21 Cdo 1673/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Okresnímu
úřadu Č., o 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 15 C 1649/2001, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. května 2002 č.j. 35 Co
204/2002-9, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 25.9.2001
domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na dlužném platu 25.000,- Kč. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že je u žalovaného v pracovním poměru od 2.9.1985, že
od 10.4.1989 vykonávala funkci vedoucí školní jídelny, že vedle této činnosti
pracovala jako kuchařka a že jí žalovaný určil podle nařízení vlády č. 251/1992
Sb. \"nezákonně\" platovou třídu, čímž ji \"značně finančně poškodil\". Jako
žalovaného v žalobě označila \"Okresní úřad Č.\".
Obvodní soud v České Lípě usnesením ze dne 21.3.2002 č.j. 15 C 1649/2001-4
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že \"účtárně Okresního soudu v České Lípě se přikazuje po právní moci
tohoto usnesení vrátit žalobkyni soudní poplatek 1.000,- Kč\". Soud prvního
stupně dovodil, že žalobkyní označený žalovaný Okresní úřad v Č. je ode dne
1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., organizační složkou státu,
\"není právnickou osobou\" a nemůže v právních vztazích vystupovat vlastním
jménem, \"nýbrž pouze jménem státu v případech stanovených zvláštním právním
předpisem\". Protože žalovaný Okresní úřad v Č. nemá způsobilost být účastníkem
řízení a protože nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit, řízení muselo
být podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
usnesením ze dne 6.5.2002 č.j. 35 Co 204/2002-9 usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně \"v souladu se zákonem o
okresních úřadech č. 147/2000 Sb.\" označila žalovaného jako \"Okresní úřad Č.
\" a že \"není tudíž pochyb, proti kterému subjektu žaloba směřuje\". Žádný \"z
identifikačních znaků\" žalovaného nenasvědčuje tomu, že žalobkyně \"směřovala
žalobu proti České republice a že okresní úřad měl být pouze zastupujícím
orgánem České republiky v daném řízení\", a proto soud prvního stupně neměl
důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř. a vyzývat žalobkyni k odstranění
vady žaloby v označení žalovaného. Protože soud prvního stupně dospěl ke
správnému závěru, že žalovaný byl v žalobě řádně označen, a protože žalovaný
nemá \"způsobilost k právním úkonům, neboť je pouze organizační složkou státu
\", trpí řízení nedostatkem podmínky řízení spočívající v nezpůsobilosti být
účastníkem řízení a muselo být podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
\"s výroky obecných soudů\" nemůže souhlasit, poukazuje na \"stanovisko
Ústavního soudu, např. nález ÚS ze dne 29.6.1995 sp. zn. III ÚS 74/94, Sb. nál.
a usn. č. 42/sv. 3\", které jí \"dává za pravdu\", a dovozuje, že soudy jí
\"brání domáhat se stanoveným postupem svých práv před soudem\". Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a
povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení
má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti
(tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické
osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích
jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako
zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát
(Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních
vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj
příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo
nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní
subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto
způsobilost přiznává.
Okresní úřady jsou správními úřady státu (srov. § 1 odst.1 zákona č. 147/2000
Sb., o okresních úřadech) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst.1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou
státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými osobami (srov. § 3
odst.2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon jim nepřiznává
způsobilost být účastníkem řízení, nejsou způsobilým účastníkem občanského
soudního řízení.
Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení
účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem
je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je
ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v
žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem
řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním
soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit
jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její
přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba
se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy
sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je
součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek
označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že
jeho označení jako účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného
státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce vystihuje
situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb.,
který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od
1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně
pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho
organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně
promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. (k tomu došlo až zákonem č.
151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního
řádu správního, který nabude účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již
od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl \"označením státu a příslušné organizační
složky, která za stát před soudem vystupuje\".
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k
označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení
neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení,
které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor
mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v
žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-
li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §
43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být -
jak správně uvádí odvolací soud - i chyby v psaní nebo jiné zřejmé
nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění
tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle
ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z
obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z
obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní
sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo
jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a
srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z
nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka
řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních
vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah,
neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů
procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v
kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a
řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem
řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a
jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a
usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení
nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně
zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani
dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani
pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl
způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak
vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň
v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost
ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo
nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl
způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být
účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i
v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické
osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu
(srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označila za
žalovaného \"Okresní úřad Č.\". Uvedené označení žalovaného bylo úplné
(přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se
měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z
obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo
dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila
žalobkyně ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém
rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v
žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti České
republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem),
neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť
žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl
povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní
úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být
účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou
žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez
dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného Okresní úřad
Č., nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo
nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce;
projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v
ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně
směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání
vycházela z předpokladu (z právního názoru), že Okresní úřad v Č. je subjekt,
který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor)
ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl
žalobkyni (jejího zástupce) k tomu, že v žalobě označila žalovaného v té
podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 25.9.2001, tedy nezpůsobuje vadu
žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování nepochybně
věděly, že Okresní úřad Č. jako organizační složka státu nemá tzv. právní
subjektivitu a že žalobkyně měla - chtěla-li, aby jako žalovaný vystupoval v
řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako
\"Českou republiku - Okresní úřad Č.\". O tomto svém závěru však neměly
povinnost žalobkyni poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích procesních
právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobkyně je povinen
uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném
právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné.
S názorem dovolatelky, že by jí soudy \"bránily domáhat se stanoveným postupem
svých práv před soudem\", nelze souhlasit. Byla to totiž samotná žalobkyně,
která - vedena chybným právním názorem, že Okresní úřad v Č. je subjekt, který
je povinen její nárok uspokojit - označila za žalovaného někoho, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, čímž zabránila soudům, aby se jí uplatněným
nárokem mohly meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení
muselo být řízení zastaveno. Žalobkyni přitom nic nebránilo a ani v současné
době nebrání, aby svůj nárok znovu uplatnila u soudu vůči tomu, kdo je skutečně
povinen její nárok (ukáže-li se jako opodstatněný) uspokojit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž
jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno
přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu