21 Cdo 1514/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Bc. L. L., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalovaným 1) Ing. J. L., 2) E. L., oběma zastoupeným Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října č. 219/438, a 3) Doc., Ing. M. L., Ph.D., zastoupenému JUDr. L. N., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 11/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2010 č. j. 11 Co 229/2010-126,
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá. II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marie Piekarzové, advokátky se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.6.2010 č.j. 11 Co 229/2010-126, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.8.2009 č.j. 29 C 11/2008-83 potvrzen ve výroku, kterým bylo určeno, že žalobce je dědicem po Ľ. L., zemřelém dne 14.11.2006, a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaným 1), 2) a 3) bylo uloženo, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 21.414,- Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Piekarzové, a jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.600,- Kč k rukám advokátky JUDr.Marie Piekarzové, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 28.11.2008 č.j. 11 Co 540/2008-43 zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.7.2008 č.j. 29 C 11/2008-23 pro vady řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že - z hlediska dovoláním uplatněných důvodů - je rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalovaných 1) a 2) byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) již jen dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a občanského zákoníku je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem občanského zákoníku). Protože důvod vydědění musí být zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám, jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (resp. v době předcházející vydědění). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 občanského zákoníku vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985 sp. zn. Cpj 13/1985 uveřejněnou pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985).
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§ 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 86/97 uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96 uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006 uveřejněný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
Odvolací soud vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku listinou sepsanou vlastní rukou zůstavitele dne 22.11.1992 v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že "nelze převážně klást za vinu žalobci", že se mezi ním a zůstavitelem nevytvořil "souladný vztah otce a syna" a že proto důvody vydědění u žalobce podle § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku nejsou dány, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Kromě polemiky se závěry soudů o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku dovolatelky v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňují. Podstatou jejich dalších námitek (např. že výpověď svědka P. Z. je pro svou neurčitost "zcela nepoužitelná", že soud hodnotil výpověď svědkyně R. J. "nekriticky", když nezohlednil, že jde o matku žalobce) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází (že zůstavitel platil na žalobce "pouze" výživné stanovené soudem, nevyužil možnosti stýkat se s žalobcem a že "nelze přehlédnout, že zůstavitel vydědil žalobce ve věku necelých 23 let"). Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalovaných 1) a 2) v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že dovolatelky uplatňují také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když namítají, že odvolací soud prováděl v řízení důkazy, které žalobce navrhl až v rámci odvolacího řízení.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Další námitky žalovaných 1) a 2) uplatněné v dovolání (v nichž dovolatelky spatřují vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) o tom, že soud rozhodoval "nad rámec žalobního návrhu", že žaloba měla být "zamítnuta" pro opožděnost a že žalobce "neprokázal naléhavý právní zájem", nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá [totiž, že důvody vydědění žalobce podle § 469a odst. 1 písm. b) nejsou dány], a proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně, s těmito námitkami se již odvolací soud vypořádal ve svém dřívějším usnesení ze dne 28.11.2008 č.j. 11 Co 540/2008-43; s jeho právními názory (ohledně petitu žaloby) dovolací soud souhlasí.
Názor žalovaných 1) a 2) vyslovený v dovolání, podle kterého je ustanovení § 469a odst. 1 občanského zákoníku "na samé hranici ústavnosti", neboť "zásadním způsobem zasahuje do autonomie vůle" a "omezuje možnosti nakládání s majetkem in mortis causa", je pro právní posouzení věci zjevně nerozhodný.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč [srov. § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Marie Piekarzová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, soud jim ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci společně a nerozdílně nahradily. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- jsou žalované 1) a 2) povinny zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části první věty před středníkem o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu