21 Cdo 1796/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J., spotřebního družstva, O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným
1) H. K., a 2) Z. K., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 156/95, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2003 č.j. 19 C 156/95-407 a
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2004 č.j. 16 Co
17/2004-431, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze
dne 15. září 2003 č.j. 19 C 156/95-407 se zastavuje.
II. Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.
dubna 2004 č.j. 16 Co 17/2004-431 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu zaplatila žalovaná 1) částku 14.331,- Kč s 3% úrokem
z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení a žalovaný 2) částku 10.777,- Kč s 3%
úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní,
kteří u něj pracovali „v inventurních obdobích od 16.9.1993 do 9.5.1994“ na
prodejně č. 07-221 v K. [žalovaná 1) jako vedoucí této prodejny a žalovaný 2)
jako její zástupce], převzali na základě písemných dohod hmotnou odpovědnost za
hodnoty svěřené k vyúčtování. Ve dnech 20.-22.9.1993, 24.-25.1.1994 a
9.-10.5.1994 byl na základě tří kontrolních inventur zjištěn na pracovišti
žalovaných na prodejně v K. schodek v celkové výši 35.638,- Kč, na jehož
náhradě se žalovaní podílejí (vedle dalších původně též žalovaných hmotně
odpovědných zaměstnanců prodejny K. M., P. H., B. K. a P. V.) částkami 14.331,-
Kč a 10.777,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23.3.1998 č.j. 19 C 156/95-60 uložil
žalované 1), aby žalobci zaplatila 7.165,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od
1.6.1994 do zaplacení, a žalovanému 2), aby žalobci zaplatil 5.338,50 Kč s 3%
úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, žalobu proti žalované 1) ohledně
částky 7.165,50 Kč s příslušenstvím a žalobu proti žalovanému 2) ohledně
5.338,50 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
„nahradit“ žalobci na nákladech řízení každý 306,- Kč. Ve věci samé dospěl k
závěru, že „manko vzniklo zčásti bez zavinění žalovaných následkem používání
vadných pokladen“ (žalobce tedy nezajistil žalovaným řádné pracovní podmínky
pro hospodaření se svěřenými hodnotami) a že proto je žaloba opodstatněná
„pouze co do částky krácené na polovinu o obou žalovaných“.
K odvolání žalobce i obou žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
27.9.1999 č.j. 16 Co 294/99-113 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně,
že se náležitě nezabýval tím, zda mezi porušením povinnosti žalobce uvedené v
ustanovení § 170 odst. 1 zák. práce (spočívající v zajištění takových
pracovních podmínek, aby zaměstnanci mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez
ohrožení majetku) a vznikem schodku či jeho části existuje příčinná souvislost.
Uložil mu proto, aby se v dalším řízení zaměřil na konkrétní podmínky, za nichž
žalovaní na prodejně v K. pracovali, zejména jaké bylo v jednotlivých
inventurních obdobích uspořádání prodejny, jaké úkoly jednotlivých zaměstnanců
s ním byly spojeny a kolik zaměstnanců bylo zapotřebí k zajištění řádného
provozu prodejny.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407
uložil žalované 1), aby žalobci zaplatila 14.331,- Kč s 3% úrokem z prodlení od
1.6.1994 do zaplacení, a žalovanému 2), aby žalobci zaplatil 10.777,- Kč s 3%
úrokem z prodlení od 1.6.1994 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni
„nahradit“ žalobci na nákladech řízení každý 9.751,50 Kč. Z výsledků doplněného
dokazování soud prvního stupně dovodil, že prodejna v K. „nebyla svým
uspořádáním atypická“, že „po všechna inventurní období byl plánovaný stav
pracovníků naplněn ba překračován“ a že „bylo tedy věcí vedoucí [tj. žalované
1)], aby práci zorganizovala tak, aby některý z pracovníků byl vyčleněn na
hlídání a se tím se zabezpečilo, aby nedocházelo ke zcizování zboží“. „Je sice
pravdou, že bylo prokázáno, že pokladny bývaly poruchové“, avšak podle jeho
názoru nebyla prokázána příčinná souvislost mezi poruchami pokladen a vznikem
schodku, neboť ihned po zjištění poruchy byla pokladna odstavena a markovalo se
ručně. Protože se žalovaní své odpovědnosti za vzniklý schodek nezprostili, a
protože soud prvního stupně „neshledal ani důvody pro použití moderačního
práva“, žalobě „plně vyhověl“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.4.2004 č.j. 16
Co 17/2004-431 rozsudek soudu prvního stupně, „pokud jím byli žalovaní zavázáni
zaplatit žalobci, a to žalovaná 1) částku 10.748,- Kč s 3% úrokem z prodlení od
1.6.1994 do zaplacení a žalovaný 2) částku 8.102,- Kč s 3% úrokem z prodlení od
1.6.1994 do zaplacení“, potvrdil, „v další napadené části“ změnil tento
rozsudek tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci,
žalovaná 1) částku 3.583,- Kč s příslušenstvím a žalovaný 2) částku 2.675,- Kč
s příslušenstvím, zamítl, a rozhodl, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit
žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 9.751,50 Kč a na
nákladech odvolacího řízení 2.637,- Kč, obojí k rukám advokáta. Odvolací soud
se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaní měli se žalobcem
uzavřeny platné dohody o hmotné odpovědnosti, že žalobci vznikla škoda ve formě
schodku na svěřených hodnotách v tvrzené výši a že „žalovaní v řízení
neprokázali“, že by předmětný schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jejich
zavinění. Za tohoto stavu tedy byly podle jeho názoru splněny všechny
předpoklady kolektivní hmotné odpovědnosti žalovaných za vzniklý schodek. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud spatřoval ve skutečnosti, že
žalobce nebyl schopen zajistit hmotně odpovědným zaměstnancům na prodejně v K.
bezporuchové pokladny, důvody zvláštního zřetele hodné (§ 183 zák. práce) pro
snížení náhrady škody o 25%.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 podali žalovaní dovolání, ve
kterém vytýkají soudům nesprávné posouzení věci „po stránce skutkové i právní“.
Namítali, že s žalovanou 1) nebyla řádně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti,
že výše schodků nebyla určena auditem ani znaleckým posudkem a že není možno
zjistit přesnou výši škody, neboť v důsledku prokázané vadnosti pokladen nebyly
vystavovány řádné pokladní doklady. Kromě toho „nebyl doložen doklad o tom, že
požadavek na náhradu škody, jak stanovil ZP v roce 1994, byl projednán v
odborovém orgánu, přestože jej žalovaní několikrát požadovali“. Dovolatelé dále
poukázali na skutečnost, že na prodejně pracovali i zaměstnanci bez hmotné
odpovědnosti a že počet zaměstnanců na prodejně nebyl vzhledem k dosahovaným
tržbám dostačující, neboť podle jejich názoru „by nebyla provozovna plně
funkční, kdyby někdo hlídal“, protože „na některém úseku by pracovník chyběl“.
Žalobce tedy podle jejich názoru nevytvořil pro žalované podmínky pro řádné
provádění pracovní činnosti a při upozornění na nedostatky trval na
pokračování činnosti a tedy nedostatky neodstranil. Mimo to dovolatelé
zdůraznili, že doklady týkající se interních vnitropodnikových předpisů, které
žalobkyně v průběhu řízení předložila, jsou pouze kopie nebo fotokopie, jež
není možno ověřit, a že proto měly být „jako důkazy zamítnuty“. Žalovaní
navrhli, „že by bylo spravedlivé a odpovídající normám a předpisům Evropské
unie a České republiky“, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů
zrušil, „žalobu zamítl a řízení zastavil“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném
opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407 v
této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen;
občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně
(srov. § 10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaných proti
rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15.9.2003 č.j. 19 C 156/95-407
zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se
dále dovoláním žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech
upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení
rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření)
rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaní – jak vyplývá z obsahu jejich dovolání –
napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti
žalované 1) k zaplacení částky 10.748,- Kč a žalovanému 2) k zaplacení částky
8.102,- Kč. Dovoláním dotčeným výrokem rozsudku tedy bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v
posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení § 237
odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu
(přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru
rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je
nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní nemají
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6.prosince 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu