21 Cdo 1704/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobců a) F. Š., a b) J. Š., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovanému R. E. A., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení
nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě a o vzájemné žalobě o
57.163,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod
sp. zn. 15 C 136/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23. ledna 2006 č. j. 42 Co 231/2005-148, takto:
Rozsudek krajského soudu se - s výjimkou výroku I. o zrušení rozsudku okresního
soudu a o zastavení řízení - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku - Místku dne 19.10.2001
proti K. b., a.s. domáhali, aby bylo určeno, že prodej zástavy, a to \"domu
objekt bydlení, postaveného na pozemku parcela č. 5682/1, pozemku parc. č.
5682/1 - zastavěná plocha, pozemku parc. č. 5682/2 - zastavěná plocha, garáže,
postavené na pozemku parc. č. 5682/2 a pozemku parc. č. 5683 - zahrada, všechny
v katastrálním území Š. u O., obec Š., okres F. – M., zapsaných na listu
vlastnictví\", je ve veřejné dražbě nepřípustný. Žalobu zdůvodnili zejména tím,
že K. b., a.s. poskytla žalobci a) podle smlouvy o úvěru ze dne 29.10.1992 úvěr
v celkové výši 2.500.000,- Kč, k jehož zajištění byla dne 29.10.1992
uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byly uvedené
nemovitosti, a že v září 2001 bylo žalobcům doručeno oznámení
společnosti G., s. s r.o. o dražbě ve smyslu ustanovení § 40 zákona č.
26/2000 Sb. Žalobci považují prodej zástavy ve veřejné dražbě za nepřípustný,
neboť má být provedena k uspokojení pohledávky ve výši 3.435.248,48 Kč, ačkoliv
v zástavní smlouvě je závazek \"specifikován částkou ve výši 2.500.000,- Kč\" a
nevztahuje se na smluvní úrok, úroky z prodlení a poplatky za spravování účtu
\". Zástavní smlouva ze dne 29.10.1992 je navíc neplatná, neboť v ní
není určitě a srozumitelně popsán \"závazek, který měl být zajištěn
zástavou žalobců\", a zástavní smlouva obsahuje nepřesné údaje o vlastnictví
zástavy.
Žalovaná K. b., a.s. namítla, že zástavním právem, zřízeným na základě
zástavní smlouvy ze dne 29.10.1992, bylo ze zákona zajištěno též příslušenství
úvěru (úroky a úroky z prodlení). Vzhledem k tomu, že žaloba je bezdůvodná a že
jejím podáním byla zmařena veřejná dražba, požaduje vzájemnou žalobou po
žalobcích zaplacení částky 57.163,30 Kč, kterou uhradila dražebníkovi na
nákladech dražby.
Okresní soud ve Frýdku - Místku - poté, co usnesením ze dne 30.10.2003 č.j. 15
C 136/2001-57 připustil, aby na místo K. b., a.s. do řízení nastoupila ve
smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. jako žalovaná GE C. B., a.s. - rozsudkem ze dne
20.4.2004 č.j. 15 C 136/2001-69 žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy
ve veřejné dražbě zamítl, žalobcům uložil, aby zaplatili žalované 57.163,30 Kč,
a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 17.218,50 Kč k rukám advokáta Mgr. M. Ž. Dospěl k závěru, že
zástavní smlouva ze dne 29.10.1992 je určitá a srozumitelná (zástavci podle ní
nemovitosti zastavili pro pohledávku až do výše 1.000.000,- Kč) a že smlouva o
provedení veřejné dražby byla uzavřena \"pro částku 970.000,- Kč\"; uvádí-li se
v oznámení o veřejné dražbě ze dne 27.9.2001, že pohledávka za dlužníkem
dosáhla ke dni 31.8.2001 částky 3.435.248,48 Kč, nevyplývá z toho, že by
dražebník \"hodlal zpeněžit zastavené nemovitosti pro takovou částku\".
Zástavní věřitel podle soudu prvního stupně navrhl provedení veřejné
nedobrovolné dražby zástavy v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona č.
26/2000 Sb. Uložení povinnosti žalobcům k zaplacení částky 57.163,30 Kč soud
prvního stupně zdůvodnil ustanovením § 166 odst.4 občanského zákoníku, neboť je
\"zřejmé, že návrh byl podán bezdůvodně\", a žalobci jsou tedy povinni zaplatit
žalované škodu, která jí vznikla \"oddálením prodeje\".
Krajský soud v Ostravě - poté, co usnesením ze dne 23.6.2005 č.j. 42 Co
232/2005-122 ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. vyhověl návrhu, aby na místo GE
C. B., a.s. do řízení nastoupil jako žalovaný E. A., s.r.o. -
rozsudkem ze dne 23.1.2006 č.j. 42 Co 231/2005-148 rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o nepřípustnosti prodeje zrušil a řízení v tomto rozsahu
zastavil, ve výroku o zaplacení částky 57.163,30 Kč ho potvrdil a rozhodl, že
žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 17.218,50 Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 11.615,- Kč k rukám advokáta Mgr. P. K. Poté, co
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nepřípustnosti prodeje zrušil a
řízení v tomto rozsahu zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, odvolací soud dospěl
k závěru, že o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náhradu škody bylo
rozhodnuto v souladu s ustanovením § 166 odst. 4 občanského zákoníku. Vycházel
přitom ze zjištění, že pohledávka z úvěru poskytnutého žalobci a) byla pro
částku 1.000.000,- Kč zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech,
že dlužník své závazky ze smlouvy o úvěru neplnil, že zástavní věřitel uzavřel
s dražebníkem smlouvu o provedení dražby podle ustanovení § 36 odst.2 zákona č.
26/2000 Sb. a že dražebník od dražby upustil, neboť žalobci podali u soudu
žalobu o určení nepřípustnosti dražby. Na povinnosti žalobců zaplatit
žalovanému náhradu škody nic nemění ani to, že ustanovení § 36 odst. 2 zákona
č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno. Ke zrušení tohoto
ustanovení totiž došlo až dnem 11.5.2005 a \"teprve poté již nebylo možné
aplikovat ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, které zavedlo
další dražební titul, jenž zástavnímu věřiteli poskytl možnost realizace
zástavního práva s tím, že mu umožňoval nedobrovolně dražit i v případě, kdy
bylo zástavní právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí
před účinností zákona o veřejných dražbách\". Protože žalobci podali bezdůvodně
žalobu o určení nepřípustnosti žaloby (jejich žaloba \"nebyla soudem shledána
důvodnou a následně vzali svou žalobu zpět\"), jsou povinni nahradit zástavnímu
věřiteli škodu vzniklou oddálením prodeje zástavy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku o zaplacení částky 57.163,30
Kč podali žalobci dovolání. Namítají, že \"jednali ve shodě s Ústavou\", když
se i v době před zrušením ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. pro
jeho neústavnost \"domáhali nepřípustnosti nedobrovolné dražby\", aniž by bylo
významné, \"čím argumentovali v řízení před soudem, proč nedobrovolná dražba je
nepřípustná\", a že naopak žalovaný (jeho právní předchůdce) jednal
protiústavně, jestliže uzavřel smlouvu o provedení nedobrovolné dražby. Závěr
odvolacího soudu, podle kterého žalobci mají nahradit škodu, protože se
\"nechovali v souladu s tehdy platným zákonem\" (byť se chovali v souladu s
Ústavou), je podle názoru dovolatelů \"jen dalším porušením ústavnosti\".
Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku
zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou
obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech
50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§
237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže
jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo
pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o
nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci
samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
zaplacení částky 57.163,30 Kč tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, jaký má na předpoklady k náhradě škody podle ustanovení § 166
odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.2006) vliv skutečnost, že
ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. bylo nálezem Ústavního
soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno, došlo-li k oddálení prodeje zástavy
ve veřejné nedobrovolné dražbě, prováděné podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona
č. 26/2000 Sb. ještě před jeho zrušením. Uvedená právní otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku rozhodnutí, které má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zaplacení částky 57.163,30 Kč
je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ten, kdo podal bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti prodeje
zástavy ve veřejné dražbě, je povinen nahradit zástavnímu věřiteli škodu,
která mu vznikla oddálením prodeje zástavy za dobu od podání žaloby do dne
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže zástavní věřitel uplatnil
právo na náhradu této škody v průběhu řízení o žalobě před soudem prvního
stupně (§ 166 odst. 4 část věty před středníkem občanského zákoníku ve
znění účinném do 31.8.2006).
Podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách,
bylo-li zástavní právo k nemovitosti vloženo či zapsáno do katastru nemovitostí
před účinností tohoto zákona nebo vzniklo-li zástavní právo k movité věci před
účinností tohoto zákona na základě platné zástavní smlouvy a učinil-li
navrhovatel čestné prohlášení ve formě notářského zápisu o tom, že má vůči
dlužníku splatnou pohledávku, z níž není plněno a která je zajištěna tímto
zástavním právem, je dražbou nedobrovolnou rovněž dražba prováděná na návrh
dražebního věřitele, jehož pohledávka je zajištěna tímto zástavním právem.
Ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8.3.2005 č. 181/2005 Sb. zrušeno dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 10.5.2005).
V projednávané věci se žalobci domáhali určení nepřípustnosti veřejné
nedobrovolné dražby, která měla být provedena na návrh zástavního věřitele
(právního předchůdce žalovaného) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, na základě smlouvy, kterou uzavřel s
dražebníkem G., s. s r.o. dne 7.9.2001. Poté, co nabyl účinnosti nález
Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb., vzali žalobci (za řízení před odvolacím
soudem) svou žalobu zpět. Za tohoto stavu věci bylo pro závěr o tom, zda
žalobci podali žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě
ve smyslu ustanovení § 166 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném do
31.8.2006) \"bezdůvodně\", významné především to, že ustanovení § 36 odst. 2
zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, bylo jako protiústavní dnem
10.5.2005 zrušeno.
Podle ustanovení § 70 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"zákona č. 182/1993 Sb.\") dojde-li po
provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá
ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo
jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem,
nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich
jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.
Podle ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jiná pravomocná
rozhodnutí soudů než jsou rozsudky vydané v trestním řízení vydaná na základě
právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé
zákona č. 182/1993 Sb.), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových
rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb. uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních
předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení.
Podle ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. jinak práva a
povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu
zůstávají nedotčena.
I když ke zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení pro rozpor s
ústavním zákonem (ústavním pořádkem), popřípadě jiného právního předpisu nebo
jeho jednotlivého ustanovení pro rozpor s ústavním zákonem (ústavním pořádkem)
nebo zákonem, dochází dnem, který Ústavní soud určí ve svém \"zrušujícím\"
nálezu (a nikoliv s účinky od počátku, kdy zákon, jiný právní předpis nebo
jejich jednotlivá ustanovení nabyly účinnosti), musí být současně přihlédnuto k
tomu, že nález Ústavního soudu přičítá zrušenému zákonu, jinému právnímu
předpisu nebo jeho jednotlivému ustanovení též vlastnost \"protiústavnosti\"
(rozporu s ústavním pořádkem), popřípadě \"protizákonnosti\" (rozporu se
zákonem), která se k němu pojila již od počátku (od jeho účinnosti) a která v
době rozhodování Ústavního soudu (srov. § 66 a § 67 zákona č. 182/1993 Sb.)
trvala. Rozpor s ústavním pořádkem sice může být závazně deklarován pouze
nálezem Ústavního soudu, avšak následky jeho zjištění platí i pro dobu
předcházející nálezem provedeného zrušení \"protiústavního\" zákona nebo jeho
jednotlivého ustanovení.
Jeden z právních následků \"protiústavnosti\", popřípadě \"protizákonnosti\"
nálezem Ústavního soudu zrušeného zákona, jiného právního předpisu nebo jejich
jednotlivého ustanovení spočívá ve ztrátě vykonatelnosti rozhodnutí soudu
podle ustanovení § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. Ke ztrátě
vykonatelnosti přitom dochází u všech rozhodnutí, která byla vydána na základě
zrušeného právního předpisu, tedy i u rozhodnutí vydaných přede dnem, který
byl v nálezu Ústavního soudu určen jako den zrušení právního
předpisu, a vyslovujících se tedy o právech a povinnostech účastníků řízení
vzniklých před tímto dnem.
Z toho, že roli soudního orgánu ochrany ústavnosti plní Ústavní soud (srov. Čl.
83 Ústavy), současně neplyne, že by pro rozhodování obecných soudů otázky
ústavnosti právního předpisu (jeho jednotlivého ustanovení) použitého při jeho
rozhodovací činnosti neměly význam. Naopak, otázkami ústavnosti v řízení
aplikovaného zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení je obecný soud oprávněn
se vždy zabývat; dospěje-li k závěru, že zákon (jeho jednotlivé ustanovení),
jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem,
předloží věc Ústavnímu soudu (srov. Čl. 95 odst. 2 Ústavy) a řízení přeruší
(srov. § 109 odst.1 písm. c) o.s.ř.). Byl-li u zákona nebo jeho jednotlivého
ustanovení nálezem Ústavního soudu deklarován rozpor s ústavním pořádkem a
došlo-li z tohoto důvodu k jeho zrušení (ke dni, který byl v nálezu určen),
musí být k této specifické vlastnosti (\"protiústavnosti\") zrušeného zákona
(jeho jednotlivého ustanovení) vždy přihlédnuto.
Není-li možné podle ustanovení § 71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb.
vykonávat pravomocná rozhodnutí soudů vydaná na základě právního předpisu,
který byl zrušen, je třeba také dovodit, že soudy nemohou v probíhajícím řízení
poskytnout ochranu právům nebo vynucovat splnění povinností, které by vyplývaly
ze zrušeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) pro projednávanou věc. Kdyby
přesto na zrušeném právním předpisu nebo jeho jednotlivém ustanovení
založily své pravomocné rozhodnutí, bylo by stejně nevykonatelné a nemělo
by tedy pro právní vztahy účastníků žádné právní následky; vydání
rozhodnutí, o němž musí být od počátku zřejmé, že nesmí být vykonáno a že tedy
nebude mít žádné právní následky, neodpovídá zákonu.
Uvedené závěry mimo jiné odpovídají též tomu, že v nálezu Ústavního soudu ze
dne 6.6.1995 sp. zn. I ÚS 30/94 (uveřejněném pod č. 26 ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, roč. 1995) bylo přihlédnuto k protiústavnosti
ustanovení § 46 zákona č. 94/1963 Sb., i když toto ustanovení bylo zrušeno
nálezem Ústavního soudu č. 72/1995 Sb. až dnem 1.10.1995. Ústavní soud svůj
nález zdůvodnil mimo jiné tím, že \"základ tohoto rozhodnutí, vycházející z
toho, že zde existuje, resp. existoval, rozpor napadených předpisů s Ústavou ČR
či Listinou základních práv a svobod, může být bezprostředně aplikován všude
tam, kde bude nutno se zabývat takovým rozporem, či řešit jeho důsledky,\" a že
\"na tom nic nemění skutečnost, že Ústavní soud ČR odsunul vykonatelnost svého
nálezu, jímž zrušil napadená ustanovení citovaných právních předpisů, až ke dni
1.10.1995.\" Obdobně Ústavní soud například v nálezech ze dne 1.3.2004 sp. zn.
IV ÚS 582/02 nebo ze dne 20.8.2004 sp. zn. III ÚS 511/03 zrušil s poukazem na
svůj nález ze dne 11.2.2004 č. 153/2004 Sb., kterým bylo ustanovení § 243c
odst. 2 občanského soudního řádu zrušeno dnem 7.4.2004, rozhodnutí dovolacího
soudu, i když byla vydána před tímto dnem a v souladu s tehdy (v době jejich
vydání) platným ustanovením § 243c odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že soud v občanském soudním řízení vždy
přihlédne k tomu, že ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž
spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci),
bylo Ústavním soudem posléze shledáno \"protiústavním\" (\"protizákonným\"), i
když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku
nároku.
V projednávané věci žalovaný (jeho právní předchůdce) uzavřel jako zástavní
věřitel s dražebníkem G., s. s r.o. dne 7.9.2001 smlouvu o provedení veřejné
nedobrovolné dražby nemovitostí žalobců podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Protože uvedené ustanovení bylo později
nálezem Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno a protože jeho
\"protiústavnost\" se s ním pojila již od počátku (od jeho účinnosti), nemohly
soudy na jeho základě sjednané veřejné nedobrovolné dražbě poskytnout svým
rozhodnutím právní ochranu. Kdyby žalovaný i po účinnosti nálezu
Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. trval na provedení ve smlouvě ze dne
7.9.2001 dohodnuté dražby a kdyby žalobci nevzali žalobu zpět, muselo by být
soudy rozhodnuto, že prodej nemovitostí žalobců ve veřejné dražbě, sjednané
smlouvou ze dne 7.9.2001, je nepřípustný. Z uvedených důvodů proto nelze
úspěšně dovozovat, že by žalobci podali (z pohledu ustanovení 166 odst. 4 části
věty před středníkem občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.2006)
bezdůvodně žalobu o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě.
Bylo-li zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1.1.1992 do
31.8.1998 a vznikl-li v této době také nárok zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy, řídí se - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl
uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000,
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001,
které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2003) - uspokojení zástavního věřitele i v době po 1.9.1998
ustanovením § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Zástavní
věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení § 151f
občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 jen za základě vykonatelného
soudního rozhodnutí, a to buď rozhodnutí, které ukládá zástavnímu dlužníku
povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství) s
tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat
jen z výtěžku prodeje zástavy, nebo rozhodnutí, kterým se ukládá dlužníku
zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě též její příslušenství), domáhá-li se
zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví dlužníka. V
projednávané věci vyšlo za řízení před soudy najevo, že právo žalovaného na
uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998 (\"konečná\" splatnost
zajištěné pohledávky z úvěru byla sjednána do 30.9.1996). V neposlední řadě
proto muselo být přihlédnuto rovněž k tomu, že prodej zástavy ve veřejné dražbě
podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách, nebyl - i kdyby nebylo uvedené ustanovení Ústavním soudem ČR
zrušeno - přípustný též proto, že se mohl vztahovat jen na pohledávky zajištěné
zástavním právem, u nichž vzniklo právo na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o zaplacení
částky 57.163,30 Kč správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto
v tomto výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 29.2.2008 žalobci oznámili, že žalovaný \"již není účastníkem
řízení\", neboť zajištěnou pohledávku podle smlouvy ze dne 12.5.2006 postoupil
společnosti S. & W. L. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 107a o.s.ř. neplatí pro
dovolací řízení (srov. § 243c odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud k němu
nepřihlížel. Uvedené současně neznamená, že by postoupení zajištěné
pohledávky nemohlo být v dalším řízení vzato v úvahu, bude-li
žalovaným ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. navrhnuto, aby nabyvatel zajištěné
pohledávky vstoupil do řízení na jeho místo.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal,
v. r.
předseda senátu