21 Cdo 1550/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. L., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. D 642/94, o dovolání M. L., a M. G.,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999 č.j. 24 Co
279/99-57, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21.
června 1999 č.j. D 642/94-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 7 k dalšímu řízení.
Bývalé Státní notářství pro Prahu 7 rozhodnutím ze dne 14.10.1969 č.j. 7 D
751/69-9 zastavilo dědické řízení po zůstavitelce M. L., a rozhodlo, že její
nepatrný majetek se vydává synovi zůstavitelky J. L.
Podáním ze dne 30.6.1994, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 15.7.1994,
J. L. navrhl, aby v řízení o dědictví po M. L. byla projednána pohledávka
zůstavitelky, kterou měla podle \"rozsudku okresního soudu civilního pro
vnitřní Prahu sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve
vložce č. 821 pozemkové knihy pro k.ú. S.\", a která dosud nebyla \"do dědictví
zahrnuta\".
Obvodní soud pro Prahu 7 pověřil podle ustanovení § 38 o.s.ř. provedením
úkonů v řízení o dědictví notářku J. D. Usnesením ze dne 21.6.1999 č.j. D
642/94-52 pak dědické řízení zastavil a rozhodl, že notářce J. D. se přiznává
za úkony, které v řízení provedla, odměna ve výši 400,- Kč a \"úhrada hotových
výloh\" ve výši 103,- Kč a že \"uvedené částky\" jí uhradí \"za čs. stát
účtárna zdejšího obvodního soudu\". Soud prvního stupně dovodil, že \"existence
zmíněné pohledávky\" nebyla prokázána a že zástavní právo, které ji
zajišťovalo, zaniklo podle ustanovení § 397 hosp. zák., a uzavřel, že nejsou
důvody pro dodatečné projednání dědictví.
K odvolání J. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1999 č.j. 24 Co
279/99-57 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na dodatečné
projednání dědictví zamítl a že odměnu notářky určil částkou 500,- Kč, a
\"jinak\" je potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka, kterou
měla zůstavitelka podle rozsudku \"okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu
sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve vložce č. 821
pozemkové knihy pro k.ú. S.\", v době její smrti již neexistovala a že je
pravděpodobné, že závazek dlužnice této pohledávky A. H. přešel na jinou osobu,
popřípadě zanikl. Protože \"není úkolem soudu, aby v rámci dědického řízení
prováděl za účastníky výpočty a šetření, týkající se změn majetku za života
zůstavitele\", a protože rozsudek o přiznání pohledávky nemůže být dostatečným
podkladem pro její dodatečné projednání v dědickém řízení, nelze ohledně tohoto
majetku dodatečně provádět dědické řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly dovolání M. L. a M. G.
Uvedly, že J. L. v průběhu řízení zemřel a že se staly jeho právními
nástupci. Usnesení odvolacího soudu vytýkají, že listinnými důkazy bylo
prokázáno, že zůstavitelka byla věřitelkou soudem přiznané pohledávky. Do roku
1954, kdy nabyl vlastnictví k majetku podniku stát, pohledávka nebyla uhrazena
a v období od roku 1954 až do smrti zůstavitelky bylo \"z
politicko-hospodářského hlediska\" vyloučeno, aby stát vypořádával peněžité
nároky fyzických osob; pohledávka zůstavitelky proto zůstala až do její smrti
nesplacena. Dovolatelky mají za to, že byly splněny předpoklady pro dodatečné
projednání dědictví, a navrhly, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a
aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst.1
písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat
procesní práva, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se
jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.); o vadu ve smyslu ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup
nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo
dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil
v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování (srov. například usnesení
bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp.zn. 2 Cdo 19/92,
uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp.zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod
č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné
pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě navrhovatel dodatečného projednání dědictví J. L. - jak
vyplývá z obsahu spisu - dne 6.3.1997, tedy ještě v průběhu řízení před soudem
prvního stupně, zemřel. Dnem úmrtí zanikla jeho způsobilost mít práva a
povinnosti (srov. § 7 odst.2 větu první obč. zák.) a jeho způsobilost být
účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.); na jeho místo ze zákona vstoupili jako
účastníci řízení (v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91
odst.2 o.s.ř.) jeho právní a procesní nástupci (tj. jeho dědici, jimiž jsou
dovolatelky).
Soudy obou stupňů však dědice po J. L. za účastníky tohoto řízení nepovažovaly,
jako s účastníky řízení s nimi vůbec nejednaly a v řízení postupovaly stejně,
jako kdyby J. L. v době rozhodování soudů ještě žil; odvolací soud navíc
projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, které měl - jak vyplývá
z obsahu tohoto podání - učinit J. L., ačkoliv z obsahu spisu bylo zřejmé, že
J. L. byl v době podání odvolání více než 2 roky mrtev. Tímto nesprávným
postupem byla dědicům po J. L. ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242
odst.3 věty druhé o.s.ř. k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání
uplatněna.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243b
odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud rovněž toto usnesení a věc - aniž by se mohl zabývat
dalšími okolnostmi - vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení
(§ 243b odst.2 věta druhá o.s.ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu