21 Cdo 1800/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., s. p.,
zastoupenému advokátkou, o 64.104,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního
soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 154/2004, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. března
2006 č.j. 35 Co 639/2005-48, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 64.104,- Kč s 2% úrokem z prodlení
od 3.5.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že \"dohodou o narovnání
\" ze dne 13.11.2003 se žalovaný zavázal zaplatit žalobci \"na úplné uspokojení
jeho nároku na odškodnění nemoci z povolání - na náhradu za ztrátu na výdělku
podle § 195 zák. práce\" za období od 14.7.1989 do 31.12.1992 částku 213.261,-
Kč a úroky z prodlení ve výši 79.666,- Kč a za období od 1.1.1993 do 31.7.1999
částku 658.618,- Kč a úroky z prodlení ve výši 711.123,- Kč, celkem tedy
1.662.668,- Kč; tím byl ukončen spor mezi účastníky vedený u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 12 C 206/90. Sjednané náhrady za ztrátu na výdělku a úroky
z prodlení byly za dobu od 1.1.1993 žalovaným zdaněny \"tzv. jednorázovou
zálohovou daní z příjmů\" ve výši 435.039,- Kč. Provedeným \"jednorázovým
zdaněním\" vznikla žalobci \"jiná hmotná škoda\", neboť \"žalovaný dlouhodobě
odpíral žalobci platit průběžně měsíčně na náhradu za ztrátu na výdělku podle §
195 zákoníku práce z důvodu nemoci z povolání a neplnil tím nejen svoji
objektivní odpovědnost za odškodnění nemoci z povolání, ale také porušoval - z
pohledu aplikace ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce - ještě svoji
povinnost vůči žalobci podle § 205b odst. 3 zákoníku práce\".
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16.3.2005 č.j. 8 C 154/2004-31
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů 16.981,30 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že sice
\"žalobci mohla vzniknout postupem žalovaného skutečná škoda spočívající ve
snížení majetku žalobce jako poškozeného o hodnotu části daně, která musela být
odvedena proto, že žalovaný vyplatil žalobci náhradu během jediného zdaňovacího
období, což bylo příčinou vyššího zdanění\", že však v tomto případě je
odpovědnost žalovaného vyloučena \"dohodou o narovnání\" ze dne 27.10.2003
(správně ze dne 13.11.2003), neboť \"povinnost žalovaného platit průběžně
měsíčně na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 205b odst. 3 zákoníku práce
byla nahrazena povinností tuto náhradu vyplatit v termínu uvedeném v \"dohodě o
narovnání\". Uzavřením dohody tedy došlo k \"přetržení příčinné souvislosti
mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody\"; žalovaný tím, že
vyplatil náhradu jednorázově, \"nejednal v rozporu se zákonem, ale v souladu s
uzavřenou dohodou\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením
ze dne 20.3.2006 č.j. 35 Co 639/2005-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že porušení
povinnosti žalovaného vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně
jednou měsíčně může mít za následek, že \"poplatník (zaměstnanec - žalobce)
zaplatí na dani z příjmu vyšší částku, než by jinak, nebýt tohoto porušení
povinnosti, zaplatil\"; může tím vzniknout škoda, kterou je žalovaný povinen
podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce žalobci nahradit. Dohoda účastníků
ze dne 13.11.2003 měla \"povahu narovnání ve smyslu § 259 zákoníku práce\" a
\"nevztahuje se k nároku, který je předmětem tohoto řízení\"; předmětem dohody
účastníků totiž nebyl a nemohl být \"rozdíl výše daně z příjmu, který vznikl
při jednorázovém zdanění\", neboť \"v den uzavření dohody neexistoval\".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že \"v
tomto řízení není dána pravomoc soudu, neboť se jedná o řízení daňové a věc by
měla být řešena ve správním řízení\", že \"dani z příjmu nepodléhá náhrada
vyplacená za období od 14.7.1989 do 31.12.1992\", že, byla-li žalobci
\"vyplacena žalovaným větší částka, nemůže být vzata jako škoda skutečnost, že
žalobce z této vyšší částky platí vyšší daň z příjmů\", a že \"procesní situace
v řízení mezi žalovaným a žalobcem o odškodnění nemoci z povolání neumožňovala
žalovanému vyplatit žalobci náhradu dříve\". Přípustnost dovolání žalovaný
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací
soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání je
nepřípustné, neboť směřuje proti \"toliko kasačnímu a nikoliv meritornímu
rozhodnutí odvolacího soudu\". Ve věci samé je usnesení odvolacího soudu v
souladu s konstantní judikaturou soudů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení
zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením
odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst. 1
písm. a) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle
ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. b) a § 238
odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§ 238a odst. 1 písm. a) a § 238a
odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b) a § 238a
odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm.
c) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst.
1 písm. d) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu
rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. e) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o rozvrhu
rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. f) a § 238a
odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m
odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238a odst. 1 písm. g) a § 238a
odst. 2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla
postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním
nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř.,
o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně
účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle
ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo
potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení
§ 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle
ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92
odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239
odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření
podle ustanovení § 75a nebo § 75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu
důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle
§ 78d o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu,
kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto,
že usnesením odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního
stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem \"věc sama\" je v právní
teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro
něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi
účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc
samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst.1 o.s.ř.), o němž má být v
příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v
časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně
nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §
238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí
uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti
usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, není přípustné.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
- aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c,
§ 151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.
předseda senátu