1.11.2007 žalovanému do
zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že dne 4.12.2000 v 9.30 hod., kdy jako
zaměstnanec žalovaného „vynášel v jedné ruce na vrchol střechy hřebenáče a po
našlápnutí na první příčel žebříku se mu tento zvrtl, ztratil rovnováhu“ a
spadl na betonovou komunikaci pod objektem z výšky 3,1 m, utrpěl tříštivou
zlomeninu 5. krčního obratle s posunem a pohmožděním hlavy, následkem čehož
ztratil žalobce hybnost obou dolních končetin a došlo u něj i k těžké poruše
hybnosti horních končetin. Na základě šetření Inspektorátu bezpečnosti práce
bylo zjištěno, že „příčinou pracovního úrazu na místě stavebních prací bylo
chybějící ochranné zajištění pro práci ve výškách, nesprávná organizace práce a
porušení pracovních předpisů ze strany dozorovaného subjektu“. Před podáním
žaloby obdržel žalobce od vedlejšího účastníka „z titulu bolestného“ částku
36.000,- Kč a „z titulu ztížení společenského uplatnění“ částku 84.000,- Kč.
Žalobce uvedl, že pracovní úraz utrpěl ve věku 39 let, kdy byl v dobré
psychické a fyzické kondici, věnoval se sportovním aktivitám, navštěvoval
kulturní a společenské akce, po rozvodu pomáhal své matce v domácnosti a
většinu volného času věnoval dceři. V důsledku pracovního úrazu je plně
invalidní, „na invalidním vozíku dokáže sedět jen krátkou dobu, jinak stále
leží“, je proto zcela odkázán na pomoc jiných osob, zejména své matky. S
ohledem na tíživou životní situaci, ve které se ocitl v produktivním věku a kdy
je zcela odkázán na cizí pomoc i při základních lidských úkonech, požaduje
zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění z důvodů hodných zvláštního
zřetele.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 6 C 82/2002-392
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 8.820.515,- Kč s úrokem z prodlení
(který ve výroku uvedl), ohledně „částky 729.000,- Kč s úrokem z
prodlení“ (který ve výroku uvedl) žalobu zamítl, a zároveň rozhodl, že žalovaný
a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
společně a nerozdílně částku 211.007,- Kč „k rukám právní zástupkyně žalobce
JUDr. Zuzany Špitálské“, že jsou povinni zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Pardubicích částku 21.264,- Kč na náhradě nákladů řízení a
„soudní poplatek z návrhu ve výši 352.820,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil,
že nárok žalobce na náhradu škody na zdraví „v rozsahu 100% bez krácení“ je
důvodný, neboť zejména nebylo prokázáno, že by se žalovaný své odpovědnosti
zprostil, naopak bylo zjištěno, že žalovaný jakožto zaměstnavatel nesplnil
řádně své povinnosti vyplývající z ustanovení § 132 a násl. zák. práce,
jestliže neprokázal „kdy a jak byl zaměstnanec (žalobce) řádně proškolen nebo
seznámen s konkrétními bezpečnostními předpisy“. Soud prvního stupně tak
žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil bolestné ve výši 124.515,- Kč, ztížení
společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) ve výši 8.811.000,- Kč a „účelně
vynaložené náklady, jež žalobce měl v souvislosti s uplatňováním svého nároku
na náhradu škody ve výši 5.000,- Kč“; celkem tedy (protože před podáním žaloby
bylo vedlejším účastníkem zaplaceno celkem 120.000,- Kč) částku 8.820.515,- Kč. Při úvaze, zda projednávanou věc přísluší posoudit podle vyhlášky č. 32/1965
Sb., nebo vyhlášky č. 440/2001 Sb., soud prvního stupně vycházel z ustanovení §
9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož bolest a ZSU, způsobené škodou na
zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují
podle dosavadních právních předpisů. Proto tedy na základě znaleckého posudku
Doc. MUDr. Warbežinka, který ohodnotil bolesti vzniklé do 31.12.2001 celkem
1450,5 body (za jeden bod je stanovena částka 30,- Kč), a bolesti vzniklé po
tomto datu 675 body (hodnota bodu 120,- Kč) přiznal žalobci na bolestném (po
odpočtu již vyplacené částky 36.000,- Kč) částku 124.515,- Kč. Při rozhodování
o ztížení společenského uplatnění vycházel soud prvního stupně z toho, že ZSU
vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu považovat za
ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní
stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného. Tomu odpovídá hodnocení ZSU znalci z oboru zdravotnictví, odvětví
neurologie, otorinolaryngologie, psychiatrie a urologie, kteří hodnotili ZSU
žalobce podle toho, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu. Celkovému bodovému
hodnocení pak odpovídá částka 881.110,- Kč, která však podle názoru soudu
prvního stupně „nemůže pokrýt následky úrazu, které žalobce jako poškozený
utrpěl“. Proto ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhl. č.
440/2001 odškodnění
zvýšil na desetinásobek, neboť „jen tak je totiž možno vykompenzovat
prokazatelně nepříznivé důsledky úrazu pro životní úkony žalobce a pro
uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a nahradit vyřazení
žalobce ze společenského života“. Přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce
utrpěl úraz ve věku 39 let, je plně invalidní, „pohybuje se pouze výjimečně, a
to pomocí invalidního vozíku“, je tedy závislý na třetí osobě, přičemž následky
úrazu se projevují ve všech oblastech jeho života, a „tato situace je navíc
zhoršována špatným psychickým stavem“.
v zamítavém výroku ohledně částky 729.000,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že
„nepříznivé důsledky spočívající v hybném deficitu končetin dle neurologického
nálezu se stabilizovaly v roce 2001, stejně jako nález z otorinolaryngologie“;
urologické obtíže jakož i psychický stav se stabilizovaly v roce 2003.
Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který ve smyslu § 9 vyhlášky č.
440/2001 Sb. „aplikoval pro odškodnění ztížení společenského uplatnění
následků, které se projevily do 31.12.2001, vyhlášku č. 32/1965 Sb. a pro ty,
jež se ustálily od 1.1.2002, vyhlášku č. 440/2001 Sb.“. Podle názoru odvolacího
soudu je právní úprava založena na „samostatném odškodnění každého dílčího
poškození zdraví“ a názor žalobce, že pro určení odškodnění ztížení
společenského uplatnění je rozhodné „ustálení zdravotního stavu v posledním
dílčím posuzovaném následku“, neodpovídá právním předpisům. Zdůrazňuje, že
právní úprava navíc „nevylučuje možnost vzniku dalšího nároku na náhradu za
ztížení společenského uplatnění, jestliže se výrazně zhoršil již ustálený
zdravotní stav (§ 5 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb.)“. Odvolací soud se
„ztotožnil“ i se závěrem soudu prvního stupně o přiznaném násobku zvýšení
ztížení společenského uplatnění, neboť soud prvního stupně správně zohlednil
zejména věk žalobce a trvalé následky pracovního úrazu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel
považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, „který právní předpis
při rozhodování o ZSU aplikovat v případě, kdy k ustálení následků na zdraví
spadajících pod různá odvětví lékařské vědy došlo v různých časových obdobích“,
zda tedy je třeba „aplikovat oba právní předpisy, tj. vyhlášku č. 32/1965 Sb. i
vyhlášku č. 440/2001, či zda je nutno aplikovat pouze právní předpis platný v
době ustálení posledních následků, tj. v době, kdy dojde k ustálení zdravotního
stavu jako celku“. Podle jeho názoru je třeba zdravotní stav chápat jako celek,
„z něhož nelze jednotlivá dílčí poškození oddělovat“, přičemž „závažnost změn
ve zdravotním stavu a intenzita jejich vlivu na společenské uplatnění
poškozeného se projevuje společným působením všech trvalých poškození zdraví“.
Zdůrazňuje, že „všechny tyto následky poškození zdraví ve svém souhrnu
znemožňují další společenské uplatnění žalobce“, a že přitom „nešlo o skokové
zhoršení již stabilizovaného zdravotního stavu po úrazu, ale o výsledek
kontinuálního procesu ode dne úrazu 4.12.2000 až do r. 2003“. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud napadené zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009
(dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci
nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací
soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, za jakých podmínek je dovršen vznik ztížení společenského
uplatnění ve smyslu ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Uvedená právní
otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech
vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané
věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 372 odst. 1 zák. práce náhrada za bolest a ztížení
společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově.
Podle ustanovení § 372 odst. 2 zák. práce Ministerstvo zdravotnictví stanoví v
dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které je
možné poskytnout náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a určování
výše náhrady v jednotlivých případech.
Výše, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění
způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví
(dále jen „škoda na zdraví“), a určování výše této náhrady v jednotlivých
případech (dále jen „odškodnění), je stanovena s účinností od 1.1.2002
vyhláškou č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění, která s účinností od 28.2.2003 byla změněna vyhláškou č. 50/2003 Sb.
(dále též jen „vyhláška“).
Podle ustanovení § 9 vyhlášky bolest a ztížení společenského uplatnění
způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této
vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
V posuzovaném případě žalobce utrpěl pracovní úraz dne 4.12.2000, tedy ještě za
účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č.
54/1993 Sb. Pro posouzení věci je tedy významné, jaké byly předpoklady vzniku
nároku na odškodnění ztížení společenského uplatnění podle této dříve platné
vyhlášky a zda se tedy tyto předpoklady naplnily v případě žalobce ještě za
její účinnosti do 31.12.2001.
Ztížení společenského uplatnění se - jak uvádí ustanovení § 4 odst. 1 věty
první vyhlášky č. 32/1965 Sb. - se odškodňuje, jestliže úraz, nemoc z povolání
nebo jiné poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo
pro plnění jeho společenských úkolů. Ke ztížení společenského uplatnění tedy
dochází, jestliže následkem úrazu, nemoci z povolání nebo jiného poškození na
zdraví, popřípadě zhoršení jejich následků, nastanou ve zdravotním stavu
poškozeného takové změny, které mají prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. To, zda, popřípadě jaké změny
ve zdravotním stavu poškozeného následkem úrazu, nemoci z povolání nebo jiného
poškození na zdraví nastaly, lze zjistit, je-li možné považovat stav
poškozeného za ustálený, tedy v době, kdy lze provést posouzení (srov. § 9
odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.). Dovolací soud proto dospěl (jak z toho též
vychází odvolací soud – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99 uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč.
2001, pod č. 36, popřípadě rozsudek ze dne 15.7.2003 sp. zn. 21 Cdo 642/2003) k
závěru, že ztížení společenského uplatnění za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb.
vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z
povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení,
považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný
(zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému
ohodnocení. Ztížení společenského uplatnění tedy vzniká – jinými slovy řečeno –
v době, kdy se zdravotní stav poškozeného zaměstnance po léčení natolik
ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v
životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností,
které má lékař k dispozici, objektivně provést jeho hodnocení.
V posuzované věci dospěl odvolací soud na základě znaleckého posudku doc. MUDr.
Gerharda Waberžinka, CSc., pokud jde o neurologický nález a prof. MUDr. Arnošta
Pellanta, DrSc., pokud jde o obtíže s hlasivkami, k závěru, že „nepříznivé
důsledky spočívající v hybném deficitu končetin, stejně jako nález z
otorinolaringologie se stabilizovaly v roce 2001“, zatímco (vycházeje ze
znaleckých posudků znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc.) „urologické obtíže se
stabilizovaly v roce 2003, jakož i psychický stav“ (znalec MUDr. Jan
Kolomazník).
S dovolatelem lze souhlasit, že zdravotní stav poškozeného pro účely odškodnění
ztížení společenského uplatnění je třeba chápat jako jeden celek, z něhož nelze
jednotlivá dílčí poškození oddělovat. Je tomu tak již proto, že není jistě
podstatné, jaká je klasifikace jednotlivých zdravotních poškození podle
formálních kriterií lékařské vědy, která je zařazují do jednotlivých
medicínských oborů, a že ztížení společenského uplatnění je třeba hodnotit
komplexně, „napříč“ jednotlivými lékařskými specializacemi tak, aby ztížení, či
ztráta uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti byla vystižena úplně a
beze zbytku. Uvedenému ale nelze rozumět tak, že o ustálení zdravotního stavu
bude možné uvažovat až tehdy, naplní-li se (anebo vyloučí-li se) další možná
zhoršení zdravotního stavu poškozeného, která by mohla (ale nemusela) v dalším
průběhu doby pravděpodobně přicházet v úvahu. Na to, zda byl zdravotní stav
poškozeného ustálen ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.
nelze – jinak řečeno – usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu
poškozeného získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení,
které nebylo původně předpokládáno.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze
následků a jejich předpokládanému vývoji (srov. § 4 odst. 1 větu druhou
vyhlášky č. 32/1965 Sb.); možnost lékaře považovat zdravotní stav poškozeného
za ustálený není tedy podmíněna tím, zda v budoucnu po skončení léčby případně
nastanou komplikace, které v daném okamžiku nepředpokládal (srov. třeba v
posuzované věci znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne
3.11.2001, který si žalobce nechal zpracovat před podáním žaloby). Pro tento
případ, dojde-li k nepředvídaným změnám zdravotního stavu, ustanovení § 5 odst.
2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňuje – jak na to také poukazuje odvolací soud –
odškodnit další nastalé zhoršení původního poškození na zdraví; právní úprava
ale nedává podklad pro opuštění původního úsudku o ustálení zdravotního stavu a
pro posunutí závěru o něm do budoucna jen proto, že po skončení léčby nastaly
nepředvídané komplikace. Oproti tomu v případě neskončené léčby, přestože by
již bylo možné hodnotit některé dílčí položky ztížení společenského uplatnění,
ale celková léčba dosud není skončena a kontinuálně pokračuje léčení
předpokládaného vývoje následků zdravotního poškození, nemůže být přijat závěr
o ustálení zdravotního stavu poškozeného, který by měl za následek vznik nároku
na ztížení společenského uplatnění (jako příklad navozující otázku ukončení
léčby srov. opět vyjádření doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc. ze dne 4.12.2004 k
léčení tzv. dekubitů, jako „důležité a nedílné součásti míšního přerušení“, a
oproti tomu posudek doc. MUDr. Gerharda Waberžinka, CSc. ze dne 10.10.2006,
který hodnotí tutéž otázku samostatně).
Z uvedeného vyplývá, že zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání
nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, lze považovat za
ustálený až po skončení kontinuálně probíhající léčby předpokládaného vývoje
následků zdravotního poškození. Okolnost, kdy došlo k ustálení zdravotního
stavu poškozeného je třeba hodnotit komplexně, nikoliv zvlášť pro jednotlivé
lékařské obory, na které se lékařská věda formálně dělí. Je-li k posouzení této
skutkové otázky zapotřebí odborných znalostí z více lékařských oborů
(specializací), je v občanském soudním řízení možné ustanovit buď znalce, do
jehož odvětví posuzovaná otázka spadá převážně, anebo znalce, jehož odvětví má
všeobecnější „průřezové“ zaměření (jako je obor posudkového lékařství - srov.
znalecký posudek doc. MUDr. Jana Vrbíka, CSc., ze dne 3.11.2001, který kromě
jiného hodnotí rovněž poškození urologická a obtíže psychické), s tím, že
znalci je povoleno přibrání konzultanta z příslušného oboru; odpovědnost znalce
za správnost učiněných závěrů není v tomto případě dotčena ani v oné části
posudku, o níž bylo konzultováno (srov. § 10 odst. 2 zákona č. 37/1967 Sb., o
znalcích a tlumočnících).
V projednávané věci sice soudy při výkladu ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001
Sb. vycházely ze správného názoru, že vznik ztížení společenského uplatnění
„podle dosavadních právních předpisů“ je závislý na tom, zda k ustálení
zdravotního stavu žalobce došlo za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů). Jestliže však odvolací soud dospěl k závěru, že ztížení
společenského uplatnění vzniká postupně podle toho, jak se zdravotní stav
žalobce vždy dílčím způsobem ustaloval v rámci jednotlivých oborů, které
lékařská věda formálně rozeznává, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky v jeho zamítavé části a ve výrocích souvisejících i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu