21 Cdo 1918/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobce C. (L.), zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) E. Č., a 2)
RNDr. J. Č., oběma zastoupeným advokátem, o 560.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 103/2001, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2005, č. j.
18 Co 175/2005-157, takto:
I. Rozsudek krajského soudu se v části, v níž byl rozsudek okresního soudu
potvrzen vůči žalovanému 2) a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
ohledně žalovaného 2), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Plzni k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá.
III. Žalobce a žalovaná 1) nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 18.5.2001 se právní
předchůdkyně žalobce Č. s., a.s. domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by
soud uložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobci do 15 dnů ode dne doručení
platebního rozkazu pohledávku ve výši 560.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
150.525,65 Kč od 8.8.1999 do 15.5.2001, dále úrok z prodlení ve výši 8 %
(dvojnásobek diskontní sazby) z částky 560.000,- Kč od 16.5.2001 do zaplacení a
náklady tohoto řízení, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této
pohledávky na každém žalovaném jen z poloviny výtěžku prodeje nemovitostí, a to
objektu bydlení čp. 478, na st. parcele č. 757, st. parcely č. 757 o výměře 83
m2, zahrady č. par. 445/56 o výměře 723 m2, zapsané na LV, k.ú. P., u
Katastrálního úřadu P.-s., přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného“.
Okresní soud Plzeň-sever platebním rozkazem ze dne 13.7.2001, č.j. 3 C
103/2001-10, žalobě vyhověl.
Proti tomuto platebnímu rozkazu podali oba žalovaní odpor.
K návrhu právní předchůdkyně žalobce Okresní soud Plzeň - sever usnesením ze
dne 1.4.2004, č.j. 3 C 103/2001-90, připustil, aby „do řízení na místo
žalobkyně Č. s., a.s., nastoupila žalobkyně C. (L.).
Poté Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 19.8.2004, č.j. 3 C
103/2001-130, uložil žalovaným povinnost „zaplatit žalobci 530.000,- Kč, s
úrokem z prodlení od 8.8.1999 do 15.5.2001 ve výši 150.525,65 Kč, a s 8%
úrokem z prodlení z částky 530.000,- Kč od 16.5.2001 do zaplacení“, s tím, že
„žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky na každém žalovaném
jen z poloviny výtěžku prodeje nemovitostí, a to objektu bydlení č.p. 478 se
st. p.č. 757 a zahradou p.č. 445/56 zapsané na LV v k.ú. P. u Katastrálního
úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P.-s., přičemž plněním jednoho ze
žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého“ (výrok I.); zastavil
řízení „o částku 30.000,- Kč s příslušenstvím“ (výrok II.) a rozhodl, že
žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
62.300,- Kč „na účet“ zástupce žalobce (výrok III.). Vycházel ze závěru, že
„právní předchůdkyně žalobce poskytla J. Č. dva úvěry, a to podle úvěrové
smlouvy č. ze dne 22.4.1992 střednědobý úvěr na investice ve výši 132.000,- Kč
a podle úvěrové smlouvy č. ze dne 22.4.1992 střednědobý úvěr na zásoby ve výši
300.000,- Kč (dodatkem ze dne 29.4.1992 bylo změněno číslo smlouvy na)“; že „k
zajištění pohledávek z obou úvěrů v celkové výši 432.000,- Kč zřídili J. a E.
Č. zástavní smlouvou ze dne 22.4.1992 zástavní právo k nemovitostem č.p. 478 se
st.p.č. 757 a zahradou p.č. 445/56 v k.ú. P. zapsané na LV č. u Střediska
geodézie P.-s.“ že „smlouva byla registrována Státním notářstvím P.-s. dne
29.4.1992 pod č.j. Reg. III. 529/92“; že „J. Č. zemřel dne a usnesením
Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 3.6.1999, č.j. D 840/94-120, byla schválena
dědická dohoda, podle které veškerý majetek náležející do dědictví nabyl
žalovaný RNDr. J. Č., mimo jiné 1/2 domu č.p. 478 na p.č. 757 a pozemky p.č.757
zastavěná plocha a p.č. 445/56 zahrada, vše v k.ú. P. zapsané na LV č. u
Katastrálního úřadu P.-s.“; že „vlastníky předmětných nemovitostí jsou oba
žalovaní, každý podílem jedné poloviny“; že „obecná cena zůstavitelova majetku
a výše dluhů byla stejná a činila 599.145,40 Kč“; že „nesplacená výše obou
úvěrů činí 530.000,- Kč s příslušenstvím, když dvě splátky ve výši 26.860,33 Kč
a 30.000,- Kč byly splaceny po smrti dlužníka J. Č.“; že „soud vycházel z toho,
že obě úvěrové smlouvy i zástavní smlouva jsou platné“; že „právo na uspokojení
pohledávky ze zástavy vzniklo zástavnímu věřiteli v době do 31.8.1998
(pohledávka ze střednědobého úvěru na zásoby se stala splatnou dne 20.9.1994 a
pohledávka ze střednědobého úvěru na investice se stala splatnou dne
20.9.1995)“; že „právní posouzení věci se tedy řídí ustanoveními § 151a a násl.
obč. zák., ve znění účinném do 31.8.1998, a námitka žalovaných, že pohledávka
je promlčena, není proto významná“; že „žalovaní jsou pasivně legitimováni,
neboť první žalovaná uzavřela zástavní smlouvu spolu s dlužníkem J. Č. a druhý
žalovaný je dědicem dlužníka, který do výše ceny nabytého dědictví odpovídá za
zůstavitelovy dluhy“.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.4.2005,
č.j. 18 Co 175/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku v odst. I.,
III.“ potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobci
na nákladech odvolacího řízení 39.600,- Kč „na účet“ zástupce žalobce (výrok
II.). Vycházel ze závěru, že „zástavní smlouva ze dne 22.4.1992 je platná“; že
„nepřesně uvedená rodná čísla zástavních dlužníků nemohou způsobit neplatnost
zástavní smlouvy vzhledem k § 37 odst. 3 OZ“; že „souhlasu žalované k uzavření
úvěrových smluv nebylo třeba, neboť se nejednalo o dispozici s věcmi patřícími
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; že „o právní subjektivitě žalobce
nelze pochybovat vzhledem k výpisu z obchodního rejstříku (OR) L.“; že „k
námitce promlčení nelze přihlédnout právě s ohledem na § 151f odst. 1 OZ, ve
znění platném do 31.8.1998“; že „skutečnost, že dědici zůstavitele J. Č. uznali
v dědickém řízení pohledávku právního předchůdce žalobce, která vznikla z
úvěrových smluv, pouze do výše 529.045,80 Kč nemůže mít pro posouzení nároku
žalobce žádný význam“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že
„zástavní smlouva k nemovitostem v k.ú. P. byla sice registrována tehdejším
Státním notářstvím P.-s., avšak vykazuje vady, které nelze považovat pouze za
písařskou chybu, ale za vady, které způsobují neplatnost zástavní smlouvy –
jedná se o chyby v rodných číslech obou vlastníků nemovitostí – J. Č., E. Č.,
nemovitosti nejsou ani dostatečně identifikovány – zejména nejsou uvedeny druhy
nemovitostí – objekt bydlení a výměry pozemků a taktéž zde není patrná výše
zajišťované částky zástavou, když se zde uvádí částka 432.000,- Kč + přísl.,
včetně příslušenství /tedy se jedná o nějaké dvojí příslušenství/“; že
„zástavní smlouva má vždy obligatorně písemnou formu a smlouva s takovými
vadami je neurčitá a nesrozumitelná“; že „tedy platně nevznikla ani zástavní
smlouva, ani závazek ze zástavy“; že „opakovaně vznášeli námitku promlčení, a
to vzhledem k termínu splatnosti úvěru 20.9.1994 a 20.9.1995 /a s ohledem na
datum podání žaloby k soudu 18.5.2001, když se neztotožňují s aplikací § 151
obč. zákoníku tak, jak byl proveden soudem druhého stupně, když podmínkou
aplikace tehdejšího znění § 151f obč. zákoníku je, že se jedná o zástavního
věřitele a jedná se o zástavu /uspokojení ze zástavy/; pokud by se nejednalo o
zvláštní režim shora uvedeného ustanovení obč. zákoníku, byla by pohledávka za
žalovaným nepochybně promlčena“; že „úvěrová smlouva byla podepsána dlužníkem
jako fyzickou osobou – podnikatelem z trvání manželství, když se jedná o
závazek nad míru obvyklou, když poukazují na znění § 143 odst. 1 b/ a § 145
obč. zákoníku“; že „z dědického rozhodnutí – usnesení Okresního soudu Plzeň –
sever, č.j. D 840/94, kterým bylo projednáno dědictví po J. Č., vyplývá, že
hodnota dědictví činí 599.145,- Kč, když pohledávky činily nejméně 1.383.028,-
Kč“; že „jako dědicové mohou odpovídat pouze do výše nabytého s odkazem na
ustanovení § 470 obč. zákoníku“; že „sporná částka byla zaplacena, aby bylo
zabráněno případné exekuci na majetek, byť je nárok zpochybňován“. Navrhují,
aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) bylo podáno opožděně.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 zmeškání lhůty
uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání
podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl žalované
1) [v té době nezastoupené] doručen dne 10.5.2005 a že dovolání žalované 1)
bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, dne 19.7.2005.
Z uvedeného vyplývá, že lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
uplynula žalované 1) podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř.
dnem 10.7.2005. Protože dovolání žalované 1) bylo podáno odevzdáno orgánu,
který má povinnost je doručit soudu, až dne 19.7.2005, tedy po uplynutí
dvouměsíční zákonné lhůty (§ 240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání
nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218a o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání žalovaného 2) bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.
b) o.s.ř.].
Žalovaný 2) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo
soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu tedy
může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku důsledků promlčení
pohledávky zajištěné zástavním právem pro možnost zástavního věřitele domáhat
se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1.
1992 do 31. 8. 1998), v souvislosti s případným promlčením zástavního práva.
Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a protože posouzení
této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní
stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) je opodstatněné.
Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do
31. 12. 2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího
příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení § 152 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) zástavní
právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá,
nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku
zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do
31. 8. 1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se
zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná
pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení § 165 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném ke dni 20. 9. 2001)
není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má
zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen
částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném od 1. 1. 2002)
zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo
soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji
zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31. 8. 1998, řídí se uspokojení
zajištěné pohledávky i v době po 1. 9. 1998 právní úpravou účinnou do 31. 8.
1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na
uspokojení ze zástavy. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v
němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná
pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik
nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění
účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2000) a § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění
účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména
z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. - tehdy, jestliže dlužník
zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody,
právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce
dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby
splatnosti zajištěné pohledávky.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle „úvěrové smlouvy č.“ ze
dne 22.4.1992 byla účastníky smlouvy sjednána splatnost poskytnutého úvěru do
20.9.1995 a podle „úvěrové smlouvy č.“ ze dne 22.4.1992 byla účastníky smlouvy
sjednána splatnost poskytnutého úvěru do 20.9.1994.
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v
době do 31. 8. 1998 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006, sp.zn. 21
Cdo 616/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000, sp.zn. 21 Cdo
2525/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34,
ročník 2001; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002, sp.zn. 21 Cdo
1162/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24,
ročník 2003). Nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy se proto řídí
i v současné době ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními
předpisy ve znění účinném do 31.8.1998.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v
případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn
domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu,
její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené
(§ 151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní
právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v
ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno
v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský
zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy
zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo
je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§
261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i
když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku řídí částí třetí
obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových
vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261
odst. 1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní
úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze
smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje -
kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy
související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obchodního zákoníku) a že předmětem
právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již
její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve
smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy
vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v
jiném ustanovení než v § 261 odst. 4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že
se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků.
Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do
31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu
[srov. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že
právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí
občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve
vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují
všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) -
vyloučeno.
Z ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. (ve znění shora citovaném) nevyplývá, že
by se zástavní právo nemohlo promlčet. Toto zákonné ustanovení pouze umožňuje
uspokojení ze zástavy i pro případ, kdy by zajištěná pohledávka byla promlčena
a nebylo by možné dosáhnout jejího přisouzení z hlediska závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo
přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za
deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta
první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním
dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode
dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od
uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly
promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 občanského zákoníku,
zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve
marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem.
Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení,
promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset
let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet; čtyřletá obecná promlčecí
doba (§ 397 obchodního zákoníku) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v
nalézacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
V posuzovaném případě byla – jak z obsahu spisu vyplývá -pohledávka ze smlouvy
o úvěru (která nebyla vymáhána v soudním ani v rozhodčím řízení) marným
uplynutím čtyřleté obecné promlčecí doby (§ 397 obchodního zákoníku), promlčena
zjevně již před zahájením řízení v dané věci. Proto také došlo i k promlčení
zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby (zástavní právo
v tomto případě nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného
orgánu; a také nebylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše)
běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo
právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského
zákoníku]. V posuzovaném případě proto již není možné, aby se žalobce u soudu
úspěšně domáhal uspokojení své pohledávky za zůstavitelem ze zástavy (srov. §
100 odst. 1 obč.zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř..
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu