21 Cdo 1534/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) P. Z. a b) Ing. I. Z., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) M. s.r.o., zastoupené advokátem, 2) R. G., a.s., zastoupené
advokátem, 3) Ing. J. Š., zastoupenému advokátem a 4) Č. k. a., o určení
neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 15 C 242/2003, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2006 č.j. 20 Co 24/2006-165,
I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítá.
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na
náhradě nákladů dovolacího řízení 6.604,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne
11.7.2003 a změněnou se souhlasem soudu dne 5.9.2005, aby bylo určeno, že
\"nedobrovolná opakovaná dražba, konaná dne 23.8.2002 v 9.10 hodin v H. I. v
O., na níž byl dražen společností R. G., a.s. soubor věcí nemovitých zapsaných
na LV pro KÚ R. R., u Katastrálního úřadu V., pracoviště V. M., obec R. R.,
část obce R. R., a to budova č.p. 1794, občanská vybavenost, rozsáhlé chráněné
území, na parcele č. st. 3165, pozemek, p.č. st. 3165, zastavěná plocha a
nádvoří, rozsáhlé chráněné území o výměře 2570 m2, je neplatná\". Žalobu
zdůvodnili zejména tím, že k provedení dražby nebyly splněny podmínky uvedené v
ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., jelikož splatná pohledávka,
kterou má žalovaná 1) za \"vlastníky nemovitostí\" a kterou uvedla v \"Čestném
prohlášení učiněném u notáře, neexistuje a není zajištěna zástavním právem\"
(\"ve skutečnosti nikdy nedošlo k zapůjčení částky 1.750.000,- Kč, která je
uvedena ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 5.2.1997 mezi p. L. H. jako věřitelem
a p. P. Z. a L. J. jako dlužníky\"); uvedené \"Čestné prohlášení\" navíc nemá
\"formu vykonatelného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti tak, jak
je stanoveno v § 71a a 71b notářského řádu\". K uzavření smlouvy o půjčce byli
dlužníci \"přinuceni v tísni\" (pod \"hrozbou neposkytnutí úvěru Č. s.,
a.s.\"), postup věřitele L. H. byl \"minimálně v rozporu s dobrými mravy\",
žalobce a) smlouvu nepodepsal svobodně a svobodně nebyla uzavřena ani zástavní
smlouva, zřizující zástavní právo za účelem zajištění této pohledávky. Žalobci
dále poukazují na to, že na úhradu půjčky již bylo zaplaceno 750.000,- Kč, že
oznámení o nedobrovolné dražbě bylo zasláno pouze žalobci a) a že \"žalovaný 1)
byl obžalován z trestného činu lichvy\", a dovozuje, že napadená veřejná
nedobrovolná dražba je neplatná.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10.10.2005, č.j. 15 C
242/2003-118 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni na náhradě
nákladů řízení zaplatit žalovanému 1) částku 10.300,- Kč k rukám advokáta,
žalovaným 2) a 3) částku 19.823,- Kč k rukám advokáta a žalovanému 4) částku
1.445,50,- Kč. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že \"dražbou
jako veřejným jednáním ve smyslu § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách\" a
\"udělením příklepu\" byli \"dotčeni\" nejen žalovaní, ale také \"L. J. jako
dlužník, vlastník i zástavce a M. J. jako zástavce\", kteří \"měli právo ve
smyslu ustanovení § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách domáhat se vyslovení
neplatnosti nedobrovolné dražby, což neučinili, soud je k tomuto také nemůže
nutit a žalobci nemohli navrhnout jejich přistoupení na stranu žalobce, neboť
jmenovaným uplynula zákonem stanovená roční lhůta od udělení příklepu, avšak
žalobcům nic nebránilo, naopak to ke splnění podmínky pasivní věcné legitimace
bylo nezbytné, aby žalovaní označili L. J. a M. J. jako účastníky na straně
žalované či navrhli jejich přistoupení do řízení na stranu žalovanou nejméně v
okamžiku, kdy navrhli změnu žaloby spočívající ve vyslovení neplatnosti dražby
ve vztahu ke všem draženým nemovitostem\". Pro nedostatek pasivní věcné
legitimace proto musela být žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.2.2006 č.j. 20 Co
24/2006-165 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že \"ve vztahu mezi
žalobci a žalovanými 1), 2) a 3) určil, že \"nedobrovolná opakovaná dražba,
konaná dne 23.8.2002 v 9.10 hodin v H. I. v O., na níž byl dražen žalovaným 2)
soubor nemovitostí zapsaných na LV pro k.ú. a obec R. R., u Katastrálního úřadu
V., katastrální pracoviště V. M., a to budova č.p. 1794 - občanská vybavenost
na parcele č. 3165 a pozemek č. 3165 - zastavěná plocha a nádvoří, pokud byla
dražena jedna ideální polovina nemovitostí, která je ve společném jmění žalobců
\", je neplatná; \"v dalším ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobci a žalovaným 4)\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1), 2) a 3) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že ve vztahu
mezi žalobci a žalovaným 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že žaloba o určení
neplatnosti nedobrovolné dražby \"ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí\"
byla podána (neplatnost dražby byla uplatněna až změnou žaloby ze dne 5.9.2005)
po uplynutí lhůty jednoho roku a že tedy \"právo na určení podle § 48 odst. 5
zákona č. 26/2000 Sb. zaniklo\". O pasivní a aktivní legitimaci účastníků
řízení dospěl k závěru, že k podání žaloby o určení neplatnosti nedobrovolné
dražby byli aktivně legitimováni žalobci a manželé L. J. a M. J. (žalobci jsou
však aktivně legitimováni k podání žaloby jen ohledně \"dražené jedné ideální
poloviny nemovitostí, která byla před dražbou v jejich společném jmění manželů
\") a že pasivní věcnou legitimaci měli žalovaní 1), 2) a 3) jako navrhovatel
dražby, dražebník a vydražitel. Vzhledem k tomu, že v době od podání žaloby do
rozsudku soudu prvního stupně bylo nálezem Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. s
účinností ode dne 10.5.2005 zrušeno ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000
Sb. (ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud dospěl k závěru, že \"stav
protiústavnosti tu byl již v době provedení dražby, i když nebyl k tomu Ústavou
povolaným orgánem deklarován\", a že s ohledem na protiústavnost nemůže být
veřejná nedobrovolná dražba jedné ideální poloviny nemovitostí žalobců platná,
i když ke zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) došlo až po uzavření smlouvy o provedení dražby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ve věci samé, podali žalovaní 2) a 3) dovolání.
Žalovaný 2) ve svém dovolání namítá, že v projednávané věci nelze postupovat
podle ustanovení § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., podle kterého \"nelze
vykonávat pravomocná rozhodnutí, vydaná na základě zrušeného právního předpisu
\", neboť \"ve věci žádné rozhodnutí, které by mělo být vykonáno, nebylo\" a
\"realizovaná dražba je pouze právní skutečností, na jejímž základě došlo ke
změně vlastnictví k draženým nemovitostem a k částečnému uspokojení pohledávek
věřitelů\". Podle názoru žalovaného 2) \"převod vlastnictví k dražené
nemovitosti, jakož i částečné uspokojení pohledávek věřitelů, nejsou uvedeným
nálezem Ústavního soudu dotčeny\", což vyplývá z ustanovení § 71 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., podle něhož \"jinak práva a povinnosti z právních vztahů
vzniklých před zrušením právních předpisů zůstávají nedotčena\". Žalovaný 2)
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a
aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 3) ve svém dovolání dovozuje, že \"vyslovení neplatnosti dražby má za
následek, že žalobci se znovu stávají vlastníky ideální poloviny nemovitostí,
ovšem nezatížené již žádnými zástavními právy, která zanikla zaplacením ceny
dosažené vydražením z prostředků dovolatele\", a že \"ideální polovina
nemovitostí žalobců byla dovolatelem zhodnocena jeho mnohamiliónovými
investicemi\". Nález Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. je účinný od 10.5.2005, a
proto nemůže být aplikován na dražbu konanou v roce 2002 \"bez zohlednění dobré
víry dovolatele jako vydražitele\"; z ustanovení § 71 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb. totiž vyplývá, že \"práva a povinnosti z právních vztahů,
vzniklých před zrušením právních předpisů, zůstávají nedotčena\". Žalovaný 3)
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a
aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Souhlasí s odvolacím soudem
v tom, že nedobrovolná veřejná dražba provedená na základě ustanovení § 36
odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. je neplatná \"s ohledem na protiústavnost daného
ustanovení\", neboť tato \"protiústavnost trvala od počátku platnosti uvedeného
ustanovení\", byla již v době rozhodování soudu prvního stupně \"autoritativně
a účinně deklarována\" a \"soudy nemohly poskytnout právní ochranu jednání
tímto ustanovením založenému\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalovaných 2) a 3) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti jeho
měnícímu výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost zjištění
soudů v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že na návrh žalovaného 1)
provedl dne 23.8.2002 v 9:10 hod. v h. I. v O. žalovaný 2) podle ustanovení §
36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou
nedobrovolnou opakovanou dražbu \"souboru nemovitostí v podílovém
spoluvlastnictví žalobců a manželů J.\", které vydražil žalovaný 3). Nálezem
Ústavního soudu ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. bylo ustanovení § 36 odst. 2
zákona č. 26/2000 Sb. zrušeno dnem 10.5.2005, tedy sice po provedení napadené
dražby, avšak v době před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Za tohoto
stavu věci bylo pro závěr o neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby provedené
dne 23.8.2002 - jak správně dovodil odvolací soud - významné posouzení otázky,
jaké právní následky má skutečnost, že ustanovení zákona, které bylo podkladem
pro provedení veřejné nedobrovolné dražby, bylo v průběhu řízení před soudem
prvního stupně jako protiústavní zrušeno.
Podle ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") jiná pravomocná
rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě
právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé
zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových
rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních
předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Došlo-li ke zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), který
protiústavností postihoval uplatněný nárok, za řízení před soudem prvního
stupně nebo v průběhu odvolacího řízení, je nepochybné, že soudy jsou povinny k
nálezu Ústavního soudu přihlédnout a že nesmí poskytnout ochranu právům nebo
vynucovat splnění povinností, které by ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého
ustanovení) pro projednávanou věc vyplývaly. Vzhledem k tomu, že po zrušení
zákona (jeho jednotlivého ustanovení) nelze vykonávat soudní rozhodnutí vydaná
na jeho základě, nesmí soud v nalézacím řízení poskytnout ochranu právu nebo
vynucovat splnění povinnosti na takovém zákoně (jeho jednotlivém ustanovení)
založených, neboť by rozhodnutí vycházející z protiústavního zákona (jeho
jednotlivého ustanovení) stejně nemohlo být - jak vyplývá z ustanovení § 71
odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. - vykonatelné.
Při zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení) je totiž třeba vzít v úvahu
především důvod, pro který Ústavní soud ČR ke zrušení přistoupil, tj. rozpor s
ústavním pořádkem [srov. Čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy]. Ačkoliv ke zrušení
zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dochází s účinky do budoucna, nemůže
být - jak správně uvedl odvolací soud - pominuto, že stav protiústavnosti
(rozporu s ústavním pořádkem) tu byl již v den konání veřejné nedobrovolné
dražby, tedy dne 23.8.2002, i když nebyl (zatím) k tomu Ústavou povolaným
orgánem (Ústavním soudem ČR) deklarován, neboť jinak by došlo k nepřípustnému
zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Protože soudy
nemohou při řešení věci použít zákon (jeho jednotlivé ustanovení), který byl
Ústavním soudem ČR shledán protiústavním, odvolací soud správně dovodil, že v
důsledku zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách je
provedení nedobrovolné dražby dne 23.8.2002 nepřípustné (srov. též obdobné věci
se týkající právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005,
sp. zn. 21 Cdo 27/2005, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006).
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného 2)
a 3) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 5.400,- Kč [srov. § 8 písm.a), § 10 odst. 3 a §
17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální
částce náhrad výdajů za dva úkony právní služby ve výši 150,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které
žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 1.054,50 Kč. Protože dovolání žalovaného 2) a 3) bylo zamítnuto, dovolací
soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům náklady v celkové výši 6.604,50 Kč společně
a nerozdílně nahradili. Žalovaný 2) a 3) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151
odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 1) dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu nepodala a na nákladech vzniklých žalobcům za
dovolacího řízení tedy neměla žádný podíl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu