NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 21 Cdo 1652/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců A) Ing. P. M., B) Ing. J. M., obou zastoupených advokátem,
proti žalovanému Ch. H., a. s., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti
smlouvy o zřízení zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 15 C 268/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. listopadu 2002 č.j. 13 Co 581/2002-43, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.
června 2002 č.j. 15 C 268/2000-29 se zrušují a věc se postupuje k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním
stupni.
Žalobci se žalobou podanou dne 27.12.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 1
domáhali, aby bylo určeno, že \"smlouva o zřízení zástavního práva k
nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996\" mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a
žalobci A) a B) jako zástavci, kterou byly zastaveny \"nemovitosti - dům čp.
429, M. 1, P. 1, stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M.,
zapsané u Katastrálního úřadu P.-m. na LV č. 166, vložená do katastru
nemovitostí pod č.j. V2 1785/96 dne 31.7.1996 s právními účinky vkladu ke dni
14.2.1996\", je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že předmět zástavního
práva není ve smlouvě označen dostatečně určitě, neboť zastavená budova je
identifikována \"pouze číslem popisným a nikoliv též uvedením čísla parcely, na
které se nachází\", a že ve smlouvě o zřízení zástavního práva \"je rovněž
nedostatečně vymezena zajištěná pohledávka\", neboť zástavní smlouva výslovně
zmiňuje peněžitou pohledávku vzniklou na základě smlouvy o půjčce ze dne
7.2.1996, avšak \"účastníci žádnou smlouvu o půjčce toho dne neuzavřeli, nýbrž
uzavřeli smlouvu o úvěru\". Z těchto důvodů je smlouva o zřízení zástavního
práva k nemovitosti ze dne 7.2.1996 \"absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §
37 odst. 1 občanského zákoníku\".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 15 C 268/2000-29
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 2.150,-Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že označení zástavy
(domu a dvou stavebních parcel) ve smlouvě o zřízení zástavního práva je
dostatečně určité, neboť splňuje všechny požadované náležitosti podle tehdy
účinného znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., a není tu důvod
neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Za
dostatečně určité a jednoznačné považoval soud prvního stupně rovněž vymezení
zajištěné pohledávky ve smlouvě, která je označena nejen názvem smlouvy, ale je
charakterizována též datem jejího uzavření (7.2.1996) a výší poskytnutých
peněžních prostředků (35.000.000,- Kč), a nebylo zjištěno, že by účastníci
téhož dne uzavřeli ještě jinou smlouvu o přenechání peněz ve stejné výši.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2002 č.j. 13 Co
581/2002-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou
povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího
řízení 5.075,-Kč k rukám advokáta. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že předmět zástavního práva (zastavené nemovitosti) je zcela
dostatečně a určitě vymezen ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992
Sb. ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy a že v zástavní smlouvě
je zcela určitě označena též pohledávka, která je touto smlouvou zajišťována,
\"přičemž není podstatné, že jako právní důvod této pohledávky je uváděna
půjčka nebo úvěr, neboť pohledávka žalovaného vůči žalobcům je zcela nesporná
co do právního důvodu, tak i výše\". Námitku žalobců, že věcně příslušným k
projednání a rozhodnutí této věci měl být krajský soud jako soud prvního
stupně, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že v projednávané věci \"nejde o
spor ze smlouvy o úvěru, ale o neplatnost zástavní smlouvy podle § 151a a násl.
obč. zák., jde tedy o odlišný institut než smlouva o úvěru, která není
předmětem sporu mezi účastníky\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že
smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 7.2.1996 \"neurčitě a
nedostatečně vymezuje předmět zástavy (v čl. 2 smlouvy není jasně
specifikováno, která ze tří nemovitostí je dána do zástavy)\" a že je proto
neplatným právním úkonem podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku.
