21 Cdo 1892/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce C., LTD, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. Č. a 2) M. J., oběma zastoupeným
advokátem, o 1.540.502,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 218/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2005 č.j. 5 Co
70/2005-73, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby
mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z
částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je
oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to \"budovy čp. 1251, objekt bydlení nacházející se v části obce
Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemku poz. parc. 2769/2 (zastavěná
plocha a nádvoří), pozemku označeného jako pozemková parc. č. 2769/1 (zahrada),
to vše zapsáno na LV č. 430 pro katastrální území č. 7, obec Č., vedeného u
Katastrálního úřadu v Č.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s.
poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 č. 27/93/ČB dlužníku G., v.o.s.
úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním
právem, zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne
19.4.1993, které bylo vloženo do katastru nemovitostí \"s právními účinky ke
dni 13.7.1993\". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze
ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka
společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o
úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do
27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do
zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen.
Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která
ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní
požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C
218/2004-47 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných \"společného
a nerozdílného zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky
4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000, když plněním jedné ze žalovaných
zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, přičemž žalobce je
oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v
části obce Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo
2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela
číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV číslo 430 pro katastrální území
číslo 7, obec Č., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č. \",
a žalovaným uložil, aby zaplatily společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši
19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení
ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že
žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje
nemovitostí, a to \"budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v
části obce Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo
2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela
číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV číslo 430 pro katastrální území
číslo 7, obec Č., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č.\",
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení
15.812,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě
zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní
právo, že rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000
č.j. 29 Cm 139/99-38, který nabyl právní moci dnem 3.8.2001, bylo právnímu
nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatila na pohledávce ze
smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od
24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do
zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná pohledávka uspokojena a že žalobce je
nyní věřitelem této pohledávky. I když žalobci vzniklo právo na uspokojení
zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ze zástavy,
shledal soud prvního stupně \"částečně důvodnou\" námitku promlčení vznesenou
žalovanými.
Dovodil, že je třeba odlišovat užití ustanovení § 100 odst.2
občanského zákoníku v \"postavení zástavního a obligačního dlužníka coby jedné
osoby a dvou různých osob\"; ve všech případech, kdy \"promlčecí doba zajištěné
pohledávky je delší než u zástavního práva, skončí běh promlčecí doby k
uplatnění zástavního práva až uplynutím promlčecí doby k pohledávce samotné\",
avšak \"pro zástavního dlužníka coby osoby odlišné od obligačního dlužníka může
platit delší obecná promlčecí doba jen tehdy, jestliže ve vztahu k němu nastala
proti zástavnímu dlužníku\". Protože zajištěná pohledávka byla splatná \"ke dni
zániku původní společnosti G., v.o.s. dne 24.5.1995\", čtyřletá promlčecí doba
podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku \"za použití ustanovení § 261 odst.3
písm.d) obchodního zákoníku\" uplynula dnem 24.5.1998, popřípadě dnem 6.1.1999,
kdyby ke splatnosti závazku došlo až odstoupením od smlouvy ze strany právního
předchůdce žalobce dne 5.1.1995. Žaloba byla podána u soudu dne 3.6.2004, a
proto je závazek - za situace, kdy \"přiznání závazku vůči obligačnímu dlužníku
neznamená prodloužení promlčecí doby i proti žalovaným\" - promlčen s výjimkou
úroků z prodlení a smluvních úroků, jejichž splatnost nastala \"čtyři roky před
podáním předmětné žaloby, tedy 3.6.2000 a později\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
6.5.2005 č.j. 5 Co 50/2005-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku
o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v
části \"domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně a
nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od
7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky
1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podaná s tím, že žalobce je oprávněn
domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to
budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. na pozemku parcelní č. 2769/2,
pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parcelní
číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV č. 430 pro katastrální území č. 7,
obec Č. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č.\", a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovaným \"oprávněným společně a nerozdílně\" na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.379,50 Kč k rukám advokáta.
Při posouzení důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení odvolací soud v
první řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít ve smyslu ustanovení §
261 odst.1 a 4 obchodního zákoníku právní úpravu obsaženou v obchodním
zákoníku, neboť \"ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro všechny obchodní
závazkové vztahy\", a to účinnou \"ke dni vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni
19.5.1993\" (správně 19.4.1993). Zástavní právo k nemovitostem žalovaných mohlo
být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno \"již v květnu 1994,
případně nejpozději v lednu 1995\", a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě
před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu
v roce 2000 proti \"obligačnímu dlužníku\" není promlčena, zástavní právo ji
zajišťující je podle názoru odvolacího soudu promlčeno, neboť na ně \"nelze
vztáhnout\" ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku a nelze tedy \"dospět k
závěru, že soudní řízení zahájené proti obligačnímu dlužníku způsobuje, že
přestala běžet promlčecí doba i proti zástavnímu dlužníku, a že rozsudek vydaný
proti obligačnímu dlužníkovi způsobuje, že od jeho právní moci běží desetiletá
lhůta i vůči zástavnímu dlužníkovi\". Protože při promlčení práva na uspokojení
ze zástavy nelze rozlišovat \"mezi promlčením jistiny a promlčením úroků\",
neboť \"právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně
zajištěné pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky
spočívající v příslušenství (úroků smluvních i úroků z prodlení)\", musela být
žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není
správný názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné při posuzování
námitky promlčení vycházet z ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku.
Zástavní právo je totiž věcným právem, úprava věcných práv je provedena výlučně
v občanském zákoníku a obchodní zákoník \"neobsahuje vlastní komplexní úpravu
věcných práv\". Ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je třeba užít
rovněž \"pro obchodní vztahy\", neboť je \"nedílnou součástí normativního
vyjádření základní funkce zástavního práva, tj. jeho zajišťovací funkce\", a je
\"ve vztahu speciality vůči úpravě obchodního zákoníku stejně jako ustanovení §
151a až § 151j občanského zákoníku, resp. po 1.1.2001 ustanovení § 152 až 172
občanského zákoníku\". Ke shodným závěrům lze podle názoru žalobce dojít \"při
zohlednění akcesority zástavního práva\", neboť ustanovení § 100 odst.2
občanského zákoníku je \"vyjádřením závislosti zástavního práva na zajištěné
pohledávce\" a obdobná úprava chybí v obchodním zákoníku \"právě z důvodu, že
úprava zástavního práva je a vždy byla úpravou komplexní\". Žalobce dospívá k
závěru, že zajištěná pohledávka není promlčená a že není promlčené ani její
příslušenství, které je \"i samostatně vymahatelné a u kterého počíná poté, co
k nezaplacené jistině přiroste, běžet samostatná čtyřletá promlčecí lhůta\";
nelze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle kterého \"se promlčení
zástavního práva ohledně jistiny zajištěné pohledávky vztahuje automaticky i na
veškeré příslušenství pohledávky\" (úroky a úroky z prodlení), neboť se jedná o
samostatné nároky, promlčující se \"nezávisle na jistině pohledávky\" ve
čtyřleté promlčecí době počítané ode dne jejich splatnosti. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C
218/2004-47) o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalované zaplatily
společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč
od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994
do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000
do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto
plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení
této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, které jsou v jejich
podílovém spoluvlastnictví, tak, že žalobu ohledně částky 1.540.502,04 Kč s
úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem
19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 zamítl a že
žalobě ohledně úroku ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000
do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od
7.9.2000 do zaplacení vyhověl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen
zčásti, došlo jeho rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se
samostatným skutkovým základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný
osud. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno,
je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího
soudu posuzovat samostatně.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237
odst.1 písm.a) o.s.ř.
Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není dovolání žalobce podle ustanovení
§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem
zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování o věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda se
promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru
řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, nebo v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že výklad této právní otázky se v
judikatuře soudů dosud zcela neustálil, představuje rozsudek odvolacího soudu
ve svém potvrzujícím výroku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti tomuto
výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě
zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze
smlouvy o úvěru ze dne 19.4.1993 č.j. 27/93/ČR, který poskytla právní
předchůdkyně žalobce P. b., a.s. dlužníku G., v.o.s. v částce 1.500.000,- Kč,
zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve spoluvlastnictví žalovaných.
Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm
135/99-38 který podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní
moci dnem 2.6.2000, bylo společnosti G. s.r.o. jako právnímu nástupci dlužníka
G., v.o.s. uloženo, aby zaplatil právní předchůdkyni žalobce I. a p. b., a.s.
1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994
a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení. Žalobce,
jenž vymáhanou pohledávku nabyl postoupením od Č. o. b., a.s., která jí získala
na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, se v tomto řízení domáhá
uspokojení ze zástavy. Žalované mají za to, že zástavní právo zřízené na
základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 je promlčeno.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na
uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před
účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o
bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento
nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f
občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998
(srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp.
zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn.
21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2003).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že
v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní
právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v
ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno
v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský
zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy
zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo
je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba promlčení zástavního práva
posoudit podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je
pohledávka ze smlouvy o úvěru, dovolací soud nesouhlasí.
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když
se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí
obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových
vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261
odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní
úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje -
kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy
související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem
právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již
její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se
ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy
vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v
jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že
se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků.
Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu
(srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že
právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve
vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly
promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku,
zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve
marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Uvedené platí nejen
tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v
případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, neboť z
pohledu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku tyto okolnosti
nejsou významné; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být
promlčeno ani zástavní právo, i kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než
dlužníka této pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl
odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v
soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1
obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé
běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je
dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002,
které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2006).
V projednávané věci byla rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o
úvěru proti \"obligačnímu dlužníku\". Dovodil-li odvolací soud, že zajištěná
pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne
3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení § 100 odst.2 věty třetí
občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění
(nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2006
JUDr.
Ljubomír Drápal, v. r.
předseda
senátu