ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně Sociální služby Šumperk, příspěvková organizace, se
sídlem v Šumperku, Vančurova č. 808/37, IČO 75004038, zastoupené JUDr. Evou
Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Dr. E. Beneše č. 1831/12, proti
žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v
Mohelnici, Nádražní č. 381/9, o 241.820,50 Kč s úrokem z prodlení, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 47/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 16 Co
232/2012-91, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 241.820,50 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,5% p. a. ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a od 1. 1.
2010 s úroky z prodlení „ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby
stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž
trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů". Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že žalovaný byl (trestním příkazem ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 T
400/2008-730, který nabyl právní moci 11. 2. 2009) uznán vinným trestným činem
přijímání úplatků a trestným činem podvodu, za což byl odsouzen k úhrnnému
trestu odnětí svobody. Žalovaný byl od 1. 1. 2003 u žalobkyně ve funkci
ředitele, své postavení ředitele zneužil a způsobil žalobkyni škodu: a) ve výši
20.000,- Kč, když tuto částku přijal od J. V. jako úplatek, b) ve výši 41.000,-
Kč, když z prostředků poskytnutých z rozpočtu žalobkyně 7.000,- Kč vyplatil
žalovaný J. V. za vystavení fiktivní faktury na provedení stavebních prací a
34.000,- Kč si žalovaný v souvislosti s nestandardní realizací stavebních prací
v Nových Losinách - Jindřichově neoprávněně ponechal, c) ve výši 121.339,- Kč,
která představuje souhrnnou sumu včetně veškerých zákonných odvodů, kterou
vyplatili zaměstnanci žalobkyně J. V. a H. B. žalovanému ze svých odměn
schválených žalovaným (v případě J. V. se jednalo o 76.880,- Kč vyplacených
žalovanému a z odměn vyplacených H. B. žalovanému připadlo 13.000,- Kč, k těmto
částkám je nutno připočíst odvody na sociální a zdravotní pojištění, což činí
26.909,- Kč v případě J. V. a 4.550,- Kč v případě H. B.), protiprávní jednání
žalovaného spočívalo ve schválení odměn jmenovaným zaměstnancům ve výši
specifikované v trestním příkaze s příslibem, že mu ze stanovených odměn tito
zaměstnanci odevzdají přibližně 40% z celkové výše odměny, a tak se také stalo,
d) ve výši 19.500,- Kč, tato částka byla neoprávněně vyplacena K. V. včetně
příslušných zákonných odvodů z titulu dohody o provedení práce ze dne 1. 10.
2007, již uzavřel žalovaný jménem žalobkyně s K. V. na dobu tří měsíců,
přestože věděl, že K. V. dohodnuté práce ve skutečnosti neprovede (k rukám
žalovaného bylo vyplaceno 15.600,- Kč, jež si jmenovaní mezi sebe rozdělili v
přesně nezjištěném poměru), a e) ve výši 39.981,50 Kč, která byla vyplacena na
mzdu J. V. v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006, přestože ten nevyužíval
zcela svou pracovní dobu, když v průměru 12 hodin měsíčně pracoval z pokynu
žalovaného na stavbě rodinného domu žalovaného, a přesto mu byla pravidelně
vyplácena měsíční mzda v plné výši. Žalobkyně podáním ze dne 8. 3. 2010 vzala
žalobu zpět v části 20.000,- Kč, uvedenou pod písm. a), a podáním ze dne 29. 9.
2011 v části 17.550,- Kč, pod písm. c), týkající se neoprávněné výplaty odměn
H. B. spolu se zákonnými odvody (13.000,- Kč a 4.550,- Kč).
Okresní soud v Šumperku – poté, co usnesením ze dne 30. 3. 2010, č. j. 14 C
47/2009-12, řízení v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení
20.000,- Kč, zastavil – rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 14 C 47/2009-69,
zamítl žalobu v části zaplacení 204.270,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5%
ročně ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a dále od 1. 1. 2010 s úroky z
prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB platné vždy k prvnímu
dni příslušného kalendářního pololetí, a v části zaplacení úroků z prodlení z
částky 17.550,- Kč ve výši 8,5% ročně ode dne podání žaloby do 31. 12. 2009 a
dále od 1. 1. 2010 s úroky z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém
kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a
výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB
platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zastavil řízení v
části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení 17.550,- Kč a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 53.448,- Kč
k rukám zástupce žalovaného. Z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v
Šumperku ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 T 400/2008-730, zjistil, že žalovaný byl
uznán vinným tím, že
1) jako ředitel Sociálních služeb Šumperk, příspěvkové organizace, přesně
nezjištěného dne v době od 25. 9. 2007 do 30. 9. 2007 v souvislosti se
zajištěním zakázky na opravu a obnovu fasádních ploch na objektu příspěvkové
organizace Sociální služby Šumperk v Nových Losinách - Jindřichově sjednal s J. V. provedení této zakázky oproti původní ceně stanovené J. V. ve výši 130.000,-
Kč novou cenu 99.000,- Kč z důvodu možnosti žalovaného rozhodnout tak o
dodavateli bez výběrového řízení a následně si pak vyžádal od J. V. za to, že
zakázku přidělí jemu, částku 20.000,- Kč v hotovosti, poté vystavil zálohovou
fakturu č. 10/2007 ze dne 24. 9. 2007 na dodavatele Dokončovací stavební práce
J. V. a týž den získal ve své kanceláři ředitele od J. V. dohodnutou částku
20.000,- Kč,
2) a) jako ředitel Penzionu pro důchodce v Šumperku a následně Sociálních
služeb Šumperk, příspěvkové organizace po dohodě se zaměstnancem J. V., který
opatřil nevyplněnou fakturu s razítkem dodavatele Dokončovací stavební práce J. V., na vlastní náklady opatřil materiál v ceně 15.000,- Kč na opravu fasády
Penzionu pro důchodce v Nových Losinách a po provedení této opravy vystavil
fiktivní fakturu dodavatele Dokončovací stavební práce J. V. č. 4/2008 z 19. 3. 2008 na částku 94.000,- Kč, kterou si nechal z prostředků Sociálních služeb
Šumperk proplatit, a z této částky vyplatil J. V. za poskytnutí faktury 7.000,-
Kč, J. V. za provedení fyzických prací spojených s opravou 38.000,- Kč a sám si
ponechal hotovost 34.000,- Kč,
b) jako ředitel Penzionu pro důchodce v Šumperku a následně Sociálních služeb
Šumperk, příspěvkové organizace v období od 1. 1. 2003 do 31. 3.
2008 sám
navrhoval vybraným zaměstnancům vyplácení mimořádných odměn pod předem
dohodnutou podmínkou následného odevzdání podílu z této odměny sobě a tímto
způsobem navrhl, schválil a nechal vyplatit postupně mimořádné odměny
zaměstnanci J. V., od kterých si po vyplacení odměny vždy vyžádal odevzdání
přibližně 40% z celkové výše odměny, tedy za celé období z celkové částky
192.200,- Kč částku 76.880,- Kč, a v případě odměn takto stanovených a
vyplacených zaměstnanci H. B. ve výši 10.000,- a 12.000,- Kč si od něho vyžádal
a ponechal částky 6.000,- Kč a 7.000,- Kč,
c) jako ředitel Sociálních služeb Šumperk uzavřel dne 1. 10. 2007 s K. V. dohodu o provedení práce mimo pracovní poměr na dobu 3 měsíců, ačkoliv věděl,
že jmenovaný dohodnuté práce ve skutečnosti neprovedl, vyžádal si postupně v
termínech výplaty mzdy od účetní do vlastních rukou vyplacení čisté měsíční
mzdy K. V. ve výši 5.200,- Kč, celkem 15.600, kterou v přesně nezjištěném
poměru mezi sebe a K. V. rozdělil, a
d) jako ředitel Penzionu pro důchodce z pozice nadřízeného pracovníka v období
od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 odesílal zaměstnance J. V., zaměstnaného jako
řidič-údržbář v rámci jeho řádné pracovní doby nepravidelně v rozsahu
průměrných 12 hodin měsíčně provádět drobné práce při výstavbě svého rodinného
domu v Š., a ačkoliv J. V. tak v tomto období a v rozsahu plně neodpracoval
měsíční fond pracovní doby, nechal mu vyplácet měsíční mzdu v plné výši a
záměrně tak přivodil náklady na jeho mzdu o 39.981,50 Kč vyšší než odpovídaly
skutečně provedené práci,
čímž přivodil Českému státu prostřednictvím rozpočtových nákladů Sociálních
služeb Šumperk, příspěvkové organizace úhrnem škodu ve výši 199.461,50 Kč, tedy
ad 1) v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu žádal úplatek, ad 2) ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl,
zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv
malou, čímž spáchal ad 1) trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2
trestního zákona a ad 2) trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního
zákona. Soud prvního stupně dovodil, že soud v občanském soudním řízení není
vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody, že
odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni je v daném případě třeba
posuzovat podle zákoníku práce a že „soud není vázán výší uvedené škody, ani
závěrem trestního soudu o tom, komu konkrétně byla škoda způsobena a kdo je
tedy aktivně legitimován k podání případné žaloby na náhradu škody způsobené
uvedeným skutkem“.
Dospěl k závěru, že „v řízení nebyla prokázána žádná škoda,
která by uvedeným skutkem žalovaného vznikla žalobkyni“ („z provedených důkazů
vyplynulo, že práce na Penzionu pro důchodce v Nových Losinách, za které byly
žalobkyní zaplaceny finanční prostředky, byly provedeny, pokud jednáním
žalovaného vznikla škoda, tak nikoli žalobkyni, ale jiným subjektům, které by
při zákonném a standardním postupu žalovaného mohly získat zakázku na opravu
penzionu“, „jestliže někteří zaměstnanci následně odevzdali část ze svých
vyplacených odměn, došlo ke způsobení škody na straně těchto zaměstnanců,
nikoli na straně žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by odměny byly vyplaceny
neoprávněně“, „v případě K. V. se jedná o závazkový vztah mezi žalobkyní a K. V., neprovedl-li K. V. práce podle uzavřené dohody, jedná se o neoprávněně
vyplacenou odměnu, kterou je povinen vrátit K. V.“, a „žalobkyně rovněž
neuvedla, ve kterých dnech měl J. V. pracovat v rámci své pracovní doby na
stavbě rodinného domu žalovaného, zda práce vykonával skutečně v pracovní době
a jaká hodinová mzda mu připadala na konkrétní dobu, kdy měl pracovat u
žalovaného“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 16 Co 232/2012-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni 204.270,50 Kč s 8% úrokem z prodlení ročně za
dobu od 17. 4. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75% úrokem z prodlení ročně za dobu od
1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, s 7,5% úrokem z prodlení ročně za dobu od 1. 7. 2012
do 6. 11. 2012 a za dobu od 7. 11. 2012 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení
ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení
odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo
operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného
kalendářního pololetí, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla
zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 204.270,50 Kč za dobu od
16. 11. 2009 do 16. 4. 2010, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 83.263,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Evy Šubrtové. Dovodil, že z trestního příkazu vyplývá zcela
jasně, že žalovaný způsobil žalobkyni škodu protiprávním jednáním, když na
základě falešné faktury obdržel od žalobkyně částku 94.000,- Kč, z této zcela
bezdůvodně zaplatil J. V. 7.000,- Kč a ponechal si 34.000,- Kč, aniž by poskytl
žalobkyni jakoukoliv protihodnotu, neoprávněně tedy v rozporu se zákonem
navrhl, schválil a nechal vyplatit odměny J. V. a H. B., neboť za odměny
vyplácené v souladu se zákonem nelze považovat vyplácení mimořádných odměn pod
předem dohodnutou podmínkou následného odevzdání podílu z této odměny, částku
40% z vyplacených odměn, kterou žalovaný odebral zaměstnancům, je tedy třeba
považovat za částku neoprávněně vyplacenou a v příčinné souvislosti s tímto
jednáním vznikla žalobkyni další škoda 26.909,- Kč, když žalobkyně prokázala,
že z částky 76.880,- Kč zaplatila sociální pojištění za organizaci ve výši 26%,
tedy 19.989,- Kč, a zdravotní pojištění ve výši 9%, tedy 6.920,- Kč. Dále
žalovaný ve funkci ředitele věděl, že dohodnuté práce K. V. nebyly provedeny a
přesto dal příkaz k proplacení mzdy K. V. za neodvedenou práci, žalobkyni tak
vznikla škoda ve vyplacené částce 19.500,- Kč, jak žalobkyně doložila. Škoda
žalobkyni vznikla i ve výši 39.981,50 Kč, když na příkaz žalovaného byla J. V. proplacena mzda, přestože žalovaný věděl, že v období, za které mu tato mzda
byla proplacena, J. V. nepracoval pro žalobkyni, ale pro žalovaného na jeho
stavbě rodinného domu. V dané věci byl žalovaný uznán vinným trestným činem
podvodu, tedy tím, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl
někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku
škodu nikoliv malou.
Odvolací soud dovodil, že za stavu, kdy znakem skutkové
podstaty trestného činu podvodu jsou zároveň okolnosti významné pro rozhodnutí
o náhradě škody, k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je třeba
nejen zaviněného kvalifikovaného protiprávního jednání, ale též způsobení
určité škody, a to nikoliv malé, kauzální nexus mezi jednáním žalovaného a
následkem je pak obecnou náležitostí objektivní stránky trestného činu, tedy
podmínkou samotné existence skutku, že v takovém případě v občanském soudním
řízení při rozhodování o náhradě škody je soud vázán trestním rozsudkem ve
všech okolnostech, které jsou podmínkou odpovědnosti žalovaného za škodu
způsobenou žalobkyni. Z trestního příkazu je nutno převzít, že žalovaný se
dopustil nejen protiprávního jednání, ale že žalobkyni vznikla škoda, když tato
škoda je vyčíslena v trestním příkaze a není rozhodující, že k celkovému součtu
škody se dá těžko dojít součtem jednotlivých částek uvedených v jednotlivých
obviněních trestního příkazu, neboť v těchto jednotlivých skutcích je vždy
škoda zcela jednoznačně trestním soudem konkretizována, a je nutno vycházet i z
příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Protože
žalobkyně v řízení prokázala veškeré náležitosti, které prokázat měla, resp. které jsou nepochybné z trestního příkazu, odvolací soud žalobě vyhověl (s
výjimkou zaplacení části úroku z prodlení za dobu od 16. 11. 2009 do 16. 4. 2010).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že
„odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval § 135 odst. 1 o. s. ř. o
závaznosti trestního příkazu vydaného Okresním soudem v Šumperku dne 15. 1.
2009, č. j. 1 T 400/2008-730“ a že „napadený rozsudek vychází ze skutkového
stavu, který nikdy nebyl žalobkyní tvrzen, natož dokazován, skutková zjištění
krajského soudu tedy nemají oporu v provedeném dokazování, jelikož nebylo žádné
provedeno“. „Z trestního příkazu není možné vycházet při zjištění výše škody a
důvodů jejího vzniku, ani z něj nelze vyvozovat, zda žalovaný měl škodu
způsobit právě žalobkyni.“ Domnívá se, že civilní soud není vázán výší škody a
v konkrétním případě ani osobou poškozenou, neboť „nelze zjistit, kdo je
poškozenou osobou“, a „z jakého důvodu byla škoda způsobena“. Uvedl, že
„ohledně částky 41.000,- Kč škoda žalobkyni nevznikla, neboť nebylo prokázáno,
že by provedení opravy fasády na budově žalobkyně nebylo nikdy provedeno“,
„ohledně částky 121.339,- Kč nebylo prokázáno, že by zaměstnanci žalobkyně
obdrželi odměny za práci neoprávněně, škoda tedy mohla vzniknout pouze jim
osobně“, „částka za vyplacené práce na dohodu o provedení práce není škodou
žalobkyně, neboť byla-li za tuto částku dohodnutá práce vykonána v menším
rozsahu než sjednaném, jde o protiprávní jednání pracovníka, který neprovedl
práce dle dohody“, „u částky 39.981,50 Kč, která byla vypočítána přibližně jako
12 hodin měsíčně práce na soukromém majetku žalovaného, nebylo nikdy prokázáno,
že by se práce odehrávaly v pracovní době zaměstnance žalobkyně“. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Soud je vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a
kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán
rozhodnutím v blokovém řízení (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). Jinak otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám; bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135
odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo
jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný
čin, bylo-li v tomto směru vydáno odsuzující pravomocné rozhodnutí trestního
soudu. Výrokem o vině (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a
musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část,
která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním
pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové
podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě
škody. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, v sobě zahrnuje i
posouzení subjektivního vztahu pachatele ke svému jednání a k jeho následkům,
znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování
jeho zaviněného protiprávního jednání. V občanském soudním řízení však soud
není vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o výši škody;
soud si musí učinit o výši škody vlastní závěr podložený zjištěním skutečného
stavu věci, lze využít podklady v trestním spise (srov. stanovisko býv.
Nejvyššího soudu ČSR „Ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech,
jímž předcházelo adhezní řízení“, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, roč. 1979).
Odvolací soud z uvedených východisek vycházel. V projednávané věci byl žalovaný
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tedy tím, že ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel
podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je nejen zaviněné
kvalifikované protiprávní jednání, ale také způsobení škody a její výše. Z
uvedeného ustanovení zákona je zjevné, že jeho požadavkem je identifikovat
vzniklou škodu, také ji přesně označit a kvantifikovat a zejména přesně označit
subjekt, který popsaným jednáním (a jak) byl poškozen (a v jaké výši), a
stejným způsobem označit i subjekt, který se takovým jednáním obohatil.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá (i
přes jeho některé nepřené formulace), že se zabýval také výší škody vzniklé
jednotlivými jednáními žalovaného (kterou rovněž posuzoval) a nic na tom nemění
skutečnost, že vycházel zejména z poznatků získaných v trestním řízení; s
ohledem na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 11. 2012
nemůže v této souvislosti obstát námitka dovolatele, že „žádné dokazování
nebylo odvolacím soudem prováděno“, obzvláště, jestliže žádné námitky k
protokolaci nebyly žalovaným podány.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých
nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu