21 Cdo 1757/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) M. L., b) J. L., proti žalovanému R. a.s., zastoupené
advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 33/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2006, č. j. 1 Cmo
150/2005-241, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22.3.1995 se žalobci domáhali
určení, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 6.9.1993,
zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu V., uzavřená mezi žalobci
a žalovaným je neplatná“. Uvedli, že „smlouvu o zřízení zástavního práva k
jejich nemovitostem ve prospěch zástavního věřitele, nyní žalovaného, považují
z více právních důvodů za neplatnou“; že „podstatnou náležitostí platné
zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení paragrafu 151b odstavec 4 obč.zák. je
určení předmětu zástavního práva a pohledávky, kterou zabezpečuje“; že
„předmětem sporné zástavní smlouvy není závazek dlužníka M. J. vůči žalovanému
– zástavnímu věřiteli ve výši 1.300.000,- Kč s úroky, zmíněný zcela bez bližší
specifikace v záhlaví smlouvy, ale závazek společnosti s ručením omezeným W.
vůči žalovanému ve výši 700.000,- Kč“; že „tyto rozporné údaje činí smlouvu
neurčitou v podstatné části a tudíž neplatnou“; že „případná specifikace
závazku – předmětu smlouvy mimo text samotné smlouvy či doplňku např. v
rozhodnutí katastrálního úřadu nemůže zmiňovaný nedostatek zhojit, s ohledem na
obligatorní písemnou dohodu“; že „smlouva je neurčitá i co do osoby dlužníka,
který měl být účastníkem zástavní smlouvy a tuto měl také podepsat, když
dlužník a zástavce není v daném případě totožný“; že „dalším důvodem
neplatnosti sporné smlouvy je skutečnost, že dne 30.9.1988 uzavřeli s Č. s. s.,
místní pobočka V., smlouvu o omezení převodu nemovitostí“; že „toto právo ke
sporným nemovitostem, které by měly tvořit zástavu, dosud trvá“; že „Č. s. s.,
nyní Č. s., a.s., nedala k uzavření sporné zástavní smlouvy souhlas“; že
„zástavní právo je silnější a právo z omezení převodu nemovitostí by v případě
realizace zástavního práva zcela zaniklo“; že pro pochybnosti o platnosti
sporné smlouvy svědčí i samotné okolnosti jejího podepisování“; že „dne
6.9.1993 smlouva v konečném znění, tak, jak dnes zjišťují, podepsána nebyla“;
že „dnešní znění podepsal žalovaný před notářem M. N. až 3.1.1994“; že „tedy
nelze hovořit o platné smlouvě ze dne 6.9.1993 a k tomuto datu vázat účinky
vkladu“; že „za neplatné považují také ujednání o způsobu realizace zástavního
práva v bodě III. smlouvy, které nasvědčuje tomu, že zástavní věřitel měl na
mysli realizaci zástavy podle ustanovení obchodního zákoníku“; že „použití
obchodního zákoníku si výslovně ve smyslu ustanovení paragrafu 262 odstavec 1,
2 obchodního zákoníku nesjednali“.
Okresní soud ve Vsetíně – jemuž byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze
dne 25.4.1995, č.j. 31 C 48/95-11, věc postoupena jako soudu místně příslušnému
– rozsudkem ze dne 22.11.1996, č.j. 9 C 715/95-37, žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.8.1997, č.j. 10 Co 267/97-51,
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22.11.1996, č.j. 9 C 715/95-37,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru,
že pro posouzení, zda žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, je nezbytné „vyslechnout účastníky řízení, případně provést i další
důkazy“.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 24.6.1998, č.j. 9 C 715/95-101, žalobu
opět zamítl.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.6.1999, č.j. 10 Co 1168/98-124,
rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24.6.1998, č.j. 9 C 715/95-101,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „pro objektivní
zjištění skutkového stavu věci bude, s ohledem na odvolací námitky žalobců,
nutno provést ještě další dokazování“.
Podáním ze dne 23.11.2004 žalobci změnili žalobní petit na určení, že „zástavní
právo k nemovitostem, vložené do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Z. k., katastrální pracoviště V., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva
ze dne 6.9.1993 uzavřené mezi žalobci jako zástavními dlužníky a žalovaným jako
zástavním věřitelem, není“.
Krajský soud v Ostravě – podle usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
25.2.2004, č.j. Ncp 169/2004-156, „věcně příslušný k projednání a rozhodnutí
dané věci v prvním stupni“ – rozsudkem ze dne 7.2.2005, č.j. 25 Cm 33/2000-210,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a
nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 17.985,- Kč k rukám jeho zástupce.
Vycházel ze závěru, že „žalobci naléhavý právní zájem prokázali“; že „co se
týče samotné úvěrové smlouvy, je uzavřena platně, neboť obsahuje veškeré
zákonem požadované náležitosti dle ust. § 497 obch. zák.“; že „zástavní smlouva
zajišťuje úvěr poskytnutý žalovaným M. J. pro pohledávku 1.300.000,- Kč z
titulu smlouvy o úvěru ze dne 1.9.1993“; že „z napadené smlouvy je zřejmé, že
je především řádně identifikována pohledávka, kterou zástavci zabezpečují“; že
„je zcela zřejmé, že dlužníku, tj. M. J. poskytli plnou moc, kterou jej
zmocnili disponovat s nemovitostí ve svém vlastnictví, a to za účelem zajištění
úvěru M. J. pro jeho podnikatelskou činnost“; že „tvrzení žalobců jsou
vyvrácena návrhem na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, který
podali spolu s žalovaným dne 15.10.1993“; že „součástí tohoto návrhu je i
smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 6.9.1993“; že „žalobci ve spolupráci
s žalovaným na výzvy katastrálního úřadu opakovaně odstraňovali nedostatky při
řízení o vkladu zástavního práva ke své zastavené nemovitosti“; že „smlouva o
půjčce a o omezení převodu nemovitostí, kterou žalobci uzavřeli s Č. s. s. dne
30.9.1988, porušena nebyla, neboť na základě ní se pouze zavázali dle tehdy
platných ust. § 58 a 59 obč. zák. nepřevést své nemovitosti bez souhlasu na
jiného, dokud pohledávka z této smlouvy nebude zcela uspokojena, a jelikož je
zřejmé, že žalobci svou nemovitost nepřevedli, ale pouze zatížili zástavním
právem, neplatnost z tohoto důvodu dána být nemůže“; že „neplatnost smlouvy
soud neshledal ani v části týkající se ustanovení, kdy si účastníci sjednali,
že realizace zástavního práva proběhne dle obchodního zákoníku“; že „žalobci
neprokázali, že by se nacházeli v tísni, alespoň takové, která by způsobovala
neplatnost jimi uzavřené zástavní smlouvy“; že „jelikož v daném případě nebyla
tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky prokázány, není možno od smlouvy z těchto
důvodů platně odstoupit“.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18.1.2006, č.j. 1
Cmo 150/2005-241, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.2.2005, č.j. 25
Cm 33/2000-210, změnil a rozhodl, že „zástavní právo k nemovitostem vložené do
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště
V., na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.9.1993 uzavřené mezi
žalobci jako zástavními dlužníky a žalovaným jako zástavním věřitelem není“;
současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
„ve sporné zástavní smlouvě ze dne 6.9.1993 není zajišťovaná pohledávka přesně
a určitě označena“; že „nemá pochybnosti o tom, že úmyslem žalobců bylo
zastavit své nemovitosti k zajištění závazku M. J. vyplývajícího z úvěrové
smlouvy uzavřené mezi J. jako úvěrovým dlužníkem a žalovaným jako úvěrovým
věřitelem dne 1.9.1993“; že „tato skutečnost vyplývá jak z plné moci žalobců ze
dne 27.7.1993, ve které je výslovně uvedeno, že nemovitosti jsou poskytovány k
zástavě bankovního úvěru J. z důvodu soukromého podnikání, z výpovědi svědků P.
C. a M. J. a ostatně i ze záhlaví zástavní smlouvy, kterou sami žalobci
podepsali“; že „z článku I. zástavní smlouvy označeného jako předmět zástavní
smlouvy však vyplývá, že zastavují své konkrétně označené nemovitosti, nikoliv
za závazek M. J. z úvěrové smlouvy ze dne 1.9.1993, nýbrž za závazky firmy W.,
s.r.o., ve výši 700.000,- Kč s úroky podle smlouvy o úvěru mezi zástavním
věřitelem a dlužníkem“; že „z obsahu zástavní smlouvy proto vyplývá, že
označení zajišťované pohledávky v článku I. smlouvy je zcela v rozporu s
pohledávkou označenou v záhlaví této smlouvy“; že „záhlavím zástavní smlouvy
ale nemůže být nahrazen odlišný předmět smlouvy a nemůže jím být zhojena vada v
identifikaci zajišťované pohledávky“; že „tato vada není odstraněna ani článkem
II. zástavní smlouvy, neboť je v něm zajišťovaná pohledávka neurčitě označena
toliko částkou 1.300.000,- Kč“; že „označení zajištěné pohledávky nebylo ve
smlouvě učiněno určitě a srozumitelně, a proto je zástavní smlouva podle § 37
odst. 1 obč.zák. neplatná a ke vzniku zástavního práva k zajišťovaným
nemovitostem nedošlo“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
„zástavní smlouva je dvou či vícestranným právním úkonem a zákon pro takovýto
ani jiný právní úkon nestanovuje žádnou vnitřní diferenciaci ve smyslu záhlaví
smlouvy – obsah smlouvy“; že „každé smluvní ujednání je třeba vykládat podle
jeho obsahu, nikoli podle nadpisu, kterým je uvozeno, a místa, kde přesně je v
písemné smlouvě uvedeno“; že „jestliže je určitá část smlouvy uvozena nadpisem
Předmět smlouvy, neznamená to, že by nutně musel být skutečný předmět smlouvy
vyjádřen jen v takto uvozené části písemného vyhotovení smlouvy“; že „právní
úkon je projevem vůle směřujícím ke vzniku, změně či zániku práv a povinností a
sám odvolací soud konstatoval, že nemá pochybnosti o existenci vůle žalobců
zřídit zástavní právo“; že „z obsahu smlouvy je nutno dovodit, že předmětná
zástavní smlouva obsahuje dvě řádně vymezené pohledávky, které mají být
zajištěny zástavním právem“; že „ze samotné duplicity pohledávek nelze
dovozovat neplatnost smlouvy pro její neurčitost a nesrozumitelnost, neboť
zákon nezakazuje, aby jedna listina obsahovala smluvní ujednání o zřízení
několika zástavních práv k zajištění několika odlišných pohledávek“; že
„zástavní právo k zajištění závazků společnosti W. spol. s r.o. nepochybně
vzniknout nemohlo, neboť k tomu nesměřovala vůle ani jedné ze smluvních stran“;
že „tato pohledávka byla v písemném vyhotovení smlouvy uvedena pouze omylem
nedůsledným přepisem vzorové smlouvy“; že „naproti tomu zástavní právo k
zajištění pohledávky pana J. vzniklo, neboť k tomu vůle smluvních stran
směřovala, a v písemné smlouvě je v souladu se zákonným požadavkem řádně
vymezena zajišťovaná pohledávka (označením dlužníka, právního titulu vzniku
pohledávky a výše pohledávky) a dále je řádně vymezena nemovitost – zástava“;
že „odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 35 občanského zákoníku i
se závěry Nejvyššího soudu ČR o interpretačních pravidlech, dle kterého je
třeba prioritně použít výklad gramatický a logický, teprve poté subsidiárně
výklad systematický (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1998, sp.zn.
25 Cdo 1650/98)“; že „základním principem výkladu smluv je priorita takového
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba dva výklady (nález Ústavního
soudu ze dne 14.4.2005, sp.zn. I ÚS 625/03)“; že předmětná „smlouva sice
obsahuje vady“, nikoli však takové, „které by nebylo možno odstranit pomocí
výkladu smlouvy provedeného v souladu s ustanovením § 35 občanského zákoníku a
které by způsobovaly neplatnost této smlouvy a tedy i neexistenci zástavního
práva vzniklého na základě smlouvy vkladem tohoto práva do katastru
nemovitostí“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle
zástavní smlouvy ze dne 6.9.1993, je třeba i v současné době posuzovat - s
ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb.,
č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990
Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy
podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen \"obč.
zák.“).
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené;
zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z
plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě
písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení
zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka,
kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o
nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V
případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že smlouva o zřízení zástavního
práva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Ke vzniku zástavní smlouvy
je třeba, aby její účastníci v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti)
předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo
zajišťuje.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze závěru, že „ve sporné zástavní
smlouvě ze dne 6.9.1993 není zajišťovaná pohledávka přesně a určitě označena“.
Tento závěr není správný.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo
srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění
takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může
směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se
při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s
jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního
úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že
nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je
právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu
právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního
úkonu.
V posuzované smlouvě o zřízení zástavního práva datované dnem 6.9.1993 byla
pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, určena zcela určitě,
srozumitelně a jednoznačně, když ve smlouvě bylo uvedeno, že „R. a.s. (dále
zástavní věřitel) a M. a J. L. (dále zástavce) uzavírají tuto zástavní smlouvu
k zajištění závazku pana M. J., (dále dlužník) vůči zástavnímu věřiteli ve
výši Kč. 1.300.000,- (slovy: jeden milion třista tisíc korun českých) spolu s
úroky, jak vyplývá ze smlouvy o úvěru podepsané dne 1.9.1993“.
Tento závěr není s to zpochybnit ani skutečnost, že v dané smlouvě bylo, v
důsledku - jak bylo v průběhu řízení zjištěno - chyby v psaní, uvedeno zřízení
zástavního práva též „k zajištění peněžitých závazků firmy W. spol. s r.o.“.
Přehlédnout v této souvislosti současně nelze ani okolnost, že Katastrální úřad
ve V. povolil vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle předmětné
smlouvy teprve poté, co – jak vyplývá ze spisu vedeného tímto katastrálním
úřadem – „provedl jednání ke zjištění a ověření projevu vůle zástavců na
zástavní smlouvě“.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší
soud České republiky jej proto, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.3, věta
první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu