21 Cdo 1550/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. L., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. D 642/94, o dovolání M. L., a M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999 č.j. 24 Co 279/99-57, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. června 1999 č.j. D 642/94-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Bývalé Státní notářství pro Prahu 7 rozhodnutím ze dne 14.10.1969 č.j. 7 D 751/69-9 zastavilo dědické řízení po zůstavitelce M. L., a rozhodlo, že její nepatrný majetek se vydává synovi zůstavitelky J. L.
Podáním ze dne 30.6.1994, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne 15.7.1994, J. L. navrhl, aby v řízení o dědictví po M. L. byla projednána pohledávka zůstavitelky, kterou měla podle \"rozsudku okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve vložce č. 821 pozemkové knihy pro k.ú. S.\", a která dosud nebyla \"do dědictví zahrnuta\".
Obvodní soud pro Prahu 7 pověřil podle ustanovení § 38 o.s.ř. provedením úkonů v řízení o dědictví notářku J. D. Usnesením ze dne 21.6.1999 č.j. D 642/94-52 pak dědické řízení zastavil a rozhodl, že notářce J. D. se přiznává za úkony, které v řízení provedla, odměna ve výši 400,- Kč a \"úhrada hotových výloh\" ve výši 103,- Kč a že \"uvedené částky\" jí uhradí \"za čs. stát účtárna zdejšího obvodního soudu\". Soud prvního stupně dovodil, že \"existence zmíněné pohledávky\" nebyla prokázána a že zástavní právo, které ji zajišťovalo, zaniklo podle ustanovení § 397 hosp. zák., a uzavřel, že nejsou důvody pro dodatečné projednání dědictví.
K odvolání J. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1999 č.j. 24 Co 279/99-57 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na dodatečné projednání dědictví zamítl a že odměnu notářky určil částkou 500,- Kč, a \"jinak\" je potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka, kterou měla zůstavitelka podle rozsudku \"okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu sp.zn. C XVI 233/47, váznoucí na nemovitostech zapsaných ve vložce č. 821 pozemkové knihy pro k.ú. S.\", v době její smrti již neexistovala a že je pravděpodobné, že závazek dlužnice této pohledávky A. H. přešel na jinou osobu, popřípadě zanikl. Protože \"není úkolem soudu, aby v rámci dědického řízení prováděl za účastníky výpočty a šetření, týkající se změn majetku za života zůstavitele\", a protože rozsudek o přiznání pohledávky nemůže být dostatečným podkladem pro její dodatečné projednání v dědickém řízení, nelze ohledně tohoto majetku dodatečně provádět dědické řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly dovolání M. L. a M. G. Uvedly, že J. L. v průběhu řízení zemřel a že se staly jeho právními nástupci. Usnesení odvolacího soudu vytýkají, že listinnými důkazy bylo prokázáno, že zůstavitelka byla věřitelkou soudem přiznané pohledávky. Do roku 1954, kdy nabyl vlastnictví k majetku podniku stát, pohledávka nebyla uhrazena a v období od roku 1954 až do smrti zůstavitelky bylo \"z politicko-hospodářského hlediska\" vyloučeno, aby stát vypořádával peněžité nároky fyzických osob; pohledávka zůstavitelky proto zůstala až do její smrti nesplacena. Dovolatelky mají za to, že byly splněny předpoklady pro dodatečné projednání dědictví, a navrhly, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizovat procesní práva, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.); o vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.1992 sp.zn. 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp.zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp.zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě navrhovatel dodatečného projednání dědictví J. L. - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 6.3.1997, tedy ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně, zemřel. Dnem úmrtí zanikla jeho způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 7 odst.2 větu první obč. zák.) a jeho způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.); na jeho místo ze zákona vstoupili jako účastníci řízení (v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst.2 o.s.ř.) jeho právní a procesní nástupci (tj. jeho dědici, jimiž jsou dovolatelky).
Soudy obou stupňů však dědice po J. L. za účastníky tohoto řízení nepovažovaly, jako s účastníky řízení s nimi vůbec nejednaly a v řízení postupovaly stejně, jako kdyby J. L. v době rozhodování soudů ještě žil; odvolací soud navíc projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, které měl - jak vyplývá z obsahu tohoto podání - učinit J. L., ačkoliv z obsahu spisu bylo zřejmé, že J. L. byl v době podání odvolání více než 2 roky mrtev. Tímto nesprávným postupem byla dědicům po J. L. ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto usnesení a věc - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243b odst.2 věta druhá o.s.ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2001
JUDr. Ljubomír D r á p a l , v. r.
předseda senátu