Žalobci dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mezi účastníky není
sporu o tom, že žalovaný poskytl žalobcům půjčku, popř. úvěr. Trvají na tom, že
jim nikdy na základě \"smlouvy o půjčce\" žádné peněžité prostředky nebyly
poskytnuty a že jim nemohl proto z tohoto právního důvodu vzniknout ani
závazek. Mezi žalobci a žalovaným došlo k uzavření \"Smlouvy o úvěru upravené
výhradně normami obchodního práva\". Protože \"účastníci zástavní smlouvou
zajistili pohledávku vzniklou na základě smlouvy o půjčce, k jejímuž uzavření
však nikdy nedošlo, nemohl tedy platně vzniknout ani závazek ze smlouvy zástavní
\". Žalobci rovněž namítají, že \"zde v případě zástavní smlouvy zajišťující
pohledávku ze smlouvy o úvěru existuje nedostatek věcné příslušnosti soudů, jež
v dané věci rozhodovaly\", a že odvolací soud svým postupem porušil povinnost
uloženou mu ustanovením § 104a o.s.ř. a rozhodl o této zásadní právní otázce
(věcné příslušnosti soudu) rozdílně od rozhodovací praxe odvolacích soudů i
soudu dovolacího. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozhodnutí soudů obou
stupňů jsou správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 občanského soudního řádu.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) občanského
soudního řádu] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu], anebo jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) občanského soudního řádu a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu];
to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a)
občanského soudního řádu], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde
o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§
237 odst.2 písm.b) občanského soudního řádu].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst.1 písm.b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé,
které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 občanského soudního
řádu].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 občanského soudního řádu);
vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 občanského soudního řádu ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního
řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst.3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, které soudy
jsou věcně příslušné k projednání a rozhodnutí žaloby o určení neplatnosti
smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy), uzavřené k zajištění
závazků ze smlouvy o úvěru. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak,
než jak je řešena v konstantní judikatuře soudů (srov. například právní názory
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1999 sp. zn. 21 Cdo 1781/99 a
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.12.1999 sp. zn. 21 Cdo 1671/99,
uveřejněném pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci
významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí,
které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto
dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 občanského
soudního řádu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského
soudního řádu), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době do 31.12.2000, je třeba
otázku věcné příslušnosti soudů v této věci i v současné době posuzovat podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř.
(srov. Část dvanáctou, Hlavu I. bod 2. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) bodu nn) a pp) o.s.ř. rozhodují krajské
soudy jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních, bez zřetele na to, zda
účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory ze smlouvy o úvěru a spory
z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených pod aa) až nn).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že smlouvou o zřízení zástavního práva k
nemovitosti ze dne 7.2.1996 byly ve prospěch žalovaného zastaveny nemovitosti
ve vlastnictví (v bezpodílovém spoluvlastnictví, nyní ve společném jmění
manželů) žalobců k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 7.2.1996,
který poskytl žalovaný žalobci A) ve výši 35.000.000,- Kč. O tom, že smlouva o
úvěru ze dne 7.2.1996 uzavřená mezi žalobcem A) a žalovaným je úvěrovou
smlouvou, není pochyb, neboť její ujednání - zejména obsažená v čl. I smlouvy -
odpovídají právní úpravě podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku ve
znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Žalobci se domáhají určení, že
smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) je neplatným právním
úkonem, neboť není dostatečně určitá.
Zástavní smlouvy a na jejich základě vzniklá zástavní práva jsou jedním z
právních prostředků zajištění závazků [srov. například § 552 a § 151a odst.1
(nyní § 152) občanského zákoníku]. V případě, že zástavní právo slouží k
zajištění závazků, uvedených v ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) pod body aa) až
nn) o.s.ř., tedy mimo jiné závazků ze smlouvy o úvěru, projednávají a rozhodují
spory z právních vztahů vzniklých ze zástavních smluv a ze zástavních práv,
zřízených na jejich základě, v prvním stupni - jak vyplývá z ustanovení § 9
odst. 3 písm. b) bodu pp) o.s.ř. - krajské soudy s působností ve věcech
obchodních, a to bez zřetele k tomu, zda účastníci závazkového vztahu jsou či
nejsou podnikatelé. Na určení věcné příslušnosti soudů nemá vliv ani to, zda
účastníky řízení jsou účastníci rozhodného závazkového vztahu; z hlediska
ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) bodu pp) o.s.ř., totiž není významné, kdo je
účastníkem řízení, ale pouze okolnost, zda jde či nejde o spor z právních
vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených v ustanovení § 9 odst. 3 písm.
b) pod body aa) až nn) o.s.ř.
Protože v posuzovaném případě se žalobci domáhají určení neplatnosti zástavní
smlouvy, na základě které bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky
žalovaného ze smlouvy o úvěru, šlo v řízení před soudy o spor z právního
vztahu, který vznikl při zajištění závazku uvedeného v ustanovení § 9 odst. 3
písm. b) bodu nn) o.s.ř. Žalobci tedy důvodně namítají, že věc měla být
projednána a rozhodnuta v prvním stupni krajským soudem s působností ve věcech
obchodních, kterým byl v době zahájení řízení v této věci Krajský obchodní soud
v Praze.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
občanského soudního řádu). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc postoupil k dalšímu řízení
Městskému soudu v Praze, který dnem 1.1.2001 převzal věci projednávané Krajským
obchodním soudem v Praze k dalšímu řízení (srov. čl. II bod 1 větu první zákona
č. 215/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v
soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o
státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů) a který je
jako soud prvního stupně s působností ve věcech obchodních věcně příslušný
tento spor v řízení v prvním stupni projednat a rozhodnout (§ 243b odst. 3 věta
druhá občanského soudního řádu).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Ljubomír
Drápal, v. r.
předseda senátu