Jestliže splatnost mzdy byla dohodnuta v pracovní nebo kolektivní smlouvě a čerpá-li zaměstnanec dovolenou na zotavenou (je-li zaměstnanci určen nástup dovolené) v kalendářním měsíci následujícím po měsíčním období, za které mzda přísluší, splatnost mzdy nastává na základě žádosti zaměstnance ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, před nástupem dovolené, připadne-li doba čerpání dovolené na dohodnutý výplatní termín. Jestliže splatnost mzdy nebyla v pracovní nebo kolektivní smlouvě dojednána, nastává splatnost mzdy na základě žádosti zaměstnance ve smyslu § 10 odst. 2 tohoto zákona před nástupem dovolené tehdy, připadne-li doba čerpání dovolené alespoň zčásti na kalendářní měsíc následující po měsíčním období, za který mzda přísluší rozsah, v jakém je dovolená v období "následujícího kalendářního měsíce" čerpána, není z hlediska předpokladů vzniku nové splatnosti mzdy významný.
ebyla v pracovní nebo kolektivní smlouvě dojednána, nastává splatnost mzdy na základě žádosti zaměstnance ve smyslu § 10 odst. 2 tohoto zákona před nástupem dovolené tehdy, připadne-li doba čerpání dovolené alespoň zčásti na kalendářní měsíc následující po měsíčním období, za který mzda přísluší rozsah, v jakém je dovolená v období "následujícího kalendářního měsíce" čerpána, není z hlediska předpokladů vzniku nové splatnosti mzdy významný.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 21 Cdo 1579/98
Datum rozhodnutí: 20.10.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 71 / 2000
Dopisem ze dne 1. 8. 1994 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle
ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto postupu spatřoval v tom, že mu žalobce nevyplatil “mzdu a
náhradu mzdy za měsíc červen do 15 dnů po uplynutí její splatnosti”; mzda - jak
uvedl - “byla splatná do 15. 7. 1994”. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení
pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že důvod k okamžitému
zrušení pracovního poměru není dán, neboť žalovaný si mzdu nevyzvedl ani 15. 7. 1994, kdy mu byla “vzhledem k dovolené” připravena, ani v “řádný výplatní
termín” 20. 7. 1994. O k r e s n í s o u d v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 4. 1997
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen “uhradit žalobci k rukám jeho
advokáta náklady řízení ve výši 1765 Kč”. Dospěl k závěru, že žalovaný okamžitě
zrušil pracovní poměr předčasně, protože “žalobce žalovanému mzdu zásadně
vyplácel 20. den v měsíci pozadu” a z tohoto důvodu by “prvým dnem pro okamžité
zrušení pracovního poměru byl až 16. den po 20. červenci 1997”. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 18. 2. 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, “které
učinil žalovaný dopisem ze dne 1. 8. 1994, adresovaným žalobci”, zamítl, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před
soudem prvního stupně 4490 Kč a na nákladech řízení před odvolacím soudem 2416
Kč “k rukám jeho zástupce JUDr. M. K.”. Dospěl k závěru, že pro posouzení věci
“není až tak podstatným”, zda výplatním termínem byl 20. den kalendářního
měsíce, jak tvrdil žalobce v žalobě, nebo 15. den kalendářního měsíce, jak
tvrdil žalovaný, když “ostatně spolehlivý důkaz o tom, že výplatní termín byl u
žalobce určen, proveden nebyl”. Odvolací soud považoval za podstatné, že
žalovaný požádal o vyplacení mzdy před nástupem dovolené a že tuto jeho žádost
žalobce akceptoval, takže “na základě dohody účastníků měla být žalovanému
vyplacena mzda za červen 1994 dne 11. 7. 1994”. Odvolací soud dovodil, že
“zřejmě proto”, že mu ve smluveném termínu mzda za červen 1994 nebyla
vyplacena, uzavřel žalovaný se svědkem N. dohodu o plné moci k převzetí zmíněné
mzdy. Protože žalobce mzdu nevyplatil ani svědkovi (který se podle závěru
odvolacího soudu dostavil k žalobci pro mzdu žalovaného 16. 7. 1997) a protože
ji nevyplatil ani osobně žalovanému do 1. 8. 1994, kdy nejpozději uplynula 15ti
denní lhůta, uvedená v § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce, bylo okamžité zrušení
pracovního poměru “učiněno po právu”. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací
soud “nesprávně zhodnotil skutkové okolnosti, jak byly prokázány v řízení před
soudem prvního stupně”. Považoval za nesprávný závěr, že se žalovaný k žalobci
dne 11. 7. 1994 osobně dostavil, a dále závěr o datu předložení plné moci
žalobci svědkem N., kdy přes souhlasné tvrzení účastníků o datu předložení 16. 7. 1997, vzal soud za základ “zjevně mylný” časový údaj (tj. den 15. 7.
1994)
sdělený na dotaz odvolacího soudu při jednání jeho zástupcem. Rozsudek
odvolacího soudu podle názoru žalobce spočívá i na nesprávném právním posouzení
věci v otázce, zda součástí písemného zmocnění k převzetí mzdy musí být i
písemné prohlášení zmocněnce o převzetí zmocnění. Žalobce dovozoval, že
ustanovení § 120 odst. 4 zák. práce je “nutno vykládat způsobem, že souhlas
zmocněného musí být v tomto případě vyjádřen rovněž v písemné formě”. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že mzda za měsíc červen 1994, o jejíž
výplatu požádal před nástupem dovolené, mu měla být vyplacena ve smyslu § 119
odst. 2 zák. práce dne 11. 7. 1994. Pokud žalobce “znemožnil” proplacení mzdy
svou nepřítomností, měl podle názoru žalovaného následující den zaslat mzdu
poštou nebo ji předat zmocněné osobě, “jak umožňuje ustanovení § 120 odst. 4
zák. práce”. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti
kterému je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Proto dovolání
žalobce zamítl. Z o d ů v o d n ě n í :
Žalobce v dovolání především vytýká odvolacímu soudu nesprávnost jeho
skutkového zjištění o tom, že považoval za věrohodné tvrzení žalovaného, že se
dne 11. 7. 1994 k převzetí mzdy k žalobci osobně dostavil, a že ohledně data
předložení plné moci svědkem N. vzal za základ časový údaj, sdělený odvolacímu
soudu při jednání zástupcem žalobce, který byl “zjevně mylný”, a to “přes
souhlasné tvrzení účastníků o datu předložení 16. 7. 1997”. Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit
tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je
třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti) zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu je
především nepochybné, že odvolací soud v něm z časového údaje, sděleného při
jednání odvolacího soudu zástupcem žalobce, v žádném ohledu nevycházel, neboť
“vzal za prokázané, že se svědek N. dostavil za žalobcem k převzetí mzdy pro
žalovaného dne 16. 7. 1997”. Úvahy o existenci dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nelze odvíjet úspěšně ani ze závěru
odvolacího soudu, k němuž dospěl ohledně skutečnosti, zda dne 11. 7. 1994
žalovaný požádal žalobce o výplatu mzdy. Odvolací soud při svém závěru
přihlíží, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, i k tomu, co vyšlo najevo v
odvolacím řízení, kde žalobce jak ve vlastním vyjádření k odvolání, tak i
opětovně při odvolacím jednání, ani v nejmenším nečiní sporným, že žalovaný
“požádal o výplatu na den 11. 7. 1994”, a naopak zdůrazňuje, že “odmítá
tvrzení žalovaného, že mu mzdu na 11. 7. 1994 nepřipravil”.
Z uvedeného
vyplývá, že odvolací soud tak vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplývají z
provedených důkazů, že žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo jinak vyšly za řízení najevo, nepominul, a že v hodnocení
důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti, není logický rozpor. Činí-li žalobce nyní jiné skutkové závěry
než odvolací soud, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak
bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem. Námitka dovolatele, že řízení je postiženo rovněž vadou podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., může být důvodná, jen jestliže právní
posouzení, rozhodující pro výrok napadeného rozhodnutí, bylo nesprávné. Podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může
pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo
náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí její splatnosti. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
uvedených zjištění nebyla v dovolacím řízení vyvrácena), že žalovaný pracoval u
žalobce od 1. 4. 1993 v pracovním poměru jako řidič. Splatnost mzdy nebyla v
pracovní nebo kolektivní smlouvě mezi účastníky dohodnuta. Žalovaný požádal o
výplatu mzdy za měsíc červen 1994 dne 11. 7. 1994, k výplatě mzdy tohoto dne
však nedošlo. Od 12. 7. do 27. 7. 1994 čerpal žalovaný dovolenou na zotavenou. Dne 16. 7. 1994 svědek M. N., který se vykázal písemnou plnou mocí z 11. 7. 1994, jíž byl žalovaným zmocněn “k převzetí červnové výplaty”, požádal žalobce
o výplatu mzdy žalovaného, žalobce však odmítl tuto mzdu svědkovi vyplatit. Dopisem ze dne 1. 8. 1994, který žalobce obdržel následujícího dne, žalovaný
sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr “z důvodu nevyplacení
mzdy a náhrady mzdy za měsíc červen do 15 dnů po uplynutí její splatnosti”, a
že “mzda byla splatná do 15. 7. 1994”. Mzdu za červen 1994 žalobce vyplatil
žalovanému dne 4. 8. 1994. Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci významné, kdy nastala
splatnost mzdy žalovaného za červen 1994 a jaký význam má z tohoto hlediska
skutečnost, že žalovaný čerpal v průběhu měsíce července 1994 dovolenou ve výše
uvedeném rozsahu. Uvedenou otázku je třeba posuzovat i v současné době podle ustanovení
zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č.10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb. (dále též jen “zákona o mzdě”) vzhledem k tomu, že tento zákon
upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a
používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. § 1 zákona o mzdě)
pro zaměstnance zaměstnavatele, který není rozpočtovou organizací anebo, pokud
tak stanoví zvláštní zákon, který není příspěvkovou organizací (srov. § 2
zákona o mzdě). S názorem odvolacího soudu, že pro posouzení splatnosti mzdy je
podstatné kromě toho, že žalovaný požádal o vyplacení mzdy před nástupem
dovolené, i okolnost, že tuto jeho žádost žalobce akceptoval, dovolací soud
nesouhlasí. Podle ustanovení § 10 odst.
1 zákona o mzdě, mzda je splatná pozadu za
měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo
v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak. Podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o mzdě, na žádost zaměstnance musí
mu být mzda, splatná během dovolené na zotavenou, vyplacena před nastoupením
dovolené. Z těchto ustanovení vyplývá, že zákon umožňuje především samotným
účastníkům pracovního poměru, aby si splatnost mzdy dohodli buď sami v pracovní
smlouvě (pracovní smlouvou lze rozumět i dohodu o změně sjednaných pracovních
podmínek, uzavřenou podle § 36 odst. 1 zák. práce), nebo zprostředkovaně v
souvislosti s úpravou kolektivních pracovněprávních vztahů kolektivní smlouvou
v rámci normativního obsahu kolektivní smlouvy. Teprve pro případ, jestliže
splatnost mzdy není uvedeným způsobem dohodnuta, zákon o mzdě stanoví, že “mzda
je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním
měsíci”. Protože splatnost mzdy v tomto případě není určena konkrétním dnem,
nýbrž časovým úsekem vyznačujícím se svým počátkem a koncem, je mzda splatná po
celou tuto zákonem stanovenou lhůtu. Uplynutím splatnosti mzdy zaměstnanci
příslušející je proto třeba rozumět v tomto případě až marné uplynutí
posledního dne následujícího měsíce. Jestliže má zaměstnanec čerpat dovolenou na zotavenou, může požádat,
aby mu zaměstnavatel vyplatil mzdu, která se stane v průběhu dovolené splatnou,
před nastoupením dovolené. Předpokladem vzniku právní povinnosti zaměstnavatele
vyplatit mzdu je v takovém případě především žádost zaměstnance, adresovaná
zaměstnavateli, o vyplacení mzdy před nastoupením dovolené, a dále, aby se
jednalo o mzdu, jejíž splatnost nastane během dovolené na zotavenou. Z povahy
věci vyplývá, že obě podmínky musí být splněny kumulativně; zákon však již
nevyžaduje (a v tomto směru nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu), aby
zaměstnavatel žádost zaměstnance “akceptoval”. Žádost zaměstnance o výplatu mzdy, splatné během dovolené na zotavenou,
má za následek, že namísto splatnosti určené jinak využitím některé z možností
uvedených v ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mzdě, vznikne zaměstnavateli
povinnost podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona o mzdě vyplatit mzdu “před
nastoupením dovolené”. Protože je pojmově vyloučeno, aby mzda, která se již
jednou uvedeným způsobem stala splatnou a jejíž splatnost mezitím uplynula, se
stala splatnou znovu, je skutečnost, že dovolená skončila ještě v průběhu
“nejpozději následujícího kalendářního měsíce”, bez právního významu a nelze na
jejím základě pro zbývající část měsíce úspěšně dovozovat vznik další
splatnosti téže mzdy podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mzdě. Jestliže splatnost mzdy byla dohodnuta v pracovní nebo kolektivní
smlouvě a čerpá-li zaměstnanec dovolenou na zotavenou (je-li zaměstnanci určen
nástup dovolené) v kalendářním měsíci následujícím po měsíčním období, za které
mzda přísluší, z uvedeného vyplývá, že splatnost mzdy nastává na základě
žádosti zaměstnance ve smyslu § 10 odst.
2 zákona o mzdě před nástupem
dovolené, připadne-li doba čerpání dovolené na dohodnutý výplatní termín. Jestliže však splatnost mzdy nebyla v pracovní nebo kolektivní smlouvě
dojednána, nastává splatnost mzdy na základě žádosti zaměstnance ve smyslu § 10
odst. 2 zákona o mzdě před nástupem dovolené tehdy, připadne-li doba čerpání
dovolené alespoň zčásti na kalendářní měsíc následující po měsíčním období, za
který mzda přísluší; rozsah, v jakém je dovolená v období “následujícího
kalendářního měsíce” čerpána, není z hlediska předpokladů vzniku nové
splatnosti mzdy podle § 10 odst. 2 zákona o mzdě významný. V posuzovaném případě nebyla splatnost mzdy dohodnuta ani v pracovní
smlouvě, ani v kolektivní smlouvě. Mzda žalovaného za měsíc červen 1994, která
by jinak byla splatná v průběhu celého měsíce července 1994, se stala (vzhledem
k tomu, že čerpání dovolené bylo žalovanému určeno na období od 12. 7. do 27. 7. 1994 - srov. § 108 odst. 1, věta první, zák. práce) splatnou na základě
žádosti žalovaného nejpozději dne 11. 7. 1994. Ode dne následujícího po tomto
datu pak započal běh patnáctidenní lhůty, s jejímž marným uplynutím spojuje
ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce pro zaměstnance vznik možnosti
okamžitě skončit pracovní poměr. Protože žalobce tohoto dne mzdu žalovanému
nevyplatil, mohl odvrátit hrozící následek především zasláním mzdy nejpozději v
nejbližší následující pracovní den, jestliže se žalovaný nemohl z vážných
důvodů k výplatě dostavit (srov. § 11 odst. 2, větu druhou, zákona o mzdě)
anebo předáním mzdy osobě, kterou žalovaný k přijetí mzdy písemně zmocnil. Názor dovolatele, že součástí písemného zmocnění k převzetí mzdy musí
být i písemné prohlášení zmocněnce, že zmocnění přijímá, dovolací soud
nesdílí. Podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o mzdě zaměstnanec může k přijetí
mzdy písemně zmocnit jinou osobu. Manželu lze mzdu vyplatit jen na základě
písemného zmocnění. Bez písemného zmocnění lze vyplatit mzdu jiné osobě než
zaměstnanci jen pokud to stanoví zákon. Z uvedeného ustanovení (obsahově shodného s ustanovením § 120 odst. 4
zák. práce, které však - jak bylo naznačeno výše - na posuzovaný případ
nedopadá) jen zdánlivě plyne, že se zmocnění k přijetí mzdy může stát
jednostranným úkonem zaměstnance bez součinnosti obmyšlené “třetí osoby”. Ve
skutečnosti je věcným obsahem vztahu mezi zaměstnancem a “jinou osobou” jejich
ujednání o tom, že tato “jiná osoba” na základě uděleného zmocnění převezme
jako zmocněnec namísto zaměstnance (zmocnitele) jeho mzdu. Jde o souhlasný
projev vůle, uzavřený mezi oběma účastníky tohoto ujednání, jehož vznik nebo
obsah zaměstnavatel nemůže ovlivnit a z něhož mu neplynou žádná práva ani
povinnosti. Z výše uvedeného je zřejmé, že písemné zmocnění k přijetí mzdy
může zaměstnanec (zmocnitel) udělit “třetí osobě” (zmocněnci) jen jestliže se
na tom s “třetí osobou” (zmocněncem) dohodl.
Není již zapotřebí předkládat tuto
dohodu zaměstnavateli; její existence je osvědčena vlastním písemným zmocněním
jako jednostranným úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, o tom, v
jakém rozsahu je zmocněnec zmocněn k převzetí mzdy. Protože jeho předložení má
za následek vznik právní povinnosti zaměstnavatele vyplatit zmocněnci
zaměstnancovu mzdu (srov. § 240 odst. 1 zák. práce), názor dovolatele, že se
nejedná o právní úkon, není správný. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně
vytýkat jeho závěr, že písemné zmocnění k přijetí mzdy (plná moc) nemusí
obsahovat písemné prohlášení zmocněnce o převzetí zmocnění. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z
vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.