Na místě je dodat, že dovolání by v daném případě nemohlo být - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - přípustné ani podle současné právní úpravy (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Soudy v předmětné věci totiž při posouzení otázek rozhodných pro závěr, zda je na místě provést dědické řízení po zůstaviteli, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1999, sp. zn. 22 Cdo 1620/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2001; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2005, sp. zn. 22 Cdo 2255/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2004; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2006). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu