21 Cdo 1553/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 100.520,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 101/98, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2003
č.j. 17 Co 451/2002-122, takto:
I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28.
června 2002 č.j. 8 C 101/98-89 se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu vnitra
České republiky k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 100.520,- Kč s 26% úrokem
od 23.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že rozkazem náčelníka Krajské
správy S. m. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90 byl žalobce
propuštěn ze služebního poměru příslušníka S.; poté, co bylo jeho odvolání
rozhodnutím I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 č.j. KČ
2000-48/10-90 zamítnuto, podal žalobce správní žalobu, na základě níž Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64 obě výše zmíněná
rozhodnutí zrušil a věc vrátil Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Protože
podle ustanovení § 110 zákona č. 186/1992 Sb. dojde-li ke zrušení rozhodnutí o
skončení služebního poměru, služební poměr trvá se všemi právy, požadoval
žalobce po žalované zaplacení dlužného služebního příjmu za říjen 1997 až leden
1998, který mu podle platných znění zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády č.
79/1994 Sb. „v podobě základního platu s 25% navýšením, příplatku za vedení,
hodnostního příplatku a osobního příplatku“ náležel ve výši 25.130,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 11.12.1998 č.j. 8 C
101/98-20, ve znění usnesení ze dne 9.3.1999 č.j. 8 C 101/98-28, žalované
uložil, aby zaplatila žalobci „jako služební příjem“ částku 100.520,- Kč s 26%
úrokem z prodlení od 23.2.1998 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení
13.400,- Kč a na soudním poplatku 4.024,- Kč k rukám „právního“ zástupce
žalobce. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve existencí služebního poměru
žalobce v rozhodné době jako otázkou předběžnou vycházel ze zjištění, že poté,
co rozhodnutí náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne
23.5.1990 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. a rozhodnutí
I. náměstka ministra vnitra ČR ze dne 31.8.1990 o zamítnutí odvolání žalobce
byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997, Ministr vnitra
dne 31.8.1998 rozhodl pod č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního
poměru k 3.7.1990. Jelikož podle ustanovení § 103 zákona č. 100/1970 Sb. platí,
že zruší-li se na základě odvolání příslušníka rozhodnutí o skončení služebního
poměru, služební poměr trvá a příslušníku nadále náleží všechny dosavadní
náležitosti, dovodil, že „služební poměr žalobce u žalované trvá nebo trval
nejpozději do oznámení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31.8.1998“ (podle
názoru soudu prvního stupně ustanovení § 101 odst. 6 zákona č. 100/1970 Sb.
„neumožňuje zpětnou účinnost propuštění žalobce dnem 3.7.1990“) a že proto je
uplatněný nárok žalobce na služební příjem za dobu od října 1997 do ledna 1998
opodstatněný v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.8.1999
č.j. 17 Co 374, 375/99-33 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění opravného
usnesení ze dne 9. března 1999“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil právní
význam a důsledky rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998,
kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka S. dnem 3.7.1990.
Zdůraznil, že jde o správní rozhodnutí (učiněné podle zákona č. 100/1970 Sb.,
který obsahuje vlastní procesní ustanovení o postupu při rozhodování o právních
poměrech příslušníků S.), z jehož nezákonnosti nemůže soud v řízení podle části
třetí a čtvrté o.s.ř. vyvozovat jeho neplatnost. Případná nezákonnost správního
rozhodnutí může být odstraněna jen postupem podle části páté o.s.ř., jinak je i
nezákonné rozhodnutí pro účastníky správního řízení závazné a soud z něj musí
vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), ledaže jde o rozhodnutí nulitní; o
takový případ se však v posuzovaném případě nejedná. Protože proti výše
zmíněnému rozhodnutí ministra vnitra byl podán rozklad, o němž dosud nebylo
rozhodnuto, a protože rozhodnutí daného sporu je závislé na výsledku tohoto
správního řízení, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby řízení
přerušil až do ukončení správního řízení a poté podle jeho výsledku rozhodl o
uplatněném nároku.
Okresní soud pro Prahu 7 (poté, co usnesením ze dne 28.9.1999 č.j. 8 C
101/98-37 řízení přerušil do pravomocného skončení správního řízení o
propuštění žalobce ze služebního poměru, vedeného u Ministerstva vnitra pod č.
1459/1998) rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 8 C 101/98-89 žalobu zamítl a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud
prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministra vnitra ze dne
14.5.1999 č. 236 bylo k rozkladu žalobce potvrzeno rozhodnutí Ministra vnitra
ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o propuštění žalobce ze služebního poměru
příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a že řízení o žalobě podané proti tomuto
rozhodnutí bylo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.2001
č.j. 6 A 69/99-31 zastaveno. Protože za této situace je soud vázán rozhodnutím
Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998, podle kterého služební poměr
žalobce skončil již 3.7.1990, dospěl k závěru, že se žalobce „nemůže úspěšně
domáhat finančních náležitostí ze služebního poměru za období října 1997 až
ledna 1998“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2003
č.j. 17 Co 451/2002-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce
nebyl ve správním řízení vedeném u Ministerstva vnitra ČR pod č. 1459/1998
úspěšný a kdy rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/1998 o
propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka S. ke dni 3.7.1990 a
rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 14.5.1999 č. 236 o rozkladu nejsou nulitní
(protože z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 100/1970 Sb. není možno dovodit, že
by šlo o rozhodnutí „absolutně nepříslušného orgánu“), je třeba z uvedených
správních rozhodnutí vycházet, „když soudní řízení o žalobě proti těmto
správním rozhodnutím bylo zastaveno a tedy se uvedených správních rozhodnutí
nijak nedotklo“. Protože podle citovaných rozhodnutí byl služební poměr žalobce
skončen před obdobím, které je předmětem tohoto řízení, nemůže být uplatněný
nárok důvodný. K námitkám žalobce odvolací soud uvedl, že v daném případě nejde
o porušení zásady rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod), jestliže soud ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.
vychází z pravomocného a vykonatelného správního rozhodnutí o skončení
služebního poměru žalobce, neboť žalobce měl možnost využít opravných
prostředků a žaloby v jiném samostatném řízení u soudu a „těmito prostředky
mohl vyvinout snahu zvrátit správní rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že
se domáhal platových nároků vyplývajících z jeho prvého propuštění rozhodnutím
náčelníka Krajské správy S. P. a Středočeského kraje ze dne 23.5.1990 č. 836/90
se dnem skončení služebního poměru ke dni 24.6.1990, které bylo jako nezákonné
zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9.9.1997 č.j. 6 A 99/95-64.
Pouze toto rozhodnutí bylo v dané věci relevantní a soud byl povinen podle
ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. z něj vycházet. Pravomocné
rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 31.8.1998 č. 1459/98 se žalovaných nároků
nijak nedotýkalo, neboť podle názoru dovolatele rozhodnutí č. 836/90
nenahrazovalo, nýbrž „založilo samostatné (nové) druhé propuštění žalobce ze
služebního poměru (s nepřípustnou zpětnou účinností devíti let) ke dni 3.8.1990
(správně 3.7.1990)“. Odvolací soud byl tedy povinen uplatněný nárok žalobci
přiznat a „s ohledem na princip rovného postavení účastníků občanského soudního
řízení“ k rozhodnutí č. 1459/98 nepřihlížet. Žalobce dovozoval, že po zrušení
rozhodnutí č. 836/90 o prvém propuštění se jeho služební poměr obnovil se všemi
právy a „fakticky a právně trval do 31.8.1998“, kdy ministr vnitra rozhodl o
jeho opětovném propuštění; na tomto závěru přitom „nemění nic skutečnost, že
dovolatel byl propuštěn zpětně k 3.8.1990 (správně 3.7.1990)“, neboť
„rozhodnutí o propuštění č. 1459/89 nemohlo vyvolat zamýšlený účinek, protože
služební poměr nemůže právně skončit dříve než fakticky“. Jestliže soudy v
daném případě „přistoupily na tezi, že účinek zpětného propuštění nastal, potom
povýšily správní rozhodnutí nad zákon“. Zpětným účinkem rozhodnutí č. 1459/98
bylo porušeno právo žalobce na náhradu škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím státního orgánu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod
a § 110 zákona č. 186/1992 Sb. a „byl jím diskriminován z důvodu svého
zaměstnání“. Kromě toho dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu ohledně platnosti rozhodnutí ministra vnitra č. 1459/98, neboť „žalobci
je známo, že ve věcech služebního poměru ředitelů okresních ředitelství
policie rozhoduje jiný funkcionář než ministr vnitra“. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho
vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
S účinností od 1.1.2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká
republika - Ministerstvo vnitra, (Policejní prezidium) v Praze 7, Nad Štolou č.
3 (srov. § 3 odst. 1 a 2, § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, § 3 odst. 1
zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky). Dovolací soud proto dokončil
dovolací řízení s takto označenou žalovanou.
Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř. trpí
pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo
řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci
soudů. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží
z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věty
druhé o.s.ř.).
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 12.5.1998 u Obvodního
soudu pro Prahu 7 nárok na zaplacení služebního příjmu (platu) za období od
1.10.1997 do 31.1.1998 [tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 283/1991 Sb., o
Policii České republiky (podle kterého se příslušníci S. stali policisty -
srov. § 56) a zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie
České republiky], tedy nárok vyplývající z jeho služebního poměru policisty k
Policii České republiky. Protože ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu
spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve
smyslu ustanovení § 244 a násl. o.s.ř (ve znění do 31.12.2002), je pro
posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku
uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.
dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. (nyní § 7 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném
od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon.
Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vznikají od
rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18
let do služebního poměru (§ 5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby jsou služební
funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům
služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k
tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.).
Služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře
(rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým
- veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru
pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné
postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že
jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a
tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat
jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho
změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení služebního příjmu
(platu) procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř. o
splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z
právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je
charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů
vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k
projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen
stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků,
tím způsobem, že pravomoc jménem policie jednat a rozhodovat ve věcech
služebního poměru podle tohoto zákona svěřil ministru vnitra České republiky
(dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném dalším funkcionářům (dále
též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve
věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v
Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Pravomoc ministra,
příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru
je přitom dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i
pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v
případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci
(vyplývající ze služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského
řízení sporného ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a
rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek
pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží
do pravomoci soudů [§ 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a protože uvedenou vadou je
postiženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky tyto
rozsudky - aniž by se mohl zabývat meritem věci - zrušil (§ 243b odst. 3
o.s.ř.), řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci
náleží (§ 243b odst. 4 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.
5,věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem a § 146
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2003
JUDr. Zdeněk
Novotný,v.r.
předseda senátu