21 Cdo 187/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce E., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P.
B., o 83.930,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 13 C 231/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. září 2005 č.j. 16 Co 301/2005-57, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 83.930,- Kč s 2% úrokem od
16.8.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný pracoval od
1.5.2002 (správně 1.5.2003) do 31.7.2003 v provozovně svého zaměstnavatele R.
Š. bazar - zastavárna \"U K.\" jako prodejce - výkupce, že dne 1.5.2002
(správně 1.5.2003) uzavřel s R. Š. dohodu o hmotné odpovědnosti, že dne
5.7.2003 byl inventurou provedenou v provozovně zjištěn schodek \"na zboží\" v
celkové výši 249.370,- Kč, za nějž žalovaný odpovídá v rozsahu jedné třetiny
(tj. co do částky 83.123,33 Kč), a \"na pokladně\" v celkové výši 806,67 Kč a
že žalovaný svůj \"dluh\" v celkové výši 83.930,- Kč uznal, zavázal se ho
splácet v měsíčních splátkách, nic však neuhradil. Na základě smlouvy o prodeji
podniku ze dne 31.3.2004 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů žalovaného s R. Š. na žalobce; žalobce se proto stal \"oprávněným z
pohledávky R. Š. vůči žalovanému\".
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2.3.2005 č.j. 13 C 231/2004-36 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 27.302,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. O. Z provedeného dokazování
zjistil, že žalovaný pracoval u R. Š. v době od 1.5.2003 do 31.7.2003 jako
prodejce - výkupce, že žalovaný uzavřel dne 1.5.2003 s R. Š. dohodu o hmotné
odpovědnosti, že podle dohody o náhradě škody ze dne 31.7.2003 se žalovaný
zavázal zaplatit R. Š. schodek na svěřených hodnotách ve výši 83.930,- Kč a že
smlouvou ze dne 31.3.2004 R. Š. prodal svůj podnik žalobci. Poté, co dovodil,
že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít podle
ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce jen v případech stanovených zákoníkem
práce nebo zvláštním právním předpisem a že zvláštním právním předpisem je z
pohledu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku práce též ustanovení § 480 obchodního
zákoníku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu žalovaného k R. Š. nemohla přejít na žalobce, protože
ke dni přechodu práv a závazků podle smlouvy o prodeji podniku žalovaný již
nebyl zaměstnancem R. Š. Žaloba proto musela být pro nedostatek aktivní věcné
legitimace zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.9.2005 č.j. 16 Co
301/2005-57 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.620,- Kč k
rukám advokáta Mgr. J. O. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný pracoval u R. Š. v
pracovním poměru v době od 1.5.2003 do 31.7.2003 jako prodejce - výkupce a R.
Š. prodal žalobci svůj podnik podle ustanovení § 476 a násl. obchodního
zákoníku dnem 31.3.2004, tak i s právním závěrem, že žalobce není ve sporu
aktivně věcně legitimován. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů na jiného zaměstnavatele dochází v souvislosti se smlouvou o prodeji
podniku podle ustanovení § 480 obchodního zákoníku jen ohledně těch zaměstnanců
podniku, jejichž \"pracovněprávní vztah s kupujícím trval alespoň v den
uzavření smlouvy; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají
práva a povinnosti prodávajícího vůči bývalým zaměstnancům nedotčena\". Protože
v době prodeje podniku R. Š. žalobci již pracovněprávní vztah se žalovaným
netrval, nemohlo dojít k převodu práv a povinností z tohoto vztahu na
kupujícího - žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že za
zvláštní právní předpis je třeba ve smyslu ustanovení § 249 odst.1 zákoníku
práce považovat nejen ustanovení § 480 obchodního zákoníku, ale také ustanovení
§ 476 obchodního zákoníku \"včetně ustanovení následujících\", a že tedy - jak
se \"podává z celkové úpravy smlouvy o prodeji podniku\" - na \"kupujícího
přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (§ 477 odst. 1
obchodního zákoníku)\", včetně přechodu všech práv a povinností, které z
pracovněprávních vztahů vyplývají, a \"to i z pracovněprávních vztahů již
zaniklých\". Obchodní zákoník totiž podle názoru žalobce \"hovoří o právech a
povinnostech zaměstnanců obecně, a nikoli o právech a povinnostech těch, kteří
jsou v rozhodné době v pracovním poměru k danému zaměstnavateli\"; i když
pracovní poměr zanikne, jsou \"práva a povinnosti z takového právního vztahu
vzniklé bezesporu práva a povinnosti vyplývající k zaměstnanci, neboť v době
jejich vzniku tato osoba zaměstnancem byla\". Kdyby měla být otázka převodu
práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 480 obchodního
zákoníku posouzena shodně s odvolacím soudem, bylo by \"třeba se zaobírat
možností převodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě navenek
projevené vůle smluvních stran\", neboť podle smlouvy o prodeji podniku ze dne
31.3.2004 došlo mezi R. Š. a žalobcem \"k převodu veškerých práv a závazků\".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 8.9.2005), avšak -
vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2.3.2005 - po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda na základě
smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004, uzavřené mezi R. Š. jako
prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, přešla na žalobce práva a povinnosti z
pracovněprávního vztahu R. Š. k žalovanému, jejichž pracovní poměr byl skončen
v době před účinností smlouvy o prodeji podniku ke dni 31.7.2003.
Uvedenou právní otázku je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu
účinnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 31.3.2004 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č.
100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb.,
č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991
Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č.
74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999
Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č.
238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb.,
č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb. a č. 46/2004
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2004 (dále též jen
\"zák. práce\").
Podle ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem
nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustálené judikatury dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele nejen podle ustanovení
zákoníku práce, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy,
například podle ustanovení § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obchodního zákoníku, §
27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů aj.; k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele
může dojít jen na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen
kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, neboť zákon v
tomto směru nepřiznává vůli účastníků jakoukoli relevanci (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo
253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, roč. 1999, a rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č.
38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji
podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§ 476 a násl. obchodního
zákoníku); vyplývá to z ustanovení § 480 obchodního zákoníku, podle něhož
\"práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům
podniku přechází z prodávajícího na kupujícího\", což podle ustanovení § 487
obchodního zákoníku platí \"i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku
tvořící samostatnou organizační složku\". K přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku
(části podniku) stala účinnou.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na kupujícího je při
smlouvě o prodeji podniku (části podniku) odůvodněn tím, aby zůstala v zájmu
ekonomického využití podniku (převáděné části podniku) zachována jednota
hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Ze znění ustanovení § 480
obchodního zákoníku (srov. slova \"k zaměstnancům podniku\") se jednoznačně
podává, že na kupujícího nepřechází všechna práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy prodávajícímu vznikly při provozování
podniku (převáděné části podniku), ale jen práva a povinnosti (včetně
neuspokojených nároků) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s
prodávajícím trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o prodeji podniku
(části podniku) účinnou; skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem,
zůstávají práva a povinnosti prodávajícího (spočívající v dosud neuspokojených
nárocích) vůči bývalým zaměstnancům smlouvou o prodeji podniku (části podniku)
nedotčena. Uvedený závěr je rovněž v souladu s účelem smlouvy o prodeji podniku
(části podniku); k zachování jednoty hmotných, osobních a nehmotných složek
podnikání je potřebné, aby kupující převzal práva a povinnosti jen vůči
zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud trvá a kteří tak mají v
převáděném podniku (jeho převáděné části) nadále působit. Na opačný výklad
nelze usuzovat ani z ustanovení § 477 odst.1 obchodního zákoníku, neboť na
přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů - vzhledem k tomu, že tato
otázka je upravena ve speciálním ustanovení § 480 obchodního zákoníku -
nedopadá.
Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že na základě smlouvy o
prodeji podniku (části podniku) přechází práva a povinnosti z pracovněprávního
vztahu na kupujícího (přejímajícího zaměstnavatele) jen vůči těm zaměstnancům,
jejichž pracovněprávní vztah s prodávajícím trval alespoň v den, kterým se
stala smlouva o prodeji podniku (části podniku) účinnou (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96,
který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997); na
tomto právním závěru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalovaného u R. Š. skončil dříve, než R. Š.
prodal svůj podnik žalobci, je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého
žalobce není ve věci aktivně legitimován.
Z uvedeného vyplývá, že projednávanou věc odvolací soud posoudil v souladu s
ustálenou judikaturou soudů, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé nemůže
mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na
výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu