21 Cdo 1614/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Štefánii Fajmonovou, advokátkou se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách č. 1065/31, proti žalované České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2,
Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Brně, Příkop č.
11, o vydání dědictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 9/2005,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince
2011 č.j. 18 Co 164/2011-177, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek městského
soudu změněn) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2010 č.j.
52 C 9/2005-136 (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu, v
jakém se žalobkyně domáhala "vydání" ideálních 2/12 nemovitostí) se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 1.7.2005 domáhala,
aby žalované bylo uloženo "vydat jí jednu ideální polovinu domu čp. postaveného
na pozemku parc. č. zast. pl. o výměře 354 m2 a ideální polovinu pozemků p.č.
zahrada o výměře 133 m2 a parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2,
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a
katastrální území Staré Brno na LV č. 87". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že
předmětné nemovitosti (jejich ideální polovinu) získala v řízení o dědictví po
H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, na základě usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 žalovaná. Pravou
dědičkou zůstavitelky však byla její dcera G. K., rozená K., která zemřela dne
15.12.1973; její manžel J. K. poté uzavřel manželství se žalobkyní, která se po
jeho smrti dne 24.7.1995 stala jeho dědičkou. Žalobkyně dovozuje, že její
manžel J. K. byl "oprávněným dědicem" předmětných nemovitostí a že po jeho
smrti se "oprávněnou dědičkou" stala žalobkyně.
Žalovaná namítala, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Řízení o
dědictví po jejím manželu J. K. bylo zastaveno, protože zanechal jen majetek
nepatrné hodnoty; jako jeho dědici přichází v úvahu nejen žalobkyně, ale i jeho
syn Ing. M. K. a děti jeho již dříve zemřelého syna J. K. V. a I. K.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.2008 č.j. 52 C 9/2005-53 žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že žalobkyně se svého nároku podle ustanovení § 487 občanského
zákoníku domáhá nesprávně "žalobou o vydání nemovitosti", ačkoli správně měla
žalovat "na určení vlastnictví k nemovitosti". Žalobkyně navíc není ve věci
legitimována, neboť její zemřelý manžel J. K. má více právních nástupců a
všichni tito právní nástupci by měli v řízení vystupovat na straně žalující,
protože mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení § 91 odst.
2 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.3.2010 č.j. 18 Co
50/2009-72 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dovodil, že žalobu na ochranu oprávněného dědice ve smyslu § 485
občanského zákoníku lze uplatnit jak žalobou o uložení povinnosti "vydat
konkrétní majetkové hodnoty" oprávněnému dědici, tak i žalobou o určení
"vlastnictví k nemovitým věcem". Oprávněný dědic má podle názoru odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 485 občanského zákoníku právo "na vydání takové
části dědictví, na jakou mu stačí jeho dědické právo", a "nelze mu proto upřít
aktivní věcnou legitimaci k samostatnému uplatnění nároku k takové části
dědictví žalobou u soudu"; jde "o uplatnění individuálního majetkového nároku,
vycházejícího ze zásad vydání bezdůvodného obohacení, o němž soud rozhoduje
podle stavu ke dni rozhodnutí a jímž se zakládá povinnost žalovaného (nepravého
dědice) vydat konkrétní majetkové hodnoty žalobci". Vzhledem k tomu, že majetek
J. K., na něhož měl přejít nárok oprávněného dědice podle ustanovení § 485
občanského zákoníku po G. K., nikdo nenabyl děděním, není tu podle odvolacího
soudu "důvod uvažovat o subjektivní kumulaci účastníků na straně žalující" a
činit "závěr, že by žalobkyně (jako nerozlučná společnice ve smyslu ustanovení
§ 91 odst. 2 občanského soudního řádu) neměla možnost uplatnit nárok podle
ustanovení § 485 občanského zákoníku jako jeden z možných právních nástupců J.
K.". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení "jako
otázkou předběžnou zabýval dědickým právem možných dědiců J. K.".
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 16.12.2010 č. j. 52 C 9/2005-136
žalované uložil "vydat žalobkyni ideální 4/12 domu čp. postaveného na pozemku
p.č. , zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku p.č. zahrada o
výměře 133 m2 a p.č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2 nemovitostí
zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a katastrální území
Staré Brno na LV 87", zamítl žalobu o vydání "ideální 2/12 domu čp. postaveného
na pozemku p.č. , zastavěná plocha o výměře 354 m2 a ideální 4/12 pozemku p.č.
zahrada o výměře 133 m2 a p.č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 354 m2
nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu Brno - město pro obec Brno a
katastrální území Staré Brno na LV 87" a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.853,50 Kč k rukám advokátky
JUDr. Štefánie Fajmonové. Soud prvního stupně zjistil, že řízení o dědictví po
H. M., provdané K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo usnesením Státního
notářství v Brně ze dne 4.3.1952 sp. zn. 18 D 95/52 zastaveno "pro nedostatek
majetku" a že poté, co bylo zjištěno, že je zůstavitelka pod "jménem H. K."
vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastník jedné ideální poloviny
předmětných nemovitostí, bylo řízení o dědictví znovu zahájeno usnesením
Městského soud v Brně ze dne 26.6.2000 č. j. 59 D 1142/2000-12 a usnesením
Městského soud v Brně ze dne 10. 6. 2002 č.j. 59 D 1142/2000-71 rozhodnuto, že
tento spoluvlastnický podíl připadl státu jako odúmrť. Dcera zůstavitelky G.
K., k níž se v řízení o dědictví nepřihlíželo z důvodu jejího neznámého pobytu,
zemřela dne 15.12.1973 a její majetek nabyl (jako jediný dědic) její manžel J.
K.. Řízení o dědictví po J. K., který zemřel dne 24.7.1995 a který o svém
majetku pořídil závěť ve prospěch žalobkyně, bylo zastaveno a zůstavitelův
nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu. Vycházeje z
právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně je aktivně legitimována k
uplatnění nároku J. K. na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského
zákoníku samostatně v rozsahu svého dědického podílu, soud prvního stupně
dospěl k závěru, že z "možných dědiců po J. K." je jeho syn Ing. M. K. dědicky
nezpůsobilým, neboť "roztrhal a pozřel závěť svého otce", že závěť J. K. ze dne
16.5.1992 je platným právním úkonem z hlediska obsahu a formy, ale je relativně
neplatná v rozsahu, kterým upírá dědické právo neopomenutelných zákonných
dědiců, pro jejichž vydědění neshledal zákonné podmínky, a že tedy po J. K.
měla žalobkyně dědit 1/3, děti J. K. mladšího, tedy I. a V. K., další 1/3 a syn
Ing. M. K. P. K. rovněž 1/3. Vzhledem k tomu, že všichni uvedení potomci J. K.
staršího byli v době jeho smrti dne 24.7.1995 již zletilí, náleží jim jedna
polovina zákonných podílů. Protože J. K. byl spoluvlastníkem jedné ideální
poloviny předmětných nemovitostí, náleží žalobkyni 4/12 celku, které jí byly ve
smyslu § 485 odst. 1 občanského zákoníku vydány.
K odvolání účastnic Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2011 č.j. 18 Co
164/2011-177 změnil rozsudek soudu prvého stupně "jen tak, že se zamítá žaloba
v rozsahu, již se žalobkyně domáhá vydání dalších ideálních 2/12 předmětných
nemovitostí"; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud setrval na svém stanovisku, že
při uplatnění nároku vyplývajícího z ustanovení § 485 občanského zákoníku je
"způsobilým předmětem řízení povinnost k vydání označených nemovitostí" a že
"vydané rozhodnutí je postačujícím podkladem pro záznam práva do katastru
nemovitostí", a dovodil, že žalobkyně je v projednávané věci aktivně
legitimována. Právo na vydání dědictví vzniklo připadnutím dědictví státu v
řízení o dědictví po H. M., jejíž dědičkou ze zákona byla dcera G. K., po jejíž
smrti právo na vydání dědictví ex lege (§ 460 občanského zákoníku) přešlo na
jejího jediného dědice manžela J. K.; i když řízení o dědictví po J. K. bylo
zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalobkyni jako vypravitelce pohřbu,
přešlo na žalobkyni ze zákona právo na vydání dědictví. Protože řízení o nároku
oprávněného dědice na vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského
zákoníku nekončí rozhodnutím, které by se muselo vztahovat na všechny účastníky
dědického řízení, je nárok na vydání dědictví individuálním nárokem každého z
právních nástupců zůstavitele, vycházejícím z jeho dědického práva. Ohledně
rozsahu dědického podílu žalobkyně vycházel stejně jako soud prvního stupně z
toho, že dědické právo žalobkyně postačuje "v konkurenci s dědickým právem
dalších právních nástupců zůstavitele J. K." na 4/6 dědictví, když další 1/6
připadá na potomka dědicky nezpůsobilého syna zůstavitele Ing. M. K. a další
1/6 na potomky "předemřelého syna zůstavitele J. K. mladšího"; žalobkyně má
tedy právo na 4/6 z jedné poloviny, tedy 4/12 předmětných nemovitostí. Ke změně
rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud jen proto, že v
zamítavém výroku rozsudku byly ("zřejmě jen chybou v psaní") uvedeny "id. 4/12"
pozemků místo správných "id. 2/12".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dovolání. Namítá, že na
straně žalující museli vystupovat jako nerozluční společníci ve smyslu
ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu "všichni v úvahu připadající
dědicové jako právní nástupci oprávněného dědice", že právo podle ustanovení §
485 občanského zákoníku může uplatnit pouze oprávněný dědic, což byla dědička
zůstavitelky H. M. G. K., a že všechny další osoby jsou "v postavení jen
možných právních nástupců", a proto musí prokázat, že se stali dědici tohoto
práva jak po G. K., tak po manželu žalobkyně J. K., což znamená, že nárok
oprávněného dědice by musel být předmětem dodatečného projednání dědictví.
Žalovaná dovozuje, že právo na vydání dědictví nemohla úspěšně uplatnit jen
jedna z možných dědiček po J. K. Žalovaná dále namítá, že rozhodnutí soudu
ukládající povinnost vydat nemovitost není "postačujícím podkladem" pro záznam
do katastru nemovitostí podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve
znění pozdějších předpisů). Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že v napadeném výroku jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237
odst. l písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v napadeném rozsahu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Soudy v projednávané věci vycházely - jak vyplývá z odůvodnění jejich
rozhodnutí – z předpokladu, že právo na vydání dědictví uplatněné žalobkyní z
důvodu ochrany oprávněného dědice po H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne
7.1.1952, se řídí ustanoveními § 485 až 487 občanského zákoníku (zákonem č.
40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů). S tímto závěrem dovolací soud
nesouhlasí.
Řízení o dědictví po H. M., dříve K. a rozené S., zemřelé dne 7.1.1952, bylo -
jak soudy zjistily - usnesením býv. Státního notářství v Brně ze dne 4.3.1952
č.j. 18 D 95/52-4 zastaveno "pro nedostatek majetku". Poté, co vyšlo najevo, že
zůstavitelce patřila ideální polovina předmětných nemovitostí, Městský soud v
Brně usnesením ze dne 26.6.2000 č.j. 59 D 1142/2000-12 zahájil řízení o
dědictví po zůstavitelce a usnesením ze dne 10.6.2002 č.j. 59 D 1142/2000-71
potvrdil, že uvedený majetek zůstavitelky připadl podle ustanovení § 513 zákona
č. 141/1950 Sb. a podle ustanovení § 342 zákona č. 142/1950 Sb. státu (České
republice). V době smrti zůstavitelky totiž bylo dědické právo upraveno v Části
páté zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a v řízení o dědictví se
postupovalo podle právní úpravy obsažené v Části druhé, Hlavě šesté zákona č.
142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád);
uvedená právní úprava byla určující nejen při rozhodování v roce 1952, ale také
pro rozhodování o majetku zůstavitelky dodatečně objeveném, i když k němu došlo
až po zrušení zákonů č. 141/1950 Sb. a č. 142/1950 Sb. (tedy po 1.4.1964)
[srov. § 859 odst. 1 a § 873 (nyní platného) občanského zákoníku a § 106 odst.
3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím
(notářský řád), Čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje
občanský soudní řád, a bod 12 Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony].
Ochrana oprávněného (pravého) dědice je institutem dědického práva, pomocí
kterého má být zjednána náprava, zjistí-li se teprve po projednání dědictví, že
oprávněným (pravým) dědicem zůstavitele je někdo jiný, než komu bylo dědictví
potvrzeno nebo kdo je podle výsledku projednání dědictví jinak nabyl. Proto
také se ochrana oprávněného (pravého) dědice řídí právní úpravou, která byla
určující pro dědické právo po zůstaviteli. Zemřela-li tedy zůstavitelka H. M.,
dříve K. a rozená S., dne 7.1.1952, a řídilo-li se proto dědické právo v jejím
případě právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb. i v době po 1.4.1964,
kdy bylo nahrazeno právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., znamená to
(mimo jiné), že ochrana pravého dědice této zůstavitelky se i v současné době
řídí ustanoveními § 557 a 558 zákona č. 141/1950 Sb., neboť musí být posuzována
podle právní úpravy účinné v době smrti zůstavitelky (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2004 sp. zn. 30 Cdo
1192/2003).
Vzhledem k tomu, že soudy v projednávané věci při posouzení uplatněného nároku
v rozporu se zákonem vycházely z ustanovení § 485 a § 487 (nyní platného)
občanského zákoníku, zabránily tím dovolacímu soudu (činnost dovolacího soudu
má zásadně jen přezkumný charakter) vyslovit se k právním otázkám pro
rozhodnutí věci významným a posoudit tak důvodnost námitek dovolatelky.
Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci,
Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. v dovoláním napadeném výroku a v akcesorickém výroku o
náhradě nákladů řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky v dotčené části rovněž toto rozhodnutí (včetně
akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil soudu prvního
stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 a § 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu