21 Cdo 1751/2001

21 Cdo 1751/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce S., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným

1) M. P., 2) I. P., zastoupené advokátem, 3) F. Š., o určení neúčinnosti

právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 911/98, o

dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března

2001 č.j. 24 Co 5/2001-94, takto:

I. Dovolání žalované 2) se zamítá.

II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení 2.325,- Kč k rukám advokáta.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"úkony prvního žalovaného provedené v

roce 1996, kterými daroval sám parc. č. 752 o výměře 283 metrů čtverečních -

zastavěná plocha a obytný dům č.p. 129 a parc. č. 753 o výměře 87 metrů

čtverečních - zahrada zapsané u Katastrálního úřadu v K. pro katastrální území

T. n. L. na LV č. 219 druhé žalované, a společně se svou manželkou ze svého

bezpodílového spoluvlastnictví manželů parc. č. 943/7 o výměře 896 metrů

čtverečních - zahrada zapsanou u Katastrálního úřadu v K. pro katastrální území

T. n. L. na LV č. 1548 třetímu žalovanému a zkrátil

jimi vykonatelnou pohledávku žalobce\", jsou vůči němu právně neúčinné, a aby

soud předběžným opatřením zakázal žalovaným 2) a 3) s těmito nemovitostmi

nakládat. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pravomocným rozsudkem býv. Krajského

obchodního soudu v Praze ze dne 3.6.1997 č.j. 23 Cm 269/96-12 mu byla přiznána

vůči veřejné obchodní společnosti N. G. pohledávka ve výši 400.000,- Kč s

příslušenstvím a že tato jeho pohledávka dosud nebyla uspokojena. Žalovaný 1),

který je společníkem této veřejné obchodní společnosti a který proto ručí

společně a nerozdílně s dalšími společníky za její závazky, učinil uvedené

právní úkony (darovací smlouvy) v úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné

pohledávky žalobce, neboť věděl, že veřejná obchodní společnost N. G. a ani

její další společníci nemají \"majetek postižitelný výkonem rozhodnutí\" a že

pouze prodejem jeho majetku by mohlo dojít k uspokojení žalobcovy pohledávky.

Žalovaní 2) a 3) [manželka a tchán žalovaného 1)] o úmyslu žalovaného 1)

zkrátit uvedenými právními úkony uspokojení pohledávky žalobce věděli, a proto

\"akceptovali oba jinak neobvyklé převody nemovitostí formou darovacích

smluv\".

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3.7.2000 č.j. 8 C 911/98-75 určil, že

\"úkon M. P., provedený v roce 1996, kterým daroval společně se svou manželkou

ze svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů parcelu č. 943/7 o výměře 896

m2, zahrada, zapsanou u KÚ v K. pro k.ú. T. n. L. na LV č. 1548 třetímu

žalovanému a zkrátil jím vykonatelnou pohledávku žalobce\", je vůči žalobci

právně neúčinný, zamítl žalobu na určení, že \"úkon M. P., provedený v roce

1996, kterým daroval sám parcelu č. 752 o výměře 283 m2 - zast. plocha, obytný

dům čp. 129 a parcelu č. 753 o výměře 87 m2, zahrada, zapsané u KÚ v K. pro

k.ú. T. n. L. na LV č. 219 druhé žalované a měl jím zkrátit vykonatelnou

pohledávku žalobce, takže by byl vůči žalobci právně neúčinný\", zamítl žalobu

na určení právní neúčinnosti \"shora popsaných úkonů ve vztahu k prvnímu

žalovanému M. P.\", zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, kterým \"by

se druhému a třetímu žalovanému zakázalo nakládat s nemovitostmi zapsanými v KÚ

v K. pro k.ú. T. n. L.\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žalovaný

1) je spolu s R. P. aj. D. společníkem veřejné obchodní společnosti N. G., že

pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3.6.1997

č.j. 23 Cm 269/96-12 bylo veřejné obchodní společnosti N. G. uloženo, aby

zaplatila žalobci 515.650,- Kč (správně 400.000,- Kč) s příslušenstvím, a že

pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 31.1.2000 č.j. 13 C

570/99-36 bylo žalovanému 1) jako společníku veřejné obchodní společnosti N. G. uloženo, aby zaplatil z titulu ručení za závazky společnosti žalobci 416.000,-

Kč s příslušenstvím. Darovací smlouvou ze dne 12.8.1996 převedli žalovaní 1) a

2) na žalovaného 3) \"zahradu č. 943/7 v T. n. L.\" a \"poz. parcely č. 621/4 a

621/2 v k.ú. V.\", žalovaný 3) kupní smlouvou ze dne 30.3.1998 prodal posléze

uvedené pozemky P. a M. T. a ponechal si ve vlastnictví \"pozemek č. 943/7 v T. n. L.\". Další darovací smlouvou ze dne 12.8.1996 žalovaný 1) převedl na

žalovanou 2) \"dům čp. 129 v T. n. L. se st. parc. č. 752 a zahradou č. 753\";

žalovaná 2) tyto nemovitosti prodala podle kupní smlouvy ze dne 16.4.1998 J. M. a J. Š. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dále dovodil, že k oběma

darovacím smlouvám došlo \"za podmínek § 42a obč. zák.\" a že žalovaní 2) a 3)

neuvedli žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že úmysl žalovaného 1)

zkrátit věřitele nemohli poznat. Námitku žalovaných, že žalovaný 1) právní

úkony učinil nikoliv jako dlužník, ale jako ručitel soud prvního stupně odmítl

s odůvodněním, že \"společníci ručí za závazky veřejné obchodní společnosti

veškerým svým majetkem společně a nerozdílně\" a že \"pojem ručení je třeba v

tomto případě chápat jako odpovědnost za závazky\". Žalobě soud prvního stupně

vyhověl pouze vůči žalovanému 3), který je dosud vlastníkem dotčené

nemovitosti.

Zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) zdůvodnil tím, že dlužník

není k odpůrčí žalobě pasivně legitimován, a žalobu proti žalované 2) soud

prvního stupně zamítl proto, že již není vlastnicí předmětných nemovitostí.

K odvolání žalobce, žalované 2) a žalovaného 3) Krajský soud v Praze rozsudkem

ze dne 20.3.2001 č.j. 24 Co 5/2001-94 změnil rozsudek soudu prvního stupně \"v

zamítavém výroku ve vztahu k druhé žalované\" tak, že \"se určuje, že úkon M.

P. provedený v roce 1996, kterým daroval sám parcelu č. 752 o výměře 283 m2 -

zastavěná plocha, obytný dům č.p. 129 a parcelu č. 753 o výměře 87 m2 -

zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu v K. pro k.ú. T. n. L. na listu

vlastnictví č. 219 druhé žalované a zkrátil jím vykonatelnou pohledávku žalobce

\", je vůči žalobci právně neúčinný, a ve vyhovujícím výroku ve věci samé a o

zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil; současně rozhodl, že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci

na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.163,- Kč a na náhradě

nákladů odvolacího řízení 2.725,- Kč, vše k rukám \"právního zástupce žalobce

\". Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně vyhověl žalobě

směřující proti žalovanému 3), neboť bylo prokázáno, že žalobce má vůči

žalovanému 1) vymahatelnou pohledávku (přiznanou rozsudkem Okresního soudu v

Kolíně ze dne 31.1.2000 č.j. 13 C 570/99-36), že žaloba byla podána \"včas ve

tříleté propadné lhůtě\", že žalovaný 3) je ve vztahu k žalovanému 3) osobou

blízkou a že nebylo zjištěno, že by úmysl žalovaného 1) zkrátit žalobce jako

věřitele nemohl ani při náležité pečlivosti rozpoznat. Námitku žalovaných, že

žalovaný 1) je pouze ručitelem veřejné obchodní společnosti N. G., odmítl

odvolací soud s poukazem na \"rozsudek Nejvyššího soudu ČR, uveřejněný ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/2000\", v němž byl učiněn

závěr, že \"i takovýto ručitel je dlužníkem věřitele ve smyslu § 42a obč. zák.

\". Ohledně žaloby směřující vůči žalované 2) odvolací soud dospěl k závěru, že

- i když předmětné nemovitosti již nevlastní - měla z jejich darování majetkový

prospěch, neboť je prodala, a není právně významné, jak \"se strženými

prostředky dále naložila\". Žalovaná 2) je proto \"věcně pasivně legitimována

ve smyslu § 42a odst.2 obč. zák.\"; protože ostatní podmínky \"pro úspěšnou

odporovatelnost\" byly splněny, je i tento právní úkon vůči žalobci právně

neúčinný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu

prvního stupně změněn, podala žalovaná 2) dovolání. Namítá v první řadě, že

žalovaný 1) nebyl v době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, dlužníkem

věřitele, ale pouze ručitelem dlužníka, a že proto jeho právnímu úkonu nelze s

úspěchem odporovat, neboť není splněna podmínka uvedená v ustanovení § 42a

odst.3 obč. zák., aby šlo o úkon dlužníka. Poukazuje-li odvolací soud na

rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod \"R

52/2000\", existuje též opačný právní názor, vyjádřený například v \"rozhodnutí

Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 15 Co 714/98\". Protože dlužníkem žalobce

byla veřejná obchodní společnost, nebylo podle názoru dovolatelky možné úspěšně

uplatnit odpůrčí žalobu vůči ní, neboť se nejednalo o právní úkon dlužníka.

Dovolatelka dále namítá, že vykonatelná pohledávka proti žalovanému 1) \"zde

byla až po 1.3.2000\" a že v té době již uplynula tříletá lhůta k uplatnění

odporovatelnosti, neboť k napadenému právnímu úkonu došlo v roce 1996.

Dovolatelka rovněž soudům vytýká, že se nezabývaly tím, zda nejde o situaci,

kdy \"druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti

nemohla poznat\", a tvrdí, že \"v rámci darování předmětného domu\" nevěděla,

že by žalovaný 1) \"měl úmysl zkrátit pohledávku

kteréhokoliv věřitele\". Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil

k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že žalovaný 1) jako

společník veřejné obchodní společnosti věděl, že \"jeho jednání činěná jménem

společnosti se mohou stát jeho osobním závazkem\", že jeho jednání směřovalo

\"ke změně osobních vlastnických vztahů k majetku v úmyslu zmařit pozdější

možnost uspokojení pohledávky věřitele\" a že žalovaná 2) o tomto úmyslu

žalovaného 1) věděla.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal

podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000- dále jen \"o.s.ř.

\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku

odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

a že jde o rozsudek, proti kterému je ve výroku, jímž byl rozsudek soudu

prvního stupně změněn, dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1

písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku bez

jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není

opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud

určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné

pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,

je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo

byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,

které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,

musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli

věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi

dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník

učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá

strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla

poznat.

Podle ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze

uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl

z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s

úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat

uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova

majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z

tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je -

uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by

bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž

zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo

odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na

základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného

proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho,

co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a

to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl

právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není

dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu -

domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl

prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním

prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o

výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných

majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,

popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z

odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).

Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je - jak uvádí ustanovení § 42a

odst.1 obč. zák. - věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov.

též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co

714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník

1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je

ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní

úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě

vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 24

v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Vymahatelnou se rozumí taková

pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj.

pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným

titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy

právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke

zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku

má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky

z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka

alespoň zčásti uspokojil.

Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst.3 obč. zák.

Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být

úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl

právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná

- jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné

uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova

majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní

úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří),

musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu

dlužníka prospěch.

Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen

osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i

ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární

povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit

pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1999 sp. zn.

31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

roč. 2000).

Z ustanovení § 42a odst.2 obč. zák., v němž jsou vymezeny podmínky, za nichž

věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, nelze dovozovat, že by

předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné

pohledávky věřitele. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou

pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně

legitimován k odpůrčí žalobě, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla

vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný

pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

V projednávané věci - jak soudy zjistily - bylo žalovanému 1) jako společníku

veřejné obchodní společnosti N. G. pravomocným rozsudkem Okresního soudu v

Kolíně ze dne 31.1.2000 č.j. 13 C 570/99-36 uloženo, aby zaplatil z titulu

ručení za závazky společnosti žalobci 416.000,- Kč s příslušenstvím. Protože

dlužníkem věřitele se ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumí - jak uvedeno

výše - nejen osoba, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný

závazek), ale i ručitel a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a

subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků)

uspokojit pohledávku věřitele, a protože v době rozhodování soudů o žalobcově

odpůrčí žalobě byla pohledávka žalobce proti žalovanému 1) vymahatelnou, dospěl

odvolací soud ke správnému závěru, že právnímu úkonu (darovací smlouvě ze dne

12.8.1996), kterým převedl žalovaný 1) své nemovitosti na žalovanou 2), lze

úspěšně odporovat, neboť žalovaný 1) byl v době úkonu dlužníkem žalobce a jeho

pohledávka proti žalovanému 1) je vymahatelná.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. - takový

právní úkon, který dlužník učinil v posledních třech letech nebo k němuž došlo

v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými anebo který

dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob. U právních úkonů, podle

nichž práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí ČR, lze ve smyslu

ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. považovat za dlužníkem učiněný právní úkon,

popř. za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen

takový právní úkon, podle něhož bylo na základě pravomocného rozhodnutí

katastrálního úřadu o jeho povolení vloženo právo do katastru nemovitostí ČR;

tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v

těchto případech počínají běžet dnem, následujícím po dni, ke kterému vznikly

účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ČR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 18.7.2000 sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Námitka dovolatelky, že tříletá lhůta \"k uplatnění odporovatelnosti\" v

posuzovaném případě marně uplynula, není důvodná. Účinky vkladu vlastnického

práva ve prospěch žalované 2) k nemovitostem, které nabyla od žalovaného 1)

podle darovací smlouvy ze dne 12.8.1996, nastaly - jak bylo soudy zjištěno -

dnem 13.8.1996. Protože žalobce podal žalobu, kterou uplatnil právo odporovat

tomuto právnímu úkonu, u soudu dne 25.5.1998, stalo se tak v době, kdy tříletá

lhůta k uplatnění tohoto práva ještě běžela. Skutečnost, kdy se stala

pohledávka žalobce proti žalovanému 1) vymahatelnou, je z hlediska zachování

této lhůty nerozhodná; ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. totiž spojuje tříletou

lhůtu s uplatněním práva odporovat právnímu úkonu dlužníka u soudu a nikoliv s

tím, kdy se stane pohledávka žalujícího věřitele vymahatelnou. Byla-li odpůrčí

žaloba podána u soudu ve lhůtě tří let od právního úkonu, který jí byl napaden,

nebrání vyhovění této žalobě skutečnost, že pohledávka žalujícího věřitele se

stala vymahatelnou až po uplynutí této lhůty.

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. -

takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele,

musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v

tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není

podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže \"druhou stranou\" jsou osoby

dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.); úmysl

dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na

osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele

tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel

povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův

odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje

uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně

odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním

úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při

právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o

právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný

dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani

prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem

zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu

dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním

úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu

dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.

Z ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu

mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve

prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení

prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit

odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon

žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl

nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele,

procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem

vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit

věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno,

že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním

úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu

dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné

obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této

situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit

odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.

Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2

obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit

odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v

tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět,

přestože vyvinula \"pečlivost\" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o

\"náležitou pečlivost\". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba

dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k

obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka

zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato

musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla).

Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve

smyslu ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po

dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo

při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem

přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby

nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů

dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel

může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě

takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

V projednávané věci - jak bylo soudy zjištěno - byla žalovaná 2) v době

uzavření darovací smlouvy ze dne 12.8.1996 manželkou žalovaného 1); jejich

manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.1.1998

č.j. 14 C 1389/97-13, který nabyl právní moci dnem 25.3.1998. Uvedená darovací

smlouva tedy představuje právní úkon, k němž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu

blízkou. Z výpovědí žalovaného 1) a žalované 2) před soudem prvního stupně

(srov. zejména protokol o jednání ze dne 8.3.1999) vyplývá, že žalovaná 2) v

době uzavření darovací smlouvy věděla, že žalovaný 1) má dluhy, a že musela

vědět o jeho úmyslu tímto právním úkonem zkrátit věřitele; okolnost, zda úmysl

žalovaného směřoval také ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, je přitom

nerozhodná (srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněném pod č. 104 v časopise

Soudní judikatura, roč. 2000). I kdyby však o tomto úmyslu nevěděla nebo

nemusela vědět, mohla by se odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby v řízení před

soudy tvrdila a prokázala, že úmysl žalovaného 1) zkrátit odporovaným právním

úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Nic takového - jak

správně uvedly soudy - žalovaná 2) nejen neprokázala, ale ani netvrdila.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku z

hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud při svém

rozhodování vázán, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou

tvrzeno), že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení § 243b

odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání bylo zamítnuto, je žalovaná 2) povinna ve smyslu ustanovení §

243b odst.4 věty první, § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř. nahradit žalobci

náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalobce byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že

dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001,

řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy

účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000

Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka

advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním

řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o

odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001

Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8 písm.a), § 10 odst.3 a § 18

odst.1) vyplývá, že žalobci přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši

2.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobci náleží paušální částka náhrad

za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č.

177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou

částku 2.325,- Kč je žalovaná 2) povinna zaplatit k rukám advokáta, který

žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. července 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu