21 Cdo 1792/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně P. p., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované E. P.,
zastoupené advokátem, o 435,40 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost
podané žalovanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2004
č.j. 19 Co 72/2004-15, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C
7/2004, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
února 2005 č.j. 11 Cmo 288/2004-24, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.2.2004 č.j. 19 Co 72/2004-15 odmítl
odvolání žalované podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
26.11.2001 č.j. 10 C 191/2001-10, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila
žalobkyni 435,40 Kč s 12% úrokem z prodlení od 30.6.1999 do zaplacení a na
náhradě nákladů řízení 2.325,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S., a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že
proti rozsudku obvodního soudu není odvolání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2
o.s.ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
2.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží).
Proti tomuto usnesení městského soudu podala žalovaná žalobu pro zmatečnost.
Namítá, že jí postupem městského soudu byla odňata možnost jednat před soudem,
neboť ještě před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku obvodního soudu navrhla
postoupení věci Ústavnímu soudu ke zrušení § 202 odst. 2 o.s.ř., městský soud
se však tímto návrhem nezabýval, v odůvodnění usnesení se o něm nezmínil a
odvolání odmítl bez nařízení jednání.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.6.2004 č.j. 66 C 7/2004-11 žalobu pro
zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti
rozhodnutím vyjmenovaným v ustanovení § 229 o.s.ř. a jen z důvodů v tomto
ustanovení uvedených, dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost proti usnesení
odvolacího soudu o odmítnutí je podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
nepřípustná, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé, a že důvod žaloby pro
zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. není dán, neboť odvolání
žalované podané proti rozsudku obvodního soudu, které není podle ustanovení §
202 odst.2 o.s.ř. přípustné, městský soud odmítl v souladu s ustanovením § 218
písm.c) o.s.ř. Námitku žalované o tom, že věc městský soud v původním řízení
nepostoupil Ústavnímu soudu, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že
postup podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. závisí \"výhradně na
posouzení soudu, který si sám předběžně vyhodnotí, zda ustanovení zákona, jehož
má být použito, je v rozporu s ústavou či mezinárodní smlouvou a sám podá
Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení\", že návrhy účastníků není v tomto směru
vázán a že nevydává žádné rozhodnutí, neshledá-li pro takový postup důvody.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2.2.2005 č.j. 11 Cmo
288/2004-24 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba pro zmatečnost není podle ustanovení
§ 229 odst.3 o.s.ř. přípustná, neboť usnesení odvolacího soudu o odmítnutí
odvolání podle ustanovení § 218 písm.c) o.s.ř. není rozhodnutím ve věci samé. Z
hlediska ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. není žaloba pro zmatečnost důvodná,
neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26.11.2001 č.j. 10 C
191/2001-10, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,-
Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží). Odvolací soud současně
nepřisvědčil žalované v tom, že by bylo \"povinností soudu postupovat podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm.c) o.s.ř. tehdy, jestliže je k tomu účastníkem
vybídnut\", protože \"soudce sám posoudí, zda zákon nebo jeho část je či není v
rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, a pokud ano, věc předloží
Ústavnímu soudu, pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, pokračuje v řízení
\". K námitce žalované, v níž poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne
17.10.2000 sp. zn. I ÚS 211/99, odvolací soud uvedl, že ustanovení § 202 odst.
2 o.s.ř. nepřipouští dvojí výklad, že se jedná o jednoznačné ustanovení a že
toto ustanovení bylo přijato zákonem č. 30/2000 Sb. jako průlom do dosavadní
absolutní přípustnosti odvolání proti rozsudku a vyloučilo odvolání v tzv.
bagatelních věcech.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu, že \"zmatečnostní důvod odnětí možnosti jednat před
soudem, obsažený v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., nelze použít na rozhodnutí
podle odst. 4 tohoto ustanovení\" a že v projednávané věci nelze vycházet ze
závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17.10.2000 sp. zn. I ÚS
211/99, a dovozuje, že z tohoto nálezu \"vyplývá závěr o protiústavnosti
ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř.\" a že postupem městského soudu, který k jejímu
návrhu na postoupení věci Ústavnímu soudu \"nezaujal žádné stanovisko a v
usnesení o odmítnutí odvolání tento návrh ani nezmínil\", jí byla odňata
možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. Napadené
usnesení odvolacího soudu má podle názoru žalované po právní stránce zásadní
význam z důvodu řešení otázek, zda \"lze důvody zmatečnosti vyjádřené zákonnými
znaky odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem (§ 229 odst. 3
o.s.ř.) uplatnit i u rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř.
\" a zda \"vysloví-li v rámci právního názoru ústavní soud zásadu, jako součást
ústavního práva, vyplývá pro obecný soud v případě, že ustanovení zákona, který
má být použit, je s takovou zásadou ve zřejmém rozporu, povinnost věc předložit
ústavnímu soudu\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
[238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé
po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a
§ 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žaloba pro zmatečnost představuje - jak správně uvedly soudy obou stupňů -
mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena
pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují
porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je
takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo
(zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu,
aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou
nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost současně není vybudována na principu universality, který
by umožňoval, že by jí bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému
rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení § 229 o.s.ř. bez
pochybností vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti
rozhodnutím v něm vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto
ustanovení obsažených.
Podle ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Podle ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229
odst.3 o.s.ř. lze podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo
jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a že proti
ostatním rozhodnutím není přípustná. Pojem \"věc sama\" je v právní teorii i v
soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se
řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky,
kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu
pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst.1 o.s.ř.), o němž má být v
příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997). V posuzovaném případě je \"věcí samou\"
zaplacení částky 435,40 Kč s příslušenstvím, tedy nárok uplatněný žalobkyní
proti žalované žalobou, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 26.11.2001 č.j. 10 C 191/2001-10. Usnesení městského soudu,
kterým bylo odmítnuto odvolání podaného žalovanou proti tomuto rozsudku
obvodního soudu jako nepřípustné, je rozhodnutím výlučně procesní povahy, které
věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy
rozhodnutím o věci samé. Odvolací soud (a také soud prvního stupně) tedy
správně dovodil, že proti usnesení o odmítnutí odvolání žalované není žaloba
pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.3 přípustná.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř.
jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení
odvolacího řízení a jejím důvodem je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se
zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací
řízení muselo být zastaveno. Již ze samotné skutečnosti, že podle ustanovení §
229 odst.4 o.s.ř. lze podat žalobu pro zmatečnost jen proti rozhodnutím, jimiž
nebylo rozhodnuto ve věci samé, zatímco žaloba pro zmatečnost podle ustanovení
§ 229 odst.3 o.s.ř. směřuje výlučně proti meritorním rozhodnutím, je
nepochybné, že mezi těmito ustanoveními není (nemůže být) dovolatelkou
uvažovaná souvislost.
Z hlediska ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. by mohla být žaloba pro zmatečnost
podaná žalovanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.2.2004 č.j.
19 Co 72/2004-15 důvodná, jen kdyby odvolání žalované proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 26.11.2001 č.j. 10 C 191/2001-10 bylo odmítnuto v
rozporu s ustanovením § 218 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. není odvolání přípustné proti rozsudku,
jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání
a u rozsudku pro zmeškání.
V projednávané věci nebyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
26.11.2001 č.j. 10 C 191/2001-10 ani rozsudkem pro uznání (§ 153a o.s.ř.), ani
rozsudkem pro zmeškání (§ 153b o.s.ř.). Protože jím bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, soudy správně dovodily, že proti němu není
podle ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř. odvolání přípustné, a to ani proti výroku
o náhradě nákladů řízení (srov. například usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 24.8.2001 sp. zn. 11 Co 716/2001, které bylo uveřejněno pod č. 45 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Městskému soudu nelze důvodně vytýkat, že nepodal návrh Ústavnímu soudu na
zrušení ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř. a že z tohoto důvodu nepřerušil řízení
podle ustanovení § 109 odst.1 písm.c) o.s.ř., i když se žalovaná takového
postupu výslovně dožadovala. Z ustanovení § 109 odst.1 písm.c) o.s.ř. a z
ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne
6.6.1995 sp. zn. I ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189) je nepochybné, že soud podá
Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen
jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy
možnost k takovému závěru \"nedospět\", i když se účastník řízení postupu v
tomto směru domáhá). I když se městský soud s návrhem žalované na přerušení
řízení podle ustanovení § 109 odst.1 písm.c) o.s.ř. v napadeném usnesení
výslovně nevypořádal, nemá (nemůže mít) taková vada za následek, že by jeho
rozhodnutí o odmítnutí odvolání bylo skutkově nebo právně chybné. Ostatně, z
ústavněprávního hlediska soudní řízení není, s výjimkou věcí trestních, u
kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod, povinně dvoustupňové a z ústavních mezí tedy
nijak nevybočuje jednostupňové soudnictví, a to zejména ve věcech objektivně
bagatelního významu; názory o protiústavnosti ustanovení § 202 odst.2 o.s.ř.
proto Ústavní soud již dříve odmítl jako nepodložené (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 18.6.2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01, které bylo uveřejněno
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 22 pod č. 22 na str. 387).
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní
stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c)
o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c)
o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu