21 Cdo 1527/2018-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka, ve věci žalobců a) J. K., b) J. K., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická č. 140, proti žalované G. K., zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 181, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 250/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. prosince 2017, č.j. 18 Co 560/2016-255, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami I., Pražská č. 140.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18.12.2017, č.j. 18 Co 560/2016-255, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, z něhož vyplývá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje). Pokud „žalovaná uplatňuje jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci Krajským soudem jako soudem odvolacím ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř., a to zejména proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jsou zákonnými dědici po Z. K.,“ a zdůrazňuje, že závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedeném dokazování, tedy nebyly v daném řízení prokázány a odvolací soud tak dospěl na základě skutkových zjištění k nesprávnému právnímu posouzení“, vznáší tím výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující [tj. že žalobci neprojevovali o zůstavitele Z. K. opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.12.2013], a proti hodnocení důkazů, tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. Pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018