21 Cdo 1825/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobců a) A. K., b) Š. C., obou zastoupených advokátem, proti žalované
I. K., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu
ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 830/2003, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. dubna 2006,
č. j. 22 Co 65/2006-109, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 12.8.2003 se žalobci
domáhali určení, že „důvody pro jejich vydědění uvedené jejich otcem A. K.,
zemřelým, v notářském zápise ze dne 16.2.1999 před notářkou, jehož součástí je
i listina o vydědění, nejsou dány“ a že žalobci „se stávají, vedle žalované,
dědici ze zákona“. Uvedli, že „zůstavitel A. K. zemřel se zanecháním závěti
psané notářským zápisem ze dne 16.2.1999, v níž ustanovil jedinou dědičkou
veškerého svého majetku svoji neteř, tedy žalovanou, a současně v této listině
vydědil oba žalobce, potomky, a to z důvodu, že o něj trvale neprojevují
opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, a stanovil, aby se
důsledky vydědění vztahovaly i na jejich potomky“; že „žalovaná uznala závěť
zůstavitele, včetně vydědění, za pravou a platnou a po poučení dědictví
neodmítla“; že „je pravdou, že po rozvodu rodičů se s otcem moc nestýkali,
jelikož žili s matkou a byli pod jejím vlivem“; že „vztahy mezi rodiči nebyly
dobré“; že „tato situace trvala v podstatě až do zletilosti, kdy se žalobce a)
pokusil s otcem navázat hlubší vztah, návštěva poprvé nedopadla dobře, nicméně
očekával, že se vztahy zlepší“; že „když se žalobce a) ženil, pozval otce na
svatbu, avšak bez odezvy, psal mu pohledy z prázdnin, dovolené, pracovní cesty
z U., avšak bez odezvy“; že „po narození dcery T. žalobce a) zaslal otci dopis
se žádostí, že mu vnučku ukáže“, že „se odpovědi rovněž nedočkal“; že „pravdou
je, že spíše zůstavitel o oba žalobce neprojevoval skutečný zájem, zvláště v
dospělosti, kdy mohl předpokládat, že již nemohou být pod vlivem sporů mezi
otcem a jejich matkou“; že „důvod vydědění není dán, neboť zájem projevili,
alespoň se o to snažili, ale bez adekvátní odezvy, neboť ta osoba, které má být
zájem adresován, musí tento zájem také přijmout“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24.5.2004, č.j. 10 C 830/2003-38,
žalobu zamítl a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalované na náhradě nákladů řízení 6.425,- Kč. Vycházel ze závěru, že „žalobci
o zůstavitele neprojevovali opravdový zájem“ a že „důvody, ve vydědění uvedené,
jsou pravdivé“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 31.1.2005, č.j. 22 Co 10/2005-54, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „je třeba,
aby žalobci prokázali své tvrzení o tom, že projevovali o zůstavitele zájem,
jaký po nich za jejich situace bylo možno požadovat“; že „soud provede důkazy,
které případně žalobci k prokázání svých tvrzení navrhnou, i ty, které již
navrhli“, a že „se bude pečlivě zabývat tím, zda za té situace, která mezi
zůstavitelem a jeho dětmi byla nastolena již v jejich útlém dětství, je možné
důvod vydědění pokládat za oprávněný“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 19.10.2005, č.j. 10 C 830/2003-82,
„žalobu o určení, že oba žalobci jsou dědici ze zákona po A. K., zemřelém“ opět
zamítl; současně rozhodl, že žalobci jsou povinni žalované zaplatit rovným
dílem na náhradě nákladů řízení 13.000,- Kč k rukám jejího zástupce a že „Česká
republika, zastoupená Okresním soudem ve Svitavách, nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení“. Vycházel ze závěru, že „žalobci o zůstavitele
projevovali zájem jen formou korespondenční a nikoliv osobní, a tedy
neprojevovali opravdový zájem“; že „tento závěr učinil již v rozsudku z 24.
května 2004, č.j. 10 C 830/2004-38, a se skutečností, že byl soudem vysloven
zákaz styku otce s žalobci a že tito byli pod negativním vlivem matky (vůči
otci), se v již citovaném rozsudku vypořádal“; že „bylo možno po žalobcích
spravedlivě požadovat zájem o otce, zejména vzhledem k tomu, že oba byli v době
úmrtí otce již zletilí“; že „se oba mohli snažit překonat přetrvávající
negativní vliv matky (vůči otci) a jejího dlouholetého výchovného působení“; že
„nedovozoval oprávněnost vydědění bez dalšího z nedostatečně projeveného zájmu
žalobců, ale vycházel z celkové situace rodiny, a přesto považuje důvody
vydědění za pravdivé“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 20.4.2006, č.j. 22 Co 65/2006-109, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že „se určuje, že žalobci jsou dědici ze zákona po A. K.,
zemřelém“; uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 21.350,- Kč, „a to každému jednou polovinou“
k rukám jejich zástupce; uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě
nákladů odvolacího řízení 7.590,- Kč, „a to každému jednou polovinou“ k rukám
jejich zástupce; uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet
Okresního soudu ve Svitavách na náhradě nákladů řízení řízení 539,- Kč. Dospěl
k závěru, že „žalobci se nacházeli v takové situaci, že nebylo možno po nich
spravedlivě požadovat, aby o zůstavitele projevovali opravdový zájem, jaký děti
o rodiče projevovat mají“; že „bylo totiž prokázáno, že zůstavitel se v dětství
žalobců k nim choval způsobem, který žalobce ohrožoval, následně dlouhodobě měl
styk se žalobci zakázán soudním rozhodnutím, o jehož změnu neusiloval“; že „se
sám tedy o nápravu vztahů a styk se žalobci v jejich nezletilosti nesnažil“; že
„se o to nepokusil ani poté, co žalobci dosáhli zletilosti“; že „pokud žalobci
za tohoto stavu nejevili opravdový zájem o zůstavitele (což lze vzít za
prokázané), pak jim tento nezájem nelze klást k tíži“; že „nezájem žalobců o
osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele, a proto zůstavitel neměl k
postupu podle § 469a odst. 1, písm. b) obč. zák. zákonný důvod“; že „důvody
vydědění uvedené zůstavitelem tedy neobstojí a žalobci jsou jeho dědici ze
zákona (§ 473 odst. 1 a § 479 obč. zák.)“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „jedním z
hledisek, které je třeba u důvodu vydědění zkoumat, je to, zda potomek
zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který
by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem
stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“; že „vydědění potom přichází
v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento příbuzenský vztah stojí, kde se ho
nezájem potomka osobně citově dotýká a kde mu tento stav vadí, a nikoliv,
jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný“; že „ze svědeckých výpovědí
L. B., paní D., pana J., a žalované vyplývá zcela jednoznačně, že zůstavitel
měl zájem se s potomky stýkat, že stál o příbuzenský stav a absolutní nezájem
potomků se ho velmi osobně citově dotýkal a tento stav mu velmi vadil“; že „dle
názoru žalované bylo možno po žalobcích spravedlivě požadovat zájem o otce“; že
„je jednoznačně prokázané, že žalobci nejevili opravdový zájem o zůstavitele“.
Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že A. K., zemřelý, (dále též jen „zůstavitel“), byl
rozvedený a měl dvě děti A. K. a Š. K. (žalobci). Dne 16.2.1999 zůstavitel
pořídil formou notářského zápisu závěť, kterou dědičkou veškerého svého majetku
ustanovil svou neteř I. B. (žalovaná – nyní I. K.), a listinu o vydědění A. K.
a Š. K. (oba úkony jsou zachyceny v témže notářském zápise). Vydědění A. K. a
Š. K. zdůvodnil tím, že „o něj trvale neprojevují opravdový zájem, který by
jako potomci projevovat měli“, a důsledky vydědění, v případě obou dětí, vztáhl
i na všechny jejich potomky. V řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném
Okresním soudem ve Svitavách pod sp.zn. 35 D 935/2002, bylo A. K. a Š. K.
usnesením ze dne 5.6.2003, č.j. 35 D 935/2002-40, uloženo, aby podali žalobu o
určení, že jsou dědici po zůstaviteli A. K.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl
zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných
případech (§ 469a odst.1 písm. a) obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale
neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§ 469a odst.
1 písm. b) obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu
odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§ 469a odst. 1 písm. c) obč.
zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§ 469a odst.1 písm. d) obč.
zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle,
kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo.
Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné
uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3, část věty za středníkem, obč. zák.).
Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením § 469a odst. 1 obč. zák.
vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985,
sp.zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 50, ročník 1985, str. 271,272).
Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit je – jak výše
uvedeno – skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem,
který by jako potomek projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].
Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s
přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek
trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel
neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení
tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998].
Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje
opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v
pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým
potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím
řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem
trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15.5.2007, sp.zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 111, ročník 2007).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „žalobci se nacházeli v takové situaci, že
nebylo možno po nich spravedlivě požadovat, aby o zůstavitele projevovali
opravdový zájem, jaký děti o rodiče projevovat mají“; že „bylo totiž prokázáno,
že zůstavitel se v dětství žalobců k nim choval způsobem, který žalobce
ohrožoval, následně dlouhodobě měl styk se žalobci zakázán soudním rozhodnutím,
o jehož změnu neusiloval“; že „se sám tedy o nápravu vztahů a styk se žalobci v
jejich nezletilosti nesnažil“; že „se o to nepokusil ani poté, co žalobci
dosáhli zletilosti“; že „pokud žalobci za tohoto stavu nejevili opravdový zájem
o zůstavitele (což lze vzít za prokázané), pak jim tento nezájem nelze klást k
tíži“; že „nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování
zůstavitele“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaná namítá
nesprávnost tohoto závěru.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo
jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném
případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu
prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení
důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy
zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny
v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením
důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,
o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze
považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při
důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím
k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká
je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu
odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalovaná v
dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku
- z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §
132 o.s.ř. Odvolací soud jak shora citováno vysvětlil, jakými úvahami se při
hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a
z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu
skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že
nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má
uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalovaná v dovolání napadá, jako nesprávný, také závěr odvolacího soudu, že
„nezájem žalobců o osobu zůstavitele byl důsledkem chování zůstavitele, a proto
zůstavitel neměl k postupu podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. zákonný
důvod“; že „důvody vydědění uvedené zůstavitelem tedy neobstojí a žalobci jsou
jeho dědici ze zákona (§ 473 odst. 1 a § 479 obč.zák.)“.
Ani tato námitka žalované není opodstatněná. Odvolací soud v posuzovaném
případě, v souladu s ustálenou judikaturou soudů aplikoval i interpretoval
ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. [srov. zejm. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp.zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998], dospěl ke správnému závěru, že
za daných skutkových okolností nelze chování žalobců vůči zůstaviteli, popsané
v listině o vydědění, posoudit jako důvod vydědění ve smyslu citovaného
zákonného ustanovení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou
uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům,
kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu