21 Cdo 1876/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně J. T., zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem
v Havířově, Svornosti č. 2 proti žalované H. A., zastoupené Mgr. Bedřichem
Jurníčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, o určení
dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod
sp. zn. 107 C 86/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 18. června 2010 č.j. 11 Co 241/2010-58, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v
Havířově ze dne 10. března 2010 č.j. 107 C 86/2009-43 se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
V řízení o dědictví po J. U., zemřelé dne 12.3.2008, Okresní soud v Karviné
usnesením ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 uložil žalobkyni a P. U., aby
do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v
Karviné žalobu proti H. A. o určení, že "jsou dědici a účastníky dědického
řízení po zůstavitelce J. U.". Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka
pořídila dne 17.4.2007 ve formě notářského zápisu, sepsaného notářkou JUDr.
Janou Šebestovou, závěť a listinu o vydědění, v níž ustanovila svojí
"univerzální dědičkou" dceru H. A. a kterou vydědila dceru J. T. a syna P. U.,
a že J. T. a P. U. namítli neplatnost důvodů jejich vydědění.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 21.4.2009 a
doplněnou na výzvu soudu prvního stupně podáním, které došlo soudu dne
18.11.2009, domáhala, aby bylo určeno, že "je dědicem a účastníkem dědického
řízení po zůstavitelce J. U., zemřelé dne 12.3.2008". Žalobu odůvodnila zejména
tím, že důvody jejího vydědění uvedené v listině o vydědění ze dne 17.4.2007
nejsou pravdivé (k prokázání svých tvrzení, která v žalobě podrobně zdůvodnila,
navrhla výslech svědků) a namítla relativní neplatnost závěti ze dne 17.4.2007
pro rozpor s ustanovením § 479 občanského zákoníku.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 10.3.2010 č.j. 107
C 86/2009-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení 13.265,- Kč k rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka.
Poté, co shledal, že na požadovaném určení "je dán naléhavý právní zájem, který
vyplývá přímo z právního předpisu", dospěl k závěru, že v řízení "o určení
dědice" se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky dědického řízení, a že,
"neúčastní-li se řízení o určení dědického práva všichni účastníci řízení o
dědictví, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace
vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční
společníci". Protože v posuzované věci jsou účastníky řízení o dědictví po
zůstavitelce J. U. nejen žalobkyně a žalovaná, ale také P. U. (syn
zůstavitelky), měl být P. U. účastníkem v tomto řízení, "ať už na straně
žalobce nebo žalovaného". Jelikož P. U. se nestal účastníkem řízení" v této
věci, musela být žaloba zamítnuta "pro nedostatek věcné legitimace".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.6.2010 č.j. 11
Co 241/2010-58 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně
je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.720,- Kč k
rukám advokáta Mgr. Bedřicha Jurníčka. Ztotožnil se s právním závěrem soudu
prvního stupně v tom, že věcná legitimace účastníků není v dané věci splněna,
neúčastní-li se řízení také P. U., protože účastníky sporného řízení musí být
všichni, kteří patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době vydání
usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. Nepodání žaloby jedním z
"odkázaných" dědiců se projeví v dalším řízení o dědictví (poté, co bude
pravomocně rozhodnuto o předmětné žalobě) tak, že soud bude pokračovat v řízení
bez zřetele na tohoto dědice. Rozhodl-li se odkázaný dědic podat příslušnou
žalobu, má ve sporném řízení procesní postavení žalobce; nepodá-li však žalobu,
musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším žalovaným na straně
žalované. Odvolací soud současně vycházel z právního názoru, že poučovací
povinnost soudu se omezuje toliko na procesní práva a povinnosti účastníků a že
je "nepřípustné" poučení o tom, že "má či může být žalován ještě další
žalovaný", a dovodil, že poučovací povinnost soudu je omezena jen na poučení
žalobce o náležitostech žaloby ve smyslu § 175k odst. 2 o.s.ř., a to jen
jestliže usnesení vydané podle § 175k odst. 2 o.s.ř. nesplňuje požadavky
vymezené tímto ustanovením. Protože usnesení, kterým byli žalobkyně a P. U.
odkázáni k podání žaloby "splňovalo všechny požadavky vymezené ustanovením §
175k odst. 2 o.s.ř.", odvolací soud uzavřel, že "nebylo třeba žalobkyni
poučovat o tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení
vystupovat na straně žalované".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
žalobu podala "přesně podle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009
sp. zn. 36 D 469/2008", a odvolacímu soudu vytýká, že měl "zhojit nesprávné
poučení" soudu v dědickém řízení v následujícím řízení sporném. Součástí
řádného poučení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. je totiž také poučení o
tom, "proti komu má být žaloba podána", a odkazuje přitom na nález Ústavního
soudu ČR ze dne 9.5.2006 sp. zn. I. ÚS 467/04. Navíc, nepodal-li P. U. včas
žalobu, přestal být účastníkem dědického řízení a "jeho účast v tomto sporném
řízení v pozici žalovaného je již irelevantní". Přípustnost dovolání žalobkyně
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za otázku zásadního
právního významu považuje to, zda "v případě, že jeden z dvojice nerozlučných
společníků nevyužije svého práva podat žalobu ve smyslu ustanovení § 175k odst.
2 o.s.ř., je povinností druhého nerozlučného společníka tuto skutečnost
zjišťovat a v případě negativního zjištění jej uvádět na straně žalované".
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl "jako zjevně bezdůvodné".
Uvedla zejména, že soudy rozhodly správně, neboť žalobkyně měla již v žalobě
označit jako účastníky sporného řízení nejen žalovanou, ale i P. U., který byl
v době vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. účastníkem
dědického řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán
rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní
otázky, zda soud v řízení o určení dědického práva poučuje žalobce o tom, proti
komu má žalobu směřovat, v případě, že žalobce žalobu podal podle usnesení
vydaného v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. pouze
proti v něm označenému účastníku dědického řízení, když však usnesení
neobsahovalo údaj o tom, proti komu má odkázaný účastník žalobu podat tehdy,
jestliže další (společně s ním na podání žaloby odkázaný) účastník žalobu ve
lhůtě nepodá. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem
dosud nebyla vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto
hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud
proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na
zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o
odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví
jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí
lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na
tohoto dědice.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že usnesení, kterým byli žalobkyně a
P. U. odkázáni k podání žaloby, "splňovalo všechny požadavky vymezené
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř." a že tedy "nebylo třeba žalobkyni poučovat o
tom, že okruh účastníků není úplný a kdo má v tomto řízení vystupovat na straně
žalované". S tímto názorem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.
Ve výroku usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí být uveden (mimo jiné) účastník (dědic nebo jeho právní
nástupce), kterého soud (soudní komisař) odkazuje, aby své dědické právo
uplatnil žalobou. Ostatní účastníci (včetně těch, kteří tvrzení na žalobu
odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali
žádné procesní stanovisko) budou ve sporu zahájeném touto žalobou na straně
žalovaného; ve výroku usnesení se neuvádí, je však nezbytné je uvést v jeho
odůvodnění.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že ustanovení § 175k odst. 2
o.s.ř. nevyžaduje, aby v usnesení soudu v řízení o dědictví bylo výslovně
uvedeno, proti kterým účastníkům má žaloba směřovat. Neuvede-li však soud ve
výroku usnesení vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., proti komu má
žalobce podat žalobu, je vždy na místě uvést v odůvodnění usnesení, proti komu
má žaloba směřovat (srov. právní názor vyjádřený ve zprávě Městského soudu v
Praze ze dne 30.9.1988 sp. zn. Spr 1205/88, uveřejněné pod poř. č. 19 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, nebo nález Ústavního soudu ČR ze
dne 9.5.2006 sp. zn. I. ÚS 467/04 uveřejněný pod poř. č. 41 ve Sbírce nálezů a
usnesení, roč. 2006, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.12.2008 sp. zn. II.
ÚS 2553/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008 č.j. 21 Cdo
2754/2007-84).
Odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu ustanovení §
175k odst. 2 o.s.ř. společně více účastníků, z uvedeného (mimo jiné) vyplývá,
že musí - alespoň v odůvodnění usnesení - poučit odkázané účastníky o tom, že
jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu
nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně
zřejmé. V opačném případě totiž by poučení soudu v řízení o dědictví bylo
neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby zavádějící), neboť by
vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však - v případě
nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků - není úplný. Proto je
třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech (tj. je-li
odkazováno k podání žaloby více osob) obsahovalo rovněž poučení pro případ, že
některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle
ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný
účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva
vystupovat na straně žalovaných.
Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem
v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., není žalobou o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř.; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického
práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o
dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen
tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. na to,
jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-
li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na
požadovaném určení [80 písm. c) o.s.ř.].
Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho, z účastníků, jehož
dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou,
nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. V
takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30
Cdo 940/2004, který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit
žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení § 175k
odst. 2 občanského soudního řádu.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že usnesením Okresního soudu v
Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 bylo žalobkyni a P. U. uloženo
uplatnit své dědické právo žalobou proti žalované jako závětní dědičce
zůstavitelky. P. U. však žalobu nepodal a nestal se ani účastníkem sporného
řízení na straně žalované.
Usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48
nevyhovuje všem výše uvedeným požadavkům ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. Výrok
usnesení byl formulován tak, že žalobkyně a P. U. mají podat žalobu (pouze)
proti H. A., aniž by z něj současně vyplývalo, jak má být žaloba podána, kdyby
jeden z nich žalobu ve lhůtě nepodal. Protože ani z obsahu odůvodnění usnesení
Okresního soudu v Karviné ze dne 24.3.2009 č.j. 36 D 496/2008-48 není zřetelně,
proti komu má být žaloba podána, kdyby jeden z odkázaných účastníků dědického
řízení žalobu nepodal, bylo usnesení - co do poučení o tom, koho žalovat -
nepřesné a neúplné. Za této situace měl především soud prvního stupně - jak
vyplývá z výše uvedeného - poskytnout žalobkyni potřebné poučení o tom, že
žalobě nemůže být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, dokud se žalovaným
ve sporu nestane také P. U.; na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni
zastupoval advokát.
Odvolací soud v projednávané věci správně dovodil, že účastníky sporného řízení
musí být všichni, kdo patřili do okruhu účastníků dědického řízení v době
vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., a že nepodá-li
"odkázaný" účastník žalobu, musí vystupovat jako nerozlučný společník s dalším
žalovaným (žalovanými) na straně žalované. Odvolacímu soudu je však třeba
vytknout, že - za situace, kdy usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř.
neobsahovalo řádné poučení, proti komu je třeba podat žalobu pro případ, že
některý z odkázaných účastníků žalobu sám nepodá - ve věci rozhodl, aniž by
poučil žalobkyni o tom, proti komu má podat žalobu. Závěr odvolacího soudu, že
soud prvního stupně neměl v projednávané věci povinnost poučit žalobkyni o tom,
že okruh účastníků řízení není úplný, proto není v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Ljubomír Drápal,
v. r.
předseda senátu