21 Cdo 159/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyň a) H. P., a b) J. K. jako procesních nástupkyň po N. K.,
zemřelé dne 18. srpna 2005, obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému J.
K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, za účasti E. group,
s.r.o. (dříve E., výrobní družstvo), jako vedlejšího účastníka na straně
žalovaného, zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod
sp. zn. 6 C 443/2004, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3.
března 2005, č.j. 22 Co 389/2004-98, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyním na náhradě
nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 7.229,- Kč do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Žalobkyně Naděžda Kynclová se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastníkem
\"domu čp. 215 vystavěném na pozemku st. 349 - zastavěná plocha a nádvoří a
pozemků st. 349 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 494 - zahrada, a to
spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v obci L., katastrální území L.,
část obce L.\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Ing. T. K. uzavřel jako její
zástupce dne 8.6.1995 zástavní smlouvu, kterou dal k zajištění pohledávky
věřitele E., výrobní družstvo za dlužníkem TM I. s.r.o. ve výši 2.030.000,- Kč
do zástavy uvedené nemovitosti žalobkyně, že zástavní věřitel uvedené
nemovitosti prodal v rámci \"přímého prodeje zástavy\" sjednaného v čl. V
zástavní smlouvy kupní smlouvou ze dne 16.8.1999 společnosti C. E. T., s.r.o. a
že kupující nemovitosti kupní smlouvou ze dne 2.5.2001 dále prodal žalovanému.
Žalobkyně má za to, že \"přímý prodej zástavy\" byl v zástavní smlouvě ze dne
8.6.1995 sjednán v rozporu s ustanovením § 299 odst. 2 obchodního zákoníku, že
kupní smlouva ze dne 16.8.1999, kterou byla zástava prodána společnosti C. E.
T., s.r.o., je neplatná a že proto vlastnické právo k nemovitostem nadále
svědčí žalobkyni.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 30.7.2004, č.j. 6 C 433/2004-65
žalobu zamítl a rozhodl, že \"účastníci a vedlejší účastník nemají navzájem\"
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k
závěru, že platnou zástavní smlouvou ze dne 8.6.1995 byl zajištěn \"závazkový
vztah mezi podnikateli\" a že tedy aplikace ustanovení § 299 odst. 2 obchodního
zákoníku v této smlouvě byla \"na místě\", aniž by bylo možné \"v platném
právním řádu\" najít oporu pro závěr, že by zástavní smlouva nebyla určitá z
důvodu, že si její účastníci nesjednali \"podmínky, za nichž lze zástavu
realizovat\", neboť ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku \"nic takového
nestanovilo\" a vyžadovalo pouze, aby se \"přímý prodej zástavy zástavním
věřitelem stal vhodným způsobem\". Soud prvního stupně dále dovodil, že
nemovitosti žalobkyně byly jako zástava prodány vhodným způsobem, že v zástavní
smlouvě dohodnutý přímý prodej zástavy nebyl v rozporu \"se zásadou poctivého
obchodního styku\", že výkon práva žalobkyní, která byla předem písemně
upozorněna na přímý prodej zástavy a která nadále tvrdí, že \"nepozbyla své
vlastnické právo k zastaveným nemovitostem a že je tedy nadále jejich výlučnou
vlastnicí\", je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku, a že žalovaný \"nemovitosti nabyl v dobré víře, která by
měla být chráněna\", a uzavřel, že žaloba není důvodná.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 3.3.2005, č.j. 22 Co 389/2004-98 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze dne 8.6.1995 je
platným právním úkonem, avšak ustanovení § 151a a § 151f občanského zákoníku
(ve znění účinném ke dni 8.6.1995) neumožňovala sjednat přímý prodej zástavy;
kdyby se \"vztah mezi účastníky řídil právem občanským\", bylo by ujednání o
přímém prodeji zástavy neplatné, aniž by tím byla dotčena platnost ostatních
dohod obsažených v zástavní smlouvě ze dne 8.6.1995. Pro případ, kdyby se
\"zástavní smlouva řídila ust. § 299 odst. 2 obchodního zákoníku platného ke
dni 8.6.1995\", odvolací soud poukázal na \"rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 363/98\", podle kterého \"ujednáním, podle něhož je zástavní věřitel
oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle
vlastního výběru a z výtěžku tohoto prodeje uspokojit svoji pohledávku, není
bez dalšího splněn požadavek dohody o prodeji zástavy\" ve smyslu ustanovení §
299 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť \"smluvní úprava pro přímý prodej
zástavy musí vyhovovat kritériu vhodnosti, např. ujednáním o minimální ceně,
příp. podmínkám, za nichž má být cena stanovena\". Protože se v čl. V zástavní
smlouvy ze dne 8.6.1995 \"pouze uvádí, že, nebude-li pohledávka ve lhůtě
splatnosti splacena, souhlasí vlastník nemovitosti, aby se zástavní věřitel
uspokojil prodejem nemovitostí i přímým prodejem, nikoli pouze ve veřejné dražbě
\", a \"za tím účelem zmocnil zástavního věřitele k realizaci zástavy\", jde
pro rozpor s ustanovením § 299 odst. 2 obchodního zákoníku o neplatné ujednání
(§ 39 občanského zákoníku), neboť \"neobsahuje žádná kritéria, podle nichž měl
být přímý prodej zástavy proveden\". Vzhledem k tomu, že je neplatná kupní
smlouva ze dne 16.8.1999, kterou zástavní věřitel prodal zastavené nemovitosti,
jsou neplatné rovněž \"následné kupní smlouvy o prodeji sporné nemovitosti\" a
žalobkyně je i nadále jejich vlastnicí, když \"ani dobrá víra žalovaného ve
správnost údajů v katastru nemovitostí při koupi předmětných nemovitostí nemůže
zhojit absolutní neplatnost právního úkonu, kterým je přechod vlastnického
práva od nevlastníka\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný a vedlejší účastník
dovolání.
Žalovaný ve svém dovolání namítá, že \"zajišťovaný vztah mezi vedlejším
účastníkem (E.) a firmou TM I. s.r.o.\" byl \"vztah z půjčky mezi firmami,
které byly podnikatelskými subjekty a jejich vztah se zcela jasně týkal
podnikatelské činnosti\", že se proto \"musel řídit\" obchodním zákoníkem a že
obchodním zákoníkem se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku
\"musela řídit\" též zástavní smlouva ze dne 8.6.1995. Případ řešený
\"rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 363/98\" je podle názoru žalovaného
\"případem skutkově jiným\", neboť v projednávané věci byla žalobkyně N. K. o
zamýšleném prodeji informována, nezpochybňovala tvrzení vedlejšího účastníka o
tom, že \"nemovitosti byly nabízeny k prodeji za nejvyšší nabídku\", a prodej
nemovitostí byl uskutečněn prostřednictvím \"realitní kanceláře, která rovněž
ve vlastním zájmu měla zájem dosáhnout co nejvyšší ceny nemovitostí\"; odvolací
soud měl současně přihlédnout k tomu, že \"v době, kdy byla zástavní smlouva
uzavřena, byla možnost sjednání přímého prodeje výslovně zakotvena v zákoně\",
a že možnost přímého prodeje zástavy připustil též Ústavní soud ČR v nálezu ze
dne 16.7.2002, sp. zn. I ÚS 411/2000. Žalovaný dále namítá, že odvolací soud
měl věc posoudit také \"z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku
\"; kdyby totiž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně N. K., bude zapsáno do
katastru nemovitostí, aniž by byl uveden zápis, že \"vlastnické právo je
omezeno právem zástavním\", přestože se \"musí obnovit stav, který existoval
před prodejem zástavy\", což rozsudek odvolacího soudu \"nezajišťuje\".
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém dovolání dovozuje, že v řízení vedeném u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 536/98 byla zástavní smlouva ze dne 8.6.1995
shledána platnou a že proto nyní nelze označovat její část (ujednání o přímém
prodeji zástavy obsažené v čl. V) za neplatnou, neboť \"část smlouvy, na níž se
vztahuje důvod neplatnosti\", lze ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku
\"oddělit od ostatního obsahu\" nejen \"s ohledem na povahu právního úkonu a
jeho obsah\", ale \"též s ohledem na okolnosti, za nichž k právnímu úkonu došlo
\"; hodlal-li odvolací soud \"uvažovat tímto směrem\", měl účastníky řádně
poučit o tom, aby \"v tomto směru doplnili svá skutková tvrzení\", navíc
\"zásadě dvojinstančnosti by odpovídalo zrušení rozsudku okresního soudu a
vrácení věci okresnímu soudu s příslušnými pokyny k dalšímu postupu ve věci\".
Vedlejší účastník dále namítá, že zástavní smlouva byla uzavřena k zajištění
\"práva na vrácení půjčky poskytnuté mezi podnikateli pro podnikatelské
aktivity\" a že se proto její případná neplatnost řídí ustanovením § 267 odst.
1 obchodního zákoníku, podle něhož se neplatnosti právního úkonu může dovolávat
jen ten jeho účastník, na jehož ochranu byla neplatnost stanovena. Protože
žaloba žalobkyně o neplatnost zástavní smlouvy nebyla úspěšná, byl odvolací
soud povinen považovat zástavní smlouvu ze dne 8.6.1995 za platný právní úkon.
Vedlejší účastník rovněž podotýká, že zástavní věřitel byl podle zástavní
smlouvy ze dne 8.6.1995 \"výslovně oprávněn\" zastavené nemovitosti prodat, a
to \"i přímým prodejem, nikoliv pouze ve veřejné dražbě\", a že jím uzavřená
kupní smlouva ze dne 16.8.1999 \"netrpí žádným důvodem neplatnosti\". Vedlejší
účastník navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání žalobkyně N. K. - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 18.8.2005
zemřela a pravomocným usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15.12.2005,
č.j. 6 C 443/2004-132 bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na jejím
místě s H. P. a J. K. jako osobami, kterým svědčí dědické právo po
zůstavitelce; Nejvyšší soud ČR proto s nimi pokračoval v dovolacím řízení jako
se žalobkyněmi.
Žalobkyně H. P. a J. K. navrhly, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedly, že
zástavní smlouva ze dne 8.6.1995 byla uzavřena za účelem zajištění úvěru ve
výši 2.030.000,- Kč a nikoliv \"půjčky\", o níž hovoří dovolatelé, a že k
\"realizaci zástavy\" mohlo dojít jen na základě exekučního titulu, neboť - jak
správně dovodil odvolací soud - \"přímý prodej zástavy v daném případě nelze
použít\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva
a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony
odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v
řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se
uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího
účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. nedopadá;
možnost vedlejšího účastníka uplatnit odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst. 1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu
řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem
k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci
argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 , sp. zn. 25 Cdo 162/2003,
které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od
1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší
účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky
proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b)
o.s.ř. odmítl a k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako
kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podal žalovaný.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, Nejvyšší
soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 151a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může
se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 30.4.2000) zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva
prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u
sebe nebo s kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon
zástavního práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může
zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem.
Podle ustanovení § 299 odst. 3 obchodního zákoníku (ve znění účinném od
1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní věřitel vydá bez zbytečného odkladu dlužníku
výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení účelně
vynaložených nákladů.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné v době
uzavření zástavní smlouvy (ke dni 8.6.1995) se zástavní dlužník mohl domáhat
uspokojení ze zástavy jen při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy na
základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí,
směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994, sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné
pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996), a že právo
zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 151f
odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) mohlo
být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné
pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této
pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje
zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997, sp. zn. 2
Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998). V případě, že zástavní právo sloužilo k zajištění závazku z obchodního
závazkového vztahu, ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku (ve znění
účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000) poskytovalo zástavnímu věřiteli oprávnění
prodat zastavenou nemovitost ve veřejné dražbě, jestliže na takový výkon
zástavního práva včas upozornil zástavce a zástavního dlužníka, nebo jiným
vhodným způsobem, stanovila-li to zástavní nebo jiná smlouva, a uspokojit svou
zajištěnou pohledávku z výtěžku prodeje zástavy.
Zástavní nebo jiná smlouva opravňovala zástavního věřitele prodat zastavenou
nemovitost jiným způsobem než ve veřejné dražbě jen tehdy, šlo-li o způsob
\"vhodný\". Požadavku na vhodný způsob prodeje vyhovovala podle ustálené
judikatury soudů jen taková smluvní úprava \"přímého prodeje zástavy\" ve
smyslu ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obchodního zákoníku
(ve znění účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000), v níž byly přesně a podrobně
upraveny podmínky prodeje zástavy, zejména stanovena minimální cena prodávané
zástavy nebo alespoň vymezen způsob, jak má být její cena stanovena;
nepostačuje proto například, bylo-li sjednáno jen to, že zástavní věřitel je
oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle
vlastního výběru a z výtěžku prodeje uspokojit svou pohledávku (srov. též
právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.11.1998,
sp. zn. 29 Cdo 363/98, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1999).
V projednávané věci bylo zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízeno na
základě zástavní smlouvy ze dne 8.6.1995 za účelem - jak se uvádí v čl. I
smlouvy - zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého dne 8.6.1995 společnosti TM
I. s.r.o. (vymazané z obchodního rejstříku dnem 31.7.2001) ve výši 2.030.000,-
Kč a splatného dnem 9.8.1995, tedy k zajištění závazku z obchodního závazkového
vztahu. V čl. V zástavní smlouvy ze dne 8.6.1995 bylo dohodnuto, že, nebude-li
zajištěná pohledávka \"ve lhůtě splatnosti splacena\", vlastník nemovitostí
\"souhlasí, aby se zástavní věřitel uspokojil prodejem\" zastavených
nemovitostí, \"a to i přímým prodejem, nikoli pouze ve veřejné dražbě\", a že
\"zástavce tímto zmocňuje zástavního věřitele k realizaci zástavy a ke všem
úkonům s tím souvisejícím\".
Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že v zástavní smlouvě
ze dne 8.6.1995 byl sice sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné
dražbě, avšak nebyly dohodnuty - s výjimkou \"zmocnění\" zástavního věřitele
\"k realizaci zástavy a ke všem úkonům s tím souvisejícím\" - žádné podmínky
prodeje zástavy, včetně určení minimální ceny prodávané zástavy nebo vymezení
způsobu, jak má být její cena stanovena. Protože v zástavní smlouvě ze dne
8.6.1995 nebyl v tomto směru vymezen obsah zástavního práva, lze souhlasit s
odvolacím soudem v tom, že zástavní věřitel nebyl oprávněn na základě této
smlouvy prodat zástavu a že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 16.8.1999 je
podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem.
Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani námitka, že ujednání obsažené v čl. V
zástavní smlouvy ze dne 8.6.1995 je platné. I když zástavní smlouva ze dne
8.6.1995 je (by byla) platným právním úkonem, rozhodující pro právní posouzení
věci je závěr o tom, že ujednání v ní obsažené neopravňovalo (nemohlo
opravňovat) zástavního věřitele k prodeji zástavy jiným způsobem než ve veřejné
dražbě podle ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obchodního
zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 30.4.2000).
Se žalovaným lze souhlasit v tom, že za dané situace na předmětných
nemovitostech nadále vázne zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy
ze dne 8.6.1995. I kdyby (snad) nebylo (znovu) vyznačeno v katastru
nemovitostí, nic to nemění na tom, že se zástavní věřitel může - budou-li k
tomu splněny všechny zákonné předpoklady - domáhat uspokojení své pohledávky ze
zástavy; právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy nemůže být
žalobkyní požadovaným určením vlastnického práva dotčeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř.,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyním náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátkou ve výši 6.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, §
17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb.
a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), neboť ve věci byl účelně
vynaložen jen jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyň
advokátka JUDr. Z. F. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které
žalobkyním za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou
a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 1.154,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto a protože dovolání
vedlejšího účastníka bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil,
aby žalobkyním náklady v celkové výši 7.229,- Kč nahradili. Žalovaný a vedlejší
účastník jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a
nerozdílně k rukám advokátky, která žalobkyně v tomto řízení zastupovala (§ 149
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu