ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně R.I.G.I., spol. s r.o. se sídlem v Kolíně V, Ovčárecká č.
855, IČO 14800829, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné
Hoře, Lorecká č. 465, proti žalované M. K., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou,
advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 1302/18, o určení neúčinnosti
smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a o 650.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C
308/2004 a 8 C 121/2005, o dovolání účastnic proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 18. října 2011 č.j. 31 Co 237/2011-322, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se zamítají.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 25.11.2004
domáhala, aby bylo určeno, že "smlouva o převodu členských práv u Stavebního
bytového družstva Zruč nad Sázavou, s nimiž byl spojen nájem bytu, který je
zapsán v katastru nemovitostí pro obec a k.ú. Zruč nad Sázavou jako jednotka č.
715/5 v budově č.p. - objekt bydlení, jakož i právo na bezplatný převod uvedené
bytové jednotky spolu s podílem ve výši 163/1972 na společných částech domu a
pozemku - parcel č. 2028 a č. 2029 v k.ú. Zruč nad Sázavou, uzavřená dne
11.11.2002 mezi paní H. H. a žalovanou, je vůči žalobkyni právně neúčinná".
Uvedla, že má proti matce žalované H. H. pohledávku ve výši 1.330.555,80 Kč s
úrokem z prodlení, která jí byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Kutné
Hoře ze dne 10.4.2003 č.j. 3 C 234/97-210 v řízení, zahájeném dne 30.7.1997, že
žalovaná dne 11.11.2002 uzavřela s H. H. smlouvu o převodu členských práv ve
Stavebním bytovém družstvu Zruč nad Sázavou, s nimiž byl spojen nájem bytu a
právo "na bezplatný převod bytové jednotky s podílem na společných částech domu
a pozemku", a že na základě prohlášení vlastníka budovy ze dne 10.1.2002 je byt
"evidován jako bytová jednotka č. v budově čp. v obci Zruč nad Sázavou"; právo
na "bezplatný převod" bylo "realizováno" smlouvou o převodu družstevního bytu a
převodu pozemku do vlastnictví člena uzavřenou mezi Stavebním bytovým družstvem
Zruč nad Sázavou a žalovanou dne 12.12.2002, podle níž bylo vlastnické právo
vloženo do katastru nemovitostí s účinností ke dni 16.12.2002. Žalobkyně je
přesvědčena, že H. H. uzavřela předmětnou smlouvu o převodu členských práv se
žalovanou v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svoji věřitelku.
Žalobkyně se dále žalobou podanou u Okresního soudu v Kutné Hoře dne 9.11.2005
(a změněnou dne 8.12.2009 se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí
žalovaná zaplatila 650.000,- Kč s úrokem z prodlení. Požadovala tímto způsobem,
aby jí žalovaná vydala náhradu za to, co žalobkyni v důsledku smlouvy o převodu
členských práv ze dne 11.11.2002 ušlo z majetku dlužnice H. H. Podle názoru
žalobkyně "bez ohledu na možnost uspokojení pohledávky věřitele z toho, co
odporovaným úkonem z majetku dlužníka ušlo, musí věřitel v zájmu zachování
svého práva odporovat úkonu, který zkracuje uspokojení jeho pohledávky, a v
případě, že uspokojení z toho, co tímto úkonem z majetku dlužníka ušlo, není
dobře možné, musí se domáhat též náhrady ve smyslu ustanovení § 42a odst.4
části věty za středníkem občanského zákoníku".
Okresní soud v Kutné Hoře, který usnesením ze dne 8.12.2005 č.j. 8 C 121/2005-6
spojil obě věci ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 24.11.2010 č.j. 5 C
308/2004-257 zamítl obě žaloby a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "ČR
- do pokladny Okresního soudu Kutná Hora státem zálohované znalečné" ve výši
4.324,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 26.025,-Kč k rukám advokátky JUDr. Libuše Svobodové. Z výsledků
dokazování zjistil, že žalovaná a její matka H. H. uzavřely dne 11.11.2002
dohodu o převodu členských práv a povinností ve stavebním bytovém družstvu, na
základě které přešlo na žalovanou rovněž právo na "bezplatný převod bytové
jednotky společně s podílem na společných částech domu", a že mezi družstvem a
žalovanou byla dne 12.12.2002 uzavřena smlouva o převodu družstevního bytu a
pozemků do vlastnictví žalované (účinky vkladu práva do katastru nemovitostí
nastaly dnem 16.12.2002), a uzavřel, že právní úkon dlužnice H. H. není vůči
žalobkyni právně neúčinný, neboť žalovaná "prokázala vyvinutí náležité
pečlivosti k tomu, aby rozpoznala případný úmysl dlužníka - své matky zkrátit
věřitele" (žalovaná se zajímala, jak vypadají obchodní vztahy žalobkyně a její
matky, byla ubezpečována svou matkou, že žalobkyni nic nedluží a že naopak v
její prospěch má být uhrazen vypořádací podíl za obchodní dům Sázavanka) a že
"nelze na žalované požadovat, aby sama kontaktovala žalobkyni a informovala se,
jaké jsou vzájemné finanční požadavky žalobkyně a její matky". I když "lze
současně podat žalobu na neúčinnost právního úkonu podle ustanovení § 42a odst.
1 občanského zákoníku a na náhradu proti tomu, kdo měl z odporovatelného úkonu
prospěch, podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku", nemůže podle
názoru soudu prvního stupně "požadovaná náhrada představovat to, co ušlo z
dlužníkova majetku, neboť majetková hodnota byla představována členskými právy
a povinnostmi v bytovém družstvu jako souborem práv a povinností převoditelných
na jiného, žalobkyně by v exekuci nezískala hodnotu bytu, ale pouze vypořádací
podíl, na který má nárok bývalý člen družstva, ale který je při exekuci
vyplacen oprávněnému"; "podmínky pro postup podle ustanovení § 42a odst. 4
občanského zákoníku tedy nebyly splněny".
K odvolání účastnic Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2011 č. j. 31
Co 237/2011-322 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil,
aby zaplatila žalobkyni 500.000,- Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit "České
republice do pokladny Okresního soudu Kutná Hora každá" 2.162,- Kč. Poté, co
dovodil, že "žalobu o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu
získanému z odporovatelného právního úkonu lze podat jen tehdy, není-li dobře
možné uspokojení věřitele z toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku", a že tedy "v případě uplatnění nároku věřitele ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku nelze uplatňovat žalobou zároveň i
neúčinnost odporovaného úkonu", neboť "sama neúčinnost odporovaného úkonu je
předpokladem pro postup podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku", a
že soud si "v případě uplatnění nároku věřitele ve smyslu ustanovení § 42a
odst. 4 občanského zákoníku" řeší otázku neúčinnosti právního úkonu předběžnou,
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě o určení neúčinnosti dohody o převodu
členských práv u Stavebního bytového družstva Zruč nad Sázavou ze dne
11.11.2002 nelze vyhovět a že žalobkyně má právo na plnění ve smyslu ustanovení
§ 42a odst.4 občanského zákoníku, neboť žalovaná nevyvinula náležitou pečlivost
k tomu, aby se přesvědčila, zda právní úkon (dohoda o převodu členských práv ve
Stavebním bytovém družstvu Zruč nad Sázavou) nezkracuje věřitele její matky H.
H. (při hodnocení finanční situace své matky žalovaná vycházela především z
jejího ujišťování o vlastní ekonomické stabilitě, ačkoliv jí bylo známo, že
její matka vede se žalobkyní řadu sporů, žalovaná nevyvinula sama žádnou
aktivitu pro zjištění finanční situace matky z jiného zdroje, například
nahlédnutím do listin týkajících se všech sporů, popřípadě konzultací s
odborníkem nebo ověřením stavu sporu u žalobkyně). Při rozhodování o výši
náhrady podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku odvolací soud
dovodil, že rozhodující je cena členských práv a povinností ve Stavebním
bytovém družstvu Zruč nad Sázavou v době jejich převodu na žalovanou jako práv
majetkových (a nikoliv výše vypořádacího podílu v družstvu), neboť "právě
částka, která představuje jejich cenu, ušla z majetku matky žalované ve
prospěch žalované"; vzhledem k tomu, že žalovaná důvodně namítla promlčení u
částky 150.000,- Kč, o niž žalobkyně rozšířila žalobu dne 8.12.2009 (tříletá
"promlčecí lhůta" k uplatnění nároku na náhradu vůči žalované uplynula dne
12.11.2005), je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 500.000,- Kč. Odvolací soud
nepřiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení s odůvodněním, že její nárok
vznikl až rozhodnutím soudu a že se proto žalovaná nemohla dostat do prodlení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly účastnice dovolání.
Žalobkyně, která napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého v případě uplatnění nároku věřitelem podle ustanovení § 42a odst. 4
občanského zákoníku nelze úspěšně uplatňovat žalobou také neúčinnost
odporovaného úkonu, neboť "otázku odporovatelnosti úkonu nelze řešit jako
otázku předběžnou", protože "musí být vždy určena výrokem rozsudku", a stav,
kdy uspokojení věřitele není dobře možné, zpravidla nenastává již v okamžiku,
kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, ale zpravidla až následně, někdy až po
uplynutí doby tří let ode dne, kdy byl odporovaný úkon učiněn. Žalobkyně
pokládá za nesprávné posouzení otázky promlčení části náhrady ve výši 150.000,-
Kč, o kterou byla náhrada zvýšena po zpracování znaleckého posudku o obecné
ceně práv a povinností v bytovém družstvu, a namítá, že "podmínkou uplatnění
práva na náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku je to, aby
věřitel úkonu úspěšně odporoval, proto nemůže promlčecí doba k uplatnění tohoto
práva začít běžet dříve, než dojde k určení neúčinnosti úkonu soudem, a proto v
daném případě promlčení náhrady nepřichází v úvahu"; právo věřitele na náhradu
může být uplatněno "teprve po té, co jsou splněny dvě podmínky, po té, kdy je
pohledávka vymahatelná a uspokojení z toho, co z majetku dlužníka ušlo, není
dobře možné", a podání žaloby o určení neúčinnosti odporovaného úkonu staví běh
promlčecí doby ve vztahu k právu na náhradu ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4
občanského zákoníku". Odvolací soud podle žalobkyně dále nesprávně dovodil, že
by výrok rozsudku ukládající poskytnutí náhrady věřiteli měl mít konstitutivní
povahu, aniž by vzal v úvahu, že právo věřitele na náhradu a povinnost toho,
kdo měl z odporovaného úkonu prospěch, tuto náhradu zaplatit, vzniká ze zákona,
a nikoliv až na základě soudního rozhodnutí. Ten, kdo měl z odporovaného úkonu
prospěch, je povinen náhradu poskytnout po té, co byl věřitelem k poskytnutí
náhrady vyzván, a následující den se ocitá v prodlení. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a aby mu
věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolání, které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, namítla,
že "vyvinula maximální a náležitou pečlivost při zjišťování majetkové situace
své matky vzhledem k jejím možnostem a okolnostem" (matka ji seznámila s
pravomocným rozsudkem, z něhož vyplýval nárok matky na vyplacení částky
3.275.000,- Kč, a s usnesením, kterým byla nařízena exekuce na majetek
žalobkyně), a dovozuje, že "ke zkrácení věřitele nedošlo, neboť matka žalované
(dlužnice) měla vůči žalobkyni pohledávku ve výši 3.275.000,- Kč včetně
rozhodnutí o nařízení exekuce na tuto částku"; k uzavření dohody o převodu
členských práv a povinností dne 11.11.2002 pak došlo z důvodu, že matka
žalobkyně považovala za zbytečný dvojí převod a placení daně při převodu
vlastnického práva k bytové jednotce nejdříve z družstva na matku a následně z
ní na žalovanou. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by to,
co věřitelce ušlo z majetku dlužníka, byla hodnota členských práv a povinností
v bytovém družstvu určená znaleckým posudkem; při zániku členství v bytovém
družstvu má totiž dosavadní člen nárok na vypořádací podíl a při exekuci se
tento vypořádací podíl vyplácí oprávněnému, i když majetková hodnota -
družstevní byt zůstává bytovému družstvu. Odporovaným úkonem (dohodou o převodu
členských práv a povinností) tedy ušel z majetku matky žalované "vypořádací
podíl, který by byl získán exekucí na její členská práva a povinnosti, nikoli
tržní hodnota těchto členských práv a povinností", jak dovodil odvolací soud.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím
výroku a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Uvedla, že je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nevynaložila
náležitou pečlivost ke zjištění, zda její matka měla dluhy u žalobkyně, neboť
vycházela pouze z informací své matky a sama nevyvinula žádnou aktivitu, která
by jí umožnila ověřit si skutečný stav věcí z jiného zdroje. Při rozhodování o
výši nároku odvolací soud správně vycházel "z obecné ceny práv a povinností ve
stavebním bytovém družstvu", neboť tato cena představuje výši prospěchu,
kterého se žalované z odporovaného úkonu dostalo.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Souhlasila s odvolacím soudem v tom, že věřitel se plnění získaného z
odporovaného úkonu domáhá namísto samotného určení neúčinnosti a že k promlčení
části náhrady ve výši 150.000,- Kč došlo, neboť tříletá promlčecí lhůta
uplynula již před rozšířením žaloby o tuto částku ze dne 8.12.2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že obě
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými
osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je (mimo jiných hledisek)
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem
soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně),
takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní
posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen
takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v
právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle
ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř.,
popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval
výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou
rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon
931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20
Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč.
2000).
Tím, že odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že právo na náhradu podle
ustanovení § 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku vylučuje,
aby byla výrokem soudního rozhodnutí určena neúčinnost právního úkonu, v
důsledku kterého došlo ke zkrácení věřitele, a že žalovaná nevyvinula náležitou
pečlivost, aby rozpoznala, zda převod členských práv v bytovém družstvu
nezkracuje věřitele její matky H. H. (a potvrdil proto rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že je vůči žalobkyni
právně neúčinná smlouva o převodu členských práv u Stavebního bytového družstva
Zruč nad Sázavou ze dne 11.11.2002), jakož i tím, že dospěl k závěru, podle
kterého je třeba při rozhodování o výši náhrady podle ustanovení § 42a odst.4
části věty za středníkem občanského zákoníku vycházet z obvyklé ceny členských
práv a povinností v stavebním bytovém družstvu v době jejich převodu na
žalovanou jako práv majetkových (a změnil proto rozsudkem soudu prvního stupně
tak, že žalobkyni přisoudil částku 500.000,- Kč), podle kterého je právo na
další náhradu ve výši 150.000,- Kč promlčeno (a potvrdil proto rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení dalších 150.000,- Kč) a podle
kterého žalobkyni nenáleží z přisouzené částky 500.000,- Kč úroky z prodlení,
neboť rozhodnutí soudu o odporovatelnosti právních úkonů má konstitutivní
povahu a prodlení žalovaného tedy nemůže nastat dříve, než se rozhodnutí soudu
stane vykonatelným (a potvrdil proto rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby na zaplacení úroků z prodlení), došlo nepochybně k odlišnému
(rozdílnému) vymezení práv a povinností účastníků řízení oproti posouzení práv
a povinností účastníků provedenému soudem prvního stupně. Nejen dovolání
žalované, ale i dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je tedy
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovoláními napadených výrocích ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a žalované
nejsou opodstatněná.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. § 42a
odst. 1 občanského zákoníku).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech
letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně
znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v
posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117
občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch
těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. § 42a odst. 2
občanského zákoníku).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl
právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch
(srov. § 42a odst. 3 občanského zákoníku).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud,
že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným
právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na
náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. § 42a odst. 4
občanského zákoníku).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného
proti dlužníku, domáhat nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné, může se věřitel - místo určení neúčinnosti
právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu
dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3
občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli
neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady,
která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku
- tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným
právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které
vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný
pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch)
dlužník učinil odporovatelný právní úkon, věc, právo nebo jinou majetkovou
hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení
věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť
vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku;
věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo
měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení
§ 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku se věřiteli poskytuje
- jak vyplývá již ze znění ustanovení § 42a odst.4 občanského zákoníku - místo
práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, protože to "není dobře možné". Zjistí-li tedy - řečeno
jinak - soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným
právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno žalobě o určení
právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové soudní rozhodnutí
by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele, protože nabytý
majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto - jak uvedeno již
výše - být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) vůči z takového
rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že není důvodná žaloba o určení neúčinnosti
dlužníkova právního úkonu, není-li dobře možné, aby byl věřitel uspokojen
"exekučním" postižením toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku. Věřitel má v takovém případě právo na náhradu podle ustanovení § 42a
odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku; jde rovněž o odpůrčí
žalobu ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloba
představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního
úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu podle ustanovení § 42a odst.4
části věty za středníkem občanského zákoníku), v níž se otázka právní
neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako otázka předběžná.
Vzhledem k tomu, že žalovaná, na niž dlužnice H. H. převedla dohodou ze dne
11.11.2002 svá členská práva a povinnosti ve Stavebním bytovém družstvu Zruč
nad Sázavou, uzavřela dne 12.12.2002 s tímto družstvem smlouvu o převodu
družstevního bytu a převodu pozemků do vlastnictví člena družstva, přičemž
právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované vznikly dnem
16.12.2002 (před podáním žaloby), dospěl odvolací soud v souladu se zákonem k
závěru, že uspokojení žalobkyně z toho, co na základě dohody ze dne 11.11.2002
ušlo z majetku H. H., není dobře možné a že posouzení neúčinnosti dohody ze dne
11.11.2002 má právní význam jen jako vyřešení předběžné otázky pro řízení o
právu žalobkyně na náhradu podle ustanovení § 42a odst.4 části věty za
středníkem občanského zákoníku.
Důvodná není ani námitka žalobkyně, že uplatnila změnou žaloby ze dne 8.12.2009
včas část náhrady ve výši 150.000,- Kč, o niž navýšila původně požadovanou
náhradu ve výši 500.000,- Kč. Právo na náhradu ve smyslu ustanovení § 42a
odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku představuje (obdobně jako
určení právní neúčinnosti právního úkonu) uplatnění práva odporovat právnímu
úkonu, které musí být učiněno u soudu do 3 let ode dne, kdy právní úkon byl
učiněn, jinak (prekluzí) zanikne (srov. § 42a odst.2 občanského zákoníku).
Žalobkyně své právo odvozuje z neúčinné dohody o převodu členských práv a
povinností ze dne 11.11.2002; uplatnila-li právo na náhradu podle ustanovení §
42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku ve výši 150.000,- Kč u
soudu teprve dne 8.12.2009, uplatnila je nepochybně opožděně.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem také v tom, že rozhodnutí, kterým
soud vyhoví odpůrčí žalobě podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, má
konstitutivní povahu. Právo věřitele požadovat uspokojení své pohledávky z
toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nebo, není-li
to dobře možné, na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch, vzniká
nikoliv jen splněním předpokladů odporovatelnosti uvedených v ustanovení § 42a
občanského zákoníku nebo podáním odpůrčí žaloby u soudu, ale teprve (až) právní
mocí (vykonatelností) rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno,
neboť dříve nebylo (a z povahy věci vyplývá, že ani nemohlo být) právním
prostředkem uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce). Na tomto závěru nic nemění ani to, že právní neúčinnost
odporovatelných právních úkonů je vyjádřena určovacím výrokem, popřípadě
výrokem o uložení povinnosti k zaplacení náhrady, neboť tu nejde ani o určení
právního vztahu nebo práva ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) občanského
soudního řádu, ani o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního
vztahu nebo z porušení práva, ve smyslu ustanovení § 80 písm.b) občanského
soudního řádu, ale o vyslovení právní skutečnosti (právní neúčinnosti právního
úkonu) a jejích právních následků. Odvolací soud proto v souladu se zákonem
dovodil, že žalovaná nemohla být v době rozhodování v prodlení se zaplacením
částky 500.000,- Kč a že proto jí nemohla být uložena povinnost zaplatit
žalobkyni úroky z prodlení.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku -
takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v
tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není
podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby
dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského
zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon
předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl
dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při
náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující
věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův
odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že druhé straně
odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem
zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním
úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní
úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem
ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat,
že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit
věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka
zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem
věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního
úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného
dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li
v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Nebude-li v
řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit
odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li
se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo
o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba
se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl
dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité
pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle
ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení,
že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani
nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla
a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu
dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti
přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu
a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu),
aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního
úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto
úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti
nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku
ubránit odpůrčí žalobě.
Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při
právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v
její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele
dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich
plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí
být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z
majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl
uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Protože žalovaná je dcerou dlužnice H. H., představuje dohoda o převodu
členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Zruč nad Sázavou ze
dne 11.11.2002 právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou.
Odvolací soud proto správně dovodil, že žalovaná, i kdyby o úmyslu dlužníka
zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla nebo nemusela vědět, by se
mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby v řízení před soudy tvrdila a
prokázala, že úmysl dlužnice H. H. zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele
nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Nic takového však žalovaná nejen
neprokázala, ale ani netvrdila; sama za řízení uváděla, že při hodnocení
finanční situace své matky vycházela především z jejího ujišťování o vlastní
ekonomické stabilitě, že věděla, že "mezi matkou a žalobkyní probíhá asi 20-30
sporů, ale že nevěděla, čeho se týkají", a že "nemá smysl zjišťovat finanční
poměry mezi matkou a žalobkyní, neboť žalobkyně dělala naschvály a s žalovanou
by se jistě nebavila".
Odvolací soud posoudil otázku vynaložení náležité pečlivosti na straně žalované
za účelem rozpoznání úmyslu její matky, zkrátit dohodou o převodu členských
práv a povinností uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, v souladu s
ustálenou judikaturou. V souladu se zjištěným skutkovým stavem dovodil, že
žalovaná nevyvinula náležitou pečlivost k tomu, aby se přesvědčila, že dohoda
ze dne 11.11.2002 nezkracuje věřitele její matky, neboť žalovaná zjišťovala
poměry své matky pouze u ní a nevyvinula sama žádnou aktivitu pro zjištění
finanční situace své matky z jiného zdroje (např. nahlédnutím do listin
týkajících se všech sporů, popřípadě konzultací s odborníkem).
Není-li dobře možné, aby se věřitel uspokojil z toho, co odporovatelným právním
úkonem ušlo z dlužníkova majetku, má - jak uvedeno již výše - podle ustanovení
§ 42a odst.4 části věty za středníkem občanského zákoníku právo na náhradu vůči
tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Ustanovení § 42a odst.4 části věty za
středníkem občanského zákoníku vymezuje nejen osobu, které lze uložit povinnost
poskytnout věřiteli náhradu; současně - jak vyplývá z jeho znění - vyjadřuje,
jakou náhradu má věřiteli (na úhradu jeho vymahatelné pohledávky) poskytnout,
není-li dobře možné uspokojení pohledávky věřitele z toho, co ušlo z dlužníkova
majetku, a to náhradu ve výši prospěchu vzniklého povinné osobě z
odporovatelného právního úkonu, tedy prospěch ve výši, která vyjadřuje, oč se
(v penězích) povinné osobě v příčinné souvislosti s odporovatelným právním
úkonem zvýšil její majetek.
V projednávané věci vznikl žalované v příčinné souvislosti s odporovatelnou
dohodou ze dne 11.11.2002 prospěch, který spočívá v tom, že smlouvou ze dne
12.12.2002, kterou s ní Stavební bytové družstvo Zruč nad Sázavou uzavřelo jako
s členkou družstva ke splnění povinnosti uzavřít smlouvu podle zákona č.
72/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), získala do vlastnictví jednotku,
vymezenou v katastru nemovitostí a označenou ve smlouvě. Žalované se tedy v
příčinné souvislosti s odporovatelnou dohodou ze dne 11.11.2002 zvýšil majetek
o hodnotu "bytové jednotky", jíž byla (ode dne 16.12.2002) vlastníkem. Protože
hodnota této "bytové jednotky" nemůže být menší, než kolik činí hodnota
členských práv a povinností podle znaleckého posudku J. L., odvolací soud
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč v souladu se
zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný, protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkami tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože nebyla
zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně a žalované
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 142 odst.2 o.s.ř., neboť dovolání obou
účastnic byla zamítnuta a jejich úspěch (neúspěch) ve věci byl přibližně stejný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu