21 Cdo 1883/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a
soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněného
M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem,
advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí č. 73, proti povinnému J. K.,
narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se
sídlem v Praze 7, Varhulíkové č. 1580/18, za účasti vydražitele T. H.,
narozeného dne XY, bytem XY, pro 800 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy,
vedené soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., se sídlem
exekutorského úřadu v Praze 5, pod sp. zn. 147 EX 699/2018, o dovolání
povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 16
Co 116/2020-117, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020 č. j. 16 Co 116/2020-117 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání,
podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“,
předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli
tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29
NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím
řízení proto nelze pokračovat. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným
požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. Dovolatel
pouze obecně uvedl, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena
jinak“, aniž by – vytýká-li odvolacímu soudu, že nevyvodil důsledky ze
skutečnosti, že soudní exekutor dne 6. 2. 2020 provedl dražbu nemovitých věcí,
i když dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na odklad exekuce
– vymezil otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se má
dovolací soud odchýlit. Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že s ohledem na povinným podaný
návrh na odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na „nepřípustnost dražby a
dovolání proti usnesení o ceně“ nelze „dovodit, že dražební jednání mělo být
odročeno, neboť samotné podání návrhu na odklad exekuce není vždy důvodem k
odročení dražebního jednání“, a že „v daném případě, s ohledem na důvody
uvedené v návrhu na odklad, se ze strany povinného jednalo o zřejmě bezúspěšné
bránění práva, a v takovém případě mohl soudní exekutor v exekuci pokračovat,
neboť nebyl dán důvod k odročení dražebního jednání“) je navíc v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce, kdy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013,
uveřejněné pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, v
němž byl přijat právní názor, že o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve
smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.
zpravidla tehdy, je-li již ze
samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu
spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího
nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno; uvedený závěr se
nepochybně uplatní i v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, jak s ním
počítá ustanovení § 54 odst. 2 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) [srov. Též rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. 14 Kse 4/2011-79]. K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje
zástavy má žaloba na určení nepřípustnosti prodeje zástavy, se za právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013 vyslovil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4591/2017, podle kterého s účinností od 1. 1. 2002 (od nabytí
účinnosti zákona č. 317/2001 Sb.) došlo k zúžení možnosti obrany zástavního
dlužníka proti prodeji zástavy prostřednictvím žaloby na určení nepřípustnosti
prodeje zástavy pouze na případ prodeje zástavy ve veřejné dražbě, neboť řízení
o soudním prodeji zástavy je (na rozdíl od prodeje zástavy ve veřejné dražbě)
samo o sobě soudním řízením a v rámci soudního prodeje zástavy, a to zejména v
jeho druhé fázi (v následujícím řízení o výkon rozhodnutí, popřípadě v
exekučním řízení) má zástavní dlužník možnost bránit se prodeji zástavy
prostředky, které mu poskytuje občanský soudní řád, popřípadě exekuční řád
[zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
(srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací
(excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267
o. s. ř.]. Za právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 potom nemožnost podat žalobu
na určení nepřípustnosti prodeje zástavy v případě soudního prodeje zástavy
vyplývá ze skutečnosti, že ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, možnost domáhat se určení nepřípustnosti prodeje zástavy
neupravuje (novou právní úpravou nebyla dokonce převzata ani dosavadní právní
úprava ustanovení § 166 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, o právu podat žalobu na určení nepřípustnosti veřejné
dražby). K otázce, jaký vliv na prodej zastavené nemovitosti v případě soudního prodeje
zástavy má podání dovolání k Nejvyššímu soudu, srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné pod č. 50 v časopise
Soudní judikatura číslo 6, roč. 1997, a v něm uvedený závěr, že „podání
dovolání nemá suspenzivní účinek“ a že „okolnost, že u dovolacího soudu byl
podán návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného dovoláním, není
důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí podle § 266 odst. 2 o. s. ř.“, na jehož
základě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1465/2014,
uveřejněném pod č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2014,
pro účely exekučního řízení dovodil, že za situace, kdy povinný navrhl odklad
exekuce z toho důvodu, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu, šlo o návrh, který
je nutno označit za zřejmě bezúspěšné bránění práva. V souladu s uvedenými závěry tedy odvolací soud dovodil, že návrh povinného na
odklad exekuce odůvodněný podáním žaloby na určení nepřípustnosti prodeje
zástavy a podáním dovolaní proti usnesení o ceně je zřejmě bezúspěšným
uplatňováním práva. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit skutečnost,
že soudní exekutor s jeho učiněním čekal až na prvostupňové soudní rozhodnutí,
kterým byl návrh povinného na odklad exekuce (zatím nepravomocně) zamítnut, a z
toho důvodu první dražební jednání odročil na nový termín, kdy se již dražba
uskutečnila (nebyl-li povinný exekutorem vyrozuměn o odročení dražebního
jednání, nemohl počítat s tím, že dražba neproběhne). Namítá-li dovolatel, že „rozhodnutím Městského soudu, a potažmo soudního
exekutora, došlo k zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv a
svobod (ochrana vlastnictví a právo na spravedlivý proces)“, pak nebere
náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem
dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně
zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod
č. 460/2017 Sb.). Tomuto požadavku – jak bylo uvedeno výše – dovolatel v
projednávané věci nedostál. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (srov. §
87 a násl. exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2020
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu