21 Cdo 155/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce E. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., zastoupené
advokátkou, o neplatnost usnesení Rady České televize, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 212/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2004 č.j. 16 Co 92/2004-131, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal [žalobou podanou proti žalovaným 1) „Č. t.“ a 2)
„Radě Č. t.“], aby bylo určeno, že usnesení Rady Č. t. č. 132/07/01 ze dne
19.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 138/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č.
t. č. 142/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 144/07/01 ze dne
26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 145/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č.
t. č. 146/07/01 ze dne 26.9.2001, usnesení Rady Č. t. č. 2/M ze dne 10.10.2001,
usnesení Rady Č. t. č. 3/M ze dne 10.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 154/08/01
ze dne 19.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 167/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení
Rady Č. t. č. 168/09/01 ze dne 24.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 171/09/01 ze
dne 31.10.2001, usnesení Rady Č. t. č. 173/09/01 ze dne 31.10.2001 a usnesení
Rady Č. t. č. 174/09/01 ze dne 31.10.2001 jsou neplatná. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že uvedená usnesení přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na
funkci generálního ředitele Č. t., do něhož se žalobce ve stanovené lhůtě
přihlásil, nesplňují podmínku určitosti a srozumitelnosti stanovenou v
ustanovení § 37 obč. zák. a že jednáním žalovaných došlo k porušení práv
žalobce vyplývajících z Čl. 1 Listiny základních práv a svobod i k porušení
ustanovení § 242 odst. 2 písm. b) a § 7 zák. práce, neboť byl vůči němu „ze
strany žalované uplatněn nerovný přístup v rámci výběru mezi uchazeči o funkci
generálního ředitele Č. t.“.
Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co usnesením ze dne 4.12.2001 č.j. 15 C
212/2001-6 řízení proti žalované 2) pro nedostatek její právní subjektivity
zastavil] rozsudkem ze dne 24.7.2002 č.j. 15 C 212/2001-44 žalobě vyhověl a
rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci na nákladech řízení částku
6.000,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že
„žalovaná Č. t. je pasivně legitimovaným účastníkem k vedení tohoto sporu,
neboť hmotné právo jí přiznává postavení zaměstnavatele“. S ohledem na
ustanovení § 28 zák. práce, z něhož vyplývá, že ustanovení týkající se rovného
zacházení (§ 1 odst. 3 a 4 zák. práce) se vztahují i na jednání zaměstnavatele
před vznikem pracovního poměru, daný spor „právně podřadil jako spor pracovní“
a rozhodoval jej podle zákoníku práce. Jelikož z výsledků dokazování vyplynulo,
že při výběrovém řízení na funkci generálního ředitele Č. t. bylo porušeno
ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce, neboť při výběru na pracovní místo nebylo
poskytnuto rovné zacházení všem uchazečům, dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žaloba je důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2003 č.j. 11 Co
412/2002-80 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah, z něhož byl žalobní nárok uplatněn,
nelze posoudit jako vztah pracovněprávní, neboť podle jeho názoru nelze na daný
spor aplikovat ustanovení § 28 věty poslední zák. práce v tom smyslu, že mezi
práva a povinnosti, „které by pro zaměstnance z pracovní smlouvy vyplynuly“ (§
28 věta prvá zák. práce), „náleží i povinnost oznámení (či rozhodnutí), proč
uchazeč o post generálního ředitele ČT nebyl zařazen do výběrového řízení“.
Vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 zák. práce, z něhož vyplývá, že - pokud
zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak - zakládá-li se pracovní
poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, vznikají pracovněprávní vztahy
nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování, dovodil, že v daném případě „jde o
posouzení takového předmětu, který předcházel vzniku pracovněprávního vztahu
jmenováním“. Protože za tohoto stavu je zřejmé, že „ve smyslu ust. § 7 o.s.ř
nejde o spor, jehož projednání a rozhodnutí by spadalo do kompetence soudu“,
odvolací soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a
řízení zastavil bez postoupení věci příslušnému orgánu, které podle jeho názoru
v daném případě „nepřichází v úvahu“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12.1.2004
č.j. 21 Cdo 1860/2003-94 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v daném případě je
předmětem řízení věc vyplývající ze vztahu mezi občanem (uchazečem o
zaměstnání) a právnickou osobou (potenciálním zaměstnavatelem). Účastníci
tohoto vztahu jsou navzájem v rovném postavení odvozeném z určujících zájmů
stejného typu (směřujících ke vzniku pracovního poměru) a stejné strukturální
úrovně, kdy žádný z účastníků nevystupuje vůči druhému jako nositel veřejné
svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který je právně způsobilý
autoritativně (pod správním donucením) rozhodovat o jeho právech a
povinnostech. Při úvaze o tom, zda je v daném případě splněna podmínka
pravomoci soudu proto není významná okolnost, zda akty řízení (tzv. faktické
úkony), které žalobce učinil předmětem sporu, mohou či nemohou být podřazeny
pod ustanovení § 28 zák. práce, nýbrž rozhodující je, že předmětem sporu je
vztah mezi občanem a právnickou osobou, tedy vztah soukromoprávní. Protože o
sporech vyplývajících ze soukromého práva (ze vztahů občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních) přísluší rozhodovat soudu, a protože žádný
právní předpis nesvěřuje projednání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému
orgánu, dospěl dovolací soud k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci
patří podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11.5.2004 č.j.
16 Co 92/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalované náklady řízení „před soudy
všech stupňů“ ve výši 13.700,- Kč k rukám „právní zástupkyně“ žalované.
Odvolací soud uvedl, že určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem. Jsa vázán právním názorem dovolacího soudu o tom, že v
případě předmětných usnesení Rady Č. t. se nejedná o právní úkony, ale pouze o
faktické úkony, kterými nemůže být založen právní vztah nebo právo, dospěl k
závěru, že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení neplatnosti těchto
usnesení Rady Č. t. úspěšná, protože předmětná usnesení „žádný vztah ani právo
mezi účastníky nezaložila“. Z toho podle názoru odvolacího soudu rovněž plyne,
že žalobce na takovémto určení nemá ani naléhavý právní zájem ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., „neboť se jednalo o vnitřní akty řízení a při
nich nebyl žalobce k Č. t. v právním vztahu“; v takové situaci „nemohou být
námitky žalobce, zaměřené na způsob a formu, ve které byla usnesení Rady Č. t.
přijata, opodstatněné“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že odvolací
soud při svém rozhodování „náležitě nerozlišil mezi tím, co vyplývá z možné
aplikace pracovního práva a k čemu je třeba přihlédnout v rámci občanskoprávní
úpravy“. Rovněž „zcela pominul“ ustanovení § 8 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t.,
i průběh a podmínky předmětného výběrového řízení na funkci generálního
ředitele Č. t. stanovené v bodech II., IV. a VI. zadávací dokumentace, z nichž
podle názoru dovolatele vyplývá, že „nelze jednoznačně dojít k nemožnosti
opodstatněnosti námitek žalobce, neboť v opačném případě by to znamenalo, že
nelze v rámci platné právní úpravy namítat zvýhodnění či naopak znevýhodnění
některého z uchazečů v rámci výběrového řízení“. Nebylo by tak možné přezkoumat
jednotlivé kroky zadavatele, na jejichž základě dospěl ke konečnému výsledku, a
– jak žalobce dále dovozoval – „fakticky by pak v důsledku nepřezkoumatelnosti
nebyl žádný rozdíl mezi jednorázovým výběrem zadavatele a mezi jakýmkoli
výběrovým řízením“. Závěrem žalobce poukázal „na případnou obdobu s veřejnou
soutěží ve smyslu občanského zákoníku (§ 847 a násl.)“ a na judikaturu
dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Právní teorie i právní praxe považuje za právní úkon projev vůle směřující ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují (srov. ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, popř. § 34
obč. zák.). Má-li být právní úkon platný, musí projev vůle vyhovovat všem
náležitostem, které jsou na něj kladeny právními normami, jinak jde o právní
úkon neplatný – negotium nullum (srov. například ustanovení § 37 a násl. obč.
zák. a ustanovení § 242 zák. práce, které postihuje sankcí neplatnosti vady
právního úkonu v jeho obsahu a účelu, vady ve formě právního úkonu a vady
týkající se účastníků právního úkonu).
Protože - jak vyplývá z uvedeného - právní předpisy (včetně zákoníku práce)
postihují sankcí neplatnosti toliko právní úkony, lze se v rámci občanského
soudního řízení domáhat - určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. - určení neplatnosti pouze takového projevu vůle, který je právním
úkonem. Jedná-li se ovšem o projev vůle, který právním úkonem není, je pojmově
vyloučeno zkoumat, zda jsou u něj splněny potřebné náležitosti vyžadované
právními předpisy pro platnost právních úkonů. V těchto případech - na rozdíl
od právních úkonů - odpadá možnost výskytu vady postihované sankcí neplatnosti,
a proto zde nepřichází v úvahu ani možnost procesní obrany určovací žalobou
podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř..
V posuzovaném případě žalobce uplatnil žalobou podanou dne 20.11.2001 u
Obvodního soudu pro Prahu 4 požadavek na určení neplatnosti čtrnácti (v žalobě
vyjmenovaných) usnesení Rady České televize přijatých na jednáních tohoto
orgánu v období od 19.9.2001 do 31.10.2001 v souvislosti s výběrovým řízením na
funkci generálního ředitele České televize podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona
č. 483/1991 Sb., o Č. t., ve znění pozdějších změn a doplňků.
Dovolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci zaujal názor, že
usnesení (rozhodnutí) Rady Č. t. přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na
funkci generálního ředitele Č. t., která žalobce učinil předmětem tohoto sporu,
nejsou právními úkony (projevy vůle), s nimiž by právní předpisy spojovaly
vznik pracovněprávního vztahu, nýbrž že se pouze jedná o skutečnosti - akty
řízení (tzv. faktické úkony), kterými se teprve vytvářejí předpoklady pro to,
aby na jejich základě mohl být právní úkon zakládající pracovněprávní vztah - v
daném případě jmenování generálního ředitele Č. t. podle ustanovení § 9 odst. 4
zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., ve znění pozdějších změn a doplňků -
„nejpozději do 15.11.2001“ - učiněn. Na tomto právním názoru dovolací soud i
nadále setrvává a přes námitky dovolatele neshledává ani nyní žádné důvody k
jeho změně.
Vzhledem k tomu, že předmětná usnesení Rady Č. t. nejsou právními úkony, které
by samy o sobě byly způsobilé přivodit následky v právních vztazích účastníků,
nelze je - jak uvedeno výše - v rámci občanského soudního řízení přezkoumávat z
hlediska platnosti ve smyslu zásad stanovených právními předpisy (například v §
37 a násl. obč. zák nebo § 242 zák. práce) na základě určovací žaloby podle
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., která je dovoleným procesním prostředkem
obrany pouze proti neplatným právním úkonům. Odvolací soud proto v souladu se
zákonem dovodil, že za stavu, kdy předmětná usnesení Rady Č. t. „žádný vztah
ani právo mezi účastníky nezaložila“, „nemůže být úspěšná ani žaloba na určení
neplatnosti těchto usnesení“, a že „v takové situaci nemohou být námitky
žalobce, zaměřené na způsob a formu, ve které byla usnesení Rady Č. t. přijata,
opodstatněné“.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že v daném případě kromě
„možné aplikace pracovního práva“ bylo třeba „v rámci občanskoprávní úpravy“
přihlédnout k úpravě veřejné soutěže, neboť veřejnou soutěž ve smyslu
ustanovení §§ 847 a násl. obč. zák. nelze považovat - jak se žalobce mylně
domnívá - za „obdobu“ výběrového řízení na obsazení určitého pracovního místa
(funkce) nejvhodnějším kandidátem. Zatímco vyhlášení veřejné soutěže je právním
úkonem a jedním ze způsobů uzavírání smlouvy (a navrhovatel, který se
stanoveným způsobem zúčastní veřejné soutěže a v jejím rámci neuspěje, je věcně
legitimován - jak na to žalobce pokazuje - k podání žaloby podle § 80 písm. c)
o.s.ř. na určení, zda tu právní vztah je, či není, kupř. na určení neplatnosti
kupní smlouvy uzavřené na základě této soutěže), konečným výsledkem výběrového
řízení na obsazení určitého pracovního místa není bez dalšího vznik
pracovněprávního vztahu (založení pracovního poměru některým ze způsobů
uvedených v ustanovení § 27 zák. práce).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované,
která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první
o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu